Lumír Pecold

Cedule u vstupu do zámeckého parku mě ohromila, stálo na ní: Parkem běhat, v trávě líhat, skákat, stromy objímat – povolené! A nikdo se nebude hněvat! V době, kdy všude narazíte jen na samé zákazy, mi ten nápis připadal jak z jiné planety.

Jedna z nejfotogeničtějších a nejvýraznějších hradních zřícenin na Slovensku je nepřehlédnutelnou dominantou středního Pováží. Beckov, původně nazývaný též Blundus nebo Bolondos, je zřícenina hradu na strmém, šedesát metrů vysokém bradle nad stejnojmenným městečkem Beckov.

Nedlouho po útoku Japonců na Pearl Harbour ze 7. prosince 1941 schválil americký president Franklin D. Roosevelt plán postavit pozemní zásobovací trasu z Kanady na Aljašku. Její stavba začala v březnu 1942 a přivedla do severní Britské Kolumbie, na Yukon a Aljašku téměř jedenáct tisíc amerických vojáků i spoustu civilistů. Na samém počátku stavby byla řada z nich usazena v oblasti městečka Fort St. John a razili si odsud cestu na sever.

Návrh zbudovat silnici spojující Kanadu s Aljaškou se objevil už ve třicátých letech minulého století, ale k bleskové realizaci tohoto plánu došlo až během 2. světové války. Spojené státy potřebovaly podpořit vojenské základny na Aljašce, odkud plynula největší část zásob pro Sovětský svaz (díky Smlouvě o pronájmu) a panovaly obavy, že Japonsko může vážně narušit námořní trasy vedoucí na Aljašku. Bylo tedy nutno nějak spojit USA s Aljaškou. Jako nejjednodušší varianta se zdála pozemní komunikace přes kanadské území.

Hrad je poněkud široký pojem. Jednou je to mohutná pevnost, jindy skvostná rezidence bývalých mocných, ale nemálo jich v běhu času skončilo taky jako rozvaliny a zříceniny. Hrad Eltz se ovšem tak trochu vymyká a nejspíš bych ho zařadil do kategorie "pohádkový".

O hradu Eilean Donan tvrdí Skotové, že je to nejfotografovanější hrad na světě. Když ho spatříte v zapadajícím slunci jak se zrcadlí na vodní hladině Loch Duich, zjistíte že na tom tvrzení asi něco bude a že žádná paměťová karta ve fotoaparátu není dost velká.

Cochem je malebné městečko na březích řeky Mosely nad kterým se vypíná impozantní Reichsburg - říšský hrad.

Čeští turisté vyrážejí během podzimních prázdnin na dovolenou více než loni. Ze statistik cestovní agentury Invia vyplývá, že si letos zakoupilo zájezd o 29 % více osob než v loňském roce. Turisté častěji cestují také se svými dětmi, a to i batolaty do 2 let. Oblíbené jsou exotické destinace v čele s Egyptem a Spojenými arabskými emiráty, ale i Maďarsko.

Na konci roku 2015 se povedl uskutečnit skutečně ojedinělý a pozoruhodný počin a to vydat komiks s názvem Šejch Músá aneb prof. Alois Musil, který pojednává o životě světoznámého českého cestovatele a orientalisty Aloise Musila (1868-1944).

Už tuto sobotu 19. března 2016 mohou lidé přivítat jaro na Slavnostech mandloní a vína v Hustopečích. Těšit se mohou na bohatý program na hustopečském Dukelském náměstí, prohlídku mandloňového sadu s průvodcem nebo velikonoční jarmark. Po druhé hodině odpoledne pak v centru Hustopečí známý šéfkuchař Marcel Ihnačák pokřtí Mandlovou kuchařku Petry Pokorné.

Tradiční a originální cestovatelský festival Cyklocestování se ve Frýdku-Místku uskuteční (16.-18.1.2015) už podeváté na plátně a v prostorách Nové scény Vlast. Prostřednictvím besed, promítání, filmů a workshopů se můžete vydat s cestovateli na kolech do různých koutů světa. Podíváme se například do Francie, Irska, Maroka, na Lofoty, na lehokole nebo tříkolce projedeme velkou část Evropy, dokonce dvakrát si přiblížíme cyklocestovatele na cestě kolem světa. Navštívíme i ostrov Papua - Nová Guinea a do Afriky zavítáme za doprovodu rytmů místního bubenického uskupení. Organizátoři nezapomínají ani na cykloturistiku v České republice, tentokrát se zaměří na region Poodří.

Leoš Šimánek se stal cestovatelem a následně i spisovatelem díky Rusům. Zní to sice paradoxně, ale je to tak! Kdyby v šedesátém osmém "bratrská armáda" nevtrhla do tehdejšího Československa, nikdy by republiku neopustil, dál by vystavoval stavební povolení na úřadě v Plané u Mariánských Lázní a těžko by se jako zasloužilý "ouřada" po víc než dvaceti letech, když se konečně otevřely hranice, vydal do světa.

Při cestování po východním pobřeží poloostrova Istrie se dostaneme do oblasti starobylé Labinštiny, kterou tvořilo několik sídel, z nichž k nejvýznamnějším patřil právě Labin. Město se v současnosti skládá především ze starého Labinu a pak z nové části zvané Podlabin.

Ta pláž vůbec nesouhlasila s tím jak jsem si ji představoval. Byl zrovna odliv a před sebou jsem měl široký pruh žlutého písku, který kdesi v dáli splýval se sotva se vlnícím mořem. V kalužích slané vody se projížděli dva jezdci na koních a mírumilovnější, idylický obraz plný romantiky by člověk pohledal. Jen těžko se ve slunném dni dalo uvěřit, že stojím na nábřeží nad proslulou pláží Omaha.

Ačkoliv je v únoru téměř jarní počasí a teplota se dlouhodobě pohybuje na hranici 10 stupňů, lyžaři brázdí vysokohorské sjezdovky zasypané umělým sněhem v hojném počtu. Své zimní zájezdy si totiž značná část z nich objednala již začátkem podzimu. Zejména v aktuální situaci, kdy jsou zasněžené pruhy sjezdařských tras užší než obvykle, umělý sníh je vlivem poprchání zledovatělý a kopce jsou ponořeny do husté mlhy, dochází k častým úrazům, které mohou končit dokonce smrtí. V tomto článku proto představíme, jak se chovat v tomto teplém počasí na sjezdovce a jaká pravidla je nutné dodržovat, abyste nezranili sebe ani ostatní.

Fenomén cestování se nerozlučně pojí s ubytováním. To patří mezi stěžejní kritéria, podle kterých si lidé dovolenou vybírají. Přesto se cestovatelé ani v současnosti nemohou spolehnout na to, že 3hvězdičkový hotel v tuzemsku bude kvalitou odpovídat stejně hodnocenému hotelu švýcarskému. Systém udělování hvězd v rámci kontinentů i jednotlivých států je totiž stále velice nejednotný. V tomto článku vám představíme, jak funguje systém hodnocení hotelů v tuzemsku, a jak například ve Španělsku, Británii či USA.

Bílé útesy Doverské patří mezi několik nejdůležitějších symbolů Anglie: královskou rodinu, parlament a pak ty bílé Doverské útesy. Jejich protějškem ve Francii je pak Alabastrové pobřeží.

Náš spolupracovník Leoš Šimánek právě vydal svůj nejnovější cestopis, kde popisuje svá putování na plachetnicích Tichomořím a na člunech divočinou severní Kanady.

Předevčírem večer 31.7.2013 ve 20:35 místního času dorazil Czech Solar Team ve složení Karel Šebela a Honza Galla do cíle závodu solárních kol v kazašském hlavním městě Astaně. Start se konal 15. června ve francouzském Chambéry a dvěma českým účastníkům trvalo 46 dní, 10 hodin a 35 minut dostat se do Astany, což stačilo na celkové čtvrté místo z 28 startujících. V cíli se objevili jako první tým a na své pouti urazili vzdálenost 7804 km.

Butrint leží v úplně nejjižnějším cípu Albánie, poblíž řecké hranice a je to jediná albánská památka před kterou na parkovišti stálo několik autobusů se zahraničními turisty. Možná i proto tu bylo vstupné čtyřikrát dražší než jinde.

Gomerská endemitická specialita s dužinatými listy je pozoruhodná tím, jak se umí přizpůsobit nehostinným lávovým polím.

"Vodou z této studny byla pokřtěna Amerika", praví poťouchlý nápis na cedulce u kamenného roubení Pozo de Colón - studny stojící na nádvoří bývalé budovy celnice. Zdrojů pitné vody není na ostrově mnoho a tak myšlenka, že Kryštof Kolumbus musel lodě před svou objevitelskou cestou zásobit vodu právě zde, má jistě reálné jádro. Že by ale touto vodou pokřtil v Novém světě americký kontinent je víc než pochybné. Až do své smrti pevně věřil, že našel novou cestu do Orientu a netušil, že objevil nový kontinent.

V naší krajině se nachází řada pozoruhodných památek, některé jsou notoricky známé a jiné zase neprávem opomíjené. Spíše k těm druhým patří vzácná technická památka v obci Vendryně - jen kousek od Třince v podhůří Těšínských Beskyd.

"Zimní putování po ostrovech přírodních superlativů" se jmenuje velkoplošná panoramatická Live-Diashow se sedmi projektory s kterou prezentuje své putování náš spolupracovník Leoš Šimánek. Obrazy ohromující jak velikostí tak obsahem i zajímavé vyprávění jsou nedílnou součástí všech jeho vystoupení a putování po zimním Novém Zélandu není výjimkou. Letos ale na své turné vyrazí až na podzim, takže se všichni jeho příznivci můžou ještě půl roku těšit.

Ugandské nebe křižuje nepřeberné množství ptačích druhů - od těch malých až po orly a čápy.

Původní dřevěný kostel z konce 18. století se zvonicí se zrcadlí ve vodě v místě nazývaném Solikkosaari, kde se v úzké úžině setkávají vody jezer Petäjävesi a Jämsänvesi.

Pevnost Reden - dnes Radzyn Chełmiński v Polsku byla založena jako dřevěný hrad kolem roku 1234 mistrem Řádu německých rytířů Hermanem Balkem.

Stačí zaparkovat u hřbitova a vydat se pár set metrů pěšky k oválné stavbě na návrší. Zámek Humprecht patří mezi dominanty Českého ráje, je vidět zdaleka a když budete v okolí Sobotky, minete jej bez povšimnutí jen těžko. Jeho zajímavě architektonicky řešená věžovitá oválná budova stojící na zarostlém čedičovém vrchu určitě upoutá pozornost i proto, že na její špičce se leskne velký obrácený půlměsíc.

Když jsme projížděli miletínským náměstím, tak na první pohled upoutal pozornost starodávný dům s fasádou v narůžovělých odstínech a nápisem "Cukrářství - založeno 1820". Ani jsme nezastavili, ale byla to chyba. Ten dům totiž v sobě ukrývá nejen cukrárnu, ale také zajímavý příběh.

Dva proti sobě stojící tanky a pamětní tabule s prostým nápisem: "Na pamiatku tankistom, ktorí se prervali silne bránenými sútězkami Karpát až do priestoru Kapišova, čím pomohli rozbiť fašistické jednotky a ovládnúť východiská z Karpát." připomínají, že boje o Karpaty na sklonku II. světové války se nevedly jen na Dukle.

Staré město leží přibližně v polovině cesty mezi Varšavou a Gdaňskem v místech, kde odbočuje z této trasy silnice směrem na ruský Kaliningrad. Je největším městem v tomto regionu a také hlavním městem Varmiňsko-mazurského vojvodství.

V jasném dni jsou odlesky bělostných skalisek vidět až z Francie. Vysoké, bílé, křídové skaliska doverských útesů vítají každého, kdo na ostrovy připluje z Francie lodí. Západní skála se nazývá Shakespearův útes - tady se totiž "odehrálo" mnoho scén z tragédie Král Lear, dál na západ se z moře zdvíhají do výšky 170 metrů křídové skály mysu Beechy Head a dále pak majáky zdobená skaliska Seven Sisters.

St. Emilion je jedno z nejmalebnějších vinařských městeček na světě. Je centrem stejnojmenné vinařské oblasti kde se hrozny rodí na vinicích položených na vápencové plošině. Zdejší vinné hrozny slouží k výrobě pověstného "grands cruz", což jsou ta nejlepší vína. Za návštěvu stojí nejen nejrůznější zdejší vinařství, ale také zajímavé historické památky města.

Nejslavnější a nejfotografovanější londýnský most přes řeku Temže byl uveden do provozu roku 1894. Postaven je v novogotickém slohu a obě jeho části mostovky se otevřou za devadesát sekund. lodě tak mohou plout až do samého srdce Londýna. V roce 1987 byly obě věže, spojovací lávka mezi nimi i technické zařízení zvedající most zpřístupněny návštěvníkům. Ze spojovací lávky mezi věžemi je úžasný pohled na město.

Když básník Clemens Brentano roku 1801 zachytil ve své baladě "Lore Ley" starou pověst o překrásné dívce, která vábila lodníky na Rýně svým zpěvem a tím je zavedla vždy do záhuby, jistě netušil jak slavným se jeho dílo stane. Aby se kráska zbavila svého prokletí, vrhla se jednou sama ze skály do vod Rýna - a jednou provždy proslavila skalisko na 554 říčním kilometru nedaleko Sv. Goarshausenu. Dnes tu stojí noblesní restaurace a o víkendech tu ani nezaparkujete. Výhled na řeku Rýn ale zůstal parádní.

Země tisíce jezer se říká Finsku, ale ve skutečnosti je tu těch jezer více než 180 tisíc. Celá desetina Finska je pokryta jezery. Nejvíc jich najdete v oblasti Finské jezerní plošiny, kde jsou jezera pospojována množstvím kanálů, ale také kaskád, peřejí a vodopádů. Navíc tu platí, že každý smí využívat přírodu bez omezení - pokud ji neničí a neruší.

Světoznámý berlínský ostrov leží mezi Sprévou a Kupfergrabenem. V budovách zdejších muzeí jsou umístěny bohaté a zcela unikátní sbírky. K nejznámějším patří například Pergamonský oltář. Sbírky, které byly po válce rozděleny mezi východní a západní část Německa se postupně opět kompletují a jsou k vidění zase v plné kráse v budovách zdejších muzeí, které jsou postupně opravovány a restaurovány. Ze zajímavých míst se na ostrově nachází: Alte Nationalgalerie, Altes Museum, Bodemuseum, Galgenhaus, Historischer Hafen Berlin, Märkisches Museum, Neues Museum a také nejslavnější ze zdejších objektů – Pergamonmuseum. Protáhlý ostrov je rovněž místem, kde vlastně vznikl Berlín. Právě tady se totiž na počátku 13. století usídlili první osídlenci v osadě nazývané jako Cölln – alespoň tak to stojí v jednom zápisu z roku 1237. Osada zvaná už Berlín je zmiňována až z roku 1244.

"Dokud budou v Unter den Linden kvést lípy, bude Berlín Berlínem," zpívá v jedné své písni Marlene Dietrich o této mondénní třídě.

Fjordem je nazýván velmi hluboký a úzký mořský záliv, který vznikl erozí ledovců někdy v době ledové. Mezi ty vůbec nejúžasnější fjordy na světě patří zcela určitě Geirangerfjord. Zařezává se daleko do pobřeží a je tak hluboký že i velké zaoceánské parníky mohou bez potíží plout až na jeho konec. Skalní stěny, které lemují přibližně 15 km jeho pobřeží, se tu zdvihají přímo z vody až do výšky 800 metrů a plavba fjordem patří k nezapomenutelným zážitkům.

Kamenná jezírka, bělostné sintrové náteky a pařící se voda jejíž teplota se pohybuje kolem 65-68 stupni celsia, to ani zdaleka nemusí být jen turecké Pamukkale. Nádherné sintrové kaskády najdete například jen 8 km východně od maďarského Egeru u malé vesničky Egerszalók. Vydatný termální pramen je rozváděn po svahu a vytváří tu atraktivní pahorek z minerálních usazenin. V roce 2007-2008 tu byly v jeho sousedství vybudovány velké lázně, které už teď přitahují spoustu návštěvníků i když terénní a ubytovací kapacity ještě ani zdaleka nejsou hotovy.

Z větší části leží toto vápencové pohoří na území Slovinska a do Itálie zasahuje pouze svou menší částí. Geografická různorodost Julských Alp je ovšem opravdu velká. Najdete tu alpské pastviny, vápencové plošiny, vysoké skalní štíty i skalnaté pobřeží.

Savojské Alpy patří bezesporu k nejznámější části Alp. Většina jejich území leží ve Francii. Na italské straně zabírají Savojské Alpy jen nepatrnou, ale významnou část své rozlohy. Obdobné je to také s částí Savojských Alp ležící ve Švýcarsku.

Každoroční gotická historická slavnost vrátí Kutnou Horu do dob o šest set let zpátky. Ve druhé polovině června, okolo svátku sv. Jana Křtitele, vždy na dva dny ožije celé město i královské sídlo v mincovně ve Vlašském dvoře fiktivním příběhem příjezdu a vzácné přítomnosti českého a římského krále Václava IV. s jeho dvorem. Aktéři i diváci se vrátí do doby prosperity stříbrné Kutné Hory, města, o jehož bohatství se opírala moc českých králů. Scénář slavnosti vychází ze skutečných událostí i ze známé silné náklonnosti Václava IV. ke Kutné Hoře.

Každý červen se sejdou na okraji Žiliny v Budatínském zámku drotári a dráteníci z celého světa. Budatínský zámek se ale opravuje, a tak se setkání drátenických mistrů přestěhovalo mezi mohutné zdi hradu Strečno. Stále ovšem platí, že je to jediná taková akce svého druhu. Stejný primát si drží i Považské muzeum: je jediným muzeem specializovaným na drotárstvo a drátenictví na světě.

