Würzburg

Když rakouská císařovna Marie Terezie navštívila v polovině 18. století svého říšského místokancléře a tehdejšího knížete-biskupa Friedricha Carla von Schönborn, označila jeho rezidenci za "zámek snů".

Nádherný zámek ale nevznikal jednoduše. Stavbu zámku inicioval Johann Phillip Franz von Schönborn, který se stal knížetem-biskupem v roce 1719 a ve svých plánech byl podporován vlivným a bohatým příbuzenstvem. V 18. století ovládali Schönbornové sedm volených církevních kurfiřtství. Více než 60 let sídlili v Mohuči, víc než 50 let ve Würzburgu a v Bambergu. Odtud odevšad jim plynuly nemalé příjmy. Jak se ukázalo, náklady na výstavbu rezidence byly ale přesto nad jejich možnosti. Johann Phillip Franz von Schönborn se dokončení své rezidence nedožil. Pak byla stavba dokonce na čas zastavena, když jeho následovníkem byl zvolen Christoph Francz von Hutten. Po jeho smrti se opět stal knížetem-biskupem Schönborn - tentokráte Friedrich Carl, který dal ve stavbě pokračovat. Až do dokončení vnitřního zařízení v roce 1780 vynaložili Schönbornové na stavbu neuvěřitelných 1,5 milionu zlatých. Přitom týdenní mzda nádeníka činila v té době jeden zlatý.

Würzburg najdeme na severu Bavorska. Jeho historie sahá až do keltských dob. V 6. století vznikl na břehu Mohanu (Main) franský vévodský dvůr a kolem roku 742 zde bylo založeno biskupství, které mělo od roku 1120 postavení vévodství. V roce 1030 obdržel Würzburg městská práva. Císař Fridrich Barbarossa povýšil zdejší biskupy na vévody, což bylo základem toho, že se město stalo v následujících staletích kulturním centrem Evropy. Dnes je Würzburg především městem významných historických památek.

Současné město leží na obou březích řeky Mohanu. Jeho historické jádro se nachází na pravém břehu a má půlkruhový půdorys. Ten je obklopen pásem krásných parků rozkládajících se na místě bývalých městských hradeb. Střed města spojuje s levým břehem Starý mohanský most (Alte Mainbrücke), vyzdobený dvanácti barokními sochami pocházejícími z 15.-16. století. Patří zcela jistě k nejkrásnějším v Německu. Nejvýznamnějšími památkami města jsou především: pevnost Marienberg (na stejnojmenném kopci nad levým břehem řeky), která byla až do počátku 18. století sídlem würzburgských knížat-biskupů. V centru městského jádra se nachází dóm sv. Kiliána patřící k nejvýznamnějším dílům německého stavebního umění 11. a 12. století. Nedaleko pak stojí románská bazilika Neumünster.

Na levém břehu řeky Mohanu se pod pevností rozkládá další románská bazilika. Je to kostel sv. Burkarda s pozdně gotickými přístavbami. Městské panoráma obohacuje řada dalších kostelů a jedinečnou památkou je také Stará univerzita, situovaná v komplexu renesančních budov. Byla založena roku 1582 Juliem Eckertem. Nedaleko ní leží novobarokní Nová univerzita. Radnice je tvořena komplexem budov z 13.-19. století, její základy pocházejí z roku okolo 1200, ale pestré barvy fasád jsou ze století šestnáctého. Do výše 55 metrů se zvedá nad město také radniční věž.

Zcela výjimečnou je ovšem především würzburská rezidence, která je jednou z nejzdařilejších barokních staveb Německa a patří určitě k nejpozoruhodnějším evropským zámkům.

