Gruzie

Gruzie je hornatá země na hranicích Evropy a Asie. Ta zeměpisná poloha způsobila, že se tu prolínají a mísí nejrůznější vlivy, které vykrystalizovaly v typické rysy této oblasti. Vysoké hory, staleté tradice, úžasná architektura a charakteristická umělecká tvorba, to jsou jistě lákadla této země. Cestovat sem ale nepatří mezi zrovna jednoduché ani bezpečné podniky. Banditizmus a státní zlodějna se tu mísí s tou soukromou tak, že nejste sto je od sebe rozlišit. Chlap proti vám se chová jako bandita, očividně to je bandita, ale na sobě má policejní nebo vojenskou uniformu, a kdybyste se pokusili bránit, tak máte úředně co činit s "napadením veřejného činitele".

Nejvíce je to patrné u hranic. Policie ani vojáci nedostávají plat mnohdy i po několik měsíců, a tak vybírají peníze při každé příležitosti - pochopitelně do vlastní kapsy. Přejet hranici autem, to je obzvláště silný nápor na nervy.

Na hranicích se za každou osobu platí za zapsání do počítače. Když na hranici počítač není, tak chtějí peníze za zapsání do sešitu. Také se platí za auto. Pak se posunete a voják chce 5 USD (uváděné ceny jsou z roku 2000) za to, že vám nebude prohlížet auto.

"Ale klidně si ho prohlédněte," řekl jsem mu, "nevezu nic, co byste nemohl vidět".

Voják se zatvářil se notně otráveně, a tak jsem mu dal alespoň plechovku piva. Prohlídka se stejně nekonala, chtěl dolary a ne prohlížet auta.

Přes gruzínské hranice jsme jeli na různých místech celkem čtyřikrát, a to s plně naloženým autem a vlekem. Za celou tu dobu nikoho nezajímalo, co vezeme - jen kolik dolarů dostanou. I kdybychom převáželi atomovou pumu, tak by to nikoho nezajímalo. Obdobně přejížděly i kamióny. Ti, co platili rychle a bez řečí, projížděli hladce. Ostatní sem ani nejezdí - neprojeli by.

Za potvrzení celní deklarace chce po nás celník dalších 5 dolarů. Tenhle papír skutečně potřebujeme, protože na dalších hranicích by to byla příležitost, aby po nás chtěli ještě pokutu. Platíme. Dokonce jsme dostali vráceno z desetidolarovky.

Pak další závora. U ní stojí chlap a chce peníze za gruzínské silnice - 50 USD za auto + 10 USD za vlek. Tuhle absurditu plně ocení jen ten, kdo ví, jak gruzínské silnice vypadají. Na jedné takové (v mapě značené červeně jako hlavní trasa) jsme byli schopni za celý den jízdy urazit maximálně tak 70 km.

Vojáci u poslední brány chtějí alespoň "podarok" - dáreček.

Počet závor na takové gruzínské hranici je přitom pouze věcí fantazie místního personálu. Hranice je zlatý důl a nikdo nemůže být na pochybách, že všichni, kdo mohou, z něj chtějí vyrýžovat co nejvíc.

Na hranicích Gruzie a Arménie se nás ptali, kolik vybírají kolegové na turecko-gruzínské hranici. Pak na mě vytáhli český techničák jakéhosi BMW - nemohli totiž v česky psaném dokladu rozlišit, co je obsah motoru a co rok výroby. To auto pochopitelně na hranici vůbec nebylo. Šéf celnice měl ale naštěstí jakési příbuzné na Slovensku, a tak jsme neplatili nic.

Zato na další hranici, tentokráte arménsko-gruzínské, po mě chtěl jakýsi Gruzín ve vojenské uniformě hned na úvod 20 USD za kontrolu pasů. Po čtvrthodině dohadování dostal moji knížku Kavkaz (v češtině) s věnováním, kterému kdyby rozuměl, tak by si ho jistě na čestné místo do knihovny nedal.

A my postoupili k další boudě. Tentokrát chtějí za silnice 60 lari, což je v aktuálním oficiálním kurzu 32 USD. Chlap za stolem má ale svůj "dnešní" kurz, a tak platíme 40 USD. Vlek za autem nám tu odpustili.

U další závory chce chlap v uniformě za vystavení žlutého papíru na "vnitrostátní tranzit" 20 USD. Po chvíli dohadování dostal 20 DEM a 13 lari (dohromady asi 16 USD). V Batumi jsme stejný papír pořídili za 5 USD.

Pak přišel na řadu provázek natažený přes cestu. Za spuštění provázku chtěl mužík v boudě 20 USD - prý zdravotní kontrola. Nakonec provázek spustil za 10 DEM.

Vyrazili jsme v domnění, že už je hranicím konec. V první vesnici nás však dojel gazík. Žádné označení, chlap za volantem v civilu, ale zatarasil nám cestu a že prý nemáme registraci auta. A zase chtěl jakési peníze. Už jsem toho měl dost. Ukázal jsem mu prázdnou peněženku a platební karty a řekl jsem mu, že mu rád zaplatím, ale platební kartou. Očividně ho to vyvedlo z míry. Ale nechtěl to vzdát. Kdy tam zase pojede zahraniční auto, že ano? Nakonec se spokojil se třemi vepřovkami a z poloviny zaplněnou krabicí granka.

A my mohli vyrazit na tranzit přes Gruzii. I když "vyrazit" je silné slovo. Asfalt se v Gruzii používá jen proto, aby se u nespočetných děr na silnici držely ostré okraje. Po takových silnicích se na plný plyn prohánějí černé mercedesy. V přepočtu na jeden kilometr silnic není tolik mercedesů snad ani v Německu. Ale taky jsem jich ještě nikdy neviděl tolik tažených na laně.

Ke zdejšímu silničnímu koloritu však patří především policisté.

První stál na křižovatce hned po odjezdu z hraničního přechodu v Batumi. Když spatřil naše auto, neváhal zastavit celý provoz jen proto, aby nám mohl nabídnout policejní doprovod až do Tbilisi.

"Nebudete mít žádné problémy, policejní auto s majákem pojede před Vámi a všechno zařídí," nabízel.

"A to je Gruzie na tom tak špatně, že už se tu nedá bez policejní ochrany cestovat? No to radši pojedeme zpátky," řekl jsem mu.

Chlap se zarazil. To se dotklo jeho hrdosti.

"Ale ne, samozřejmě že ne, jste tady vítáni…"

"Tak to je fajn, my ale pojedeme raději sami," přerušil jsem ho, zařadil a odjel.

Na další křižovatce zase policajt. Tenhle nám chtěl vnutit pojištění - že prý naše zelená karta neplatí. Vyvedl jsem ho z omylu, ale stálo nás to půl hodiny.

I na každé příští křižovatce je to stejné - buzerace.

Další policista tvrdil, že jsme předjížděli v kopci. Začínal jsem toho mít dost. Navíc jsem ze zapnuté vysílačky slyšel, jak se pánové v uniformách navzájem informují, kudy jsme projeli a kde zrovna jsme. Mluvili rusky a zapomněli, že jim rozumím.

U další překážky - betonových zátarasů - po nás chtěli policisté 15 USD za zapsání do jakéhosi sešitu.

"Za co 15 dolarů?" ptal jsem se tlustého policisty.

"Za uslugy (za služby)," odvětil a ani se nezačervenal.

"Za zapsání jednoho řádku do sešitu se tady dá naúčtovat 15 dolarů, jo? Nemohl bych taky chvíli zapisovat do toho vašeho sešitu? Taky potřebuji peníze," spustil jsem na něho a díval se, jak lapá po dechu.

"Co se to tady s Gruzií stalo? Jezdil jsem tu ještě za dob Sovětského svazu, a to tu byli samí pohostinní a skvělí lidi. Teď to tady je jak v zemi banditů. Kam se poděla gruzínská pohostinnost?" křičel jsem na toho policajta co nejhlasitěji. Lidé kolem zvedali hlavy. Chlap v uniformě přede mnou se začal ošívat. Bylo vidět, jak je mu můj povyk nepříjemný.

"Sedej a jeď," procedil mezi zuby a strčil mě do auta. Tak tohle mi nemusel říkat dvakrát.

Poslední z řady přechodů "po gruzínsku" byl pro nás hraniční přejezd mezi gruzínským Vale a tureckým městečkem Damal.