Město Ieper, neboli Yper, leží v Belgii nedaleko francouzských hranic a je synonymem pro válečné hrůzy. Nakonec právě podle jeho jména dostal název bojový plyn yperit, který tady byl za první světové války použit vůbec poprvé. Vždy jednou za tři roky o druhé květnové neděli - což je právě letos 10. května - je ale Ieper svědkem velkolepého průvodu v kočičích maskách.

Na průsmyku Grand-St-Bernard leží velká sněhová pole ještě na konci srpna a to se už nezadržitelně blíží zase doba kdy tu začne padat nový sníh. Tady ve výšce 2469 metrů ho za zimu napadne klidně i 25 metrů a teploty se mnohdy přiblíží až k -30 stupňům Celsia.

Jedno z nejkrásnějších evropských pohoří. Francouzsky se jim říká Alpes Grees, ale na území Francie zasahuje tato významná horská skupina jen zcela nepatrně - tzv. Haute Maurienne. Téměř celé Grajské Alpy leží v Itálii - Alpi Graie - včetně nejvyššího vrcholu Gran Paradiso (4061 m n.m.).

Svou rozlohou je to nejrozsáhlejší oblast hlavního alpského hřebene patřícího do nejmohutnějšího horského masivu Evropy. Zároveň je to také turisticky nejpopulárnější pohoří Evropy. Walliské Alpy jsou součástí Vnitřních krystalických Alp a patří k nim řada čtyřtisícových vrcholů. Po hřebenu tohoto pohoří vede státní hranice mezi Itálií a Švýcarskem, která pohoří dělí na severní (švýcarskou) a jižní (italskou) část.

Stál jsem na střeše valencijské radnice a žasl. Všude kolem, kam až oko dohlédlo, šlehaly plameny, létaly rachejtle a valila se mohutná oblaka kouře. Podle mých představ to takhle mohlo vypadat, když císař Nero zapálil Řím. Pak ale ledový vítr srazil černý dým do záře pouličních svítilen a rázem to vypadalo na požár rafinerie nebo chemičky. Plameny šlehaly vysoko nad budovu radnice a žár sálal tak, že se na terase zkroutily umělohmotné koncovky zábradlí. Dole pode mnou ovšem panovalo nadšení a jásot. Právě vrcholily oslavy Las Fallas, jedné z nejoriginálnějších oslav jara nejen na Pyrenejském poloostrově.

Po tisíce let slavili Irové 17. březen jako den svatého Patrika. Po celou tu dobu to byl především náboženský svátek připomínající výročí jeho smrti v pátém století. První oslava tohoto dne, podobná tomu jak ji známe dnes, se ovšem vůbec nekonala v Irsku, ale ve Spojených státech.

Když napadne přes noc metr sněhu, neporadí si sním ani na ledacos zvyklí italští horalé. Od rozednění se snažily rolby s nevelkým úspěchem upravit alespoň část sjezdovky a kabinovou lanovku dokázala obsluha vykopat ze závějí až kolem poledne.

Alpes du Dauphiné - toto pohoří patří mezi nejvýznamnější a nejatraktivnější alpské skupiny. Správními centry oblasti jsou města Grenoble, Briançon, Gap a Valence. Je to atraktivní svět vysokých štítů, četných jezer a množství ledovců i kvetoucích alpských luk.

Podle legendy totiž kdysi dvěma dětem - jmenovaly se Izarbe a Chuané - bylo líto Ježíška, o kterém si myslely, že mu přece musí být zima, když leží v jesličkách jen tak, s holými nožkami. Proto děťátku ušily košilku, ale vyrobit botičky - to nebylo jen tak, s tím si nedokázaly poradit. Rozhodly se proto darovat mu své nové boty. Večer před příjezdem Tří králů je důkladně vyleštily, a když všichni v domě šli spát, děti vyšly na balkón a své botky tam položily spolu se vzkazem: "Pro Ježíška, od Izarbe a Chuané". Brzy ráno pak nedočkavě běžely na balkón, zda Tři králové opravdu jejich boty děťátku předali. Jaké ale bylo jejich překvapení! Botičky tam zůstaly a vedle nich obrovská kupa dárků a navíc dopis psaný úhledným písmem: "Pro Izarbe a Chuané od Ježíška." Od té doby všechny děti ve Španělsku dávají v noci z 5. na 6. ledna své boty na balkón.

Dvaačtyřicet metrů vysoká vodárenská věž postavená v roce 1867 je nejstarší stavbou v Chicagu. Uprostřed sousedních moderních mrakodrapů vypadá tato věžovitá stavba z vápence poněkud bizarně. Svými věžičkami a tvary připomíná gotiku, ale když se tak zrcadlí ve skleněných a kovových fasádách okolních domů, vypadá spíše jako z jiné planety. Vodárenská věž jako zázrakem unikla plamenům v roce 1871 při velkém požáru Chicaga a dnes tu sídlí turistické informační centrum.

Přírodní památka Prameny Zrzávky se nachází v nejzápadnějším okraji Moravskoslezských Beskyd v Domorazském sedle. Přesně jde o skupinu Veřovických vrchů v pásmu Podbeskydských pahorkatin a prameny se nacházejí v nadmořské výšce cca 380 - 410 metrů nad mořem. Představují unikátní přírodní jev - dva poměrně vydatné prameny rozdílného chemického složení, které pramení takřka vedle sebe.

K lyžování je ve zdejších lázních přichystáno 103 kilometrů sjezdových tratí v nadmořské výšce 1100 až 2100 metrů, vše uprostřed pohoří Nockbergen.

Měděná socha Černého prince je jedním z nejobdivovanějších míst v Canterburské katedrále. Leží na hrobě staršího syna Eduarda III., který zemřel v roce 1376. Černý princ byl společně se svým otcem jednou z hlavních postav Stoleté války mezi Angličany a Francouzi. On to byl, kdo například v bitvě u Poitiers (1356) zajal francouzského krále Jana Dobrého. Když Eduard III. založil známý podvazkový řád, tvořily ho dvě skupiny po dvanácti rytířích. Jednu vedl sám král a druhou právě jeho syn Černý princ. Osobní statečnost udělala z Eduarda III. a jeho prvorozeného syna Černého prince národní hrdiny. Stačilo ale jen nějakých 15. let od časů jejich největších úspěchů a nemocný Černý princ musel opustit na nosítkách svůj trůn v Akvitánii a pomalu umíral, aby zemřel ještě dříve než jeho otec.

Tato nádherná bílá skaliska najdete poblíž osady Studland na vyhlášeném "Jurském" pobřeží jižní Anglie. Stezka ke skalám vede od parkoviště u South Beach a po asi 2 km se otevře nádherný pohled na skalní prsty tyčící z vody, zrovna tak jako na celý záliv a město Bournemouth ležící za ním.

Dominantou katedrály je "Bell Harry Tower" – centrální věž postavená pro zvon, který daroval tomuto svatostánku Jindřich z Eastry. Celých sto let to trvalo, než mohl být tento zvon v roce 1496 zavěšen do věže. Výsledek ovšem stojí za to nejen zvenčí, ale také vějířová klenba uvnitř věže je skvělým příkladem perpendikulárního stylu.

Samotné městečko je malebné hnízdo v hrabství Devon, ležící v údolí říčky Otter River, tedy Vydří řeky. Pár uliček klikatících se mezi dvěma pahorky nad řekou a nádherný farní kostel se starým hřbitovem. Na mapě ho najdete jen pár mil východně od města Exeter. Město bylo založeno v 11. století, v 16. století ho ovšem morová nákaza málem vymazala z mapy Anglie, v 17. století tu bylo sídlo velitelství Olivera Cromwella, v 18. století se tu narodil básník Samuel Coleridge a ve století dvacátém se město pod názvem Ottery St. Catchpole stalo imaginárním domovem rodiny Weasleyů z knížek o Harrym Potterovi. Historie shrnutá do jediné věty pochopitelně v mnohém pokulhává, a tak by se patřilo vyzvednout ještě alespoň úžasný farní kostel St. Mary´s, vystavěný jako replika katedrály v Exeteru a považovaný za jeden z dvacítky nejhezčích kostelů v Anglii. Byl dokončen r. 1342, na místě, kde již mnohem dřív stával jeho předchůdce. Ve městě dosud také stojí domek z roku 1609 a také několik domů vystavěných v georgiánském stylu, například King´s Arms Hotel, London Inn nebo Barclay´s Bank. Zachovala se rovněž budova bývalé textilní továrny z 18. století i s unikátní vodní nádrží zvanou Tumbling Weir, jež byla součástí pohonného systému pro továrnu. Nic z toho ovšem městečko neproslavilo tak, jako akce s hořícími sudy. Právě křivolaké uličky mezi všemi těmi domy se stanou jednou do roka, vždy 5. listopadu, svědkem i kulisou blázniviny zvané Tar Barrels.

Alpes de Haute Provence jsou ze všech částí francouzských Alp nejspíše nejrozmanitější. Mírně zvlněná krajina v okolí Avignonu jistě nesplňuje představy o alpské scenérii. Provensálské Alpy ale ukrývají ve svém nitru také největší evropský kaňon Georges du Verdon a na severovýchodě se tyčí řada zasněžených horských štítů.

Letní a zimní putování za přírodními divy Tichomoří.

Francouzsky je toto území nazýváno Alpes Cottienes italsky pak Alpi Cozie a jde o alpskou horskou skupinu ležící na rozloze 6900 km čtverečných na území Francie a Itálie. Až do konce 19. století se tu mluvilo téměř výhradně francouzsky, ale pramení tu řeka Pád - nejdelší v Itálii. Oblast je známá nejen svými horskými štíty, ale také dobrým jídlem a vínem.

Přímořské Alpy jsou na francouzských mapách uváděny jako Alpes Maritimes, italsky se jim pak říká Alpi Marittime a nejdete je přímo nad rušnou Riviérou. Zabírají území o rozloze 7 000 kilometrů čtverečných a díky tomu, že stoupají od moře až do třítisícových výšek, se tu najde velmi rozmanitá fauna i flóra. Rostou tady například nejrozsáhlejší plochy modřínových lesů ve Francii.

Bílá vlajka s červeným křížem a hlavami čtyř maurů vlaje tu na plotě autobazaru, tu zase ve společnosti italské vlajky a ohvězdičkované standardy Evropské unie, jinde ji třímá v ruce figurína kuchaře zvoucí do místní restaurace. Tři černé hlavy na bílém poli jsou každopádně tak jiné, než symboly na známých vlajkách, že vzbuzují plno otázek.

Jedna z největších prehistorických mohyl v Anglii. Kuželovitá mohyla jakoby s useknutou špičkou nedaleko řeky Kennet pochází z doby 2800 př. n. l. Průměr horní plochy komolého kužele je jen asi 30 metrů, ale leží ve výšce 40 m nad svým okolím a základna tohoto kužele pokrývá plochu dvou hektarů. Odhaduje se, že celý kopec obsahuje 328000 metrů krychlových materiálu sypaného po vodorovných vrstvách. Přitom se tu neobjevila žádná královská hrobka. Je to největší pravěký násyp, jeho význam se ale navzdory rozsáhlým vykopávkám nepodařilo objasnit.

V roce 1498 byl francouzským králem korunován Ludvík XII. a hned na to si zvolil za své sídelní město Blois. Předně se tu v roce 1462 narodil, a pak také zdejší zámek zdědil a byl v jeho majetku. S výstavbou tohoto místa se ale začalo už ve 13. století.

Nesmazatelné stopy na tváři Ferrary zanechala především dynastie d´Este. Tento šlechtický rod se zmocnil vlády nad městem v pozdním 13. století a udržel si ji až do roku 1598. Jejich hradní sídlo, se dodnes tyčí v centru města a připomíná doby, kdy tady neomezeně vládli, než byli vypuzeni do Modeny. Na jedné straně to byli bezohlední mocipáni, na druhé také osvícení mecenáši renesančních umělců. Za hradními zdmi panovaly mnohdy nevybíravé způsoby. Nicoló III. tu nechal například zavraždit svou manželku za milostné pletky s nemanželským synem Ugem. Stejně dopadl i její milenec. Ercole I. (1407-1505) se zase pokusil otrávit svého synovce, který se chtěl ujmout vlády. Pokus se nezdařil a synovec ho nakonec nechal popravit. Ve stejné době ale zdejší dvůr přitahoval takové osobnosti jako byl Petrarca, Tizian a další skvěli umělci. Ercole I. také nechal celé město přestavět a to se zařadilo mezi nejkrásnější renesanční města Evropy.

"Přelud vznášející se ve vzduchu a na vodě!" Pěl chválu na Chenonceau G. Flaubert. Jméno zámku Chenonceau dalo nedaleké městečko Chenonceaux, přestože se samo píše s "X". Jeho dějiny ale psaly především ženy, pravděpodobně právě díky jejich vkusu a pak také pochopitelně díky kráse zahrad a úžasné poloze je tento zámek považován za jeden z nejkrásnějších v oblasti řeky Loiry.

Cathédrale Notre-Dame v Remeši je velkolepá gotická stavba, které se pro bohatou sochařskou výzdobu říká také "katedrála andělů". Tím nejznámějším z nich je usmívající se anděl s rozprostřenými křídly umístěný nad levým severním portálem. Jeho záhadný úsměv z něho udělal nejslavnější sochu, která dekoruje stavbu, jež byla svědkem korunovací všech francouzských králů.

Kamenná hrobka pod dlouhou mohylou se nachází asi 1 km od známějšího Silbury Hill. Jde o největší komorový hrob v Anglii. Majestátní vstup otvírá cestu do nitra hrobky se spoustou kamenných "místností". Hrob byl postaven přibližně kolem roku 3250 př. n. l. nejspíše jako obecní hřbitov. K tomuto účelu sloužil několik staletí, starší ostatky se postupně vždy odstranily a uvolnily tak místo novým.

Agnes Sorelová, narozená kolem roku 1422, byla prý nejkrásnější ženou své doby, byla tak krásná, že se zalíbila dokonce i papeži, důsledkem čehož bylo, že zavíral oči nad jejím vztahem s Karel VII. (1403-1461). Ten se stal prvním francouzským králem s oficiální milenkou. Agnes tak zahájila tradici, v níž pak pokračovaly třeba vévodkyně Diana de Poitiers za Jindřicha II., markýza de Montespan za Ludvíka XIV. nebo markýza de Pompadour za Ludvíka XV.

Tento velký kamenný kultovní monument se nachází asi osm kilometrů severozápadně od Malborough a asi 25 kilometrů severně od Stonehenge. Kamenný kruh byl postaven přibližně v roce 2500 před naším letopočtem a byl pravděpodobně náboženským centrem. Byl nazýván chrámem keltských druidů, ale řadu kamenů které tvořily původně tuto stavbu zničili v 18. století pověrčiví vesničané. Hlavní kruhová stavba měla průměr 400 metrů a byla na ni použita stovka kamenů. Uvnitř pak byly další dva kruhy se vztyčenými kameny. Od vnějšího kruhu se pak táhly ještě dvě aleje s menhiry, každá 2300 metrů dlouhá. Celá lokalita je tak velká, že se dá jen nesnado představit jak to tu asi vypadalo. Nejnázorněji je to vidět v místním muzeu na nákresech a modelech.

Jan Werich o Pise kdysi prohlásil: "Podle mého názoru, do Pisy se má jet jen za věcným účelem. Za dědictvím, za tetou, nebo tak. Jinak stačí koupit si kdekoli pohlednici se šikmou kampanilou. Nebo také nekoupit. Jediné, co stojí trochu za podívanou, je fotografické běsnění, kterému při pohledu na nepovedenou věž propadají turisté téměř bez výjimky." Myslím, že ty čtyři bílé a rozměrné stavby netypicky rozmístěné na pověstném "Poli zázraků" přeci jen za návštěvu stojí. Vystavěli je zde v období mezi 11. a 13. stoletím a ne nadarmo patří ke klenotům pisánské románské architektury. Nejznámější šikmá věž se začala stavět v roce 1173 a naklánět se začala už když se stavělo třetí patro. Baptisterium je nejmohutnějším v Itálii a budovat se začalo v roce 1153 v románském stylu - kopule je ale už gotická. Triumfem pisánské architektury lze nazvat zdejší dóm a pozoruhodný je také někdejší hřbitov Camposanto se starořímskými sarkofágy.

Výstavba tohoto masivního kostela trvala 200 let a je to tudíž směsice mnoha architektonických slohů. Pyšní se nejen tím, že má nejvyšší věž v celé Belgii, ale také pozoruhodnými malovanými hroby a Madonou s dítětem od Michelangela.

Ta podivuhodná stavba na břehu řeky Temže byla za dobu své tisícileté existence střídavě královským sídlem, vězením, pevností i ruinou. Věže a hradby londýnského Toweru jsou dnes turistickou atrakcí a ochraňují nejen královské korunovační klenoty, zbrojnici historických zbraní, ale také havrany. Ti bdí nad anglickým královstvím už od desátého století. Zhruba od té doby se totiž traduje legenda, že blaho Anglie záleží na tom, zda se havrani nerozhodnou jednou Tower opustit. A tak je zdejším ptákům řádně podstrojováno. Stará se o to "Pán havranů" - Raven Master, jeden beefeater - pestře oděný strážce Toweru, kterého poznáte hned podle viněty anglického ginu. Těch havranů je osm a aby se náhodou nerozhodli zdrhnout a ohrozit tak prosperitu celé Velké Británie, Pán havranů každému svému svěřenci raději přistřihuje jedno křídlo.

Od doby co si z malého letiště Girona udělal Ryanair jeden z hlavních bodů, odkud létá na všechny strany, se zdejší letecký uzel stal značně frekventovaným místem.