Rezidence je vrcholným dílem významného barokního stavitele Balthasara Neumanna, rodáka z Chebu. V době kdy začal pracovat na stavbě rezidence to byl ale ještě neznámý inženýr-hejtman. Do Würzburgu přišel jako slévačský tovaryš v roce 1711, o rok později nastoupil vojenskou službu u dělostřelectva. V armádě se naučil řídit stavebně technické projekty a vypracoval se na znamenitého odborníka. Stavbu rezidence řídil po celou dobu její výstavby v letech 1719-1744. K ruce dostal architekta Maxmiliana von Welsch, který přijel z Mohuče. Z Paříže přijeli stavitelé Robert de Cotte a Germain Boffrand, z Vídně dorazil dvorní architekt Lucas von Hildebrandt a všichni se pustili pod jeho vedením do práce na "největším evropském staveništi", jak se stavbě rezidence říkalo.

Mohutná budova z okrového pískovce je uspořádána do podkovy a má tři křídla s čestným nádvořím, čtyřmi vnitřními dvory a dvorním kostelem v jižním křídle. V interiéru Rezidence se nachází pět velkých sálů a více než tři sta pokojů. Ve sklepních prostorách vytvořili šlechtičtí biskupové místo pro uskladnění 1,4 milionu litrů vína. K jejím nejcennějším prostorám náleží především dvorní chrám, Císařský sál a zvláště pozoruhodné monumentální vstupní schodiště Balthasara Neumanna.

"Schody", jak je nazýval jejich tvůrce, jakoby samy vynášely návštěvníka vzhůru k obrovské zrcadlové klenbě s freskou od benátského mistra Giovanniho Battisty Tiepola. Freska s názvem "Oslava knížete-kurfiřta jako dobrodince Uměn pod ochranou boha slunce Apollóna", zobrazuje nejen zadavatele stavby ale také čtyři tehdy známé světadíly (Evropu, Asii, Afriku a Ameriku) formou alegorie postav a užitkových zvířat. Patří k největším nástropním malbám na světě a pokrývá celou klenbu (32 krát 18 metrů) rozpínající se bez jediné opěry nad prosvětleným schodištěm. Příjezdová hala je tak prostorná, že se v ní otočil kočár se šestispřežením. Schody jsou jen 11 cm vysoké, aby dámy v toaletách a biskupové v dlouhém rouchu neměli potíže s chůzí.

Klenba sama je ovšem mistrovským Neumannovým dílem, které dlouho vzbuzovalo nedůvěru. Vídeňský stavitel Lucas von Hildebrandt dokonce prohlásil, že jestli klenba vydrží, tak že se pod ní "nechá na vlastní náklady pověsit".

Neumann ovšem svému dílu věřil a nabídl, že pod klenbou nechá vystřelit z děla, aby dokázal že je pevná a bezpečná. O dvě stě let později 16. března 1945 přestála klenba dokonce i těžký nálet britského letectva a tato smutná událost dala dodatečně baroknímu staviteli zapravdu. Rozsáhlé části rezidence i města byly ale zničeny. Rekonstrukce byla nákladná a složitá a probíhala dlouho. Zrcadlový kabinet byl například opraven až v roce 1987. Při bombardování zcela vyhořel a zrcadla se roztavila. K jeho opravě dopomohla nejen řada dobových fotografií, ale i šťastná náhoda, když se v archivu našel střep z originálního zrcadla, který mohl být použit jako předloha pro repliky. 550 takovýchto malovaných zrcadel pokrývá stěny kabinetu a jejich rekonstrukce trvala 8 let.

Neméně zajímavé jsou ale i ostatní prostory: Bílý sál s pozoruhodnými štuky a Císařský sál, v němž vrcholí prohlídka vstupního domu sochami, freskami, obrazy, křišťálovými lustry a stěnami členěnými mramorovými sloupy. Stropní malba představuje boha Apollona, přijíždějícího na slunečním voze s Beatricí z Burgundska. Další malby v klenbě pod stropem zobrazují významné události dějin.

