Hlavní stránka

Piněga a Severní Dvina

(16.05.2001)

Je už to dávno, co jsem si na jedné mapě všiml, že Piněga a Severní Dvina se hluboko v ruském vnitrozemí téměř stýkají. Podrobnější mapa prozradila, že oba toky dělí od sebe asi padesát nebo šedesát kilometrů severských lesů. Teď se začal naplňovat prostý a logický plán: po Severní Dvině plout do vnitrozemí a řeku Piněgu splout na člunech zpět k Bílému moři.

Doktor stál na palubě, máchal rukama a křičel na mě: "Můžeš! Ještě metr - ještě kousek!"

Zacouval jsem s náklaďákem až k otevřeným vratům lodního skladiště. V jeho útrobách postupně mizely veškeré vaky, pádla, stany, batohy, potraviny i čluny. Ohromná hromada našeho vybavení zmizela v podpalubí. V pět hodin odpoledne vyplouváme. Loď Lomonosov krátce zahoukala a zamířila proti proudu Severní Dviny. Obrovská řeka, v jejímž deltovitém ústí do Bílého moře leží Archangelsk, je plná lodí.

Tentokrát naše severské dobrodružství začalo netradičně - v restauraci lodě plující vlastně k jihu. Bylo 21. června a na severu vrcholilo období bílých nocí. Slunce vůbec nezapadalo a nás, i když jsme tento přírodní úkaz neviděli poprvé, to opět přivádělo v úžas. Snad nejvýstižněji popsal pocity, které bílé noci vyvolávají, Karel Čapek ve své "Cestě na sever": "...předlouhý severní den a bílá noc, kdy se člověku nechce jít spát, kdy ani nevíš, je-li už den nebo ještě den ... ani se nesetmí, jenom se udělá bledě a průsvitně a přízračně; není to vůbec tma, nýbrž tiché a strašidelné světlo, které nemá zdroje a zdá se vystupovat ze zdí a cest a vod - to se jenom ztlumí hlasy a sedí se dál."

Až do Archangelska jsme doputovali nákladním autem. Odtud musíme do vnitrozemí ruského severu pokračovat lodí, abychom později mohli po proudu jiné řeky plout opět zpátky k moři.

Je už to dávno, co jsem si na jedné mapě všiml, že Piněga a Severní Dvina se hluboko v ruském vnitrozemí téměř stýkají. Podrobnější mapa prozradila, že oba toky dělí od sebe asi padesát nebo šedesát kilometrů severských lesů. Teď se začal naplňovat prostý a logický plán: po Severní Dvině plout do vnitrozemí a řeku Piněgu splout na člunech zpět k Bílému moři.

V pět jsme tedy vypluli z archangelského přístavu. V osm hodin došlo v lodní restauraci pivo a v devět jídlo inzerované na honosném jídelním lístku. Pozoruhodná situace na to, že loď pluje na své pravidelné trase Archangelsk - Kotlas několik dnů. I my měli strávit na její palubě dvě noci a jeden den. A tak jsme se začali trochu rozhlížet.

Tři paluby říční lodi vyrobené v Maďarsku poskytují jen omezené pohodlí. Kajuta druhé třídy, to jsou dvě úzké palandy nad sebou, dvě křesílka a stolek u okna, které nejde otevřít, doplněno ještě o malou skřínku, umyvadlo a poličku. Tohle všechno stěsnáno do úzkého nudlovitého prostoru, naplněného jen těžko dýchatelným horkým vzduchem a neustálými vibracemi lodních motorů, které jsou zřejmě přímo pod touhle králíkárnou. Opustili jsme kajutu a usídlili se venku, úplně na horní palubě v sousedství kapitánského můstku.

Slunce se sklonilo k obzoru a všechno kolem zbarvilo do červena. Potkáváme lodě a hlavně vory. Ty plují proti nám, po proudu řeky. Každý z nich zabírá plochu snad jako Václavák. Obrovské svazky klád spoutané dráty a řetězy vlečou vpředu remorkéry a ze stran - hlavně v zátočinách široké, ale mělké Severní Dviny - je odstrkují a postrkují malé doprovodné čluny. Ty se starají o to, aby celý vor neuvázl na písčitém dně. Téměř 90% nákladů, které se za rok přepraví po řece, tvoří dřevo. Lodí doprovázejících vory je tolik, že ani nemají svá jména. Na přídi je jen číslo - "Průvodce vorů 692" má neuměle napsáno na boku člun, který nás právě pozdravil krátkým zahoukáním.