Kašna je ozdobou náměstí i když z ní voda dnes už neteče. Díky rozsáhlé důlní činnosti ve městě i okolí byl v Kutné Hoře vždy tak trochu problém s vodou. Kamenná kašna vznikla kolem roku 1495 jako součást zdejšího vodovodu. Pozdně gotický dvanáctihran byl původně zastřešen a je to zajímavá památka nejen z pohledu uměleckohistorického (kamenická výzdoba nese znaky stavební huti Matěje Rejska), ale je to také pozoruhodná technická památka. Voda sem přitékala dřevěným potrubím z obecní studny u Bylan a celý objekt sloužil vlastně jako jakýsi vodojem. Odkud se rozváděla voda pro další veřejné kašny ve městě. Existovaly jen dvě výjimky. Jedna odbočka vedla do soukromé rezidence bohatých Smíšků sídlících v Hrádku a pak jedno potrubí vedlo také do Vlašského dvora - této odbočce se prý také říkalo "crk vody pro krále", protože přívod zásoboval královské sídlo ve Vlašském dvoře. Všichni ostatní museli pro vodu k některé z veřejných kašen.

Lérida nebo Lleida - dva různé názvy jednoho města, podle toho jestli jde o jméno španělské nebo katalánské. Hlavní město stejnojmenné a jediné vnitrozemské katalánské provincie leží na pravém břehu řeky Segre, přítoku řeky Ebro.

Nejimpozantnějším a také největším akvaduktem své doby byl nepochybně ten, kterému dodnes kraluje Pont du Gard v Provence v jižní Francii. Pochází z doby Římské říše a byl postaven před 2000 lety. Jedná se o dílo nejen užitečné, ale také zajímavé mistrovstvím svých stavitelů. Směle jej lze nazvat divem antiky. Ta stavba se dochovala od dob svého vzniku v prakticky funkčním stavu až do dneška. Akvadukt přiváděl vodu od pramenu Eure do studní v Nimes, tedy do vzdálenosti 48 km. Výškový rozdíl mezi pramenem a studní je přitom jen 17 metrů a to nesporně svědčí o vynikajících propočtech celého systému. Součástí akvaduktu je také nepřehlédnutelný, mohutný, třípatrový most přes řeku Gard. Je 275 metrů dlouhý, 49 m vysoký a v nejvyšší části 3 m široký. Skládá se ze tří řad oblouků - arkád. Bloky kamene jsou do sebe vsazeny s milimetrovou přesností a není použito žádného spojovacího materiálu. V době římské říše mělo město Nimes přibližně 50000 obyvatel a akvadukt byl schopen zásobovat každého z nich asi 400 litry vody denně.

Splést si Katalánce se Španělem je skoro takový přehmat, jako zaměnit Skota s Angličanem. Autonomní oblast Katalánsko leží na postupně se zužujícím pruhu od francouzské hranice při středozemním pobřeží Iberského poloostrova až po Alicante (Alacant) a vytváří jakýsi trojúhelník obrácený špičkou k jihu. Severní stranu tvoří Pyreneje s francouzskou hranicí, jihovýchodní Středozemní moře a západní Aragonie.

Antonio Gaudí - stavitel, sochař, kovář a keramik - patří mezi významné umělce 19. a 20.století (1852-1926); je považován za otce španělské secese. Jeho díla jsou fantastické, působivé stavby, k těm nejpozoruhodnějším patří bezesporu kostel Sagrada Família.

Bazilika Svaté krve uchovává jednu z nejposvátnějších relikvií v Evropě a sama osobě je to také pozoruhodná stavba. Každý rok v květnu se pak stane středobodem oslav, které mají jediný cíl: uctít tuto relikvii zrovna tak jako skutečnost, že je uchovávána právě v Bruggách.

Nejdříve Labouristická vláda Gordona Browna zrušila plány na výstavbu 2,1 kilometru dlouhého tunelu pod Stonehenge. Kabinet přiměly ke zrušení kontroverzního projektu především náklady. Odhadovaná částka 540 milionů liber (přes 19,5 miliardy korun) se premiérovi a ministrům zdála neúměrně vysoká. Poté ovšem padla i varianta nové silnice a tak zůstane slavné mystické místo beze změny včetně ucpaných silnic v době letní turistické sezóny. Přeci jen se tu ale něco bude dít. Archeologové se letos poprvé od roku 1964 spustí k základům toho slavného kruhového monumentu. Chtějí definitivně stanovit, kdy přesně byly kameny postaveny a k čemu kultovní místo sloužilo. Toto slavné naleziště se skládá z velkých šedomodrých pískovcových kusů. Stáří některých jeho částí se odhaduje přibližně na pět tisíc let. Po té co archeologové zkoumající slavnou kamennou stavbu objevili nedaleko největší neolitickou vesnici, objevenou kdy ve Velké Británii, by se tak mohlo schylovat k dalším průlomovým objevům.

Čtvrtek před Velikonocemi je v křesťanských církvích už od 4. století velkým svátečním dnem. Jeho ústřední událostí je památka na poslední večeři Ježíše s učedníky, jeho modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí. Procesí o Zeleném čtvrtku je také nejvýznamnější událostí Svatého týdne v Caltanissettě.

Ústředním bodem, kde začíná i končí, je bazilika Santa Maria Maggiore. Na sloupech a zdech tu jsou v celých trsech vždy svíčka, panenka a lístek. Když se v Ispice narodí malé dítě maminka nikdy nezapomene přinést do kostela nastrojenou panenku jako poděkování. Je to zvláštní, nezvyklá, ale sympatická výzdoba chrámového prostoru, kde se právě scházejí obyvatelé městečka, aby společným procesím uctili památku Ježíše Krista.

V místech kde se Via Elio Guarnotta setkává s ulicí Arduino stojí na malém náměstíčku cihlově červený chlapík s miskou a lžící. Pro nezasvěceného je to jen prapodivná socha, nad kterou asi pouze zakroutí hlavou. Pro místní je to po celý rok symbolická postava, ale když začíná karneval, zaplní se v neděli dopoledne celé náměstíčko lidmi s úplně stejnými miskami a můžete být svědky jak se všichni s chutí ládují fazolemi.

O tomhle městě se v turistických průvodcích mnoho nedovíte. Někdy se o něm sice říká, že je branou do pohoří Gran Paradiso. Co je to ale za bránu, když leží vlastně mimo hlavní cesty a samotné Gran Paradiso odtud pravděpodobně ani neuvidíte. Ten přezíravý "nadhled" je k tomuto městečku ale nanejvýš nespravedlivý, vždyť první zmínka o něm pochází z roku 100 př. n. l., svého času byla Ivrea dokonce hlavním městem Itálie a dodnes se tu dochovaly nejen zajímavé památky, ale i pozoruhodné zvyky.

Piazzetta je malé náměstí před Dóžecím palácem. Z jedné strany ústí u zvonice na náměstí San Marco a z druhé strany je ohraničeno dvěma obrovskými sloupy, které označovaly hlavní vstup do Benátek v době, kdy bylo město přístupné pouze z moře. Právě tento prostor je hlavním jevištěm i hledištěm při letu anděla.

Když začnou znít v Třebechovicích pod Orebem fanfáry, je to neklamné znamení, že čas Vánoc, čas dárků a pohody dosáhl právě svého vrcholu. Místní trubači tak každoročním Třebechovickým vytrubováním oslavují neobyčejný tvůrčí počin tří Josefů, kteří se zasloužili o vznik jednoho z nejslavnějších betlémů na světě.

Vánoce patřily vždy mezi nejradostnější svátky na Čiernom Hrone. Děti, ale i celé rodiny se na Vánoce připravovaly několik týdnů dopředu. Rodiče se starali o jídlo a drobné dárky a děti se připravovaly na koledu. Řada chlapců byla "betlémci" a to znamenalo, že si museli sehnat kroj, zhotovit "betlém", ale také se naučit text a nacvičit písničky.

Jestliže betlém v Třebechovicích patří bezesporu k těm nejznámějším, pak ten, co mají v Jindřichově Hradci, se zase pyšní přívlastkem největší.

Lyžařský areál pod Kitzsteinhornem se honosí možností celoročního lyžování na ledovci, a tak i když na samém začátku sezóny v údolích ještě není sníh, tady se prohánějí po svazích nedočkaví lyžaři. Ledovec pod 3 203 metrů vysokým špičatým štítem byl historicky prvním místem, kde bylo v Rakousku vybudováno lyžařské středisko na ledovci, a přímo ze zdejších sjezdovek je nádherný výhled jak na Vysoké Taury, tak do údolí s jezerem Zeller See. Na začátku prosince se ovšem v okolí jezera často válejí mlhy a krajina obkroužená vysokými štíty jakoby dostala pohádkový ráz. Chuchvalce mraků a běžící nejasné stíny v mlžném oparu se s příchodem tmy v představách snadno změní ve strašidelné běsnění čertů a démonů.

Každoročně ve chvíli, kdy se přiblíží prosinec, sejdou se v Mohelnici farníci, aby společně vyrazili do lesa. Nejde o výlet, ale lesní brigádou začíná období, kdy se staví v kapli sv. Anny kostela sv. Tomáše Becketa slavný Mohelnický betlém.

Údolí kolem Černého Hronu bylo ještě v 15. století prakticky liduprázdné. Všude kolem jen ohromné, neprostupné lesy kam jen tu a tam zavítala lovecká družina uherských králů ze Zvolenského hradu. Jejich návštěvy byly ale tak řídké, že toho na konci 15. století využili valašští pastevci a začali pronikat na tato území se svými stády ovcí a koz. Aby pro ně zajistili pastvu, tak vypalovali a káceli do té doby nenarušené pralesy.

Královská pevnost Gremi stojí nad řekou Incobu na návrší v širokém slunečném údolí s výhledem na hřebeny Kavkazu jen asi 18 kilometrů od Telavi. Mírné návrší objímají mohutné obranné zdi a bašty, za kterými pyšně ční k obloze věže kostelů.

Výjimečně vysoký počet románských kostelíků v odlehlém údolí Vall de Boí se připisuje faktu, že na počátku 12. století se do oblasti dostalo velké množství stříbra, a to kvůli kampani na obnovu Barbastra a Zaragozy. Hrabata z Erillu se na této kampani také podílela a značnou část ze svých zisků věnovala svým vesnicím na výstavbu kostelů v novém stylu. Ve vesnici Taüll pak stojí hned dva z těchto skvostů. A je to už bezmála neuvěřitelných tisíc let, co tyto raně románské kostelíky zdobí údolí Boí.

Erill je maličká osada s pouhými čtyřmi usedlostmi, ale pyšní se kostelem svaté Eulálie.

Do katastru vesnice Durro patří hned dva z kostelíků zapsaných na Seznam světového dědictví UNESCO. Zatímco kostel Narození Páně se nedá přehlédnout, tak poustevna Sant Quirc je postavena mimo samotnou vesnici, vysoko na stráni na nádherné vyhlídce.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Cóll - Santa María de Cóll patří k těm nejskvělejším románským kostelíkům v údolí Boí.

Kostel Santa María de Cardet patří do skvělé kolekce románských kostelů v údolí Boí, zapsaných na Seznam světového dědictví UNESCO.

Opevněné centrum vesnice Boí, podle které dostala své jméno celá oblast, se nachází uprostřed údolí na trase středověké cesty vedoucí k dávnému římskému lázeňskému komplexu, na pravém břehu řeky Sant Martí, mezi dvěma skalními výchozy.

Vesnice Barruera stojí ve strategickém místě. Postavena byla právě tam, kde se údolí Boí rozšiřuje. Vesnice se táhne kolem jediné hlavní ulice jež kopíruje starodávnou římskou cestu. Ve středověku byla vesnice ovšem mnohem větší, než je tomu dnes. Stálo zde totiž opatství, které je dnes již zaniklé.

Pyrenejské údolí Vall de Boí je územím s největší koncentrací románského umění v Evropě. Skupina výjimečně dobře zachovalých kostelíků představuje unikátní příklad kulturní tradice, jež kvetla v Katalánsku ve 12. století. Románské kostely a vesnice, v nichž se nacházejí, jsou příkladem kulturní krajiny, která se přirozeným způsobem rozvíjela, aniž by se ztratil její původní charakter.

Když se třicetiletá Tina, učitelka z amerického Středozápadu, vydala na cesty prostřednictvím cestovní kanceláře, měla na návštěvu Evropy vyhrazeno sedm dní. Čtvrtého dne ráno přijela celá skupina turistů do Florencie a vydala se za prohlídkou pamětihodností. Z paláce Uffizi k Ponte Vecchio, z paláce Pitti do Dómu, a to všechno bez přestávky. V okamžiku, kdy Tina vstoupila večer do hotelové haly a spatřila tu zase jen historické starožitnosti, začala hystericky křičet. Když ji dopravili do nemocnice, nevěděla ani kde je, ani v jakém století. Lékaři z nemocnice Santa Maria Nuova konstatovali typický příklad onemocnění, které si pojmenovali jako Stendhalův syndrom.

Vatikán je absolutní teokratická monarchie s papežem jako hlavou státu. Ten má nejvyšší zákonodárnou, výkonnou i soudní pravomoc. Volí ho na doživotí kolegium (konkláve) kardinálů.

Hrad Ananuri se v 16.-18. století stal nejdůležitější pevností ze všech, které lemovaly cestu z Mcchety na sever, směrem do nitra Kavkazu, k jediné přirozené průrvě v horské hradbě. Jde o jeden z největších a nejkrásnějších pozdně feudálních architektonických komplexů Gruzie.

Hlavní město provincie a sídlo arcibiskupa. Jedno z nejkrásnějších měst Itálie proslavené především mezi milovníky staré architektury a vzácných uměleckých děl, které nabízí přehled raně středověkého umění. Původně byla Ravenna přístavem, nyní je spojena s mořem 10 km dlouhým kanálem.

Starý kámen zarostlý v maliní a oklopený křovím většina návštěvníků Malé Morávky v Jeseníkách ani nepostřehne. A přece je to unikátní kamenný svědek naší minulosti. Pochází z druhé poloviny 18. století a podle již dost nečitelného nápisu označuje místo odkud je to přesně "2 MIELLE VON WÜRBENTHAL", tedy vzdálenost dvou mílí z Malé Morávky do Vrbna pod Pradědem. Jde o slezskou míli, která měla 150 provazců a pokud ji přepočteme na jednotky dnes užívané tak dostaneme, že 1 slezská míle odpovídá 6.491,25 metrům. Dokument o Malé Morávce bude Česká televize vysílat 30.6.2007 v cyklu Náš venkov.

Nejuctívanější křesťanská svatyně, mramorem obložený chrám sv.Petra, je skutečně pozoruhodnou stavbou, která společně s přilehlým svatopetrským náměstím tvoří srdce Vatikánu.

První, kdo se usadil v místech, kde dnes leží Malá Morávka, byl prý jistý kovář Petzold. Údajně tady hledal železnou rudu, ale příliš se mu nedařilo a už chtěl hledání zanechat, když se u něj v noci objevil permoník s rozbitým kladívkem, které potřeboval rychle opravit.

Město Gori leží necelých 80 km na západ od Tbilisi v místech, kde se stéká řeka Kura a Liachvi. Podle nejčastějších informací o městě to vypadá, že jeho historie začala 21. prosince 1879, kdy se tu v rodině místního ševce narodil Josef Džugašvili-Stalin, ale o existenci pevnosti Gorisciche se hovoří v gruzínských kronikách už roku 628.

Když vás někdo pošle do Burgenlandska, nebo vám řekne aby jste navštívili Vorarlbersko - budete vědět hned, kam se vydat?

Duch Vilém se údajně na Landštejně zjevuje zcela nečekaně, ale bez zlého úmyslu. Kdyby vás náhodou vyděsil k smrti, nevyčítejte mu to - nemyslel to zle. Ovšem zůstaňte ostražití, na hradě totiž nestraší sám a tak se tu ještě můžete setkat také s bílou paní Markétou. Ta byla mladší dcerou pana Viléma z Landštejna a údajně byla zazděna za živa na příkaz svého rozzuřeného otce, když se pokusila uprchnout za svým milým na nepřátelský hrad Jindřichův Hradec.

Od Kalužného vrchu v Moravskoslezských Beskydech vybíhá směrem k severozápadu mohutná horská rozsocha, zakončená vrcholem Malé Prašivé. Tady nad Vyšními Lhotami stojí jednoduchý dřevěný kostelík opředený řadou mýtů.

Městečko mrtvých v Dargavsu je postaveno nad tokem řeky Gizeldon na úbočí hory Raminirach. Devadesát pět polonadzemních i zcela nadzemních hrobek vytváří největší komplex těchto středověkých pohřebních staveb v Severní Osetii. Zvyk pochovávat do takovýchto "domečků" panoval v horských usedlostech Osetie zhruba od 14. století a zachoval se až do 18. století. Nejstarší hrobky v Dargavsu pocházejí údajně ze století šestnáctého.

Bystřice byla proslavená široko daleko výrobou košťat a metel. Ne nadarmo se místním říkalo "mietloři". V časech, kdy knižní a filmový trh opanoval Harry Potter ovšem i místní děti považují koště především za dopravní prostředek a až pak snad za nástroj k úklidu. Jak se takové správné koště vyrábí, to už i v Bystřici ví jen málokdo.

Když se v rovinaté maďarské krajině země zvlní byť jen do mírného pahorku, hned je z něho hora. Nejinak je tomu i v Pannonhalmě. Svatou horou tady nazývají návrší nad malým městečkem, na kterém stojí slavný klášter. Když se za pěkného počasí z návrší rozhlédnete, uvidíte na severu město Györ a na jihu Bakoňský les. Samotné městečko s přibližně 3 600 obyvateli leží prakticky přesně na půl cesty mezi Budapeští a Vídní, ve vzdálenosti asi 120 km od obou měst.

Casa Calvet v ulici Calle de Casp je pravděpodobně ta nejkonvenčnější budova, kterou Gaudí kdy navrhnul a realizoval. Také je to jediná budova za kterou se mu dostalo oficiálního uznání - možná proto, že si bercelonský stavební úřad oddychnul, že Gaudí uprostřed uhlazené městské čtvrti nepostavil takové architektonické kreace, jako u svých předešlých staveb.