Prohlídka pokračuje do jižního křídla císařských pokojů. Z Císařského sálu vstupujeme předpokojem zdobeným starými koberci do audienčního pokoje. K jeho vybavení patří čtyři bruselské nástěnné obrazové koberce z doby kolem roku 1700, se scénami ze života Alexandra Velikého. Následuje ložnice neboli Benátský pokoj. Zdi jsou tady zdobeny gobelíny se scénami z benátského karnevalu a komedie.

Následuje již zmíněný zrcadlový kabinet, který umožňuje pozorovat se ze všech stran. Stěny i strop jsou pokryty zrcadly oválných a kombinovaných tvarů, v krásných zlacených rámech.

Poslední v řadě jižních místností je galerie osmi podobizen würzburských šlechtických biskupů, zdobená třemi bruselskými gobelíny a křišťálovými lustry.

Prohlídka severního křídla císařských pokojů zahrnuje osm místností laděných do světlých tónů (především s bílou a zlatou barvou). Vstupní pokoj je na stěnách zdoben třemi bruselskými tkanými koberci, zobrazujícími tažení Alexandra Velikého, dále gobelínovými potahy, vázami a lustry.

K nejpozoruhodnějším patří audienční pokoj, jehož stěny zdobí tři koberce, zobrazující Alexandrovo tažení. Je zařízen bílým sedacím nábytkem se zlatým zdobením. V ložnici vybavené manželskou postelí přenocoval i císař Napoleon.

Následující hostinské pokoje spolu s ložnicí sloužily významným návštěvám. Třetím z nich je tak zvaný zeleně lakovaný pokoj. Má stěny této barvy a uzavírá dlouhou řadu císařských pokojů.

Severní, od východu k západu se táhnoucí boční křídlo rezidence obsahuje expozici obrazů Státní galerie.

Západní fronta severního křídla byla prvním biskupským bytem. Nese název Ingelheimzimmer na paměť knížete, biskupa Anselma Franze von Ingelheim. Po jeho odchodu bydleli biskupové v jižním křídle, v místech dnešního muzea.

Nejrozsáhlejší prostorou je zde střední sál, zabírající celou šíři západního křídla. Má štukovou dekoraci na stěnách i stropě. Následuje několik menších pokojů a kabinetů.

Severní část Rezidence je uprostřed rozdělena středním křídlem, obsahujícím Fürstensaal, v němž je umístěna knížecí galerie s portréty osmi knížat. Sál sloužil k reprezentačním účelům a jako koncertní sál.

V jižním křídle Rezidence se pak nachází jeden z vrcholů barokního prostorového umění - zámecký kostel. Je zdoben zlatem a mramorem všech barev, má tři kupole s freskami od Bysse, sochy a štuky tu zcela ovládají dekoraci. Malby nad bočními oltáři jsou dílem malíře G. B. Tiepola.

Würzburgská rezidence je považována za vrchol německého pozdního baroka. Pojetí stavby zcela ruší hranice mezi architekturou, sochařstvím a malířstvím, aby vzniklo komplexní umělecké dílo. To skvělým způsobem doplňují dvě přilehlé zahrady. Východní zahrada s podloubími utvářená zcela podle pozdně barokního vkusu a přísně symetrická jižní zahrada rozdělená živými ploty, cestičkami a květinovými záhony.

Základní informace:

Würzburg se rozkládá na obou březích řeky Mohan, mezi svahy pokrytými vinicemi. Na první pohled upoutá především pevnost Marienberg vypínající se nad městěm, ale Würzburg je především městem s barokním architektonickým klenotem - rezidencí bavorských arcibiskupů. Ta byla společně se zahradami a rezidenčním náměstím zahrnuta do Seznamu UNESCO v roce 1981. V současné době patří rezidence státu Bavorsko. Komplex budov je tak obrovský, že se sem pohodlně vejde nejen prohlídkový okruh rezidence, ale také státní archiv, státní galerie s obrazy benátských mistrů, sbírky Muzea Martina von Wagnera, Státní vinné sklepy a různé instituce würzburské univerzity.

Lumír Pecold