Elbrus

Kavkaz má složitou geologickou stavbu. Při vzniku tohoto pohoří přišly ke slovu všechny horotvorné procesy, co jich geologie zná. Vrásy, přesmyky, zlomy, zdvihy, ale také sopečná činnost. Také Elbrus byl původně stratovulkán, při jehož erupci dochází nejen k výlevům lávy i k mohutným lávovým vývrhům.

Elbrus, tento král Kavkazu, byl činnou sopkou ještě v době ledové, což je v geologii takřka včera. Do dnešní výšky byl vyzdvižen pozdějšími pohyby, a tak současný základ Elbrusu tvoří žuly a andezity.

Pozůstatků sopečné činnosti v podobě horkých i studených minerálních pramenů však nalezneme v jeho okolí mnoho. Minerální pramen se zde nazývá "narzan", což v překladu znamená "nápoj reků". Název pochází z kabardinského "nart-sano", neboli bohatýrská voda. Horalé totiž věří, že voda z těchto pramenů navrací umírajícím život a stárnoucím mládí. Možná proto jsou kavkazští horalé proslulí svou dlouhověkostí.

Elbrus byl znám obyvatelům Kavkazu už v dávnověku. Každá národnost měla pro něj svůj název, často spojený s nejrůznějšími legendami.

Balkarci, Karačajevci a s nimi spjaté národy nazývaly tuto horu "Mingi-Tau", tedy "Tisícová hora", nebo též "Džin-Padišach", což znamená "Vládce horských duchů". Pro Čerkesy to byla nedotknutelná posvátná hora a nazývali ji prý "Aš-Gamacho". Pjersové používali název "Elboros", neboli "Vysoká hora". Pro Kabardince je Elbrus horou štěstí – "Ošcha-Macho", obdobný význam má i název "Kuska-Maf" – to jest "Hora přinášející štěstí". Staří Gruzíni nazývali tohoto velikána "Jal-Bus", což údajně znamená "Sněžná hora". "Oš-Chamachu" se překládá jako "Jitřní hora" a název "El-Burum" jako "Velká hora". Pro antické národy to byl "Strobylos", pro Abcházce "Ugrüšigumace" a tento výčet zcela jistě není úplný.

Strach a pověry byly příčinou, že se místní horalé Elbrusu spíše vyhýbali. K prvním pokusům o zdolání této hory tak došlo až začátkem 19. století.

Prvnímu úspěšnému pokusu ale předcházelo mnoho nezdarů i tragédií. Například v roce 1817 se vydal na cestu k vrcholu malý vojenský oddíl, avšak celý zahynul již na přístupové cestě k hoře.

V roce 1829 se pokusila o zdolání vrcholu Elbrusu ruská vojenská expedice generála G. A. Emanuela. Nižšího východního vrcholu dosáhl 22. července pouze průvodce výpravy, Kabardinec Kilar Chaširov. Datum tohoto výstupu se pokládá za začátek horolezectví v ruských zemích.

Na Elbrus ovšem mířily i výpravy z ciziny. Roku 1857 byl v Anglii založen Alpinistický klub a jeho členové v roce 1868 uskutečnili první expedici západních horolezců do pohoří Kavkaz. Elbrus se jim zdolat nepodařilo, a tak roku 1874 přijeli znova. Tentokráte jim štěstí přálo a 30. července dosáhli H. Walker, F. Gardiner, A. W. Moore, F. C. Grove a P. Knubel jako vůbec první lidé západního vrcholu Elbrusu.

Po Britech přišli na Kavkaz také Rakušané, Švýcaři, Francouzi, Němci a mnozí další a stále častěji se objevovaly také vědecké expedice.

Na severním úbočí Elbrusu pramení "Gorjačij narzan". Jeho teplota je kolem 70 °C.

Průvodce Kavkazem

Lumír Pecold