"Díváte se, jak rabují lesy, co!" navázal s námi rozhovor muž stojící opodál, když si všiml, jak si prohlížíme jeden z obrovských vorů proplouvajících právě plavební dráhou.

"Je už málo vody. To, co vidíte, jsou jen paběrky. Na jaře, tak v dubnu nebo květnu se během čtrnácti dnů řeka zvedne o deset metrů, a to pak až do června vodní hladinu téměř neuvidíte. Jen samé klády," rozčiloval se Saša Ovsjanik.

"To je keců v novinách o tom, jak se ničí deštné pralesy, ale že likvidujeme své vlastní lesy - o tom se mlčí."

"A co se s tím obrovským množstvím dřeva vlastně stane?" ptám se.

"Něco jde do papíren a celulózek, ale většinou se nezpracované dřevo, tak jak ho vidíte, naloží v Archangelsku na lodě a vyveze. Nejvíc u nás nakupují Finové."

Už jsme věděli, že Saša je v Kotlasu učitelem a jedním z mála aktivistů rodící se organizace ochrany přírody. Tady nad těmi kubíky pokácených stromů mu očividně krvácelo srdce.

Řeka plynula lenivě v nízkých písčitých březích. Je napájena vodou z nesčetných rašelinišť a má i jejich černou barvu. Jako mraky se v ní ženou kupy písku zvířeného lodními šrouby. Náš "Lomonosov" tu a tam přistane u pontonového přístaviště jako vystřiženého z filmu o Huckleberry Finnovi. Pontony drží nad vodou velké prkenné molo i s domem a vývěsním štítem, který oznamuje, že jsme právě dopluli do Kopačeva na kilometru 128, nebo do Koněcgorje s kilometráží 338. Teď na kilometru 457 nás čeká Horní Tujma.

A budeme vystupovat. Jsou tři hodiny ráno, loď má téměř hodinové zpoždění a my trneme, jestli nás tu bude čekat doprovodné auto, které nás má přepravit přes onu úzkou šíji k řece Piněze.

Náklaďák nás vyklopil u mostu nad jakýmsi potokem uprostřed lesů. Trochu vyjeveně hledíme dolů k tmavé hladině.

"Víte určitě, že tohle je Piněga?" ptám se šoféra. Nechápu, jak je možné, že tahle strouha je zakreslená i ve školním atlasu.

"No, myslím, že ano. Alespoň mi říkali, že vás mám vysadit u mostu Bělorečinska."

"Co to je, Bělorečinsk?" vyzvídám na něm.

"Přece vesnice."

Překvapeně jsem se rozhlédl kolem. "Ale vždyť tady žádná vesnice není!"

"Je tady tím směrem, asi patnáct kilometrů," máchnul šofér rukou kamsi dopředu po blátivé cestě.

Jeho slova mě příliš neuklidnila. Kluci ale mezitím už vyložili všechen náklad a začali montovat hliníkové kostry skládacích dvojkajaků na písčité naplavenině pod mostem. Bylo šest hodin ráno, začínalo pražit slunce a mně hučelo v hlavě. Jakási tupá apatie obestřela mé myšlenky. Nespal jsem už víc než den a noc a vypadalo to opět na perný den.

Asi v osm vyplouváme. Tmavá, ale průzračná voda nás odnáší od mostu do divočiny. Nízké břehy porostlé vysokými fousy husté trávy, o kus dál řada nízkých bříz a pak již nekonečné zástupy pokroucených borovic a nízkých smrků s větvemi obrostlými fábory lišejníků. Dál za hradbu stromů již není v tomto nížinatém kraji vidět. Držíme se s kajaky za sebou v poklidném proudu nehluboké, ale nádherné říčky.

Je horko a já se přistihuji, jak mezi dvěma záběry pádla podřimuji. Za zátočinou jsme spatřili tetřívka, o kus dál naše lodě zvedly z hladiny divoké kačeny a po jednom z dalších krátkých zdřímnutí, jsem se ocitl tváří v tvář statné losici. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to ohromné zvíře jen zdá. Pak ale odfrklo, s cákáním popošlo podél břehu a já byl hned při vědomí. Honem jsem začal dolovat ze nepromokavého vaku fotoaparát. Mohutný los ale nečekal a rozběhl se mělkou vodou podél břehu, aby vzápětí odbočil k lesu a zmizel mezi stromy.

