Hlavní stránka

Za pastevci sobů

(03.05.2000)

Ježkovy oči, tak tohle je taky ještě Evropa? - napadlo mě v okamžiku, kdy se rachotící a třesoucí dvouplošník s lyžemi místo kol spustil po křídle na malý plácek u vesnice. Docela upřímně jsem se bál. Oprýskaný a nedůvěru budící stroj s dírami v trupu se však snesl k zemi bezpečně a s natřásáním doklouzal k prvním domům vesnice.

Nejdříve obklopili letadlo psi. Houf hafanů všech možných ras i vizáže. Vzápětí dorazil sněžný skútr se zapřaženými saněmi. Vyložili a naložili jsme náklad, vystoupili, a než jsme došli k malému srubu s nápisem "Aeroport", tak AN 2 již opět startoval. Promrzlý sníh zvířený vrtulí pomalu přikrýval vše kolem a malý letoun mizel v nízkém letu na horizontu.

Z Moskvy noční linkou do Uchty, odtud opět menším letadlem do Usinska. To už byla letiště plná sněhu, vichr hnal sněhové vločky vodorovně nad zemí a letadla by potřebovala spíše brusle než kola. Posledním skokem jsem se přenesl rovnou na břeh zamrzlé řeky Pečory, jen kousek pod severní polární kruh.

Vesnice Mutnyj Matěrik je sídlem jednoho ze dvou sovchozů v Uchtinské oblasti. Sem patří organizačně také pastevci sobů, za kterými jsem se vydal. K jejich čumům, roztroušeným na hranici tundry a tajgy,je to odtud ale ještě daleko.

Z Uchty a Usinska mě doprovázejí dva kamarádi. Je vidět, že i pro ně je to silný zážitek. Mají to sem vlastně relativně blízko, ale nikdy v těchto místech nebyli ani v létě, natož v zimě. Procházíme vesnicí, kde v roztroušených dřevěných domcích, schovaných mezi obrovskými hromadami palivového dříví, žije asi dva tisíce obyvatel. Chodíme mezi vysokými sněhovými mantinely, lemujícími trasy, kde v létě jsou zřejmě ulice. Teď jsou to jen jakési uježděné a částečně prohrnuté sněhové tobogany, po kterých chodí lidé, jezdí pásové traktory, sněžné skútry, ale i jeden gazík a spousta motorek. Zima nezima, motorka je tu ve vesnici nejběžnější dopravní prostředek. Maximálně se pod kolo sajdkáry připevní dvěma svorníky lyže - a jede se.

Mrazivý den skončil ještě mrazivější nocí. Nad vesnicí se klene nádherná, cípatá a nazelenalá polární záře. Mění intenzitu záření i uvnitř jednotlivých "paprsků", a přestože se na obloze vlastně nepohybuje, optický klam vyvolává dojem, jako by na obloze hořely zelené plameny. Dosud nevysvětlený mechanismus vzájemných vztahů magnetického pole Země, slunečního větru a horních vrstev atmosféry způsobil, že se molekuly plynu rozsvítily jako v zářivce. Na černé obloze se nad vesnicí vytvořil oblouk sestavený ze studeně zelených úzkých a dlouhých plamenů, prozařujících tmu.

"Hořící nebe" se vyskytuje v mytologii všech severských národů. Ve Finsku se vypráví o lišce Repu, která svým ocasem víří vločky sněhu a ty prý potom rozsvěcují oblohu. Laponci viděli v polární záři bojující duše zavražděných, pro kanadské Eskymáky je "keoeeit" zase obrazem pochodně v rukou bohů, kteří provázejí zesnulé do země štěstí.

Zírám na nebe a úplně chápu všechny ty pocity, které vedly přírodní národy severu k uctívání polární záře. Je to úchvatné divadlo. Něco zcela mimo realitu.

"Nepromrzli jste?" vytrhl nás z ohromeného zírání na oblohu štíhlý muž v kabátě a kožešinové čepici.

