Schokland a okolí – Nizozemsko

Trochu vyjeveně jsme hleděli na maják rýsující se proti modré obloze. Stál tam jako vystřižený z pohlednic nebo knížek o námořních cestách a jeho prosklená vrcholová část s reflektorem a Fresnelovými čočkami vypadala, že zazáří okamžitě s příchodem prvního soumraku. Ten maják ale stál v rovinaté krajině uprostřed polí a pastvin. Široko daleko nebylo nic, co by připomínalo moře nebo jezero, a světlo z majáku mohlo navádět leda nějakého traktoristu při noční orbě.

Zdejší maják je ale symbolem úžasných územních změn, které po staletí probíhají v pobřežních částech Nizozemska. Počátky osídlení těchto území podle archeologických nálezů spadají do období pozdního paleolitu a krajina byla obývána a obdělávána až do středověku. Zvláštnosti místního života zaujaly už i učence antického Říma. Gaius Plinius Starší ve své Přírodovědě o těchto místech například píše: "Za přílivu se tu oceán dvakrát ve dne a pak i za noci rozlévá do nekonečné šíře a zaplavuje zem obrovskými vlnami tak, že člověk pochybuje, zda půda patří ve věčném přírodním boji Zemi nebo Vodě. Na návrších tam žije nešťastný lid, který je nakupil vlastní rukou."

Těm obydlím na uměle navršených pahorcích se říkalo terpy. Takové místo poskytovalo ochranu při běžném přílivu, ale za zimních bouří se často stávalo, že přívaly vody odnesly terp i s jeho obyvateli.

Asi od roku 1100 totiž lidé začali odvodňovat bažiny. Tím se usadila rašelina, zároveň ale klesala půda a stávala se tak snadnou kořistí moře. Po několika staletích nakonec působením eroze vzniknul v Zuiderzee ostrov známý jako Schokland. Jeho severní část zvaná Emmeloord patřila Amsterdamu, jižní část – Ens – byla součástí provincie Overijssel. Tak se stalo, že až do roku 1806, kdy by ostrov sjednocen, se mluvilo o dvou ostrovech, i když ve skutečnosti se jednalo o jediný kus země.

Ostrov byl významným orientačním bodem pro lodě. Ležel u ústí řeky IJssel na rušné lodní trase. Jeho maják byl pro kapitány životně důležitý a za špatného počasí se lodě mohly ukrýt před vlnami na chráněné východní straně ostrova. Ostrov ale nedokázal vzdorovat síle moře. Lidé se museli neustále stěhovat na bezpečnější místa. Na ochranu břehů a hrází vozili kámen dokonce až z Německa, ale moře dobývalo stále více půdy. Nakonec se asi 650 obyvatel ostrova stáhlo do tří terpů na východní straně ostrova. Ani to nestačilo a roku 1859 se lidé nařízením vlády museli ze Schoklandu odstěhovat. Zůstala zde jen obsluha majáku a lidé pracující na údržbě hrází.

V roce 1918 přijal parlament plán na zkrocení nenasytného moře a do té doby největší stavitelský projekt na zvládnutí vody mohl začít. Jednalo se o výstavbu hráze Afsluitdijk mezi severním Holandskem a Frískem a částečné vysušení moře Zuiderzee. Výsledkem byl Severovýchodní polder.

Výstavba tohoto polderu začala roku 1936. Byly zbudovány pomocné přístavy a čerpací stanice a vytyčena trasa hráze. V roce 1940 se uzavřela poslední mezera v hrázi a čerpadla mohla začít pracovat. Jela naplno déle než rok a roku 1942 byly vysušeny poslední části polderu. Holanďané tak získali kolem 50 000 hektarů nové země. Ty bylo potřeba odvodnit, zorat a připravit pro novou výstavbu.

Byl to nadlidský úkol a scházely pracovní síly, protože mnoho holandských mužů bylo v té době nasazeno na nucené práce v Německu. Ale nová země mohla být významná pro produkci potravin, a tak se Němci rozhodli uvolnit dělníky z práce pro válečný průmysl a začali je posílat do polderu. Přicházely tisíce mladých mužů, z nichž někteří nikdy předtím nedrželi v ruce lopatu. Také zde ovšem našlo útočiště mnoho lidí bez dokumentů, a tak polder záhy získal přízvisko: holandský ráj pro uprchlíky. Rovněž sestřelení piloti tu měli slušnou šanci na záchranu a úkryt.

Na konci války byla velká část polderu připravena k obdělávání. Inženýři a architekti nakreslili plány k jejímu osídlení. V kruhu kolem centrálního města Emmeloord bylo vystavěno deset vesnic. Zemědělská půda mezi nimi byla rozdělena do pravidelných polí a pastvin. Lidé zde mohli začít v klidu žít. Celé území je ovšem stále ve vlastnictví státu a k hospodaření se jen pronajímá.

Schokland - původně ostrov, který se kdysi v marném zápase s mořem neustále zmenšoval - je teď už navždy součástí pevniny, spolu s majákem v Kraggenburgu. A jako symbol boje člověka s vodou byla tato oblast zapsána na Seznam kulturního dědictví UNESCO v roce 1995. 

Lumír Pecold