Hlavní stránka

Cesta trollů

(01.08.2000)

Šlapu do pedálů a je mi čím dál jasnější, že to byl notně pitomý nápad, vsadit se, že vyjedu na kole všech jedenáct ostrých serpentin Trollstigen, neboli Cesty trollů.

Norové říkají, že dokud trollové žijící v horách neusnou, žádná věc se nepodaří. Z celé duše si teď přeji, aby skřetové spali a spali.

Šlapu do pedálů a je mi čím dál jasnější, že to byl notně pitomý nápad, vsadit se, že vyjedu na kole všech jedenáct ostrých serpentin Trollstigen, neboli Cesty trollů.

"Trollové, to jsou potměšilí a zlomyslní skřeti velikosti vašich obrů. Pohádkové bytosti, které jsou tak ošklivé, až jsou krásné. S oblibou ovšem chytají princezny a unášejí je do svých zámků v horách. Princezny si proto do hor radši neberte," řekla mi blonďatá a štíhlá Oline ještě v Oslo. Přeměřila si mě pohledem a pak se se mnou s úšklebkem vsadila, že nevyšlapu Cestu trollů až nahoru.

"18 speeds - Velamos," komíhá se mi před nosem nápis na rámu horského kola, tak jak se nakláním ze strany na stranu. Už dávno jsem v prudkém stoupání musel ze sedla a teď šlapu, seč můžu, ve stoje, abych neztratil rychlost. Je chladno a chuchvalce mraků válející se po svahu úzkého údolí přinášejí tu a tam deštivou spršku. Jsem celý mokrý a nevím, jestli se tak potím, nebo zda je to od deště. Nemám ale kdy na to myslet.

Původně tudy vedla koňská dráha spojující oblasti Romsdal a Sunnmöre. Dnes dostala název "Zlatá cesta" a cestovní kanceláře z ní důmyslnou reklamou udělaly jednu z největších atrakcí Norska. Samotná Cesta trollů je jen úvodní částí putování z Ândalsnes k fjordu Geiranger. Na jediné trase je možno zhlédnout dramatické horské scenérie, nádherné hluboké lesy i překrásné fjordy.

Řada autobusů a osobních aut se šplhá téměř od moře do výšky 852 metrů v krkolomných zatáčkách. V ostrých serpentinách si patrové busy musí i dvakrát, třikrát najíždět, aby se směstnaly do úzké zátočiny.

Pasažéři si mě ze své výšky prvního autobusového patra poněkud vyjeveně prohlížejí, jak se proplétám mezi skalní stěnou a jejich železným mastodontem, kterým se nechávají v pohodlí dopravit až do sedla, na parkoviště s vyhlídkou a upomínkovými předměty. Slibované výhledy jim zakryly mračna, a tak berou za vděk alespoň šílencem, který ten hrozný kopec zdolává na kole.

Minul jsem vodopád Stigfossen. Nepatří k těm úplně největším, ale je nádherný.

Norsko totiž není jen zemí fjordů, ale také vodopádů. Během dob ledových byla Skandinávie vícekrát úplně zakryta ledovci, které zcela obrousily její hory. Ledové masy vytvořily mezi náhorními plošinami hluboká žlabová údolí, do kterých ze stran ústila zase menší a méně vyhloubená boční údolí. Bohatství forem, které za sebou ledovce zanechaly, zůstalo téměř nedotčeno, ačkoli led zmizel již před více než 10.000 lety. Říční eroze neměla čas glaciální formy změnit, neřkuli je vyhladit.

Tisíce peřejí a vodopádů padají přes okraje náhorních plošin a žlabů a vrhají se ze stěn do úzkých údolí a fjordů. Ze dna údolí nelze spatřit, kde se bere tolik vody, ani kde se shromažďuje. Vodopády (v norštině je vodopád "foss", množné číslo "fossen") patří k nejvýznamnějším turistickým zajímavostem. Ty největší leží právě zde, na západě Norska, poblíž velkých fjordů. Patří mezi ně i známý Mardalsfoss, který sbírá vodu pro své dva proudy ve vysokých horách Romsdalu. Svou celkovou výškou 517 m je nejvyšším vodopádem Norska a dokonce i celé Evropy.