"Němčinov Vasilij Plavilionovič," představil se obřadně a podal nám postupně ruku.

"Mám na starosti brigády pastevců sobů, no a teď taky vás," řekl ještě a pobídl nás do nedalekého dřevěného stavení.

"Musíme vyrazit hned zítra ráno. Když je polární záře, tak se nejpozději do tří dnů pokazí počasí," vychrlil na nás, aniž by nám dal čas se rozhlédnout po jediné místnosti místního hotelu.

"Uprostřed visí na drátě jediná žárovka a osvětluje několik železných postelí, rozviklaný stůl, jednu židli a obrovská cihlová kamna.

"Zítra přijdu v osm!" ozvalo se nám za zády a náš nový známý zmizel ve tmě.

To ráno jsem na sebe navlékl všechno, co jsem našel v batohu. Svetry, spodky, péřovou bundu, prošívané kalhoty a nakonec kožešinové unty, což jsou vysoké a hlavně ohromné boty s hrubou filcovou podrážkou a kožešinou uvnitř i vně. Zrovna jsem si je natáhl až ke kolenům, když před "hotelem" zastavil obrněný transportér. Tady tomu prapodivnému stroji říkají "vězděchod", ale kovové pásy, pancéřování, vybavení budky řidiče i khaki barva prozradí neomylně původ této obludy. Do dvou nádrží po stranách jakési korby tankujeme 360 litrů benzínu. Máme před sebou asi 125 km cestou necestou a "vězděchod" je schopen zhltnout i litr benzínu na kilometr cesty.

Přejíždíme zamrzlé bažiny, pokračujeme chvíli lesem, pak prorážíme houštiny na březích Pečory a uháníme po ledě zamrzlé řeky. "Vězděchod" skáče přes hluboké závěje a vzápětí zase ujíždí po zmrzlé a větry vymetené bílé pláni.

Mohutný stroj se místy žene rychlostí až 60 km v hodině, lítá z muldy na muldu. Projíždíme výběžky tajgy. O vlas míjíme okolní stromy a pak se zase proženeme mezi dvoumetrovými sněhovými mantinely v místech, kde vyježděná trasa, které se tu říká sněžnik, prorazila ohromnou závěj. Hledím ven úzkými plexisklovými okénky v plachtě, která překrývá korbu a snažím se udržet na lavici. V jednom chumlu se tu melou lidi, kanystry, ocelová lana, kus řetězu, batohy i celá sobí hlava s parohy a vyhaslýma očima. Ještě z ní kape krev, která barví prachový promrzlý sníh, který se dere dovnitř každou skulinou. Je to šílená jízda, která končí až navečer ve vesnici Ščeljaboš.

Spíme opět v místním "hotelu" - jedna místnost, tři postele. Ráno je venku sněhová bouře, vichr a zima i uvnitř dřevěného domku. Přesto jedeme na dvou sněžných skútrech značky Buran ke stádu sobů. Nejbližší pastevecký čum je odsud asi 25 km.

Všude kolem je mrazivá šedobílá krajina. Do obličeje bodají ve vichru se ženoucí krystalky ledu. Ruce namrzají a dostávám do prstů křeč, jak se zoufale snažím udržet na saních tažených Buranem. Ve vánici se stará stopa ztratila a nemůžeme pastevce najít. Až na třetí pokus objevujeme čum stojící v sousedství několika osamělých stromů. Konečně jsme tedy na místě.

V sovchozu mají ve stádech kolem 10 700 kusů sobů, o které se stará všehovšudy 65 lidí včetně zvěrolékařů. Celá ta ohromná masa zvířat je rozdělena do osmi stád, v každém z nich je asi 1 200 až 1 500 sobů. Jedno stádo má na starosti vždy zhruba osm lidí. Ti dostávají malý plat a na konci roku jakési doplatky, podle toho, jaké množství masa odevzdají. V jediném sovchozu se porazí ročně na 4 000 sobů. Maso se ale odsud musí dopravovat vrtulníky a to je hodně, hodně drahé.

