Medvědi

Spojené státy americké mají pravděpodobně jeden z nejlepších systémů ochrany přírody, ale zcela jistě je to systém nejstarší. Vždyť první národní park tu byl založen již 1. března roku 1872. Od té doby vzrostl nejen počet chráněných území, ale také jejich rozloha. V současnosti je pod federální správou chráněno na 370 území, která mají dohromady rozlohu více než 4x větší než celá naše republika. A jsou to skutečně výjimečná místa. Najdete mezi nimi stále zasněžené horské velikány, zrovna tak jako pouště a soutěsky řek. Místa bublající a kouřící v lokalitách s aktivní sopečnou činností i nejstarší a nejvyšší stromy na Zemi. Chráněny jsou dlouhé pásy unikátního mořského pobřeží, zrovna tak jako pohádková horská plesa nebo jezera v zatopených sopečných kráterech. Jsou to nejrůznější krajinné celky - co park to přírodní unikát - a přesto mají všechny něco společného. Tím společným jmenovatelem je medvěd.

Medvěd, to je zdejší chlouba i starost. Jeho výskyt byl zaznamenán ve všech státech USA kromě Havaje a ani zdaleka to není ten milý dobrácký méďa, jak ho známe z kreslených filmů.

Všeobecně platí, že každé zvíře má určitou útěkovou vzdálenost. Pokud se nepřítel přiblíží na tuto vzdálenost, začíná prchat. Každé zvíře má tuto vzdálenost jinou. Veverky, svišti, malí ptáci a podobně vás často pustí až do bezprostřední blízkosti. Větší zvířata si vás budou držet přece jen více od těla. V krajích, kde člověk zvířata loví, je pak útěková vzdálenost mnohonásobně větší než v rezervacích. V amerických parcích, kde jsou zvířata chráněna více než 130 let, člověk není pokládán za nepřítele.

Tady budí patřičný respekt u zvířat tak nanejvýš vlci. Ti ovšem mají daleko horší pověst, než je skutečnost. V létě na ně nejspíš vůbec nenarazíte, a pokud snad přece jen ano, tak se budou pravděpodobně válet nebo spát někde na výsluní.

To s medvědy je to jinak. Pokud zahlédnete, jak místní strážce parku "ranger" prchá z lesa, můžete se vsadit, že nablízku je medvěd.

Medvěd černý může mít - navzdory svému jménu - různé zbarvení: od skořicového až po šedomodré. V dospělosti váží 90, ale také 230 kilogramů. Pak je tu ještě medvěd hnědý, kterému neřekne v Americe nikdo jinak než grizzly. Může být plavý či naopak téměř černý a hlavně je mnohem větší než pravý medvěd černý: někteří samci mohou mít až 700 kilogramů. Střet s takovou horou masa za situace, kdy tu člověka nebere vážně ani veverka, může skončit tragicky.

Na všech tábořištích najdete varování, že jste v zemi medvědů, a instrukce, jak se chovat. Jídlo se nesmí brát do stanu, vařit by se mělo také dál od stanů, aby pach jídla nepřilákal medvědy až do vašeho příbytku. Odpadkový koš se podobá malému trezoru. Plech, z kterého je vyroben, je 5 mm tlustý, a přesto někdy útoku chlupáčů neodolá.

Medvěd špatně vidí a informace o světě kolem získává hlavně prostřednictvím čichu. Medvěd černý pozná i po 48 hodinách, že na stejném místě byl jiný medvěd. Najít vaše zásoby, ale třeba i jen zubní pastu, je pro něho doslova hračkou.

Odhaduje se, že v USA, Kanadě a Mexiku dosahuje jen populace medvěda černého 700 000 kusů. A jejich počet roste. Na druhé straně lidé stále víc zasahují do jejich přirozeného prostředí, a tak počet setkání s medvědem narůstá. Potkat medvěda ovšem ještě neznamená, že se na vás vrhne. Za posledních 100 let prý bylo medvědem černým zabito jen 43 lidí - jak si ale můžete být jisti, že nejste dalším v pořadí? Zvláště když některé skutečné příběhy by nevymysleli ani tvůrci těch nejděsivějších hororů. Počty úmrtí při útoku grizzlyho jsou přitom asi dvojnásobné a pravda je také to, že ne každé napadení medvědem končí smrtí. Těžká zranění a mnohdy i trvalé následky jsou ale bohužel skutečností.

Jedním takovým drastickým příkladem je případ geoložky Cynthie Dusel-Baconové, který se udál v Kanadě. Cynthia pracovala na mapování oblasti mezi Yukonem a Tanana River. Nebyla žádný nováček a pracovala sama. Když se 13. srpna tři metry před ní vztyčil medvěd, stačila si ještě pomyslet: "Je to malý černý medvěd, nic se neděje". A začala na něho křičet. Medvěd ale neutekl, chvilku se rozmýšlel, a pak se na ni vrhl. Povalil ji na zem. Cynthia se rozhodla předstírat mrtvou tak jak se to doporučuje v příručkách. Medvěd jí začal užírat svaly na pravém rameni, na boku a potom jí skalpoval hlavu. Ve chvíli kdy ji na okamžik pustil, se jí podařilo zdravou rukou vytáhnout vysílačku. Stačila říct jen: "Eddie, zde Cynthia. Přijď rychle, jsem napůl sežrána medvědem..." Pak se ještě pokusila udat polohu, ale medvěd jí vyrazil vysílačku z ruky a zahryznul se jí do levého ramene. Sežral jí všechny svaly od lokte po ramenní kloub. Cynthie byla stále při vědomí. Medvěd utekl až ve chvíli kdy vedle nich přistával vrtulník. Cynthia to jako zázrakem přežila a není tedy v té statistice zabitých. Strávila ovšem řadu měsíců v nemocnici a žije s umělými pažemi.

Snad nejvíc nebezpečná situace nastane, když narazíte na medvědí dorost. Jsou to rozpustilá stvoření často pro radost šplhající po stromech a objevující svět kolem. Můžete si ale být jisti, že někde nablízku je medvědice. Ta bez rozpaků útočí na vše, co by mohlo malým medvědům skřížit byť jen chlupy na těle.

Mláďata se rodí v norách v lednu nebo v únoru a při narození váží méně než půl kilogramu. Rychle rostou a zůstávají s matkou až do třetího léta svého života. To už jsou z nich pořádní medvědi, ale než se z nich stanou ti stále nenažraní tlustí chlupatí pupkáči, tak to ještě chvíli trvá. Medvědí apetit snad nejlépe charakterizuje tabule z národního parku "Redwood", kde bylo napsáno: Pamatuj. Nažraný medvěd je jen mrtvý medvěd. A pupkatí míšové toho sežerou neuvěřitelné množství. Nejvíc konzumují nejrůznější lesní bobule, loví ryby, hlodavce, ale v podstatě žerou všechno, na co padnou. Přes léto se musí vykrmit, aby mohli prospat dlouhou zimu. Pokud přijdou na to, že najdou snadnou obživu v popelnicích, nedaleko lidských sídel nebo tábořišť, tak se stanou skutečně nebezpečnými.

Každý medvěd má z člověka strach, ovšem míra strachu je u jednotlivých zvířat různá a je také dost proměnlivá v čase. Není radno medvěda překvapit, zaskočit nebo dostat do situace, kdy se bude cítit ohrožen. V amerických národních parcích je bezesporu králem zvířat a je si toho vědom. Jediným jeho skutečným nepřítelem je zase jen medvěd.

Před 50 lety navštívilo chráněná území Spojených států amerických asi 50 milionů lidí, v roce 2000 to už bylo 340 milionů. Není proto divu, že i střetů s medvědem přibývá. Na druhé straně je ten vypasený huňáč pravděpodobně jediným nebezpečím, které v národních parcích návštěvníkům hrozí - když pominu přecenění vlastních sil nebo nepředvídatelný zvrat počasí.

Vše ostatní je jen čirá krása poskytující ty nejhlubší zážitky ze zcela výjimečné přírody. K té ovšem nepochybně patří i medvědi.

Lumír Pecold