Název této zalesněné náhorní plošině dali Španělé, když pronikli do této oblasti při svém dobývání jihozápadu dnešních Spojených států. To bylo někdy na konci 16. století, ale španělští kolonizátoři neměli ani tušení, že Mesa Verde neboli Zelená tabule - jak výběžky mohutných Skalnatých hor pojmenovali - ukrývá ve svých skalních kaňonech stará obydlí Anasaziů.

Chambord patří k těm nejznámějším zámkům v Evropě a je považován za vrchol renesanční architektury v oblasti Loiry. Zdálo by se, že v tak známé stavbě už musí být prozkoumána snad každá cihla, ale není tomu tak a zámek skrývá nejedno tajemství.

Hlavní město Ugandy Kampala leží na řadě pahorků, které se zdvíhají nad ostatní zástavbu a dávají skvělou možnost prohlédnout si toto africké velkoměsto poněkud z nadhledu. Tu je na návrší kostel s parkem, tu stará pevnost, jinde zase chudinské slumy, odkud se obyvatelé přímo ze dveří svých chatrčí mohou dívat na věžové domy v samém středu města. Jednomu z těchto pahorků západně od srdce Kampaly vévodí vysoká kuželovitá stavba připomínající obří chýši. Je to bývalý bugandský královský palác a královské hrobky Kasubi v jednom.

Truus Schröderová byla pohledná mladá žena jednoho z utrechtských advokátů. S manželem, třemi dětmi, chůvou a psem vedla usedlou měšťanskou domácnost, ale s usedlým životem svázaným množstvím neměnných pravidel nebyla příliš spokojená. Když pak ještě v mladém věku ovdověla, rozhodla se vše od základu změnit.

Když francouzský humanista Christoffel Plantin (1520 - 1589) přišel kolem r. 1549 do Antverp, začal svou živnost jako vazač knih a zpracovatel kůže. Roku 1555 začal tisknout knihy a o 21 let později se s tiskárnou usadil v domě, který je dnes nejstarší částí Muzea Plantin-Moretus. Plantinův zeť Jan Moretus a poté Janovi potomci tiskárnu během 17. a 18. století neustále modernizovali a rozšiřovali, až byla největším tiskařským a vydavatelským podnikem ve Flandrech a Nizozemí.

"No vyfoť mně, honem, tohle jsem tedy ještě nikde neviděl. To až ukážeme doma, tak se tu sjedou feťáci z celé Evropy!" Leoš na mně rozjařeně povykoval a projížděl na koni ohromnou houštinou konopí.

Francouzský král Ludvík XIV. o zdejším vínu prohlásil, že je "vínem králů a králem vín". Od panovníka vinařské velmoci to je jistě zvláště velká pocta a zdá se, že Francouzi na tokajské víno nikdy nezapomněli. Dá se tak soudit alespoň podle toho, že hned jak to bylo možné, skoupili vinné sklepy i kdejakou vinici v okolí.

Když na pozemcích Jiřího Beese z Chrostiny v roce 1862 vytryskl mocný proud slané vody, nebyl pan baron vůbec nadšen. Jeho soused Larisch-Mönnich těžil na svých pozemcích uhlí a otvíral jednu šachtu za druhou. I baron Bees chtěl zbohatnout na těžbě uhlí. Když ale provedl hloubkový vrt, vytryskl z hlubin země pouze mohutný gejzír slané vody.

Thutmose III. byl bezesporu nejmocnějším panovníkem 18. dynastie. Byl synem Thutmose II. a konkubíny Eset. Než se stal oním mocným vládcem musel ale prožít příběh, který je spjat s královnou Hatšepsut. V době smrti svého otce byl totiž ještě malým chlapcem a jeho nevlastní matka a královská manželka Thutmose II. se nechtěla vzdát svého postavení a moci.

Sebrat se a jet do Ruska jen tak, podívat se, jak to dělají milióny "batůžkářů" po celém světě, tak na to zapomeňte. Už od dob Sovětského svazu se tu uznává jen masová organizovaná turistika - aby byl cizinec pěkně pod dohledem. Teď ke všem předpisům, které už platily, přibyl ještě nový migrační zákon. A než se utřepe a alespoň většina policistů zjistí jak mají s tímto novým předpisem naložit, tak je lepší snad do Ruska ani nejezdit.

Čekali byste, že má něco společného egyptské Údolí králů a polský Wawel? Asi ne. Rozdělují je nejen tisíce let v čase, ale i kontinenty. A přece obě tato místa spojuje velmi podobný a tragický osud těch, kdo narušili hroby panovníků.

Egypťané věřili, že na pahorku Al-Qurn neboli Roh, který má tvar pyramidy a ční nad Údolím králů, žije hadí bohyně Meresger - ta, která miluje mlčení a která údolí ochraňuje a hlídá. Pro jistotu ale bylo pohřebiště rovněž střeženo zvláštní "policií".

Lyžařský areál pod Kitzsteinhornem se honosí možností celoročního lyžování na ledovci a tak ani nezvykle teplý začátek letošní zimy tu nikoho nezaskočil.

Že jsou Belgičané milovníky dobrého piva i mistry v jeho vaření to ví asi každý. Kde ale v Belgii pěstují tu pravotočivou vytrvalou liánu, latinsky zvanou Humulus lupulus neboli česky chmel, to u nás vědí dobře snad jen v Žatci. A není to jen tím že také pěstují chmel. Od roku 1964 mají s Poperingem podepsánu partnerskou smlouvu.

Druhá nejdelší řeka Nil byla odedávna zahalena tajemstvím. Římský básník Marcus Annaeus Lucanus na začátku našeho letopočtu dokonce pochyboval o tom, zda je vůbec možné najít jeho prameny, když napsal: "Nec licuit populis parvum te, Nile, videre" (Zůstává národům odepřeno, Nile, tvůj pramen uzřít). Přes usilovné snahy celé řady pokolení poznat, jak vzniká Nil, se úspěch dostavil až na sklonku 19. století. Od těch dob spatřilo mohutný výtok řeky Nil z Viktoriina jezera už hodně lidí, ale do vesnic na jeho březích cizinec zavítá jen málokdy.

Nabesna Road je jednou ze dvou možností, jak se dostat autem do nitra parku Wrangell-St. Elias a přičichnout tak k pravé a drsné aljašské divočině. Je to štěrková silnice dlouhá zhruba 46 mil, na niž se odbočí z Glenn Highway u maličké osady Slana.

McCarthy Road začíná u Copper River za městečkem Chitina a vede podél opuštěných železničních tratí až k řece Kennicott. Na celé délce zhruba 60 mil (96 km) stoupá z nadmořské výšky asi 150 m v Chitině do výšky 460 m v McCarthy.

Psal se rok 1900. Prospektoři Jack Smith a Clarence Warner si všimli velkého nazelenalého fleku v kopci mezi ledovcem Kennicott Glacier a řekou McCarthy Creek. To, co zdálky vypadalo jako zatravněná plocha, se ukázalo být jedním z vůbec nejbohatších nalezišť mědi na světě. Zdejší měděná ruda obsahovala neuvěřitelných 70 – 80 procent kovu.

"Ejhle člověk!" blesklo mi hlavou v okamžiku, když jsem za zatáčkou spatřil ohromný batoh a útlé nohy trčící zpod něho. Nic jiného vidět nebylo. Batoh se houpavým krokem nesl vpřed. Jeli jsme po jedné ze dvou silniček, které vedou do nitra pohoří Wrangell a po dvaceti mílích to byla první známka, že i tady se - byť sporadicky - vyskytuje člověk.

Při pohledu do obrovského sopečného kráteru se zatají dech. Z plochého dna kotliny se zdvihají tři pahorky vulkanického původu a na každém z nich stará památka.

První historicky doloženou pouť do Santiago de Compostela podniknul biskup Gotescaldo se svými stoupenci roku 950. Vyrazili z Le Puy ve Francii a podařilo se jim dojít až k hrobce, aby se tam pomodlili. Od té doby zástupy poutníků jen rostly. Procházeli Francií ve čtyřech hlavních směrech a poté vstoupili do Španělska přes Somport nebo přes Roncesvalles. Zástupy světců, podvodníků, císařů, alchymistů, kriminálníků, vrahů, králů, královen, pouličních obchodníků, kardinálů, pěvců, gentlemanů, biskupů, čarodějů, myslitelů, dam z vysoké společnosti, duchovních, spisovatelů, ale také všech možných darebáků ušly po poutní cestě tisíce kilometrů.

Dvě ohromné sochy Amenhotepa III. v Thébách se staly pravděpodobně nejstaršími turistickými atrakcemi na zemi. Vždyť už v antických dobách starých Řeků a Římanů se zvláště severní socha stala oblíbeným cílem k návštěvě. Věhlasu se jí dostalo proto, že ji kdosi slyšel, jak při východu slunce "zpívá".

Obelisky stávaly před chrámy a představovaly "benben", posvátný sluneční symbol. Na vrcholu bývaly zakončeny malou pyramidou, která byla často pozlacená. Když slunce ozářilo pyramidu, bůh vystoupil do svého chrámu.

"Jedno z nejkrásnějších míst na zemi... kraj bez silnic, průvodců, bez jakékoli možnosti dopravy, kraj, kde každý objev musí být vykoupen nebezpečím a únavou." Takto nějak jeden z hrdinů George Sandové popsal oblast Francouzského středohoří. Od těch časů se pravda leccos změnilo, ale svůj půvab a krásu si tato vulkanická vrchovina zachovala dodnes.

Slovem faraón se panovníci Egypta začali nazývat až od 22. dynastie. Původně to bylo označení pro královský palác a teprve od dob Nové říše se jím začal nazývat sám panovník.

Dříve než byl Egypt sjednocen, skládal se ze dvou samostatných zemí. Egypťané na to nikdy nezapomněli, a proto se jejich vládce nazýval králem Horního a Dolního Egypta. Panovník měl výsadní postavení. Byl považován za potomka boha slunce Ré. Když dosedl na trůn a ozdobil se znaky královské moci, vstoupil do něho duch boha Hóra a učinil jej bohem na zemi.

Traduje se, že když koncem 18. století dorazili do Gízy Napoleonovi vojáci, účastníci velké vojenské výpravy do Egypta, tak si z nosu sfingy udělali terč pro svá děla a zničili tvář té úžasné sochy.

Úzká asfaltová cesta plná výmolů se stále zužovala, až skončila na malém parkovišti zarostlém stromy a křovím. Byli jsme jen nedaleko od vesnice Ivanovo, v národním parku Russenski Lom. Zdálo se, že jsme tu jedinými návštěvníky - jen v rohu parkoviště mizela mezi stromy vyšlapaná stezka směřující někam ke skalám.

Být ve Spojených státech řidičem těžkého nákladního tahače - trucku, se stále považuje za čest. Je to zvláštní sorta lidí odlišujících se od ostatních především stylem života. Řidičem trucku se může stát jen ten, komu je více než třiadvacet let, kdo najel nejméně 100 tisíc mil bez nehody a nikdy neměl problémy s drogami.

Saguaro je obří stromovitý kaktus Carnegia Gigantes. Nedaleko Tucsonu v USA se nacházejí exempláře s výškou až 15 metrů a hmotností kolem 7 tun. Jejich stáří se odhaduje na 200 let.

Na severní i na jižní straně vesnického náměstí se v indiánském Taosu zvedá velký komplex budov. Skládá se z desítek do sebe zasunutých místností s plochými střechami a poschodími. Řada z nich je dosažitelná jen přes střešní vikýře nebo po žebříku. Archeologové nalezli náznaky, že pueblo Taos existovalo pravděpodobně už ve 14. století.

Yosemity byly vyhlášeny národním parkem 1. října 1890 a to včetně přilehlé oblasti Tuolumne. O ochranu tohoto místa se nejvíce zasloužil John Muir a prezident Theodor Roosevelt. Právě jim vděčíme z velké části za zachování této velkolepé přírody.

Mohutná římská aréna v Arles byla vybudována společně s městem mnohem dřív, než se začal odpočítávat náš letopočet. Dodnes v ní ale každý rok teče krev. Krvavou podívanou na klání gladiátorů ovšem vystřídaly býčí zápasy. Více než dvacet tisíc diváků lačných po napínavé podívané plní ochozy této pozoruhodné stavby dodnes.

Univerzita v holandském Leidenu je nejstarší v zemi. Odtud pochází leidenská láhev - předchůdce kondenzátoru, působil tady Descartes a škola se pyšní nejedním vědeckým úspěchem i mnoha proslulými jmény. K těm slavným událostem se také řadí jaro roku 1594, kdy ve zdejší botanické zahradě vykvetly vůbec první holandské tulipány. Od té doby se ale mnohé změnilo. Z pěstování květin se stal v Holandsku úžasný byznys, ale i současné tulipány jsou zcela jiné než ty, které rozkvetly na konci 16. století v Leidenu.

Krajina kolem amerického jezera Powell je plná pozoruhodných skalních útvarů připomínajících pohádkové kulisy.

Superior Lake neboli Hořejší jezero na kanadsko-americké hranici má vodní plochu 82100 km čtverečných, což je o 32,36 km čtverečných více než celá Česká republika. Je to jezero s největší rozlohou na světě. Podnebí je tu dost drsné a jeho hladina bývá často skoro tak bouřlivá jako na moři.

Duben je ten správný měsíc pro návštěvu holandských tulipánových polí. Jedinou nevýhodou tulipánu je délka jeho pěstebního cyklu: od semene k cibuli vhodné na prodej je zapotřebí 25-30 let. Cibule vypěstované ze semen sice kvetou již po šesti letech, ale květy jsou barevně nejednotné, a tudíž nevhodné pro obchod. Identické jedince je možné získat pouze vegetativně - vznikem nových dceřiných cibulek. Proto většina těch nádherných květů končí nakonec ulámaná na okraji pole. Podaří-li se totiž pěstiteli rostlinu odhlávkovat bezprostředně po rozkvětu, činí přírůstek dceřiných cibulek až 20 % a obchoduje se především s cibulemi.

Madarský jezdec je tak slavný, že ho Bulhaři mají i na svých mincích. Ve skalní stěně vytesaný obrovský reliéf je skutečně impozantní plastikou. Jezdec na koni se svým psem v patách, který právě probodává kopím lva, je vytesán ve skalní stěně téměř v životní velikosti. Mezi památkami raně středověké Evropy nemá tento monument obdoby.

Jezero Powell vzniklo po té, co byla na řece Colorado vybudována mohutná přehradní hráz. V letech 1956 a 1966 byla v úzké soutěsce vybudována hráz jejíž koruna má délku 476 metrů, zadržená voda ovšem zaplavila kaňon v délce mnoha kilometrů. Skalní věže se změnily v ostrovy a samotné jezero v nepřehledný labyrint kouzelných zátok.

Za svůj jedinečný rozkvět vděčí toto město hlavně vévodovi Federicu da Montefeltro. Byl to dobrodruh, znalec střelných zbraní a žádaný vůdce žoldnéřů, který šel od jednoho vítězství k druhému a za své služby si nechával královsky platit. Takto získané peníze pak investoval do svého malého impéria.

Útlá knížka Dr. Vladimíra Kříže shrnula třiadvacet reportáží z celého světa, tak jak je postupně publikoval v řadě periodik. Je nám ctí a potěšením, že ze svých cest nezapomíná přispívat také na stránky www.ingema.net

Psal se rok 1872 když se kongres USA usnesl proměnit Yellowstone v první národní park na světě. Bezesporu právě tímto krokem byla nastartována celosvětová snaha o to, aby právě takovéto výjimečné přírodní lokality byly chráněny a mohly se zachovat ve svém přirozeném stavu.

7. října 1920 se na okraji města Lemmer v nizozemském Frísku konala velká sláva. Nešlo ale o žádný ples nebo taneční zábavu. Pánové v cylindrech a dámy v dlouhých róbách tentokrát korzovaly mezi ohromnými stroji v hale s holými cihlovými zdmi a vysokými okny. Samotná královna Wilhelmina přijela slavnostně otevřít největší parní čerpadlo na světě.

Do národního parku Redwood v Kalifornii se jezdí obdivovat především poslední zbytky pobřežních sekvojí. Když už vás ale začne bolet za krkem od neustálého vzhlížení do korun nejvyšších stromů na světě, můžete se porozhlédnout i po samotném pobřeží. Písečné duny a řada skalisek, téměř stále zahalených v mlžném oparu, mají také své kouzlo.

Nejstarší a nejvýznamnější báňské město Slovenska, které dosáhlo v 18. století největší těžby stříbra v celé Evropě. Poprvé na světě zde bylo v místních dolech využito střelného prachu pro mírové účely. Ve městě byla také otevřena nejstarší technická vysoká škola na světě. Tak nějak by mohla znít pozvánka k návštěvě tohoto slovenského města. Pár vět ale nemůže představit všechny zajímavosti, které se tu návštěvníkovi přímo nabízejí.

Lyžařské středisko vzdálené nějakých 230 km od Brna je pravým rájem lyžařů. Dvě velkokapacitní sedačkové lanovky "Stuhleckbahn" a "Promibahn" tvoří jakousi dopravní páteř celého areálu, kterou doplňuje dalších 6 vleků.

Vůbec první skupina bělochů, jež pronikla do Yosemitského údolí, patřila ke generálu Bonnevillovi. Ten se snažil nashromáždit údaje o neprobádaných územích pro tvorbu map. Od těch dob se mnohé změnilo, ale pocit nespoutané divočiny a kontaktu s přírodou tu stále zůstal.

Asi nejznámější stavbou města Bamberg je Stará radnice. Má jedinečnou polohu v samém středu města, protože je postavena v řečišti na ostrůvku mezi Horním a Dolním mostem. Pověst říká, že tomu je tak proto, že biskup nechtěl měšťanům postoupit ani píď ze svých pozemků, a tak radnici postavili na umělém ostrově v řece Regnitz.