"A co kůže a paroží?" ptám se.

Vasilij Plavilionovič jen mávl znechuceně rukou. "Loni nám všechny kůže shnily. Nikdo je nechce. Koželužny jsou staré a nestačí. Abychom prodávali kůže do zahraničí, na to nemáme sil. Doprava je hrozně drahá. S parožím je to ještě horší. Teprve letos od nás koupilo parohy nějaké družstvo z Usinska."

Okamžitě jsem si vzpomněl na příšerné kýčovité odřezky paroží přibité hřebíkem na hrubě opracované desce. Jen před pár dny jsem je viděl jakožto jediný artikl v jinak prázdném obchodě s nábytkem. S úžasem jsem se ptal, jestli to taky někdo kupuje.

"Teď ne, ale přijde nějaké výročí nebo svátek a fabrika to koupí všechno na dárky," dostalo se mi lakonické odpovědi a mně se nevím proč vybavily bývalé oslavy Mezinárodního dne žen u nás.

"Taky máme letos poprvé objednávku na panty. To je mladé, ještě měkké jarní paroží prosycené krví. Japonci u nás založili společný podnik na výrobu léků a preparátů z pantů. To ale ještě nemáme vyzkoušené, nikdy jsme to nedělali. Jen pastevci si panty tu a tam usmaží na jídlo jako pochoutku."

 

Pastevecký čum ční osaměle v této sněžné pustině k obloze. Jeho kostru tvoří asi dvacet dlouhých tyčí svázaných ve špici kužele. Stěny stanu jsou pokryty plstí a ta je překryta sobími kůžemi. Tyče čumu vržou a prohýbají se ve větru, tu a tam se otevřenou špicí snese sprška sněhu. Je s podivem, jak se toto obydlí podobá týpí severoamerických Indiánů , i když vzniklo na druhém konci světa.

Kolem čumu je plno paroží, zmrzlé krve, zbytků masa, lyží i saní. Ty prázdné jsou jen tak převrácené na bok a slouží jako větrolam u vchodu do stanu. Další s velkou dřevěnou bednou chrání zásoby masa před psy a vlky. Opodál jsou pak zase velké sáně naložené ohromnou hromadou sobích kůží. Nedaleko na šňůře natažené mezi dvěma osamocenými stromy vlaje vyprané prádlo. I v čumu je poznat ženská ruka.

"Čumchazjajka" je oficiální pracovní zařazení pro hospodyni v tomto přenosném domově. Ta zdejší paní domu jen vykoukla, a než jsme vešli dovnitř, voda na čaj už klokotala.

Čum je postaven přímo na sněhu. Na dřevěném roštu uvnitř stojí velká plechová kamna s odklápěcími otvory, aby se nádobí hřálo přímo na ohni. Přikládají se asi půlmetrová borová polena. Komín, prostrčený mezi tyčemi, vede ven otevřenou špicí kuželu. Podlahu tvoří několik prken a kolem stěn je rozloženo chvojí a kožešiny. To je místo na spaní. Za kamny stojí konev, ve které se topí sníh a malý, nízký stůl. Interiér doplňují ještě nizoučké stoličky, dvě poličky s petrolejovými lampami, čaj pověšený v pytlíku na kostře stanu. A mosazná nádobka s vodou na mytí rukou, zavěšená před kamny.

Hospodyně Olga je v čumu sama. Vedoucí zdejších pastevců - Voloďa - hlídá stádo prý někde nedaleko. Všichni ostatní mají dovolenou. Chystají se na dalekou každoroční pouť ke Karskému moři.

Za dva až tři týdny zapřáhnou do saní silné sobí býky, naloží vše potřebné a vydají se na sever za svým stádem. To opustí okraj tajgy a tundrou se vydá k pobřeží. Celých devět měsíců to trvá, než urazí těch asi 1 600 kilometrů k moři a zase zpět. Na pláních tundry se rodí mláďata. Snadněji se zde vyhnou útočníkům, jako jsou vlci a medvědi. Sobí tele už za několik minut po narození stojí, po týdnu stačí matce a po třech týdnech již předběhne medvěda. U pobřeží se sobí stádo musí také vykrmit. Svěží mořský vítr odhání všudypřítomné severské trapiče - komáry - a zpříjemňuje sobům pastvu.

Komáři nám ale teď nehrozí. Čumem otřásají poryvy vichřice. Naši průvodci vypijí čaj a pak spěšně ujíždějí zpět. Čeká je perná cesta.

Bouře, to je v jazyku pastevců termín pro situaci, kdy padá nový sníh a žene ho prudký vítr. Za metelice nový sníh nepadá, ale povichr zvedá promrzlé sněhové vločky ze země. Purga, to je pak boží dopuštění. Metelice i bouře dohromady. Sníh padá z nebe a vichr zvedá další mraky ledových vloček i ze země.

Díváme se za sněžnými skútry, jak mizí v mracích vloček, a tak trochu na nás padá tíseň. Teprve tady si člověk uvědomí, v jakých podmínkách tu pastevci žijí.

Olga v čumu topí, vaří, uklízí, zašívá. Stará se o jakous takous pohodu. Manžel se jí loni utopil, když se pod ním na jaře při lovu ryb prolomil led. Olga ale mezi pastevci zůstala. Dceru vychovává babička. Děti tady chodí do školy, i když rodiče odejdou. Jsou v internátě, u příbuzných nebo i u sousedů. O prázdninách je pak přivezou vrtulníkem za rodiči, kteří putují se stády.

"Kdoví, jak to bude letos," říká Olga s obavami v hlase..

"Není benzín, na nic nejsou peníze a vrtulník je hrozně drahý."

Přišel Voloďa. Odhodil kožešinu ve vchodu čumu, vstoupil do stanu zadnicí napřed a při otočce bleskově zakryl kožešinou vstupní otvor tak, aby uniklo co nejmíň tepla.

Seznamujeme se. Voloďa je podsaditý chlap oblečený do malici, což je jakási pláštěnka nebo široký kabát ze sobí kůže. Kapuce i veliké palcové rukavice tvoří s malicou jeden celek a vše se obléká najednou přes hlavu. Malica je chráněna ještě plátěnou parkou. Na nohou má Voloďa pracovní boty zvané koboki. Sahají mu až do pasu a šijí se z kůže sobích nohou. Kolem pasu má utažený široký červený pás zdobený mosazným kováním s řetízky, na kterých je pověšena pochva s nožem, brousek a vzadu ohromný medvědí zub. Ten mě zaujal.

"Proč máš tady ten zub?" ptám se.

"Předci to tak dělali," dostalo se mi odpovědi.

"Myslel jsem, že jsi toho medvěda zastřelil."

"To ano. Měl jsem štěstí, že jsem se trefil, zaútočil dost nečekaně," pronesl bez sebemenšího náznaku vzrušení.

Teď jsem si teprve uvědomil, že vstoupil do stanu s puškou v ruce. Byla to stará malorážka na jednu ránu, bez zásobníku.

"To chceš říct, že jsi toho medvěda skolil tou malorážkou?" ptal jsem se nevěřícně a trochu se mi zpotily dlaně.

"No, já žádnou jinou pušku nemám," vysvětloval Voloďa a sundával si malicu přes hlavu.

"Loni v zimě nám stádo přepadli vlci, ty jsme odrazili, ale horší jsou v poslední době lidi. Naftaři postupují stále dál do tundry. Ti lidi sem přijeli jen za penězi. Chtějí si nahrabat a pak odjedou jinam. Tam, kde projedou těžké tahače, tam už nikdy nic neporoste."