Připluli jsme k prvním lidským obydlím. Nejdříve míjíme starý srub, který jednou dvakrát do roka používají sekáči sena. Po několika dalších hodinách pádlování jsme dopluli do malé vesnice.

Palovo, usedlost dřevařů - to je pár polorozpadlých chalup, ke kterým je snad přístup pouze po řece. Malý obchod, v němž je dva dny v týdnu k dostání pouze jablečná šťáva s kmínem. Baňatými lahvemi s touhle kalnou tekutinou jsou zarovnány všechny regály do posledního místečka. Kupujeme jednu sklenici a vzápětí je nám jasné, proč je toho lektvaru plný obchod. Je to přesně ten druh tekutiny, kterou žízeň neuhasíte, ale přejde vás chuť smočit v ní napříště byť i jen palec. Možná, že by se ta hrůza dala použít jako lepidlo, nebo by se tím snad daly leštit boty, ale vylučuji možnost, že by se to dalo bez následků na zdraví pít.

Děd Markovič připlul na krásném člunu, po starodávném způsobu vydlabaném z jednoho kmene, a přátelsky se na nás usmál.

"Co jste zač?" spustil okamžitě.

Vysvětlili jsme mu, kde je naše rodná hrouda.

"Ó, vzácní hosté z daleka. Co jsem živ, si nepamatuji, že by tady kdy přišli cizinci." Děda byl setkáním s námi očividně potěšen a potvrdil nám, že plujeme po řece Piněze, což nás dost uklidnilo.

S obdivem jsme si prohlíželi jeho úzkou lodici. Jen přívěsný motor na zádi rušil dojem z plavidla jako vystřiženého z dávné historie. "Takovou loď už tu skoro neuvidíte. Staří, kteří ji uměli postavit, už téměř vymřeli. Vyrobit takovou loď, to není jen tak. Musí se najít vhodný kmen, který při opracování nepraskne, a pak dlabat a dlabat. Je to hodně pracné. Stěny nesmí být tlusté, protože by takový člun byl těžký, ale také se nesmí přeseknout a musí vydržet, i když s lodí do něčeho narazíte."

Dědu očividně těšil náš zájem o jeho lodici a my byli rádi, že se rozpovídal.

"Tenhle člun jsem si dělal sám," řekl hrdě.

"Ale pro jiné nebo na prodej bych to nedělal. Dneska vezmou plechy a svářečku, hrk hrk, a je to. Je to rychlé, ale podle mě to není ono. Ty plechovky nemají duši."

Až teď jsme si s překvapením uvědomili, že lodice dědy Markoviče má vlastně téměř stejný tvar jako ostatní čluny zakotvené u vesnice. Jedině ta jeho je ale vysekaná z kmene. Všechny ostatní převzaly osvědčený tvar, ale jsou svařené z plechů. Jsou štíhlé, úzké, obratné, s malým ponorem a rychlé. Loď dědy Markoviče je navíc také krásná a snad opravdu má i duši.

Bělovlasý děd s dlouhým nestříhaným vousem vytahuje z lodice několik ulovených ryb.

"Jak dlouho se zdržíte? Pozval bych vás na uchu," dostalo se nám pozvání.

"Máte dobrý úlovek, dědo?" spíš se ptám, než konstatuji.

"Ále, kdeže. To když jsem na Piněgu přišel v padesátém čtvrtém roce, byla řeka plná ryb a pole rodila dost brambor i obilí. Teď se jen kácejí lesy a v řece není skoro co chytat. Počkejte, až poplujete dál, uvidíte sami. Lesy se kácejí na obrovské ploše úplně bez rozumu. Těžká technika rozbije v lese ten tenký příkrov, na němž rostou rostliny, a výsledkem je, že voda splachuje do řeky spousty písku. Kdysi se tu v hlubokých lesích držel sníh skoro až do léta, řeky byly studené a to mají ryby rády. Bylo jich tolik, že se daly nabírat vidlemi. Teď se řeka zanáší, je čím dál tím mělčí a na mělčinách se voda hodně ohřívá. To rybám moc nesvědčí."

Když jsme vyplouvali, stál starý rybář na vymletém břehu nad řekou a mával.

"Šťastnou cestu!" volal za námi.
 

Lumír Pecold

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress