Jezera

Vodou omývaná pobřežní písčina byla dobře na metr od hladiny mokrá a sluncem protepleným sosnám na jejím okraji vyrážela pryskyřice z boků. Listoví bříz opojně vonělo a ze břehu nedaleké říčky, která se vlévala do jezera, se vznesl orlovec. Pomalu zakroužil a jeho hlas hiu-hiu-hiu se nesl nad tichou zátočinou. Chodil jsem bosky po břehu sem a tam, a jen si sbíral pohledem obrazy uklidňující krajiny plné pohody a odlesků ve vodní hladině.

"V červenci začne sezóna rapu, a to je teprve pochoutka," řekl mi rybář na břehu jezera, když jsem obdivoval jeho úlovky.
"Rapu je sladkovodní rak, finská národní lahůdka, zvlášť když se zapíjí finskou vodkou," pokračuje ve výkladu a kreslí mi raka do písku, aby si byl jist, že už dobře vím, co to rapu je. Byla ale teprve polovina června a my byli na začátku ohromné jezerní plošiny.
Na šedesát tisíc jezer tvoří údajně finský labyrint průlivů, jezer, jezírek a louží protkaných tu a tam pevninou. Těžko to někdo spočítá přesně. Jedno jezero navazuje na druhé a jde pouze o to, co kdo považuje za nové jezero. Od jara do podzimu také celá řada mělkých jezírek vysychá. V těchto krajích je člověk záhy na pochybách, zda se opravdu nachází na pevnině s jezery, nebo zda je na moři posetém ostrovy.
Podle pověsti se o zdejší jezerní kraj zasloužil při stvoření světa jakýsi nešikovný anděl. Nesl v ohromném vědru Velké medvědice vodu pro jedno z nových moří, a jak se zahleděl do hvězd, zakopl o obláček a vodu rozlil na zem. Bylo to právě tam, kde se rozkládalo Finsko, a z cákanců vznikla jezera.
Geologové to pravda vidí poněkud jinak. Úplně neromanticky tvrdí, že tomu stávajícímu chaosu předcházel základní stavební plán. Při pozorném pohledu na mapu zjistíte, že na první pohled nepochopitelný labyrint je vlastně uspořádán jedním směrem. Za doby ledové vypreparovaly obrovské ledovce reliéf podloží ve směru svého putování na jih v dobách chladu a na sever zase při oteplení.
Tak vznikly Haukivesi - neboli Vody štičí, zrovna tak jako Kalavesi - neboli Vody rybí, jakož i všechny ostatní rozsáhlé systémy jezer ve středním Finsku.
Z výšky vypadají proslulá finská jezera jako střípky obrovského zrcadla obklopeného jasně zeleným rámem bříz, přecházejícím do odstínů temně zelené smrků a borovic.
"Otčina naše", tak zní název finské hymny, země Suomi, země tisíců jezer. Finská jezera jsou snad nejkrásnější jezera, jaká jsem kdy viděl. Nejsou ukrytá mezi štíty velehor jako horská plesa, i když jsou stejného - ledovcového původu. Jsou malebná svými ostrovy, kterých je na tři sta padesát tisíc, od těch maličkých, kde roste jen pár borovic, až po ty velké, kde se dozvíte, že jste na ostrově, až podle mapy. Ostrovů je tolik, že pokud máte peníze, můžete si některý koupit. Ve středním Finsku už je sice ostrovů nedostatek, ale na severu země by se nějaký volný jistě našel.
Na malé parkoviště mezi jezery přijela vrásčitá babka s dvoukolákem konví s mlékem. "Hyvää päivää" - dobrý den, řekla, jako bychom se znali již odedávna. Celá rozzářená mě podrbala ve vousech a plná nadšení mi cosi sdělovala ve své rodné řeči. Byla to první osoba na naší cestě, která nemluvila anglicky. Z objetí té babky mě vysvobodila až přijíždějící cisterna. Krátce zahoukala a zahnula na parkoviště. Řidič pozdravil starou paní, předal jí poštu, pak vytáhl hadici s násoskou a během několika okamžiků vysál mléko z konví do cisterny. Pak zahoukal a odfrčel. Vzápětí byla pryč i babka s dvoukolákem. Zůstala po ní jen vzpomínka na úsměvem zářící tvář a otázka: Kde se tam, proboha, vzala?

Lumír Pecold