"A kradou a loupí," přidala se Olga.

"Když táhneme se stády k moři, necháváme vždy část nákladu i se saněmi asi v polovině cesty. Odedávna jsme stavěli saně na zdaleka viditelnou vyvýšeninu, abychom je na zpáteční cestě snadno našli. Teď nám je ukradou, i když je schováme hluboko do houští. Naftaři lítají vrtulníky a loni dokonce ukradli kolegům ze sousední brigády i sněžný skútr."

"A to nemluvím o naftě, která utíká z vrtů," doplňuje lamentaci Voloďa. "Vytráví všechno široko daleko kolem."

Sedíme u nízkého stolku a pijeme čaj slazený medem. Z mísy se kouří z vařených sobích žeber a na talířích leží dva druhy syrových mražených ryb, zavařené borůvky s cukrem, sobí karbanátky, zavařené brusinky a klikva. Upřímně řečeno, při tom vyprávění nám ani moc nechutná.

"Jsou řeky, kde je tolik nafty, že je lze zapálit. Jenom loni hořela Kolva, hořela Mazilovka. A to se o spoustě havárií ani nikdo nedozví. Mazilovka dokonce hořela ve městě. A víte, že potrestali kluky, kteří tu řeku zapálili, a ne ty, co tam tu naftu vypustili!?"

Poněkud zaraženě sleduji rozpravu. Ještě před chvílí bych byl přísahal, že tu je všude kolem ráj na zemi. Ve vesnici jsem si všiml, že domy zavírají na provázek. Žádné petlice a zámky. Dennodenní kontakt se surovou přírodou a nutnost přežít v lidech utváří svérázný charakter. I tady ale vpád civilizace mění hodnoty a co hůř, bezuzdné rabování nerostného bohatství ničí nenapravitelně křehkou severskou přírodu.

Vyšel jsem před čum. Byla již noc. Vítr se trochu uklidnil a z nebe se sypaly velké těžké vločky. Zima je milosrdná. Mohutná vrstva sněhu přikryje vše a vytvoří iluzi ledového zámku s křišťálovou výzdobou. Problémy ale nezmizí, ty by se měly řešit, ale obávám se, že k tomu je tady ještě daleko. Nezbývá než doufat, že bude ještě co chránit, až i tady přijdou na to, že o bohatství země nerozhodují jen barely vytěžené ropy.

Vrátil jsem se do čumu. Moji dva průvodci se právě hádali o politice. Voloďa a Olga je bedlivě sledovali.

"Vpadneme vám do domu a pak se začneme hádat co!" říkám Voloďovi.

"Ale to vůbec nevadí, alespoň se něco dozvíme. K novinám se téměř nedostaneme, a když nám dojdou baterky, tak přestane fungovat i rádio."

"A změnilo se u vás vlastně něco v poslední době?" ptám se.

"No, je to čím dál tím horší se zásobováním," říká Olga. "Na celou sezónu dostaneme na člověka deset balíčků čaje, deset plechovek kondenzovaného mléka a bedýnku cukru. K tomu nudle a suchary. V létě za námi přiletí děti, ale na ty už nedostaneme nic. Kdysi se dalo zásobit ještě ve vesnicích někde cestou, ale teď už nám nikdo nic neprodá. Sami mají málo."

Poslouchám ty lamentace a začínám si uvědomovat, jak složitý je život pastevců na zdejším okraji Evropy.

"A jak je to, když někdo onemocní?" napadlo mě zeptat se.

"No, máme vysílačku," řekl Voloďa a dál splétal z řemínků arkan, jakési kožené laso s kostěnou smyčkou.

"Jo, ale když minule zavolali ze sousední brigády vrtulník, tak hned v příští radiové relaci jsme slyšeli, jak jim ze sovchozu vyhrožují, že to bylo zbytečné a že let vrtulníku zaplatí ze svého. Dva dny na to ten muž, pro kterého volali pomoc, zemřel," ozvala se opět Olga.

