Buchara

Před lety žil v Buchaře zlatník a měl krásnou ženu. Ta soutěžila svým vzhledem s nádherou klenotů, které vyráběl. Po léta nosil do domu klenotníka vodu stejný roznašeč. Byl vždy zdvořilý, poctivý, zlatníkova žena byla ctnostná a pán domu si všímal jen své práce a rodiny. Až jednoho dne naplnil roznašeč vody nádrže v domě jako jindy, ale na odchodu se přitočil k přihlížející ženě šperkaře, vzal ji za ruku a začal jí paži tisknout a hladit. Žena si to nechala líbit a teprve po chvíli se roznašeči vody vytrhla a odběhla. Když se ale vrátil její manžel, spustila na něj: "Přiznej se, co se ti dnes přihodilo na trhu? Určitě se stalo něco, co není v pořádku."

Až jednoho dne naplnil roznašeč vody nádrže v domě jako jindy, ale na odchodu se přitočil k přihlížející ženě šperkaře, vzal ji za ruku a začal jí paži tisknout a hladit. Žena si to nechala líbit a teprve po chvíli se roznašeči vody vytrhla a odběhla. Když se ale vrátil její manžel, spustila na něj:

"Přiznej se, co se ti dnes přihodilo na trhu? Určitě se stalo něco, co není v pořádku."

Zlatník zaváhal, ale žena naléhala dál, aby jí řekl, co se stalo.

"Nějaká neznámá žena si u mě před časem objednala náramek a dnes si ho přišla vyzvednout. Přinesl jsem náramek a připjal jí ho na předloktí. Nevím, co se stalo, měla nádhernou paži a já ji najednou hladil a tiskl," přiznal se zlatník své manželce.

"No to se podívejme, proto se stalo to, co se přihodilo mně." A vyprávěla mu, jak přišel jejich roznašeč vody, který si po léta nikdy nic nedovolil, a najednou jí tiskl ruku.

"Osud zaslechl tvůj čin a postaral se o ozvěnu," uzavřela žena jejich rozpravu.

"Odpusť mi ženo," prosil zlatník. "Jako bych nevěděl, že kámen vržený k nebi se vrací," omlouval se a pro sebe si pomyslel: ještě že jsem ho nevyhodil příliš vysoko.

Zrovna na ten příběh z Tisíce a jedné noci jsem si vzpomněl, když jsem míjel taxík, u kterého v poledním horku řidič právě vyměňoval píchlé kolo. Funěl, nadával a cloumal zuřivě šroubem, který nešel povolit. Před pár minutami zastavila na mé mávnutí právě tahle stará Volha.

"Potřebuji se dostat k madrase Čar-minar", řekl jsem řidiči do okýnka. Prohlédl si mě, okem mrknul na teploměr na palubní desce a pak vyslovil zcela absurdní sumu.

"Máš mě za idiota?" řekl jsem mu a hodil si brašnu s fotoaparáty na rameno. K madrase to mohlo být tak sotva dva kilometry, to ujdu i v tom horku.

Teď míjím funícího taxikáře a nemůžu se zbavit pocitu zlomyslného zadostiučinění.

"...kámen k nebi vržený se vrací...," znova se mi vybavil ten starý příběh, duch Buchary je tu všudypřítomný a funguje stále.

Odedávna sem mířily karavanní stezky z východu i západu, ze severu i z jihu. Putovali sem kupci z Číny, Persie, Ruska i daleké Indie. Odpočinek v Bucharské oáze, obklopené písečnými pláněmi pouště Kyzylkum, hledali i benátští obchodníci a tu a tam sem zajeli i odvážní muži až z daleké Skandinávie. Zboží sem přicházelo ze Středomoří i z Tibetu a naopak odtud do dálav putovalo zase orientální koření, hedvábí, kožešiny, výrobky zlatnických mistrů i koberce místních tkalců.

A Buchara ze své strategické polohy těžila a bohatla. Nejen zboží ale proslavilo toto město. Buchaře se říkalo "moudrá", protože tu žilo a tvořilo mnoho slavných učenců, stavitelů, lékařů i básníků. Jména jako Rúdaki a Dakikí, Naršahi, Avicena, Ahmad Mah dúm Dóniš nebo Sadriddín Ajní nebyla dodnes zapomenuta. Před úspěchy těchto myslitelů se s úctou skláněli současníci i generace příští.

Buchara patří k nejstarším městům Střední Asie a byla založena na dolním toku řeky Zeravšan již v 1. tisíciletí př. n. l. Nejstarší písemné zmínky se objevují v dílech arabských kronikářů v 8. století n. l. Nejdůkladněji ale dějiny města popisuje až zdejší rodák, historik Abú Bakr Naršahí (899-959).

Až do poloviny 4. století n. l. byla Buchara součástí Kúšánského království, v 5. století byla součástí Euthalitského státu, jehož metropole ležela od Buchary ve vzdálenosti jen nějakých 40 kilometrů. V sedmém století dobyli Arabové postupně Egypt, Palestinu, Írán a vkročili také do Střední Asie. Roku 709 dorazili až k hradbám Buchary a dobyli ji mocným útokem. V 9. století se město dostalo do područí Samánovců a stalo se centrem rozlehlého feudálního státu. Buchara se v té době mocně rozvíjela. V centru města Registanu se usídlily úřady - dívány, a stály tu i paláce bucharských velmožů a vládců. Ulice Rabátu, neboli předměstí, obsadili řemeslníci, Ark - či chcete-li citadelu - obhospodařovali vojáci. Město chránily mohutné hradby s jedenácti branami a celé 10. století je dodnes považováno za dobu největšího rozkvětu Buchary.

Ani mohutné hradby neochránily Bucharu před dalšími nájezdy. Strategické místo oázy na křižovatce karavaních cest i její bohatství bylo velkým lákadlem. Buchara neušla pozornosti ani Čingischána, který město po úporném boji dobyl v roce 1220. Za několik málo dnů zbyly z města jen doutnající trosky bez života. Je paradoxem že o znovuobnovení slávy Buchary se vlastně zasloužil Tímúr, jeden z Čingischánových potomků a pak především Tímúrův vnuk Ulug-beg.

Mnoho z toho, co bylo tehdy postaveno, zdobí Bucharu dodnes.