Abnormálně slaná voda, termální prameny a následný úbytek vody v jezeře. To byly hlavní ingredience kterých bylo zapotřebí, aby na hladině jezera Mono Lake vyrostly kamenné ozdoby hýřící fantaskními tvary jako z nějakého scifi filmu.

Bikiny, jak je známe dnes, se staly světovou módou po válce. Dvoudílné plavky z potištěné bavlny navrhl Francouz Louis Réard. Původním povoláním byl sice automobilovým konstruktérem, ale když 5. července 1946 předvedl na módní přehlídce svou kreaci plavek, stal se z něho známý návrhář, který se zapsal nesmazatelně do dějin módy.

je hravé a zvědavé zvíře obývající úzké pruhy mořského pobřeží. Živí se převážně rybami, mořskými ježovkami, mlži, hlavonožci a dalšími živočichy. Jen mořských ježovek zkonzumuje denně několik desítek kilogramů. Přítulná, důvěřivá povaha a nádherná kožešina ovšem zapříčinily, že člověk na některých místech mořské vydry téměř vyhubil.

Asi 150 kilometrů východně od Calgary v kanadské provincii Alberta je úrodná prérie zcela nečekaně přerušena rozlehlou sníženinou. Stojíte-li na jejím strmém okraji, máte za zády zvlněnou zelenou krajinu, po níž se neustále prohání vítr, a před sebou vyprahlou díru plnou neuvěřitelně tvarovaných kopců, návrší a věží. To je "Badlands", neboli "Špatná země" - výstižný název pro krajinu, kde se nikdy nedala zasít pšenice a kde náhodný návštěvník mohl přijít tak leda k úrazu. Také indiáni, původní obyvatelé, kteří v této oblasti žili, hovořili o "maka sika - špatné zemi k průchodu", a přesto i tato země vydala své zcela unikátní a nevšední bohatství.

Indiáni Ah-wah-nee-chee žili v Yosemitech prokazatelně už před 3000 lety. Z indiánského nářečí je nakonec odvozen i dnešní název hor. Indiánské slovo yohamite znamená medvěd grizly.

O zdejších stavbách nazývaných ´trulli´ se říká, že je místní obyvatelé vymysleli proto, aby vyzráli na výběrčí daní. Daň se totiž platila z domu, a za dům bylo považováno stavení, které mělo střechu. A tak lidé v Apulii začali stavět příbytky se střechami vyskládanými z kamenů do vysokého kužele. To vše bez malty, takže když hrozilo nebezpečí, že majitel domu bude muset platit, rozebral vršek kužele a dům byl rázem bez střechy, a tedy úředně neobyvatelný.

Lake Powell to je ohromné množství vody, při koupání si ale málokdo uvědomí, že celé jezero je vlastně v pouštní krajině. Zdejší pískovce tvaruje voda a vítr do nejroztodivnějších tvarů.

Pro pueblo Taos jsou typické mimo samotné domy také kopulovité hliněné pece na chleba, zvané hornos. Zajímavá je ale také místní keramika, kterou indiáni nabízejí ke koupi turistům. Obyvatelé zdejšího puebla se proslavili ovšem především tím, že tu začala takzvaná pueblová revolta indiánského obyvatelstva proti bílým duchovním i světským koloniálním pánům.

Vizovické pečivo je typické pro Valašsko. Ozdobné figurky z těsta se prodávaly v předvánočním období na trzích a jarmarcích i hodně daleko od Vizovic a vždy si našly své obdivovatele. Jedním z pokračovatelů tradice výroby tohoto tvarového pečiva je Eva Oškerová z Valašského Meziříčí.

Sicílie je ostrov velký asi jako Morava se Slezskem. Turistických lákadel je tu ovšem nepočítaně - antické památky, sopky, barokní města, úžasné pobřeží - jen velmi zřídka se proto vydá někdo z návštěvníků ostrova mezi místní pastevce žijící v horách Peloritani. Nakonec i místní mezi ně zavítají jen zcela výjimečně a mezi obyvateli Palerma, Messiny nebo jiného sicilského města byste lidi, kteří někdy byli na pastevecké usedlosti v horách, hledali jen velmi těžce.

Síť amerických silnic (highways) je dlouhá 6,2 miliónů kilometrů a většina nákladů i osob se přepravuje právě po nich. Nablýskané náklaďáky jsou pak nejen důležitým přepravním prostředkem, ale také chloubou svých majitelů.

Blíží se čas vánoc a dárků. Pokud s jejich sháněním máte stejné problémy jako já, tak by vás mohla zaujmout kniha našeho spolupracovníka Jaroslava Hladíka.

Skalní útes přerušující prérii na jihu provincie Alberta není na první pohled ničím pozoruhodný. Snad jen svým názvem Head-Smashed-In Buffalo Jump  by mohl vzbudit zvědavost. Přesto je toto místo v údolí řeky Oldman River jednou z nejvýznamnějších památek na prehistorický život v Kanadě. Připomíná tradiční metodu lovu bizonů, kterou používaly indiánské kmeny žijící na prériích kanadského a amerického západu. Takových míst jsou stovky, zdejší lokalita však patří mezi nejstarší, největší a také nejlépe zachovalé.

Prvním bělochem který patrně spatřil divy Yellowstone byl lovec a stopař John Colter. Když po návratu do civilizace vypravoval o gejzírech a bublajících tůních bahna, považovali lidé jeho historky za výplod fantazie.

Domorodci tomuto pohoří říkají "Runssóro", což znamená něco jako "Kolébka mraků" nebo "Deštné hory". A je to ve všech směrech pozoruhodné pohoří. Leží na západní hranici dnešní Ugandy asi tři sta kilometrů vzdušnou čarou od jejího hlavního města Kampaly. Jeho masív se táhne mezi dvěma jezery v příkopové proláklině, kde téměř každý pahorek v této oblasti je vulkanického původu a chrlil kdysi lávu. Jen Ruwenzori vzniklo vyzdvižením krystalického podloží v délce něco kolem 120 kilometrů a šířce necelých 50 kilometrů. A vyzdvižení to bylo tak mocné, že mezi jeho vrcholy je tu hned několik pětitisícovek. To ale ani zdaleka není jeho jediná zvláštnost, pro kterou ho znalci Afriky považují na jedné straně za nejkrásnější a na druhé straně za nejcizorodější oblast kontinentu.

to je nejen stále zasněžený vrcholek hory Olympus vysoký 2428 metrů, ale také horské louky a provlhlé, sytě zelené deštné pralesy. Nás suchozemce pak fascinuje především úžasné pacifické pobřeží, bičované neustálými větry. Projít se tu dá ovšem jen pěšky a to pouze podle jakéhosi jízdního řádu, který striktně diktuje čas přílivu a odlivu.

Tvůrci soutěže – Agentura Koniklec, občanské sdružení pro lidská práva a životní prostředí - si vybrali Madagaskar kvůli jeho jedinečné a rozmanité přírodě a název Expedice Baobab proto, že tento strom je na Madagaskaru asi nejzajímavější. Součástí projektu jsou dvě pětiměsíční soutěže pro mládež (středoškoláky) i dospělé, jejíchž vítězové se budou moci jet zdarma podívat na Madagaskar. Začátek soutěže bude 1. listopadu. Už od 19. do 31. října si ale můžete vyzkoušet své vědomosti během přípravného cyklu otázek o zajímavé ceny. Více informací najdete na baobab.koniklec.cz.

Yosemity uprostřed kalifornské části Siery Nevady skýtají nejen monumentální pohledy na obrovské skalní štíty, ale také zcela komorní zátiší.

K návštěvě naučné stezky vedoucí k nejznámějšímu beskydskému pralesu zbývá už jen několik dnů. Pak zase až za rok

Barcelona je hlavním městem Katalánska, druhým největším městem Španělska (cca 3 milióny obyvatel) a nejdůležitějším průmyslovým a obchodním centrem země, sídlem arcibiskupa a univerzity. Její přístav patří mezi největší přístavy Středozemního moře. Město leží na plochém, mírně zvlněném pobřeží mezi ústím Río Llobregat a Río Besós.

Slovo "kreml" s malým "k" označovalo ve starém Rusku městský hrad nebo pevnost. Existovaly proto stovky kremlů. Do dnešních dnů se jich už ale dochovalo jen nemnoho.

Španělsko je jedním z největších států Evropy. Podle ústavy z roku 1978 je konstituční monarchií. Král symbolizuje jednotu státu, jehož případné federativní uspořádání zákon vylučuje. Základní jednotkou správy jsou obce a provincie. Sedmnáct historicky vzniklých oblastí má vnitřní autonomii.

Moskevský Kreml a přilehlé Rudé náměstí nemůže žádný návštěvník hlavního města Ruska minout. Bez slušné a přehledné mapy ale jen nesnadno odhalíte všechna zákoutí, která jsou skryta za cihlovými hradbami moskevské pevnosti

Ohromný los stál po břicho ve vodě a cpal se vodními travinami. Ponořil vždy hlavu hluboko pod hladinu a pak, po nějaké chvíli, se vynořil s velkým trsem rostlin v tlamě. Všude kolem cákala voda, ale los jen rozvážně přežvykoval a ani se příliš nestaral o to, co se děje v jeho blízkosti. Nakonec je to jedno z nejmohutnějších zvířat Severní Ameriky a mnoho přirozených nepřátel nemá.

Moskva je největší správní a politické centrum Ruska, hlavní město bývalého Sovětského svazu a v současnosti také hlavní město Ruska. Moskevská oblast je rozlohou srovnatelná s takovými státy, jako je Dánsko, Belgie nebo Švýcarsko.

neboli "Divoké pobřeží" je součástí provincie Gerona (Girona) a nachází se, přísně zeměpisně vzato, mezi francouzskou hranicí (Port Bou) a městečkem Blanes. Prakticky je ale často takto označováno celé pobřeží od francouzské hranice až po Barcelonu.

Polder poznáte podle toho, že tato místa jsou protkána množstvím kanálů a hladiny řek tu jsou v úrovni střech domů postavených v okolí. Holanďané říkají, že kdyby přestali na 24 hodin čerpat vodu z odvodňovacích kanálů, ocitne se jedna osmina země pod vodou. Ta krajina je tu skrz naskrz umělá a přesto vytváří jakési neopakovatelné kouzlo.

Je hlavním městem provincie Tarragona, leží na pahorku asi 100 m vysokém poblíž ústí řeky Francolí. Díky tomu je z města velkolepý rozhled na všechny světové strany, a proto se mu také říká "Balkón Středomoří". Tarragona je sídlem arcibiskupa, je zde důležitý obchodní přístav.

U mlýnské sítě Kinderdijk je na jediném místě ke zhlédnutí všechno to, co za staletí vymysleli nebo zdokonalili. Navzdory moderní konstrukci současných čerpacích stanic je regulace vody v polderu založena na stejných principech záchytných nádrží, jako tomu bylo kdysi. I to je jeden z důvodů proč zdejší polder s mlýny zapsalo v roce 1997 UNESCO na Seznam světového dědictví.

Průměrná výška hlavního hřebene se pohybuje okolo 1000 metrů nad mořem a poskytuje návštěvníkům nádherné výhledy.

Láva a sopečný popel sopky Vesuv zničily tato města a pod jejich povrchem se dochovalo vše co nestačili dávní obyvatelé na útěku odnést. Zachovaly se tak nejen celé domy, ale také řada předmětů denní potřeby i fresky na zdech vypovídající o umění té doby. Na Seznam světového dědictví UNESCO byla tato místa zapsána v roce 1997. Na fotografii je freska "Venuše v mušli".

Asi 50 km dlouhé Pieniny jsou součástí orograficky a geologicky složitého bradlového pásma, jehož středem si prorazil cestu Dunejec. K největším turistickým lákadlům tu patří plavba po Dunajci na tradičních pltích.

Moře vtrhlo do země, a Nizozemcům nezbylo, než s ním bojovat. Začali stavět hráze a vysušovat zaplavená území. Byl to zápas trvající stovky let a jen těžko si někdo z nás představí oběti, které na tomto bojišti Nizozemci zanechali. Jedním z nejvýznamnějších pomocníků se jim na dlouhý čas stal větrný mlýn. V rovném větrném kraji to byl ideální zdroj energie nejen pro mletí mouky, lisování oleje nebo řezání dřeva, ale také pro čerpání vody ze stále zaplavovaných území. Nejinak je tomu i u mlýnské sítě Kinderdijk (číst "kinderdejk") východně od Rotterdamu, kterou zapsalo UNESCO na Seznam světového dědictví v roce 1997.

Když ve 12. století založili obávaní bojovníci krále Alfonse II. Aragonského město Teruel, zhola nic nenasvědčovalo tomu, že to bude jednou poklidné a ospale působící město přeplněné pozoruhodnými památkami. Snad proto, že máloco platí absolutně, se jednou za rok scházejí v Teruelu bubeníci z širokého okolí, aby předvedli své umění.

Procesí "zlatých dětí" patří zcela jistě k nejpozoruhodnějším oslavám Velikonoc v Evropě. Malí caparti, oblečení jako andílci, pochodují uličkami města nazdobení asi jedním metrákem zlata.

Benátky společně s celou Benátskou lagunou byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1987. Většina návštěvníků ovšem míří jen do Benátek samých a tak krásy a pozoruhodnosti ukryté na četných ostrovech laguny jim často zůstávají skryty, jako tato kamenná maska z ostrova Torcello. Ostrov byl osídlen mezi 5. a 6. stoletím. V době svého největšího rozmachu, než ho zastínily Benátky, tu žilo kolem 20000 obyvatel.

Květná neděle v Gangi, to je každoročně především velkolepá oslava na památku slavného vjezdu Krista do Jeruzaléma.

Středa před Božím hodem velikonočním byla v lidovém podání nazývána jako škaredá, černá nebo sazometná, protože to byl den, kdy se v chalupě vymetaly komíny. Podle tradice to je také den, kdy se nesmíte škaredit a mračit, jinak se budete mračit po všechny středy v roce. Těžko říct, jestli podobné pranostiky určují také dění v San Fratellu, ale bujaré veselí, které tu vládne v tyto dny, by jistě bylo pro místní obyvatele předzvěstí jen samých úsměvů.

Její erupce v roce 79 našeho letopočtu město doslova pohřbila pod kameny a lávou. Zdaleka ještě nebylo odkryto celé město, ale to co se dochovalo je jakousi archeologickou konzervou vypovídající o životě lidí na počátku našeho letopočtu. Pompeje byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1997.

Údolí řeky Morávky a jejího přítoku Mohelnice se od severu hluboce zařezávají do masívu Moravskoslezských Beskyd. Obě údolí svírají mezi sebou Velký (1204 m) a Malý Travný (1100 m). Travný je vzrostlým jehličnatým lesem porostlý kopec který je dnes travnatý už jen podle jména, ale stále poskytuje jedinečné výhledy na masív Beskyd.

Binche je nevelké městečko ve francouzsky mluvící části Belgie. Po většinu roku je to takové ospalé místo, kde ani letní turistická sezóna nepřinese mnoho vzruchu. Před začátkem velikonočního půstu je ale vše jinak.

Dvoupatrová trojkřídlá budova postavená na trojúhelníkovém půdorysu s arkádovými chodbami a věží stojí v připojeném parku na okraji starého centra města. V 18. století, kdy zámek patřil řádu německých rytířů prodělal barokní adaptaci kdy vznikla dnešní fasáda, dvojité schodiště a nově byly zřízeny také zámecké interiéry, které jsou chloubou zámku dodnes.

Podle křesťanské tradice předchází Velikonocím 40 dnů půstu. 40 dnů, to bylo v bibli vždy období zkoušky, přípravy nebo pokání. Čtyřicet dní trvala potopa, čtyřicet let putovali Izraelité pouští, čtyřicet dní trval Mojžíšovi výstup na Horu a podobně. Možná proto, aby těch čtyřicet dnů nepřipadalo tak dlouhých, se slaví před začátkem postního období karneval. V Belgii, kde se na dobré jídlo a pití hodně dbá, se slaví zvlášť barvitě.

Jedinečné jsou zdejší památky, ale především atmosféra města. K těm nejkouzelnějším pak patří chvíle kdy začíná soumrak a město se rozzáří tisíci světel. Benátky byly zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1987.

Tradice stavění jesliček a betlémů o vánočních svátcích je dlouhá a prodělala mnohé změny. Byla dokonce doba, kdy byly josefínskými zákazy odstraněny z kostelů jako obyčej naivní a církve nedůstojný. Obyčejní lidé si ale jesličky nikdy nedali vzít a tak začaly vznikat betlémy v lidovém podání a z nejrůznějších materiálů. Jak se dělají z kukuřičného šustí nebo ze slaného těsta, se můžete zajet podívat třeba na Slovensko.

Zdálo by se, že Belgie je země tak malá a známá, že se tu už nemůže najít nic, co by nebylo tisíckrát popsáno v turistických průvodcích a nabídkách cestovních kanceláří. A přece se i tady můžete dočkat lecjakého překvapení. Napadlo by vás, že tu mimo všech možných turistických lákadel můžete narazit třeba na zemědělskou farmu, kde chovají koně kvůli mléka?

Svátek Sinterklaase neboli sv. Mikuláše je každoroční událost, která je pro Holanďany a Vlámy jedinečná již po celá staletí. Zvláště barvitě se slaví tento svátek v Amsterdamu, kam přijíždí Mikuláš vždy v předstihu druhou nebo třetí neděli v listopadu. To proto, aby stačil se svými pomocníky roznést všechny dárky. Pro děti je to největší sláva roku a už dlouho před polednem se začínají scházet na nábřeží v místech, kam Sinterklaas připluje.

Město Sedmi Bran, jak se Derbentu přezdívalo, leží na jižním okraji Dagestánu. Bylo založeno již o sto let dříve než Kartágo a o něco dříve než Řím. Půdorysem se podobá velké závoře zbudované mezi vrcholky kavkazského předhůří a břehy Kaspického moře. Na Seznam Světového dědictví UNESCO bylo zapsáno roku 2003.