"Upřímně vzato, moc se o nás sovchoz nestará, jsme daleko a zajímaví jsme až v okamžiku, kdy se sobi porážejí na maso. I sněžný skútr si musíme koupit za své. Ani náhradní díly nám neseženou a Buran vydrží maximálně tak dvě sezóny."

Romantické představy o životě pastevců se mi čím dál víc rozplývaly ve vyprávění těch, pro které je to každodenní chleba.

 

Venku přes noc nasněžilo. Tentokráte sníh zalehl vše kolem a smazal všechny stopy. Vylezl jsem ven. Přesto, že jsem měl za zády čum s lidmi, připadal jsem si v té vybledlé krajině beze stopy jako trosečník. Žádné stíny ani světla, barvy, které ztratily svůj jas, a všudepřítomná průzračná záře, u níž se nedá určit, odkud přichází.

Snídáme opět sobí žebra uvařená jednoduše ve sněhové vodě. Pak vyrážíme ke stádu. Na sněžných skútrech jedeme asi hodinu.

Pak jsme ze sněžné pláně vjeli mezi stromy. Voloďa zastavil. Vypnul motor, postavil se a s dlaněmi u úst hluboce zabečel "béé-ee-éé". A znovu "béé-ee-éé".

Za chvíli se mezi stromy objevil velký samec a za ním celé stádo. Mohutné zvíře nasávalo vzduch a jeho nozdry se široce rozvíraly. Přítomnost cizích lidí se mu viditelně nelíbila.

Voloďa chytil jedno z mláďat a přivedl nám ho, abychom si mohli prohlédnout zvíře zblízka.

Na sněhu se sobí kopýtka roztáhnou natolik, že vytvářejí širokou stopu. Sob jde jako na sněžnicích. Teď se zrovna trochu vzpírá, ale stejně máme jedinečnou šanci sáhnout si na jeho hustou srst. Je to malý přírodní zázrak. Podsada, jemná spodní srst sobů, takřka nepropustí vlhko a vodu. Proto sobům nevadí bažinaté terény ani sníh a mráz. Když sobi plavou, srst zachytí spoustu vzduchových bublinek a ty zvířata dobře nadnášejí. Proto si sob nikdy nenamočí záda ani ocas.

Voloďa si pomocí řemínků připevnil k botám krátké lyže. Na skluznici mají klihem, vyráběným z paroží, přilepenu sobí kůži, aby nepodkluzovaly. S puškou v ruce se vydal mezi stádo. Za chvíli už nožem stahoval dvě zvířata a nakládal je na saně.

"Vezmete si domů alespoň trochu masa," říká mým dvěma průvodcům. Kluci neodmítli. S potravinami je teď všude v Rusku velký problém a s masem zvlášť.

Dny jsou v zimě tady na severu krátké. Ten u stáda sobů uběhl zvláště rychle. Večer v čumu nám Voloďa ještě ukazuje, jak pracně a bez chemie vyčiňují sobí kůže. Tuk se sdírá ručně, velice pečlivě a dlouho.

Olga nám předvedla, jak šije z kůží oděvy i boty. Vše sešívá šlachami, které jsou pružné a netrhají kůži ve švech. Obdivujeme tu pečlivou a namáhavou práci. Olga právě šije pro svou dceru pimy - parádní boty z bílé sobí kůže, zdobené barevnými klůcky sestavenými do národního, přísně geometrického vzoru Komi.

 

Ten večer panovala v čumu nádherná pohoda. Splnil se mi sen, že budu alespoň na chvíli žít mezi lidmi hluboce spjatými s přírodou.

O půlnoci nám šel Voloďa při světle baterky ukázat, jak jen sekerou, bez jediného hřebíku vyrábí saně.