Hned u první brány to na nás zkoušel mladičký voják v maskáčových kalhotách a tričku. Kamarád Dalibor během našeho putování už oprášil svou ruštinu a teď vylítl z auta.

"Já jsem turista a ty jsi co?" spustil na vojáčka.

"Já jsem voják," zněla udivená odpověď.

"Ty ne soldat, ty bandit! Gruzia, eto samyje bandity!"zařval na celou celnici Dalibor a mě polilo horko. Takový výstup hned u první brány. Už pokolikáté mě napadlo, že kdybych tohle viděl ve filmu, tak si budu myslet, že je to pěkně pitomá veselohra. Teď jsem v ní ale musel účinkovat.

Následoval celník v budce - chtěl 20 dolarů. Ukázal jsem mu kreditní kartu, řekl že o všechno nás obrali již jeho předchůdci a nabídl mu jako dárek svou knihu. Znechuceně mávnul rukou a poslal nás pryč.

Pak další bouda a zase ten rituál. Zapsat do sešitu a chtít peníze.

Následovala jakási pokřivená závora. Mezitím, co jsme se dohadovali s celníkem, se vojáček od brány ve vjezdu do celnice přestěhoval k závoře a opět chtěl další peníze za to, že ji zvedne. Přestali jsme rozumět rusky, seděli v autě a čekali.

Zároveň s námi přecházela přes hranici skupinka mladých arménských žen. Jely do Turecka za prací. Cestovaly autobusem, ale před celnicí si musely vystoupit a přejít hranici pěšky.

Teď se díváme, jak se hádají s vojákem u závory. Nevěřícně koukáme, jak té nejhezčí z nich sahá voják na prsa a pak se ji za ruku pokouší odtáhnout někam stranou. Holky spustí křik a raději mu dávají peníze. To už jsem venku z auta. Vojákovi asi došlo, že jsme svědky a že by mohl mít problém, a tak zvedá závoru a my projíždíme zároveň s Arménkami.

Čeká nás poslední bouda, kde potřebujeme výstupní razítko a pak ještě jedna brána. Za tou už jsou vidět turečtí celníci.

Chlap v budce prohlíží naše pasy list po listu. Pak se nám snaží namluvit, že cosi není v pořádku.

"Spočti si, kolik jsme až sem projeli hranic a všude bylo všechno OK. A teď mi řekni, kdo se plete - všichni ti před tebou anebo ty?" spustil jsem na něho podrážděně.

Cosi zamumlal, ale přece jen nám dal razítka a vrátil pasy.

Sedáme do auta a čekáme, až nám voják otevře bránu. Pozorujeme, jak voják posbíral od Armének pasy - prý kontrola výstupního razítka - a teď jim je nechce vrátit, dokud zase nezaplatí. Holky spustily randál a předvedly vojákovi kolektivní hysterický záchvat. Hned za poslední kovovou branou je již však prostor turecké celnice a řev od brány přilákal turecké celníky i vojáky. Přišli se podívat, co se tu děje. To už bylo příliš mnoho svědků. Jakýsi velitel dává vojákovi pokyn, aby otevřel bránu. "Však vy tudy půjdete zase zpátky," vyhrožuje ještě Arménkám, ale holky jsou konečně na druhé straně.

Najíždím k bráně. Voják chce naše pasy. Odmítáme mu je dát.

"Nenecháme se vydírat jako ty holky," křičím na něho, aby to slyšeli i všichni kolem. Razítka mu ukazujeme přes zavřené okno.

Koutkem oka vidím jak voják dostává pokyn od šéfa, aby nás pustil.

A tak jsme zase v Turecku. Překonat hranici tentokráte trvalo pět hodin, ale slavíme úspěch: povedlo se to bez ztráty kytičky (respektive dolarů). Tentokráte od nás Gruzíni nedostali nic.

Tak tohle bylo v roce 2000, a jak vypadala Gruzie v roce 2001, můžete snadno odhadnout z dopisu, který jsem dostal nedávno od kluků, kteří se tam vydali stopem:

Tolik tedy cestování po současné Gruzii. Nepochybně je to země atraktivní a výjimečná. Zda tam ale jet, je na rozhodnutí každého. Jistě je dobré zvážit všechna rizika.

Lumír Pecold