Krajina kolem Brühlu by se dala označit jediným výstižným slovem - placka. Rovinatá krajina před pohořím Eifel byla ideálním místem pro lov na koních za pomocí cvičených sokolů a tuto kratochvíli miloval Wittelsbach Klement August, který zámky nechal vystavět. Od roku 1723 byl kurfiřtem a arcibiskupem kolínským, byl také knížetem-biskupem münsterským, paderbornským, hildesheimským a osnabrückým. Roku 1732 se stal také velmistrem řádu německých rytířů. Četné úřady, které zastával, mu nesly nemalé příjmy, ale také se od něj čekalo, že povede patřičně reprezentativní způsob života. A tak v roce 1725 Klement August položil základní kámen pro stavbu venkovského sídla nazvaného jeho jménem. Stalo se tak na zbytcích do vzduchu vyhozeného vodního hradu a během čtyřiceti let se z této stavby stala nejpřepychovější rokoková rezidence v Německu. V blízkém lesíku nechal Klement August ještě přistavět lovecký zámeček Falkenlust a zdejší stavby se staly na celé půlstoletí vzorem pro stavby dalších německých šlechtických sídel.

Po obloze se honí mraky a já se dívám, jak dole pode mnou, v zahradě ohraničené kamennou zdí okopávají jeptišky záhonky a vozí v kolečku vytrhaný plevel na kompost. Ve dne sedmkrát a jednou na sklonku noci se jeptišky modlí a zpěvem velebí svého Pána. A jako kdysi, na samém počátku benediktinského řádu, odcházejí pak na zahradu či na pole, kde pomáhají kosit seno nebo pěstují zeleninu. Modli se a pracuj, to je jejich heslo. A práce je tu jistě víc než dost. Je spíše s podivem, že tak vysoko v horách vůbec něco vyroste.

Tou nejzajímavější budovou v celém areálu bývalého opatství v městečku Losch je nepochybně vstupní hala zvaná Královská síň. Pozoruhodná je nejen její architektura, ale také to, že právě o této budově není žádná zmínka ani v klášterní kronice, ani v "Loršské knize mrtvých". Vlastně by tu ani neměla být. A přitom v dnešní době tato budova patří k nejvýznamnějším zachovalým stavbám karolínské doby. Vypadá tak trochu jako kaple a současně jako městská brána. Její průčelí z dvoubarevného pískovce vytváří jednoduchý, ale pozoruhodný ornament lahodící oku.

"Vzhůru na Špýr!" pronesl údajně král Rudolf I. Habsburský v okamžiku, kdy započal svou proslulou předsmrtnou pouť k rodovému chrámu Sálovců. Chtěl být pohřben v hrobce, do níž byli uloženi během staletí celkem čtyři císaři, tři císařovny a čtyři králové.

Trochu vyjeveně jsme hleděli na maják rýsující se proti modré obloze. Stál tam jako vystřižený z pohlednic nebo knížek o námořních cestách a jeho prosklená vrcholová část s reflektorem a Fresnelovými čočkami vypadala, že zazáří okamžitě s příchodem prvního soumraku. Ten maják ale stál v rovinaté krajině uprostřed polí a pastvin. Široko daleko nebylo nic, co by připomínalo moře nebo jezero, a světlo z majáku mohlo navádět leda nějakého traktoristu při noční orbě.

Alfons I. Dobyvatel, zvaný také Alfons Henríques, vyhlásil roku 1128 proti vůli své leónské matky samostatnost Portugalska. Do té doby bylo "Portucale" jen nevelikým hrabstvím království Leónu a Kastilie. Pak v roce 1139 porazil muslimy u Ourique a jeho vojsko ho provolalo prvním králem Portugalska. O čtyři roky později uznala jeho královský titul i Kastilie. V březnu 1147 dobyl Alfons Henríques město Santarén, zmocnil se také Lisabonu a vzdala se mu i Almada a Setúbal. Po těchto vítězstvích král splnil slib, jež učinil před útokem na pevnost Maurů v Santarénu, a nechal vybudovat pro cisterciáky velkolepý kostel, který vyniká jednoduchým středověkým architektonickým řešením i svou velikostí. Dodnes je tento chrám největším v Portugalsku a patrně také největším cisterckým kostelem vůbec.

Barokní zámek je obklopený vzácným parkem ve francouzském stylu o rozloze téměř dvou kilometrů čtverečních, což je mimochodem plocha asi čtyřikrát větší než rozloha státu Vatikán.

Romantická procházka císařskými apartmány, která každého návštěvníka provede několika staletími, začíná za masivními dveřmi na konci Modrého schodiště. Zde, v západním křídle paláce, byly soukromé komnaty císaře Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty. Poté, co návštěvník dále projde recepčními sály, vkročí do překrásných pokojů Marie Terezie. Návštěvu prvního patra uzavírají pokoje velkovévody Karla.

Letní palác panovníků rakousko-uherské monarchie je jedním z nejvelkolepějších a nejnádhernějších barokních paláců ve střední Evropě, přestože se realizoval jen zlomek původního záměru. První plány zámku navrhl Fischer z Erlachu, ale v 18. století jej téměř od základu přestavěl Nikolaus Pacassi.

Rejvíz je znám především svými rašeliništi, ale protože je to také nejvýše položená obec ve Slezsku, je ideálním výchozím místem pro pěší túry. Vydejte se s námi odtud nejdříve k Velkému mechovému jezírku a pak na Zlatý chlum a Čertovy kameny nad Jeseníkem.

Na horském hřebenu mezi Ramzovou a Šerákem lze najít skutečné drahokamy a polodrahokamy. Ukrývají je ve svém nitru kamenné věže i kameny na zdejších stezkách. Tím opravdovým pokladem je ale především celá zdejší příroda, nad kterou jakoby bdí zakletí kamenní strážci v podobě roztodivných skalních útvarů.

Cesta ze Skřítku na hrad Rabštejn je nejen výletem krásnou přírodou, ale také trasou, na které vás mohou doprovázet postavy z pověstí i reálné historie. Na samém Rabštejně nakonec třeba - tak jako my - objevíte novodobé dobyvatele, kteří zdolávají místní skalní stěny.

Víc než půl druhé stovky osamělých skal a skalních věží je prý registrováno na území jednoho z našich nejkrásnějších pohoří - Jeseníků. Jako "kamenní strážci" se tyčí v lesích, na travnatých pláních i horských hřebenech. Vydejte se s námi za těmi nejznámějšími.

Legendární vrch zvaný Moravský Blaník je nejvýše položené místo Úsovské vrchoviny. Cesta sem je příjemnou procházkou a z mohutné skály na jeho vrcholu je nádherný rozhled na všechny strany.

Nejrůznější terénní rýhy, žlaby a příkopy rozbrázdily během času řadu horských hřebenů Moravskoslezských Beskyd. Vznik těchto nápadných útvarů si kdysi lidé neuměli vysvětlit, a tak se k těmto místům váže mnoho pověr a pověstí. Dnes poutají tato místa pozornost spíše jako unikátní přírodní památky.

Roku 1995 se v Turkmenistánu konala oslava 2 500 let historie Mervu. Merv byl společně s Bagdádem, Káhirou a Damaškem celých osm set let jedním z nejdůležitějších islámských středisek. Jeho nejslavnější období spadá do 11. a 12. století, kdy byl východním hlavním městem říše Seldžuků. Ačkoli byl vážně poškozen za mongolských nájezdů v roce 1218, byl opraven a za Tamerlanových nástupců na počátku 15. století se opět stal prosperujícím městem. Poloha města, které bylo hlavním střediskem rozlehlé oázy na Hedvábné stezce, byla zárukou jeho bohatství. Seldžucký Merv ležící v poušti Karakum v deltě řeky Murgab se rozkládal na ploše 640 hektarů.

Že je ropa vzácná tekutina, to si uvědomí každý automobilista minimálně při placení u benzínové pumpy. A teď si představte, že vám ropný pramen vyvěrá jen kousek za plotem vaší chalupy. Že je to nesmysl? Ale takové místo skutečně existuje, a to dokonce v Beskydech - a je to opravdová přírodní rarita.

Doba největší slávy holandských obchodních plachetnic byla někdy před 400 lety, ale silná námořnická tradice a velké plachetnice se dochovaly do dnešních dnů. Už sice nevozí koření a drahocenné náklady, ale každá jejich plavba stále voní úžasnou romantikou.

Čertův mlýn je nenápadný, lesem zarostlý vrch v hřebeni Moravskoslezských Beskyd. Zdálo by se, že je jako každý jiný, ale přeci se natolik vymyká, že je opředen řadou pověstí a mýtů.

Kalwaria Zebrzydowska je malé městečko v údolí mezi dvěma pásmy nízkých, ale půvabných hor na rozhraní Makowských Beskyd a pohoří Welického. Městečko leží na silniční trase Těšín-Krakov v podhůří hory Żar v nadmořské výšce kolem 350 metrů.

Liptovskou kotlinu kolem dokola obklopují ta nejvýznamnější a nejvyšší horstva Slovenska. Právě ta ovlivňovala zdejší přírodu a možná také svérázný charakter místních obyvatel.

V každém výrobku z vrbového proutí je ukryto kus fortelu a řemeslného umu. Je přitom lhostejné, zda je to koš na rohlíky v samoobsluze, košík na houby anebo zahradní křesílko. Košíkářské řemeslo patří k těm vůbec nejstarším a přitom se na postupu, jak vytvořit z proutků dokonalý košík, za ta staletí změnilo jen velmi málo. Jedním z míst, kde je právě košíkářská tradice velmi hluboká, jsou Morkovice.

Kamenné koule byly poprvé objeveny v Kostarice v deltě řeky Diquís. A byla z toho senzace. Později byly podobné koule nalezeny v Mexiku, pak také v Austrálii na Novém Zélandě a jiných místech Země. Jedno z největších nalezišť se nachází také v Evropě, a to na česko-slovenském pomezí.

Tak tohle je pomník na jedinou vyhranou válku v celé naší historii - řekne Vám nejeden Belgičan s úsměvem před sousoším připomínajícím povstání z roku 1302. Stojí na náměstí Grote Markt v Bruggách jako upomínka na chvíle, kdy se místní vzbouřili proti francouzskému králi Filipu IV. Ten se snažil ovládnout zemi, ale krvavé "bruggské nešpory" 18. května 1302, kdy bylo ve městě pobito na čtyři tisíce Francouzů, jeho snahám udělalo konec. Zvláště když belgické "vojsko sedláků a řemeslníků" zvítězilo nad Francouzi v následující bitvě u Courtrai.

Trier neboli česky Trevír je pravděpodobně nejstarší město Německa, kdysi pokládané za druhý Řím. Bývalá rezidence šesti římských císařů je dodnes pokladnicí památek Římské říše - kolik oslavných ód opěvujících toto město by se dalo napsat.

Kavkaz má složitou geologickou stavbu. Při vzniku tohoto pohoří přišly ke slovu všechny horotvorné procesy, co jich geologie zná. Vrásy, přesmyky, zlomy, zdvihy, ale také sopečná činnost. Také Elbrus byl původně stratovulkán, při jehož erupci dochází nejen k výlevům lávy i k mohutným lávovým vývrhům.

Bylo to dávno, pradávno. Zem obývali ptáci i zvířata, ale nikde nezněl lidský hlas. Zem bez člověka se podobala ústům bez jazyka, nebo hrudi bez srdce. Na nebi nad tou zemí létali orli, mocní a odvážní. Jednoho dne silně sněžilo. Oblohu zakryla oblaka a zem přikryl sníh. Nedalo se rozeznat, kde končí země a kde začíná obloha. Tehdy se vracel do hnízda velký orel. Jeho křídla se podobala šavlím a zobák dýce. V letu narazil do skály, zřítil se a polámal si křídla. Srdce mu však tlouklo dál, nepoškodil si ani ostrý zobák a celé mu zůstaly i ocelové pařáty.

Italská vlajka má 206 let, ale teprve letos stanovila Itálie přesně odstíny jednotlivých barev. Nutno dodat, že tak učinila jako první země Evropské unie. Napříště tedy tři svislé pruhy na italské vlajce musí tvořit zeleň luční, běloba mléčná a červeň rajčatová.

Suchá letní tráva se vlní kolem města před námi. Stejná jakou v těchto místech zdupávala hunská vojska, po jaké letěly koně s lukostřelci, kterou pošlapala tažení Chazarů; krváceli na ní Arabové i Peršané, pokryla ji těla mrtvých padlých ve středověkých bitvách. Tráva však vzešla každého jara znovu jako zelený prapor života. Stojíme na okraji silnice a ještě naposled si prohlížíme město před námi. V Derbentu je v létě vedro a Kaspik vlnící se u suchých vyprahlých břehů nepřináší osvěžení.

Od moře je Gunib vzdálen nějakých 150 kilometrů - vzdušnou čarou. Přes hory sem jedeme čtyři dny. Přejíždíme Chundašský most a pak překonáváme i osm kilometrů serpentin ve srázech skal. Za touto soutěskou se dolina rozšiřuje a spatřujeme pevnostní zdi nad srázy velkého plata, omývaného chladným tokem Kara Kojsu. Tady vedli svůj poslední útok na zbytky Šamilových spolubojovníků vojáci Apšeronského pluku.

To ráno 24. srpna roku 79 slibovalo nádherný den zalitý sluncem. Pak se země zachvěla a před polednem se z nitra Vesuvu ozval ohlušující rachot. Před očima zděšených lidí se vrchol hory propadl a zbortil. K nebi vyšlehl oslnivý plamen. Hora burácela a k nebi vytryskl ohromný černý sloup dýmu. V několika minutách vyrostla nad Vesuvem děsivá kouřová pinie.

Svatý Jiljí neboli Egídius byl poustevník a ve středověku to byl jeden z nejpopulárnějších světců západní Evropy. Vypráví se, že měl ochočenou laň, kterou jednou vystopovali v lesích psi vizigótského krále Wamby. Král vystřelil na laň šíp, který zmizel v křoví. Když pak vyrazil za zvířetem, spatřil světce zraněného šípem, jak drží laň v náručí a své psy přimražené mocnou silou k zemi. Sv. Jiljí byl považován za patrona mrzáků a chudých, tak se můžeme jen dohadovat, proč byl zrovna on zvolen za patrona nejhonosnějšího kostela v Bardejove.

Lesní paseky a zákoutí v okolí Fontainebleau přitahovaly od 40. let 19. století umělce, kteří chtěli malovat své obrazy přímo v plenéru. Nejvíce se usazovali ve vesničce Barbizon a od jejího názvu se jim později začalo říkat "malíři Barbizonské školy". Patřil k nim T. Rousseau, J.-F. Millet, A. Chitussi a další. V někdejším Rousseauově ateliéru v Barbizonu je dnes muzeum věnované krajinářům Barbizonské školy.

Jméno Fontainebleau nese hned několik zajímavých míst najednou. Především je to 250 kilometrů čtverečných lesa plného skalních útvarů, romantických roklí hlubokých až 70 metrů a značených turistických cest. Ty se budují od roku 1832, kdy je zde začal upravovat bez jakékoli podpory a subvencí vysloužilý voják Napoleonovy armády J. C. Denecourt. Bylo to období romantizmu a malíři, kteří zde rádi malovali, mu vyčítali, že přírodu příliš civilizuje. Od roku 1925 ale funguje Společnost přátel lesa ve Fontainebleau a dnes les protíná na 2000 km značených stezek pro pěší a více než 300 km cest pro cyklisty a jízdu na koni. Celé území je zajímavou přírodní rezervací, ve které se prolíná středomořský a severomořský typ krajiny.

Říká se že v Kalifornii je Los Angeles největší, San Francisco nejpřitažlivější a San Diego nejstarší. A San Diego je prý nejkrásnější od starého majáku postaveného vysoko na úzkém mysu vybíhajícím do Pacifiku. Na stejném výběžku pevniny stojí i pomník připomínající chvíle, kdy v roce 1542 zakotvila u místních břehů plachetnice objevitele Kalifornie Juana Rodrigueze Cabrilla.

Od středověku do současnosti, plných 700 let se těží sůl v solném dole ve Věličce. Proslulý je nejen jako naleziště kamenné soli, ale také jako centrum polského průmyslu minulosti a unikátní turistická atrakce.

Slavný poutní kostel ve Wiesu stojí na mírném návrší uprostřed zvlněných luk, narušených v bezprostředním okolí jen několika domy, parkovištěm, restaurací a úzkou asfaltovou silničkou, která zde končí. Bavorská samota Wies leží na pozadí masivu Trauchberg mezi řekami Lech a Ammer ve výšce pouhých 870 metrů nad mořem a výjimečný je tady právě jen ten kostel. To je opravdový skvost německého rokoka.

No potěš mě pánbůh, vždyť tady je to jako uprostřed vysokých pecí ve Vítkovicích, jenom mnohem rezavější - napadlo mě jako první už při letmém pohledu na tu změť železných konstrukcí přede mnou. Šest hektarů na břehu řeky Saary zabírá areál völklingenské hutě a je to obrovský labyrint potrubí, dopravníků, elektrických vedení, kolejí a komínů. Jen těžko si lze představit něco, co by tak málo odpovídalo představám o lokalitách zapsaných na Seznam světového dědictví UNESCO.