"Sanice se vysekají ze smrku," doplňoval názornou instruktáž informacemi. "Na jedny saně můžeme naložit tak 150 kilogramů nákladu. Proto jich potřebujeme hodně. Na saních se přepravuje úplně všechno. V létě i v zimě. V bažinách by žádné kolo neprojelo."

Díváme se, jak i ve světle baterky přesně osekává asi patnáct až dvacet centimetrů tlustý kmen. Rychlými krátkými údery dává tvrdému, pomalu rostoucímu severskému dřevu žádaný tvar.

"Takové saně nám vydrží tak jednu sezónu, za tu dobu se sanice úplně ošoupou. Železo je ale hrozně těžké a snadněji v zimě přimrzne," vysvětloval Voloďa a zasekl sekeru do kusu dřeva.

"Ještě si dáme čaj a pak spát," uzavřel noční instruktáž.

 

Letadlo odlétá ve 12.20 . Opět začal padat sníh a výrazně se oteplilo. Velké mokré bílé vločky pleskají do tváří. Sněžné skútry vlečou saně a těžce se derou vpřed. Řidiči střídavě zatěžují jednu a druhou stranu skútru, naklánějí stroje a doslova cvičí za řídítky jen proto, aby neztratili rychlost. Padající sníh vytvořil kolem nás bílou, očima neproniknutelnou zeď. Čert ví, podle čeho se tady ti lidi orientují.

Pak se přední skútr najednou propadl do závěje a byl konec. Sníh se nalepil na přední lyži, na pásy i na sanice vlečených saní. S velkými problémy vytahujeme skútr, po pás zaboření v mokrém sněhu.

Vytáhli jsme skútr, pak saně. Vzápětí neřiditelný stroj s přední lyží obalenou nalepeným sněhem opět zmizel v závěji. Je půl dvanácté a my ještě bojujeme s hlubokým a mokrým sněhem. Promočení a unavení vlečeme sáně k okraji lesa a pak se vracíme po pás ve sněhu pro skútr. V lese je sníh pevnější.

Je téměř dvanáct hodin. Skútry jedou na plný plyn. Nad námi přeletělo letadlo. Je přesně 12.20, když zastavujeme před malým srubem s neumělým nápisem "Aeroport". Ze skútru se kouří a na letišti je dokonalý zmatek.

Letadla už dva dny pro bouři nelétala. Proto dnes odlétají nejdříve ti pasažéři, kterým se to nepovedlo včera a předevčírem. Malý srub s vysílačkou, telefonem a velkými cihlovými kamny je plný lidí. Náčelník letiště je současně radista, telefonista, pokladník, meteorolog, technický personál i topič v kamnech. Neustále vyzvání telefony a z vysílačky se ozývají radiové relace všech letounů křižujících nebe nad zdejším zmrzlým a zasněženým krajem.

"Máte v letadle ještě nějaké místo? Mám tady hrozně moc lidí!" křičí náčelník do mikrofonu.

Praskající reproduktor je chvíli zticha, ale pak se ozve: "Jsme plní, ale Vasja letěl do Mutneho jen s nákladem. Bude se za chvíli vracet."

Obsluha žhaví telefon, pak zase vysílačku a přivolává letadla s volnými místy pro všechny pasažéry.

"Přistaneme u vás," ozve se konečně z vysílačky. "Jaký máte sníh? Jsme u vás za dvacet minut."

Náčelník vyběhl ven, aby vyzkoušel, zda se mokrý sníh nenalepí na lyže letadla a nepřevrátí ho při přistání.

Za půl hodiny jsme už ve vzduchu. Bagáž, bedny, pošta, batohy i parohy, které jsme dostali od Volodi, vše v jednom chumlu s pasažéry. Letadlo se zmítá ve větrných poryvech. Byl to poslední letoun. Sotva jsme se vznesli, zahalila vše kolem hustá mlha a hned na to také tma. Teprve světla přistávací dráhy v Usinsku udělala tečku za mou návštěvou u pastevců sobů.


 

Lumír Pecold

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress