Hlavní stránka

Škola nad mraky

(08.09.2001)

Červený žigulík zmizel za terénní vlnou. Náš naložený džíp se vyškrábal na obzor a vzápětí jsem prudce dupl na brzdu. V autě se ozvalo současně šest vzdechů. Při pohledu před sebe se všem sevřely plíce a zrychlil se tep. Kola stála, ale vůz klouzal dolů do doliny jako po mýdlem natřené střeše horského domku. Před hodinou na kraj kolem spadla bouřka jako žok hrachu a proměnila úzkou cestu v dokonalý blátivý tobogan. Žehral jsem na chvíli, kdy jsme přijali pozváni k návštěvě aulu Duakar, a zároveň se zoufale snažil trefit na kamenný most pod kopcem.

Povedlo se. Do tváří se nám opět vrací barva. Hned za mostem zastavujeme. Dál nejedeme už ani metr.

Po svých stoupáme vzhůru celou osadou. Ve všech horských aulech se snadno pozná nejstarší část zástavby, je to ta nejvíce stěsnaná část, přichýlená ke skaliskům, nebo rozkládající se na samém okraji skalní stěny, spadající do soutěsky pod vesnicí. Aul musel sloužit jako pevnost. Teprve poměrně nedávno se začaly objevovat čtvrti, kde se již domy nemačkají těsně vedle sebe. Jsou téměř výhradně z kamene, v bezlesém Dagestánu bylo dřevo odedávna velmi cenné a kámen proto musel posloužit pro nejrůznější konstrukce, střechy i stropy mezi jednotlivými patry pokrývaly pláty břidlice, opěry se stavěly s oblouky a klenbami.

"Host z daleka je vzácnější. Hosta z daleka přivedla velká radost, velká láska nebo velký zármutek. Lhostejný člověk z daleka nepřijde," řekl nám na uvítanou náš hostitel Mahomed Mansid Mahomedovič, ředitel místní školy. Jeho otec zde byl předsedou kolchozu, pak odešel do války a na frontě mu prostřelili ruku. Jako invalida se vrátil a pracoval v kolchozu až do své smrti před osmi lety. I syn zapustil v Duakaru hluboko své kořeny. Dokončil pedagogický institut, a spojil svůj život s místní školou.

"Tady, v Duakaru, k nám chodí děti od čtvrté do desáté třídy, právě teď jich je 274," vypravuje pomalu o své práci. Nemá to jako ředitel snadné. Aul v nadmořské výšce 1800 metrů má celkem tisíc šest set obyvatel a u školy proto musí dobře pracovat také domov mládeže pro děti ze vzdálenějších usedlostí: vždy, když je třeba - zhorší se počasí, napadne sníh nebo prostě je domů jen daleko, poskytne dětem jídlo, ubytování i oblečení.

Aul Duakar

Od první do třetí třídy chodí děti do školy vždy ve své rodné usedlosti a učí se ve svém jazyce. Teprve když přijdou do školy v Duakaru, začnou se učit také rusky a později probírají v ruštině některé předměty. Svůj jazyk však nezanedbávají. Dagestán býval krajem, kde negramotnost slavila triumfy, mnohé z tamních národností ani neměly vlastní písmo. Dnes jsou po celém Dagestánu nejen základní školy, ale i odborná učiliště, střední školy, univerzita i různé instituty.

Mezi doklady o životě za carského Ruska se dochovala též žádost obyvatel horského aulu Kumuch. Horalé v ní prosili o dovolení, aby si mohli z vlastních prostředků zřídit knihovnu a čítárnu. Náčelník okruhu na žádost napsal: "Tuto akci považuji za škodlivou a zbytečnou. Byly by jen nepříjemnosti." Zato pro kupce, který chtěl v témže Kumuchu zřídit krčmu, měla carská správa plné pochopení.

Celkový pohled na aul Duakar.

Mahomedova manželka Sakinat přinesla na stůl nádherně vonící chinkal - masité jídlo s česnekem, a k otci se přihrnuly děti: Mahomedova chlouba - sedmiletý Murat a miláček celé rodiny - roztomilá čtyřletá Muminat.

"Zahraj nám i hostům," žadonili oba sourozenci. Mahomed sňal ze stěny podivný nástroj čugur, velice lehoučký, strunný drnkací nástroj vyrobený z ořechového dřeva. Má čtyři struny vyladěné do akordu, na poslední struně Mahomed při hře vybrnkával orientální melodii. Pražce na dlouhém štíhlém hmatníku jsou z provázků a celý nástroj zní příjemným, lahodným zvukem. Nemohli jsme si přát krásnější dárek od našich hostitelů než jejich nádherné písně. Přenesli jsme se rázem jakoby do pohádky z Tisíce a jedné noci. Obklopeni dagestánskými koberci na stěnách ředitelova bytu jsme poslouchali lahodný zvuk čuguru - národního nástroje Dargynců.

Od věků se v horách Dagestánu používá při stolování slovo "derchab"! Derchab se říká při setkání s přítelem, při narození syna, při přání všeho nejlepšího . . . S voláním "derchab" jsme se také neradi loučili s Duakarem a jeho pohostinnými obyvateli.


 

Lumír Pecold

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress