Lofoty

"Co by z nás bylo bez moře?" řekl mi mohutný chlap s drsnými rozpraskanými dlaněmi, s nímž jsem se dal do hovoru na opuštěném molu.

"Jen hrstka lidí na hromadě kamení," dodal a ukázal rukou dokola na všechna ta skaliska obklopující přístav.
Jemu to už zevšednělo, ale mně se ta hromada kamení zdála neobyčejně krásná.
Čtyři pětiny Norska tvoří skaliska, jezera, ledovce anebo rozsáhlé vidde - pusté, neobydlené náhorní plošiny, které jsou často po celý rok pokryté sněhy. Jehličnaté lesy a břízy vyplňují téměř celou zbývající pětinu země. Jen pouhá čtyři procenta rozlohy Norska jsou natolik úrodná, že se vyplatí vzít do ruky pluh.
"Země nás rozděluje, moře spojuje - říká se odpradávna v Norsku. Země tu tvoří člověku samé překážky. Vždyť i letmý pohled na mapu nám prozradí, že Norsko měří na délku téměř 1 800 kilometrů, a přitom v nejužším hrdle má jen něco málo přes 600 kilometrů. Zeměměřiči odhalili, že pobřeží s mořem, které se zakusuje hluboko do pevniny, se svou délkou téměř neliší od pobřeží Austrálie, a to je kolem něj roztroušeno ještě 150 000 ostrovů. Není potom divu, že osmdesát procent Norů nemá k slané vodě dál než deset kilometrů... Áá - to je naše paní učitelka," přerušil najednou svůj výklad můj společník, když si všiml, jak mi oči sklouzly na krásnou urostlou blondýnku, která projela kolem nás na bicyklu.
Asi jsem se trochu začervenal.
"V norských ságách jezdí krásné dívky - valkýry - na rychlých koních a vodí padlé hrdiny přímo z bojiště do Valhally. Dnes jezdí na kolech," dodal, kývnul hlavou za odjíždějící učitelkou a v očích mu plály veselé ohníčky.
"Škoda, že nejsem Viking. Za takovou kšticí bych s klidem šel i do Valhally," řekl jsem mu se smíchem a rozloučili jsme se.
Jeden, druhý, třetí most. Pak zase další.
Řetězem vysokých mostů, nahrbených tak, aby nepřekážely ani těm největším lodím, jsme se dostali na souostroví Lofoty. Vlast rybářů, tak se někdy říká těmto ostrovům a cestovat sem autem není právě stylové. Nakonec i ten nejzarytější automobilista musí použít lod, aby se dostal i na ty nejjižnější z celé šňůry ostrovů, skalních perel roztroušených v moři.
První, co zaujme, jsou silniční ukazatele. Pro málomluvné ostrovany jsou normované cedule jaksi nepatřičně velké. Názvům se třemi, čtyřmi nebo pěti písmeny kraluje vesnice s prostým názvem "Ő".
Malebné kostelíky vévodí jako šperky vesnicím s neopakovatelným koloritem barevných domečků na pozadí šedivých skalisek. Až po delší době jsem si všiml, že je obklopují náhrobní kameny téměř výhradně žen a dětí. Muže tu připomínají po většinou jen mramoroví andělé nad prázdnými hroby nebo žulová postava truchlící ženy se zraky upřenými k moři, které jí vzalo muže, syna, někdy také oba dva.
Norové jsou velice klidní lidé, ve vztahu k moři a přírodním silám snad až fatalisté. Po celé dlouhé generace se museli smiřovat s tím, že člověk nemůže ovládat živly, ani předvídat, co mu provedou.
"Moře dává a bere, jak se mu zlíbí," říkají rybáři a nepokládají za nutné ani naučit se plavat.
"Kdyby se měla loď potopit, je lepší skoncovat se vším hned. Kdo umí plavat, jenom zbytečně prodlužujeto peklo," říkají, ale přitom jsou v jiných věcech zase velmi opatrní.
"Nechval dne před večerem, ženu před smrtí, meč, než ho vyzkoušíš, dívku před svatbou, led, dokud ho nepřekročíš, pivo před vypitím," nabádá Havamal - sbírka starých Odinových rčení.
"A počasí, dokud nejsi doma," napadlo mě ve chvíli, kdy se na ostrovy snesla jedna z častých spršek. Zalezl jsem do nedalekého bistra a přisedl si k brýlatému studentovi.
"Jedu na jih," prozradil mi, když jsme se seznámili.
"Jedeš do Itálie, do Řecka, nebo do Španěl?" optal jsem se spíše ze zdvořilosti.
"Žádné Řecko, na zdejší jih ostrovů Lofoty, na Vaeröy," řekl a vyprskl smíchy.
Vytáhl jsem mapu, abych se podíval, kde to je.
Na jihu vystrčilo souostroví do Norského moře dva menší ostrovy obklopené drobnými ostrůvky. Jsou to Vaeröy a Röst. Jejich několik set metrů vysoké skalní stěny spadají kolmo do moře a jsou rájem přímořských opeřenců. Každé jaro se zde slétají, aby si vystavěli nesčetná hnízdiště a vyvedli mladé. Jen na stěně Mostadfjell se podle odhadu každoročně usazuje na dva miliony ptáků.
To mě zajímalo. "Ty jsi ornitolog?" ptám se.
"Ne, já studuji ekonomii, ale do Mostadu jedu sbírat peří."
Ničemu jsem nerozuměl. Asi to na mě bylo vidět, protože student se dal hned do vysvětlování.
"Mezi spoustou racků, kormoránů a všech ostatních ptáků, kteří hnízdí na ostrově Vaeröy, přilétá také kajka mořská. To je druh kachny typický pro severské kraje. Tady na ostrově je přísně chráněná, dokonce se lidé snaží připravit kachnám umělá útočiště třeba pod starými čluny a podobně. Když ale skončí hnízdění těchto ptáků, sbírají ta nejjemnější kajčí peříčka, která si tito ptáci vyškubávají z hrudi, aby jimi vystlali svá hnízda. Prachové kajčí peří je ta nejznamenitější náplň do spacích pytlů a peřin, jaká existuje. Skvěle totiž drží teplo."
Než jsem se stačil poptat na podrobnosti, vyskočil, řekl mi ahoj a vyrazil dešťovou clonou k autobusu, který právě zastavil u bistra.
Poručil jsem si ještě jednu kávu. Do lijáku se mi nechtělo a měl jsem o čem přemýšlet. Vydat se na jih ostrovů za kajčím peřím, nebo raději do vnitrozemí Norska, pryč od moře?

Lumír Pecold