Mardalsfoss je bohužel těžko přístupný. Musíte jet z Ândalsnes nejprve k Eresfjordu na jihovýchodním cípu Langfjordu a odsud 18 km lodí po jezeře Eikesdalsvatn na jih. Až teprve nad koncem jezera spatříte zdvojené kaskády padající z výšky několika set metrů úzkým zářezem mezi dvěma obrovskými skalními bloky.

Jejich voda pochází z úzké zvlněné náhorní plošiny, rozkládající se mezi hlubokými údolími Romsdalu a Eikesdalu. Bystřina protéká nejprve planinou, v údolí s řadou malých jezer a to pak náhle končí ve výšce 945 m nad údolím Eikesdal. První stupeň vodopádu je vysoký 297 m. Potom se vodní tok dělí na dvě ramena a ta překonávají 220m druhého stupně. Níže se ramena opět spojují a tento spojený vodní proud se vrhá na plošinu obrovského kužele, který byl vytvořen naplavením štěrku.

Sněhová pole a jezera zásobují norské vodopády vodou po celé léto. Tvrdá rula okolních masívů se zasloužila o to, že kolmé skalní stěny odolaly během mnoha tisíciletí erozi a od svého vzniku se téměř nezměnily. Vodopády jsou obzvláště působivé během tání sněhů v červnu. Bohužel v posledních letech i proslulý Mardalsfoss ztratil něco ze své krásy, protože část vod byla odvedena do elektrárny. Na počátku 70.let tohoto století dokonce hrozilo jeho úplné odvodnění, čemuž však zabránily protesty místních obyvatel.

Na to vše ale v té chvíli vůbec nemyslím. Šlapání mám už akorát tak dost. Voda mi kape za krk a svaly dostaly jakousi třesavku. Snad ještě nikdy jsem nezažil takovou krizi jako tady. Už hodnou chvíli mám nastavený nejlehčí převod a vůbec nechápu, jaká síla mi ještě hýbe nohama. Už se nerozhlížím kolem. Před očima vidím jen komíhání šedivé plochy asfaltu, bílou čáru na pravém okraji vozovky a chvilkama ten provokující úšklebek hezké Oline.

Předposlední zatáčka. Deset serpentin z jedenácti už mám za sebou. Teď to přece nevzdám! Do mysli vstoupila naděje, ale nohy si z toho nic moc nedělají. Přesto stoupání jakoby se trošičku zmírnilo a šance, že se mi podaří navzdory počasí vyšlapat na kole proslavenou Cestu trollů, vzrostly.

Říká se, že na jaře a v létě, když svítí slunce, nemají trollové takovou moc jako v zimě. Taky se říká, že když chceš trolla zahnat, je třeba bít na zvony po tři čtvrteční večery za sebou. Pro jistotu jsem tedy alespoň zazvonil na svůj zvonek, ale to už jsem zase vjel do mlhy.

Už to přece nemůže být daleko! Konečně vidím řadu naštosovaných autobusů, jeden vedle druhého - parkoviště.

Zastavil jsem a rozhlížím se kolem. Poněkud se mi třesou kolena, ale musím se tvářit hrdinně. Přes parkoviště utíká rozesmátá Oline a v náručí nese snad dvoumetrového trolla.

Je rozčepýřený, olezle nazelenalý a škaredý. A je můj. Oline mi ho se smíchem podává. Čert ví, co by jí mohlo pokazit dobrou náladu. Prohraná sázka to určitě není.

"Tady tu obludu jsi mi dala jen proto, abys sama vedle ní vynikla, že jo?" říkám jí poťouchle.

"To ne, ale jsem zvědavá, jak s tím teď pojedeš na kole!" odrazila bravurně můj útok a znova se klokotavě rozesmála.
 

Lumír Pecold

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress