Z historie Louvru

V místě, kde je dnes Louvre, postavil král Filip Augustus v roce 1190 čtverhrannou pevnost. Z jejího středu se vypínala kulatá věž s ponurým cimbuřím převyšujícím všechny pařížské budovy i rozestavěnou katedrálu Notre Dame. Kolem rostlo obilí a na druhém břehu Seiny byly samé vinice.

Louvre byl více než 150 let a pak se stal královským sídlem. V roce 1415 zpustošili palác Angličané. Trvalo sto let, než král František I. dal zbořit velkou věž a pověřil nejtalentovanějšího francouzského architekta své doby Pierra Lescota a sochaře Jeana Goujana, aby vytvořili nový Louvre. Tak začal v roce 1546 vznikat Louvre jak jej známe.

Na jeho výstavbě se podíleli další panovníci. Ve stavbě pokračoval i syn Františka I., Jindřich II. Ohromné zásluhy o tento palác má Kateřina Medicejská, která dala dostavět západní křídlo na území dnešních zahrad Tuileries. To se nedochovalo, neboť shořelo při požáru v roce 1870.

Rovněž Jindřich IV. usiloval o rozkvět Louvru. Naopak nikdy tento příbytek příliš nemiloval Ludvík XIII., zanícený myslivec, který si raději nechal postavit myslivecký salónek ve versaillskýh lesích. Kardinál Richelieu pak odkoupil území kolem Louvru a postavil si tam kardinálský palác, který se po jeho smrti stal královský majetkem. V něm bydlela vdova po Ludvíku XIII., Anna Rakouská.

Klíčovou postavou v dějinách malířských pokladů v Louvru byl Ludvík XIV., král Slunce a nejmocnější Evropan své doby. Když se pětiletý Ludvík stal roku 1643 francouzským králem, vlastnila jeho koruna jen 200 obrazů. V roce 1710, ke konci jeho vlády, měl soupis obrazů již 2376 položek.

Král Slunce se také rozhodl přestavět část královského sídla. Palác byl rozšířen tak, že obklopil celý Cour Carrée neboli Čtvercový dvůr. Naposled se budovalo vnější průčelí východního křídla. Na tuto fasádu, kde měl být zřízen slavnostní vstup, vypracovalo projekty několikero francouzských a italských architektů, ale byly vesměs zamítnuty. Nakonec návrhem nových fasád pověřil král lékaře Clauda Perraulta, což notně pobouřilo profesionální architekty. Jeho autorství není zcela potvrzeno, ale Perraultova kolonáda, dlouhá 185 metrů a důmyslně pospojovaná železnými obručemi na způsob chirurgických svorek, stojí dodnes.

Ludvík XIV. zaplatil královské peníze, aby udělal z Louvru div světa a zároveň mu málem podepsal rozsudek smrti, když se rozhodl postavit nový zámek v bažinách u Versailles. I s dvorem se tam přestěhoval roku 1678. Vzal s sebou i umělecké sbírky a Louvre zůstal prázdný a začal chátrat.

Ujal se jej opět až Napoleon, kdy byla část jeho prostor proměněna v muzeum. Císařova vítězství na různých bojištích Evropy notně přispěla k rozkvětu muzejních sbírek. Po jeho porážce, kdy byl poslán do vyhnanství, nařídily vítězné mocnosti, že nejnovější přírůstky musí být vráceny. Tak bylo odvezeno na 5200 uměleckých děl. Část však zůstala, zejména obrazy italských umělců.

Červnové povstání vyneslo k moci Napoleona III., nejprve jako prezidenta, potom jako císaře. Považoval Louvre za ohromnou vývěsní tabuli hlásající blahobyt jeho impéria. Dal přestavět skoro celý palác. To, co dnes návštěvník Louvru vidí, je většinou výsledek této mohutné přestavby, na níž se podílelo 3600 dělníků a 150 sochařů.

V roce 1870 oblehla Paříž pruská armáda. Pařížanům hrozil hlad, lid se vzbouřil proti šlechtě a zapálil palác v Tuileriích, který tehdy spojoval oba dlouhé výběžky Louvru. Palác lehl popelem, ale muzeum se podařilo zachránit.

Z paláce zbyla jen vypálená skořápka. Zčernalé kameny odkoupil v roce 1884 korsický vévoda Pozzo di Borgo a nechal je převézt do blízkosti Napoleonova rodiště Ajaccia, aby si tam z nich postavil vilu. Jeho rodina byla s Bonaparty po generace znepřátelena krevní mstou. A mohla být sladší pomsta, než dům postavený z trosek paláce posledního Napoleona?

Posledním vážným ohrožením prošel Louvre v době německé okupace a za druhé světové války. Jakmile vypukla, byly cenné exponáty ukryty na sedmdesáti venkovských sídlech, většinou v zámcích na Loiře. V temných sklepeních tam v bezpečí přečkaly lačné choutky nacistů i nejednu bitvu.

V roce 1983 se v Louvru započalo s generální přestavbou. Francouzský stát uvolnil ohromné sumy na přestavbu bývalého královského paláce na největší stánek umění na světě. V březnu 1989 byla otevřena pyramida, dílo amerického architekta čínského původu I. M. Peie. Jeho návrh budil nemálo sporů, ale byl to úžasný úspěch. Návštěvnost Louvru se po otevření pyramidy prakticky okamžitě zdvojnásobila. Architekt Pei dostal příležitost v přestavbě muzea pokračovat. A tak roce 1993 kdy slavilo toto muzeum všech muzeí 200, dostalo do užívání další prostory pro své sbírky. Z Richelieuova křídla se podařilo vystrnadit ministerstvo financí, které tu sídlilo plných 100 let, a přestavět je na moderní výstavní plochy. Nově upravené Richelieuovo křídlo o ploše 22 000 m2 umožnilo muzeu vystavit pět tisíc děl, pro něž až do té doby nebylo v expozicích místo. Tak je nyní možno obdivovat například 200 obrazů vlámských mistrů z 850 které Louvre vlastní. Poprvé jsou také vystaveny renesanční tapiserie, příliš velké pro dřívější prostory. Své místo dostala také unikátní sbírka islámského umění zrovna tak jako čtyřiadvacet pláten v 10 metrů vysoké galerii Medicejských. Na nich Peter Paul Rubens v letech 1622-1624 zachytil patřičně idealizovaným způsobem život Florenťanky Marie Medicejské, která vládla Francii za svého nezletilého syna Ludvíka XIII.

Po všech přestavbách a úpravách má nyní Louvre rozlohu 60000 m2 a to nejgrandióznější z palácových muzeí se tu spojilo s tím nejelegantnějším z muzeí moderních.

Lumír Pecold