"Já nic nevidím," ozval se výkřik a pak třeskot. V té chvíli mě napadlo, že pro ověření pravdivosti rčení "tma jako v tunelu" jsem nemusel až do Norska. V neosvětleném tunelu je tma totální. Jen si to zkuste! Když do takového tunelu vjedete na kole a tunel je dostatečně dlouhý, výsledek se zaručeně dostaví. Temná skála pohltila záblesky cyklistických svítilen téměř dokonale. Jen pomalu a opatrně se šineme kolem skalních výčnělků po okraji vozovky. Chybí tu odrazky i bílá čára na silnici a není podle čeho držet směr. Ve světlech bicyklů, které při chůzi sotva dosvítí na cestu, není poznat, kde končí černá vozovka a kde začíná černá skála. Vždy jen šustění štěrku na okraji upozorní na to, že právě opouštíte silnici. Cesta k Urnes byla zbudována teprve před několika málo lety a její stavbě předcházelo zvažování mnoha pro i proti. Proti stavbě mluvila obava z přílišného návalu turistů. Jako nejvážnější argument "pro" byla možnost zásahu hasičských sborů v případě požáru. Silnice již stojí, ale do Urnes většina návštěvníků stále připlouvá lodí. A vědí proč.

Při severomořském pobřeží chrání Holandsko jen pruh písečných dun. Kdysi tu byl bažinatý kraj, kde se ve velkém těžila rašelina, kterou se topilo ve městech. Až do sedmnáctého století se nic nedělo, ale pak moře najednou udělalo 'chlamst' a zaplavilo území mezi městy Amsterdam, Leiden a Haarlem.

"Všechno, co se dá o nich dozvědět, je že tam stále ještě stojí", napsal o megalitických stavbách na Salisburské plošině Daniel Defoe. A vlastně dodnes o nich nevíme o mnoho víc. Proslulostí a záhadností se ale žádná z těchto staveb nevyrovná kamennému monumentu Stonehenge. Smysl a účel Stonehenge zůstává tajemstvím. Nevíme ani, kdo ho postavil a proč. Je zřejmé, že jeho stavitelé měli velmi dobré znalosti astronomie a geometrie. "Nejspíš jim pomáhal Newton nebo Einstein," komentoval jejich schopnosti astronom Sir Fred Hoyle.

"Kde najít nešťastnější místo, nepřístupnější, něco tak holého, na všech stranách orvaného, jako je tato skála bez nejmenších zdrojů, kde najít hrozivěji se ježící hrboly a výčnělky pod zhoubnou oblohou." Takto nelichotivě se vyjadřoval o Korsice už v prvním století našeho letopočtu Seneca. Žil zde osm let ve vyhnanství a ostrov mu zřejmě nijak nepřirostl k srdci. Ale i později se našlo dost zlých jazyků, kteří tvrdili, že Korsika nedala světu nic jiného než kaštany, kozí sýr, vojáky a úředníky pro francouzskou byrokracii a pak také Napoleona.

Pamukkalský kempink je jediné zařízení toho druhu, jaké jsem kdy viděl, kde tekla pouze teplá voda. Teplá voda je v bazénu, horká ve sprše, pařící se chomáče páry stoupají i ze splachovače na záchodě. Jen kohoutek s vodou krásně chladivou, takovou, aby se člověk po parném dni osvěžil, tu nenajdete nikde.

Spojit Atlantský oceán a Středozemní moře tak, aby se dalo vyhnout Gibraltarskému průlivu, který ovládali Španělé. Něco takového bylo snem celých generací francouzských králů. Na jeho uskutečnění bylo třeba ale hodně důmyslu a prostředků. Dlouhá léta se vlastně zdálo, že je to zcela neuskutečnitelné. Nakonec realizace snů francouzských králů zůstala na Pierre-Paulu Riquetovi, bohatém výběrčím daní krále Ludvíka XIV.

Strohé a nepřístupné kamenné věže rozseté po úbočích celého Kavkazu poutaly na sebe pozornost cestovatelů i vědců odedávna. Zapomenutá údolí Severní Osetie, Chevsuretie, Dagestánu či Svanetie skrývají stovky věží a směle by mohla být předlohou pro ono anglické přísloví: "Můj dům – můj hrad".

Před lety žil v Buchaře zlatník a měl krásnou ženu. Ta soutěžila svým vzhledem s nádherou klenotů, které vyráběl. Po léta nosil do domu klenotníka vodu stejný roznašeč. Byl vždy zdvořilý, poctivý, zlatníkova žena byla ctnostná a pán domu si všímal jen své práce a rodiny. Až jednoho dne naplnil roznašeč vody nádrže v domě jako jindy, ale na odchodu se přitočil k přihlížející ženě šperkaře, vzal ji za ruku a začal jí paži tisknout a hladit. Žena si to nechala líbit a teprve po chvíli se roznašeči vody vytrhla a odběhla. Když se ale vrátil její manžel, spustila na něj: "Přiznej se, co se ti dnes přihodilo na trhu? Určitě se stalo něco, co není v pořádku."

Vojáci, kteří dostali 19. dubna 1944 za úkol zbudovat na severovýchodním okraji Kazanlăku protiletecký kryt, jistě nebyli nadšeni. Vyhloubit kryt na pahorku porostlém jen pár borovicemi, ale se zeminou plnou kamení a balvanů, představovalo hodně úmorné práce. Když však vojáci protiletecké obrany narazili zcela náhodou na vchod do tajemné hrobky, bylo rázem vše jinak.

Široké údolí řeky Boyne v Irsku nabízí podobně jako Carnac ve Francii jedno z největších výskytů megalitických staveb v Evropě. Na necelých 8 kilometrech čtverečných, v místech, kde řeka tvoří jakousi smyčku, je soustředěno okolo dvaceti chodbových hrobů, k vidění jsou tu k nebi se tyčící kameny, mohyly i ohrady. Na tu největší místní pozoruhodnost - Newgrange - narazili ale muži hledající stavební materiál zcela náhodou. Psal se rok 1699 a nálezci označili hrobku jako jeskyni.

"Zlomilo se kormidlo!" Výkřik kormidelníka nevěstí nic dobrého. Loď se zmítá na vlnách tak, že v celém jejím nitru to zlověstně praští a sténá. Lanoví drnčí ve větru a vlny jako hory pravidelně zaplavují palubu. "Spusťte kotvu!" řve kapitán ve snaze zastavit větrem unášený koráb. Při dalším náporu vichru se láme hlavní stěžeň a ohrožuje rovnováhu lodi. "Odřízněte ten stěžeň! Rychle!" ozývá se ze tmy. Stalo se. Vzápětí se ale kácí i přední stěžeň. Loď se v bouři houpe bezmocně jako ořechová skořápka a mohutné vlny ji nesou na skaliska. "Loď má trhlinu! V lodi je voda! Všichni k pumpám!" Výkřiky zní nocí a úzkost přehlušuje bouři. Všichni vědí, že loď je na tom špatně.

"Myslíte, že jedeme dobře?" ptám se asi po třiceti kilometrech šílené cesty pouští. Šipka s číslem silnice 57 nás nasměrovala už před hodnou chvílí z asfaltové vozovky do pouště a my od té doby projíždíme po typické roletě v mracích zvířeného prachu.

Něco praktických rad a údajů pro návštěvu parku.

Otočil jsem se a strnul. Stál jsem přímo proti ohromnému černému medvědovi, který neslyšně vyšel z poza křoví. Hlavu měl zvednutou a čenichem nasával vůni našeho pozdního oběda chystaného na tábořišti. Ani jsem se nepohnul, ale hlavou mi splašeně vířily myšlenky.

Horské parky Skalnatých hor jsou symbolem Kanady, oblastí, kde se snoubí krása a majestátnost horské přírody s její divokostí. Skupina sedmi parků, jež se rozkládají na území Skalnatých hor, byla zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 1984. Patří tam jak známé a rozlohou obrovské národní parky Banff, Jasper, Yoho a Kootenay, tak relativně maličké provinční parky Mount Robson, Mount Assiniboine a Hamber. Parky spolu vzájemně hraničí, takže dohromady tvoří jednu z největších chráněných oblastí na světě.

Když rakouská císařovna Marie Terezie navštívila v polovině 18. století svého říšského místokancléře a tehdejšího knížete-biskupa Friedricha Carla von Schönborn, označila jeho rezidenci za "zámek snů".

Srdcem Holandska prý je Gouda [Chauda] a srdcem Goudy  je bezesporu její starobylá radnice a náměstí kolem ní. Městská práva obdržela Gouda ve 13. století a rychle se stala důležitým obchodním střediskem. U nás je ale jméno Gouda známo spíše jako název vyhlášeného sýra, který se stal přímo národním symbolem Holanďanů.

Spojené státy americké mají pravděpodobně jeden z nejlepších systémů ochrany přírody, ale zcela jistě je to systém nejstarší. Vždyť první národní park tu byl založen již 1. března roku 1872. Od té doby vzrostl nejen počet chráněných území, ale také jejich rozloha. V současnosti je pod federální správou chráněno na 370 území, která mají dohromady rozlohu více než 4x větší než celá naše republika. A jsou to skutečně výjimečná místa. Najdete mezi nimi stále zasněžené horské velikány, zrovna tak jako pouště a soutěsky řek. Místa bublající a kouřící v lokalitách s aktivní sopečnou činností i nejstarší a nejvyšší stromy na Zemi. Chráněny jsou dlouhé pásy unikátního mořského pobřeží, zrovna tak jako pohádková horská plesa nebo jezera v zatopených sopečných kráterech. Jsou to nejrůznější krajinné celky - co park to přírodní unikát - a přesto mají všechny něco společného. Tím společným jmenovatelem je medvěd.

Zvonice Flander a Valonska byly na Seznam světového dědictví UNESCO zapsány v roce 1999. Všechno jsou to impozantní a nádherné stavby. Například věž katedrály v Mechelenu postavená v letech 1452-1520 je vysoká 97,28 metru a přitom není dostavěná. Původní projekt předpokládal, že bude vysoká 167 metrů. Ve věži jsou zavěšeny hned dvě zvonkohry. Jsou to dvě nejtěžší zvonkohry v Belgii a váží celkem 80 tun. Dohromady mají 98 zvonů.

Podle historických záznamů se to přihodilo v noci 27. ledna 1687. Tehdy svítil měsíc a v jeho svitu byla věž katedrály sv. Rombouta zahalená v mlze celá růžová. V tu dobu, pozdě v noci, kráčel domů jeden poněkud opilý muž, který najednou spatřil, že věž je v plamenech a ihned spustil poplach. Obyvatelé města, vyrušení ze spánku, otevřeli okna a uviděli stejný obraz jako onen opilec. Za okamžik bylo město na nohou, rozezněly se zvony na poplach. Radní v čele se starostou běželi o překot na místo katastrofy. Ihned začalo hašení. Lidé si podávali kbelíky s vodou po schodech ve věži, ale ještě než se první voda dostala až nahoru, měsíc vykoukl z mlhy a odvážní občané Mechelenu spatřili ke svému úžasu, že se nechali měsícem oklamat. Mechelenští se pak pokusili záležitost ututlat, ale nepovedlo se jim to, a dodnes se jim říká "ti, co hasí měsíc".

Každý den, za jakéhokoli počasí a v kteroukoli roční dobu proudí do španělského Santiaga de Compostela poutníci ze všech míst křesťanského světa, aby se poklonili památce svatého Jakuba. Ale i nevěřící pravděpodobně nejdříve zamíří do katedrály postavené na jeho počest.

Ostrov Orcas patří do souostroví San Juan, které najdete na pacifické straně Spojených států. Jsou to ty úplně nejsevernější ostrovy západního pobřeží USA. Dál již začínají vody kanadské, omývající jižní cíp ostrova Vancouver, který je z ostrůvků San Juan nadohled. Den nezávislosti tu ovšem slaví důkladně - oslavy trvají prakticky celý měsíc.

Ke Garni jsme z Jerevanu dojeli autem asi po půl hodině. Ukazatel u cesty nesliboval nic neobvyklého. Nenápadný trh a jakási šipka v arménštině. Následovalo několik zákrutů v úzkých uličkách a před námi se tyčila pevnost Garni - letní rezidence králů staré Arménie, jedno ze středisek její staré kultury v předkřesťanské éře.

30. dubna ovládne město oranžová barva a v jeho ulicích se od rána rozjíždí grandiózní mejdan. Náhodný návštěvník by si možná na chvíli mohl myslet, že jde o demonstraci metařů oblečených do svých oranžových montérek, ale ve skutečnosti je to oslava státního svátku. Oranžovou barvou vzdávají Holanďané hold své královně Beatrix, která pochází z oranžského rodu. Snad každý Nizozemec oslavuje narozeniny královny.

Koho by nelákalo podívat se jednou do Indie, Nepálu, uzřít nejvyšší vrcholky Himálaje, na vlastní oči uvidět budhistické kláštery, mnichy a svaté muže. Juraj Kaman ve své knížce "Cesta za splněným snem" popsal dopodrobna co všechno přináší putování napříč Evropou a Asií pomocí vlaků a autobusů, s minimem finančních prostředků.

Jedna z nejstarších památek Moravskoslezského kraje zcela shořela.

Jedno arménské lidové úsloví říká: Hajastan - karastan. Neboli Arménie - země kamení. Je to sice lakonicky strohé, ale v těchto dvou slovech je obsaženo všechno. Celá arménská země, příroda, lidé i jejich dílo. Kameny a Arménie. Jedno patří k druhému stejně neodmyslitelně jako ke světlu den a k noci zase tma. Arménie a křesťanství patří pak k sobě téměř stejně nerozlučitelně.

Prásk, prásk. Broky švihly do křoví snad jen dva metry od naší skupinky a rány se nesou ozvěnou od bílých skal. Vyjeveně hledíme na divoce gestikulujícího mužíka v tyrolském klobouku, jak nadává a poskakuje na zápraží Refugio sonino s kouřící brokovnicí v ruce. Nerozumíme mu ani slovo a vůbec nechápeme, co jsme mu provedli. Na otázky však zřejmě není vhodná chvíle, raději nasedáme do aut a ujíždíme uzoučkou džípovou cestou do údolí k Pala Pavera.

Kraj kolem se změnil ve vyprahlou polopoušť. Šikmé paprsky svítí přímo do očí. Prašná kamenitá silnička klidně vede doprostřed rozžhavené pustiny u hranic Gruzie a Ázerbajdžánu: Pouze dlouhý, dusivý chvost prachu sleduje terénní auto až sem, do míst odedávna nazývaných Garedža:

Gruzie je hornatá země na hranicích Evropy a Asie. Ta zeměpisná poloha způsobila, že se tu prolínají a mísí nejrůznější vlivy, které vykrystalizovaly v typické rysy této oblasti. Vysoké hory, staleté tradice, úžasná architektura a charakteristická umělecká tvorba, to jsou jistě lákadla této země. Cestovat sem ale nepatří mezi zrovna jednoduché ani bezpečné podniky. Banditizmus a státní zlodějna se tu mísí s tou soukromou tak, že nejste sto je od sebe rozlišit. Chlap proti vám se chová jako bandita, očividně to je bandita, ale na sobě má policejní nebo vojenskou uniformu, a kdybyste se pokusili bránit, tak máte úředně co činit s "napadením veřejného činitele".

Celý den jsme prochodili úzkými a pravoúhlými uličkami starobylého Hvaru, ale teď konečně vyplouváme. Pakleni otoci - to je náš další cíl.

Ráno bylo mokré a studené, skály kolem šedivé jako cínové hrnce. Cesta vedoucí z Alagiru k horám se vine jako had a schovává se v Alagirské soutěsce, kde se o stísněný prostor dělí s Ardonem, neširokou, ale velmi peřejnatou řekou. Vlny se v ní řítí přes balvany a do cesty se jim staví další a větší kaskáda. Tvoří se nové vlny, jiný řev řeky a jiné víry. Ne nadarmo ji Osetové nazývají Běsnící voda.

Červený žigulík zmizel za terénní vlnou. Náš naložený džíp se vyškrábal na obzor a vzápětí jsem prudce dupl na brzdu. V autě se ozvalo současně šest vzdechů. Při pohledu před sebe se všem sevřely plíce a zrychlil se tep. Kola stála, ale vůz klouzal dolů do doliny jako po mýdlem natřené střeše horského domku. Před hodinou na kraj kolem spadla bouřka jako žok hrachu a proměnila úzkou cestu v dokonalý blátivý tobogan. Žehral jsem na chvíli, kdy jsme přijali pozváni k návštěvě aulu Duakar, a zároveň se zoufale snažil trefit na kamenný most pod kopcem.

V naší nabídce je prozatím jediný outdoor průvodce po tomto pohoří, který vyšel v češtině. Najdete zde popis řek, které se jezdí na raftech, popis cyklotras, trekinkových, turistických i horolezeckých tras a dokonce i několik tras vhodných k vyjížďce na koni.

V předvečer svátku Maří Magdaleny je ve slavné bazilice ve Vézelay (vézele) živo dlouho do noci. Sbor se chystá na oslavy patronky tohoto pozoruhodného chrámu i celého městečka. Ve středověku navštěvovaly toto místo tisíce poutníků z celé Evropy, aby uctili pozůstatky sv. Maří Magdaleny. Dnes jsou oslavy skromnější, ale pro zdejší komunitu neztratily nic ze svého významu.

Univerzita v holandském Leidenu je nejstarší v zemi. Odtud pochází leidenská láhev - předchůdce kondenzátoru, působil tady Descartes a škola se pyšní nejedním vědeckým úspěchem i mnoha proslulými jmény. K těm slavným událostem se také řadí jaro roku 1594, kdy ve zdejší botanické zahradě vykvetly vůbec první holandské tulipány.

Jedna holandská průpovídka říká: Bůh stvořil zemi a Holanďané k tomu přidali Holandsko. A něco na tom je. Když ve 12. století protrhlo divoké moře pás písečných dun a vtrhlo do země, nezbylo Nizozemcům, než se mu postavit. Jedním z nejvýznamnějších pomocníků se jim na dlouhý čas stal větrný mlýn.

Slovo azulejos je prý odvozeno z arabského al-zulaji, což v překladu znamená malý broušený kámen, a v Portugalsku tímto slovem označují keramické kachle sloužící jako ozdoba fasád domů, interiérů kostelů, klášterů, paláců a jiných budov.

V malebné podhorské krajině plné lesů, nedaleko západogruzínské metropole Kutaisi stojí Gelati - někdejší královský dvorní klášter. Dnes je považován za jednu z nejpozoruhodnějších byzantských památek v Zakavkazsku a je nejen kulturním pokladem Gruzie, ale byl také zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Norsko má po Islandu největší zaledněné území v Evropě. Celých 3 900 km² z jeho rozlohy je pokryto ledem. Najdeme tu hned tři různé typy ledovců: ledovce karové, údolní a ledovce na náhorních planinách. Ledovec Jostedal patří k těm posledním jmenovaným.

"To vezmete asi jeden litr kefíru, půl litru smetany, jedno vajíčko, lžíci mouky, litr vody, tři až čtyři cibule a povaříte to vše dohromady. Pak ještě přidáte hrst pšenice, kterou jste před tím důkladně povařili v trošce vody - až změkla, a dochutíte přidáním másla, soli, listů celeru, případně můžete ještě přidat i celou papriku. Vše necháte ještě jednou zavřít a máte "spas" - arménské národní jídlo", spustila naše hostitelka, když viděla jak udiveně hledíme do talířů s bílou studenou polévkou, zvláštní, ale výborné chuti.

Yukon je zvláštní řeka. Pramení necelých 25 kilometrů od vod Pacifiku a potom plyne, kroutí se a vine více než 3 000 kilometrů, než dospěje ke slané hladině stejného oceánu.

Je už to dávno, co jsem si na jedné mapě všiml, že Piněga a Severní Dvina se hluboko v ruském vnitrozemí téměř stýkají. Podrobnější mapa prozradila, že oba toky dělí od sebe asi padesát nebo šedesát kilometrů severských lesů. Teď se začal naplňovat prostý a logický plán: po Severní Dvině plout do vnitrozemí a řeku Piněgu splout na člunech zpět k Bílému moři.

Tomarské okno je pojmem mezi milovníky umění a architektury po celém světě. Okno kapitulní síně rozlehlého Kristova kláštera v Tomaru je totiž pokládáno za nejtypičtější ukázku manuelského stylu. Tato osobitá a fantaskní forma gotiky přeměnila různé fiály plaménkového stylu známého ze severní Evropy v jakousi houšť kamenných kmenů, větví a spousty mořských motivů, připomínajících objevitelské cesty Portugalců do vod Afriky a Indie.

Okamžiky, kdy se ulicemi španělských měst rozezní bubny, zazní břeskné trubky a v ulicích se objeví lidé v dlouhých pláštích a s kuklami v rukou, to je neklamná předzvěst toho, že jsou Velikonoce doslova za dveřmi. Velikonoce jako nejvýznamnější svátek křesťanských církví jsou spojeny s připomínkou Ježíšova ukřižování a vzkříšení. V ulicích španělských měst se slaví zvláště barvitě. Velikonocím předchází pašijový - nebo také svatý týden - a to je období, kdy není dne, aby do ulic nevyšlo nějaké procesí.

V australském Cairns rozhodlo plenární zasedání UNESCO (prosinec 2000) o tom,  že na Seznam světového dědictví UNESCO bude zapsán také olomoucký sloup Nejsvětější Trojice.

V místě, kde je dnes Louvre, postavil král Filip Augustus v roce 1190 čtverhrannou pevnost. Z jejího středu se vypínala kulatá věž s ponurým cimbuřím převyšujícím všechny pařížské budovy i rozestavěnou katedrálu Notre Dame. Kolem rostlo obilí a na druhém břehu Seiny byly samé vinice.

Skleněná pyramida uprostřed Cour Napoléon pařížského Louvru působí tak trochu, jako kdyby císaře všech Francouzů přiletěla navštívit vesmírná loď.

Moře útočilo na provizorně vyspravenou hráz, evidentně protrženou jednou ze zimních bouří. Vešli jsme mezi domy. Byly opuštěné a nachýlené na jednu nebo na druhou stranu. Čelem byly obrácené k malému, úzkému přístavu, do jehož vod se nořily kůly držící asi jednu třetinu domů nad vodou jako na chůdách. Na hladině se pohupovalo pár stařičkých bárek a mezi nimi klesala ke dnu a zase vyplouvala velká narůžovělá medúza. Rozptýlené světlo půlnočního slunce dopadalo všude stejnoměrně, aniž by vrhalo jakékoli stíny. Ledový vítr se proháněl rozbitými okny, vrzal pootevřenými okenicemi a nad kotvištěm honil několik cárů mlhy a drobné vodní tříště. Ta až sem dolétala z druhého konce hráze, kde se velké a černé vlny rozbíjely o skaliska.

Francouz Paul Lucas cestoval po turecké Anatólii z pověření krále. Když ale zakreslil do své knihy, která vyšla v Paříži v roce 1712, podivuhodné město pyramid a skalních hřibů, kde se domy podobaly cukrovým homolím, tak se Ludvík XIV. nazlobil a odmítl mu poskytnout další prostředky.

Chlap u okýnka se podíval na naše auto a bez mrknutí oka řekl: "Dvacet marek." Byli jsme už odbaveni celníky i pasovkou a tady ten chlap měl budku na konci odbavovacího prostoru a jednoduše vybíral peníze. Žádná informace, za co se vybírá a kdo vybírá. Docela mě to zajímalo. Zvláště když cestou opačným směrem jsme platili marky čtyři.

Krajina nedaleko turecké vesničky Bogazköy není na první pohled ničím výjimečná a téměř nic nenaznačuje, proč bylo právě toto místo zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. Nejdříve to dokonce vypadá, že zdejší končiny zcela ovládli pouze výrobci a prodavači upomínkových předmětů.

Šlapu do pedálů a je mi čím dál jasnější, že to byl notně pitomý nápad, vsadit se, že vyjedu na kole všech jedenáct ostrých serpentin Trollstigen, neboli Cesty trollů.

Stěny Sognefjordu se tyčí kolem nás až do výše 1000 m nad vodní hladinou a pokračují dalších 1000 m pod ní. Pouze vlnobití a křik ptáků připomínají volné moře v tomto světě hor, který patří k nejhezčím na Zemi.

Slovinská Soča je zcela určitě jednou z nejkrásnějších divokých řek Evropy. Nachystali jsme pro vás několik fotografií.

Ostrovy královny Charlotty jsou jako stvořené pro plavbu na mořském kajaku. Deštné pralesy, orli bělohlaví, miniaturní srny a úžasné, i když nebezpečné moře nám učarovalo. Bezpočet průlivů, ostrovů a ostrůvků neustále mění svou tvář v závislosti na přílivu a odlivu.

Pádlujeme, pádlujeme, pádlujeme. První dny ještě s humorem, pak už jen mechanicky jako stroje. Řeka se rozlila do šířky a jako by přestala téct. Často je v ní tak málo vody, že ani naše kajaky neproplují. To potom musíme ven z lodí a po kotníky ve vodě táhneme čluny za sebou. Opravdová vodní turistika. Po několika dnech jsme připluli k první značce udávající kilometráž řeky. Bylo na ní "650 km".

Ježkovy oči, tak tohle je taky ještě Evropa? - napadlo mě v okamžiku, kdy se rachotící a třesoucí dvouplošník s lyžemi místo kol spustil po křídle na malý plácek u vesnice. Docela upřímně jsem se bál. Oprýskaný a nedůvěru budící stroj s dírami v trupu se však snesl k zemi bezpečně a s natřásáním doklouzal k prvním domům vesnice.

"Vy jste se snad úplně zbláznili!" vykřikl kamarád Radek při pohledu na kartóny piva, které jsme měli v autě, jen co se s námi přivítal... "Kdyby vám tohle objevili na hranicích celníci, tak by si na vás pěkně zgustli. Asi byste se nedoplatili."

V kraji La Mancha (manča), na strmém a nedostupném skalním ostrohu stojí pozoruhodné město Cuenca (kuenka). Nad vyhloubenými koryty řek Júcar (chukar) a Huécar (uecar) se zvedají kamenná opevnění, věže a kostely jednoho z nejpřitažlivějších měst Španělska. Jeho zdi skrývají nejen křivolaké uličky, romantická zákoutí, ale také mnohá překvapení.

"Co by z nás bylo bez moře?" řekl mi mohutný chlap s drsnými rozpraskanými dlaněmi, s nímž jsem se dal do hovoru na opuštěném molu.

Luplo to. Tiše a téměř neznatelně. Snad jsem ten zvuk v rachotu bouřky spíše vycítil než uslyšel. Sněhová plotna se mi pod nohama rozjela do údolí. Už po kolikáté jsem proklel toho chlapa, co nás sem poslal. Teď ale šlo do tuhého.

"Fjordy v Norsku - to je věc! Jen tady a pak ještě na Novém Zélandu vytvořila příroda něco takového. Ale na Novém Zélandu nejsou fjordy obydlené, chybí tam ta úchvatná symbióza přírody a člověka, jeho obydlí, lodí a života na nepřístupných místech." Pan Long je rodem Angličan, ale v Norsku žije už dlouho a teď se nad krásami fjordů celý rozzářil.

"Pane bože, už zase filmaři," obrátila babka Kubčová oči v sloup, když nás viděla, jak vytahujeme kameru a stativ z auta. Od doby, co byla tato malá vesnička zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO, tu přibylo nejen turistů, ale také fotografů, filmařů a novinářů. Posledních pár zdejších obyvatel nese takové vpády okolního světa nelibě. Žili si svým nevzrušeným tempem a jeden telefonní přístroj ve vesnici, až dosud jediný prvek civilizace, tu mnoho vzruchu nenadělal.

Katedrála postavená z kamenných kvádrů je už tak dlouho bičována deštěm a sněhem severských bouří, že úplně zčernala. První kamenný chrám v Lundu dal vybudovat už v roce 1080 dánský král Svatý Knut. Když se ale v roce 1103 město stalo sídlem arcibiskupa, usoudil arcibiskup Asker, že starý chrám už není dostatečně důstojný pro jeho úřad, a pověřil stavitele Donatuse stavbou velké katedrály.

"To by mě zajímalo, kolik metrů tunelů připadne na jednoho Nora," říká kamarádka Dana, když projíždíme jeden tunel za druhým. Míříme do Bergenu a máme pocit, že cestujeme víc v těch krtčích dírách, než po silnici s výhledy do krajiny. Pak kousek dálnice a ocitáme se přímo v hlavním městě fjordů, turistiky a deště. Tři sta šedesát dnů v roce tu prý prší a ve zbývajících pěti je nebe pokryto mraky.

"Původně bylo město cílem mrzáků a nemocných, teď ale můžeme říci, že je to i město zdravých a místo, které pomáhá veselým a líným lidem provést tu nejhorší vraždu - zabít čas." Takto přísně charakterizoval lázně Bath ve své době Daniel Defoe.

"Ačkoli vypadá jako železná pavučina, určitě přetrvá věky," napsal o prvním železném mostu na světě dramatik a skladatel Charles Dibdin. A měl pravdu. Most přetrval do dneška a stále je zdrojem obdivu i údivu, tak jako ve chvíli, kdy byl dokončen.

Sedím ve stínu mezi stromy, pozoruju řadu travnatých palouků, kde stíny kontrastují s bílými kmeny bříz a marně přemýšlím co za síla a jaké pohnutky přiměly pradávné obyvatele tohoto údolí aby do zdejších ledovcem vyhlazených balvanů vyryli to nepřeberné množství obrázků. Kamennými nástroji bod po bodu, vryp vedle vrypu vznikaly jednotlivé kresby v ohlazeném tvrdém šedivém kameni.

Divoce se zmítající býk se vřítil do prostoru rodea, hravě se zbavil jezdce na svém hřbetu, bez nejmenšího zaváhání rozrazil oplocení a vběhl mezi lidi. Všichni se dali na útěk. Než jsem přes hledáček fotoaparátu pochopil, co se děje, stál jsem proti té funící bestii sám.

Psal se rok 1540 a od jihu přicházel zvláštní průvod: bílí muži, celí odění v blýskavém kovu, seděli obkročmo na jakýchsi podivných čtyřnohých zvířatech.

Seděl jsem na kameni, díval se střídavě na kompas v ruce a na červenou oblohu obarvenou odlesky zapadajícího slunce schovaného už někde za horizontem. Velmi jsem si přál, aby se mi vše jen zdálo. Byl jsem sám uprostřed pouště Gobi a podle mého kompasu slunce právě zapadalo na severu. Hlavou se mi hnaly dohady o magnetické anomálii, pak zase šílené a dokonale pomíchané vzpomínky na příběhy ze scifi literatury. Seděl jsem bezradně a nevěděl kam jít. A přitom ráno nic nenasvědčovalo, že den skončí takhle prapodivně.

Zlé oko plné zloby po mně šlehlo pohledem a vzápětí ta potvora zcela bez okolků zaútočila. Pustil jsem fotoaparát a vrhl se na zem. Rukama a bundou jsem si přikryl hlavu. Nasupený pták prosvištěl těsně kolem mne a obloukem se vrátil ke své kořisti opodál, aby mohl pokračovat v hodování. Zvedl jsem se z kaluže plné slaného bláta, sebral batoh, fotoaparát a dal se na spěšný ústup. Dravec zaútočil zcela nepokrytě na můj obličej a já neměl chuť riskovat, že se mu útok příště povede. Byl bych se vsadil, že je to sokol, ale z takové blízkosti a ještě přímo při lovu jsem tohoto ptáka viděl vůbec poprvé.

Střelba, výbuchy a záblesky mě probraly z ospalého podřimování. Vyskočil jsem a hnal se po schůdcích na palubu. Piráti, Féničané, Řekové, Kartagiňané, Římané, Arabové, vojska Sulejmana, Angličané, Němci - mozaika všech možných dobyvatelů, kteří kdy zaútočili na tento ostrov, mi probíhala hlavou jako proudící řeka. Vzápětí jsem už ale zase bral schody po čtyřech, tentokrát ovšem opačným směrem. Naše loď právě vplouvala do přístavu. Starodávnou Vallettu osvětloval nádherný ohňostroj a já s sebou neměl fotoaparát.

Kontinentální podnebí, průměrná roční teplota O°C - hlásá popisek u mapky národního parku Oulanka, který držím v ruce. Je vedro k zalknutí a mně pomalu dochází, že průměrná roční teplota v tomto případě nejspíše znamená +35°C v létě a -35°C v zimě.

"Vladimíra nám zatkli v Drottingholmu!" sděluje Aleš, řidič druhé Avie, jen co se naše auta znova setkala ve Stockholmu. "Takoví dva hromotluci z královské gardy ho čapli mezi sebe a odvlekli nám ho pryč," chechtá se, nedbaje na výhružnou gestikulaci Vladimíra. "Jak ho drželi mezi sebou, tak ani nedosáhnul nohama na zem a mrskal sebou jako v nějaké grotesce."

Kdesi za zátočinou bylo slyšet lodní motor. Zvyšující se a zase klesající zvuk do obrátek vytáčeného motoru svědčil o nelehké plavbě. Pak jsme člun zahlédli na okraji zátočiny. Byla to dlouhá a štíhlá loď, zpoloviny zaplněná bagáží. Na zádi stál u přívěsného motoru štíhlý mladý muž v maskovacím oděvu a v zeleném plátěném klobouku. Byl rozkročen na celou šířku člunu a skláněl se k motoru. Loď se rozjela napříč tišinou k peřejím plným kamenů, zpěněné vody a vln. "To přece nemůže projet," řekla tiše a s napětím v hlase Dana, která stála kousek ode mne.

Vodou omývaná pobřežní písčina byla dobře na metr od hladiny mokrá a sluncem protepleným sosnám na jejím okraji vyrážela pryskyřice z boků. Listoví bříz opojně vonělo a ze břehu nedaleké říčky, která se vlévala do jezera, se vznesl orlovec. Pomalu zakroužil a jeho hlas hiu-hiu-hiu se nesl nad tichou zátočinou. Chodil jsem bosky po břehu sem a tam, a jen si sbíral pohledem obrazy uklidňující krajiny plné pohody a odlesků ve vodní hladině.

Prásk, prásk, ozvalo se několik výstřelů a my se vmáčkli do hlubokého příkopu. Tu a tam někde kolem nás švihnou do křoví broky nebo nám nad hlavami proletí se svištěním kulka. Ta válka dole u řeky se nás netýká. Potřebujeme se ale dostat na druhou stranu, a tak čekáme, jak to dopadne. Připletli jsme se zkrátka do jedné z místních třenic, u kterých se jako cizinci jen těžko odvážíme určit, o co jde, kdo má pravdu, jaký to má smysl. Civilisté s loveckými puškami na obou stranách se tu právě rozhodli vybojovat si svá domnělá nebo i skutečná práva.

Mikko Suomalainen pro nás přijel v červeném Audi. Mikko je chemik, ale spíše se zabývá obchodováním v oblasti chemie než chemií samou. Svůj přístup k exaktní vědě jednou ohodnotil slovy - "příliš mnoho skla". Už jsme se potkali mockrát. Nejdříve v Holandsku, kde byl Mikko na studentské praxi, pak v Bonnu, kam ho na zkušenou poslala jeho firma, jen co k ní po studiích nastoupil, a nakonec v Paříži, kde rok pracoval v obchodním oddělení finské ambasády. Teď je to poprvé, co máme příležitost setkat se v jeho rodném Finsku.

Se svou hloubkou 1 637 metrů je jezerem suverénně nejhlubším a mezi svými břehy zadržuje téměř 20 procent celosvětových zásob sladké vody. Vody je v něm přibližně tolik jako ve všech pěti velkých kanadských jezerech dohromady - Hořejším, Michiganském, Huronském, Ontarijském a Erijském.

Houkačka amerických policajtů, kterou si Petr z legrace namontoval do svého auta, se rozeřvala údolím. Vzápětí nám jeho terénní vůz zmizel v oblaku prachu. Jen to, jak se tento mrak posunoval údolím, svědčilo o zběsilé jízdě našich kamarádů. Vždyť jde o život malé holčičky!