Vělička - Wieliczka

Od středověku do současnosti, plných 700 let se těží sůl v solném dole ve Věličce. Proslulý je nejen jako naleziště kamenné soli, ale také jako centrum polského průmyslu minulosti a unikátní turistická atrakce.

Pověst praví, že sůl do polské Věličky přišla podzemními stezkami až z dalekého Sedmihradska za uherskou princeznou Kingou, kterou ve 13. století pojal za manželku polský kníže Boleslav V. Stydlivý.

Jiná verze stejné legendy hovoří o tom, že dobrá kněžna Kinga, když opouštěla svou vlast, upustila do solného pramene prsten. Ten se k ní vrátil v Polsku, když ho horníci nalezli v zemi právě v době, kdy kněžna projížděla Věličkou.

Touto pověstí začínají dějiny místního solného dolu. Místní havíři také mají kněžnu v náležité úctě. Z vděčnosti vybudovali blahoslavené princezně v předminulém století obrovskou kapli ze soli. Asi sto metrů pod zemí vytesali do ohromného, zelenkavě se třpytícího bloku soli 55 metrů dlouhou, 18 metrů širokou a 12 metrů vysokou prostoru, kterou podle vzoru nadzemních chrámů vyzdobili oltáři, svícny a sochami. Všechno ze soli a solných úlomků.

Když v roce 1289 udělil kníže Jindřich IV. Probus obci městská práva, nesla Vělička v listinách latinské označení "Magnum sal". Poláci si pak latinský nápis převedli do své mateřštiny a městu začali říkat nejdříve "Wielka sól", později Wieliczka. A soli tu bylo a je hodně. Bohatá ložiska soli ve Věličce vznikla před patnácti až dvaceti miliony let po ústupu moře z těchto oblastí. Ložiska mají podobu velkých jader o objemu až půl milionu krychlových metrů. Po jejich vytěžení vznikaly jednotlivé komory a sály propojené chodbami.

Sůl z Věličky byla v dávné minulosti ceněna nad zlato a střežena jako oko v hlavě. Ve 14. století za krále Kazimíra III. Velikého bylo solné město obehnáno hradbami. Zdejší sůl vyvážená do světa buď ve zlomcích nebo v 500 kg těžkých kvádrech se směňovala za zlato. Zdejší sůl tak přinášela plnou třetinu všech tehdejších královských příjmů.

Solí nepohrdly ani ženy nevalné pověsti. Čekaly kdysi na horníky, kteří vycházeli z dolů po práci, a nabízely jim svou společnost za tři kilogramy soli.

Za sedm století vydolovali horníci z podzemí Věličky zhruba 26 milionů metrů krychlových soli. Na devíti podlažích dolu vznikl 300 metrů hluboký a 200 kilometrů dlouhý labyrint chodeb propojujících jednotlivé sály a komory, odkud byla vytěžena sůl.

Životnost solného dolu se obvykle omezuje na několik let, protože odtěžené podzemní prostory se zhroutí pod vysokým tlakem nadložních hornin. Ve Věličce se ale těží velké a mimořádně tvrdé bloky soli o objemu až 100 000 krychlových metrů, které mohly být proto vytěženy až na ochrannou vrstvu. Vznikly tak stabilní velké prostory, jen v některých místech vyztužené výdřevou. Horníci sály vyzdobili a vznikl osobitý podzemní svět plný soch, modliteben a kaplí.

Vstup do podzemí dnes zajišťuje těžní věž Daniłowicza. Jde o přízemní podlouhlou budovu s centrálním převýšením a vysokou věží, v jejíž koruně je viditelné soukolí se zavěšenými výtahy. Dopravou důlním výtahem v těžní věži začíná prohlídka dvou expozic solného dolu, skládajících se z turistické trasy a muzea.

Muzeum Vělička vlastní největší sbírku pracovních nástrojů a zařízení, která podává dokonalý přehled o vývoji hornického řemesla od středověku až po současnost. Slaný vzduch zakonzervoval staré těžní vrátky, vratidla, vozíky a další předměty.

Turistická trasa solným dolem vede z první úrovně těžních pater v hloubce 64 metrů do úrovně třetí v hloubce 135 metrů. Délka prohlídkového okruhu je přibližně dva kilometry a průměrná doba prohlídky dosahuje okolo 1,5 hodiny. K prohlídce je zpřístupněno devatenáct komor. Komora Mikuláše Koperníka je zdobena sochou astronoma ze solného monolitu. V kapli sv. Antonína byla sloužena první mše již roku 1698. Je nejstarší celkově zachovanou svatyní v dole. Její barokní interiér obsahuje tři oltáře vytesané v solné stěně, jsou zdobené plastickými řezbami a sochami modlících se mnichů. V presbytáři je také umístěna socha krále Augusta II. Saského, zhotovená z bílé průzračné soli. V komoře Janowice je zase kompozice soch ze soli, která představuje legendu o princezně Kinze, dceři uherského krále Bély IV. Sochy v komoře Spálená znázorňují horníky likvidující spalováním důlní plyny. Šlo o jednu z nejnebezpečnějších profesí obsluhy zdejších solných dolů. Prohlídku podzemí provází plastiky králů, bůžků, skřítků i svatých, najdeme tu ale i solná jezera, kde 1 metr krychlový vody obsahuje neuvěřitelných 320 kg soli, nebo obrovské prostory, jako například komoru Michałowice umístěnou v ložisku zelené soli. Vrstva soli v těchto místech dosahuje výšky 34 metrů a má objem 20 000 m³. Od roku 1685 byla sůl jen z této jediné komory těžena téměř sto let. Turistická trasa tu byla už v letech 1871 až 1872 zajištěna pozoruhodnou dřevěnou zabezpečovací konstrukcí. Doly ve Věličce byly totiž jednou z největších světových turistických atrakcí již v dávné minulosti.

Zpočátku, někdy v 15. století, byli do solného dolu vpouštěni jen vysocí státní hodnostáři a dvorní dámy toužící po "dobrodružství". Od roku 1774 již začíná zdejší kniha návštěv, první průvodce pochází z roku 1822. Vláček koňské jednokolejky sloužil turistům od 19. století.

Základní informace:
Areál solného dolu se rozkládá v jižním Polsku, vzdálen asi 14 km jihovýchodně od centra Krakova.
Na Seznam světového dědictví UNESCO byl zapsán v roce 1978.
Prostory mají celkovou délku přes 300 km a objem 7,5 milionu m³. Jsou situovány v devíti úrovních těžebních pater až do hloubky 327 metrů. V dolech je upraveno okolo 200 km chodníků a odkryto 2 040 komor. Přístupno je 3,5 km šachet ve třiatřiceti komorách. Devatenáct původních komor je zařazeno do tzv. turistické trasy a patnáct podzemních komor slouží jako výstavní prostory Muzea Krakovských žup. Několik dalších sálů je upraveno jako podzemní sanatorium pro nemoci dýchacích cest.