Lemmenjoki

Kdesi za zátočinou bylo slyšet lodní motor. Zvyšující se a zase klesající zvuk do obrátek vytáčeného motoru svědčil o nelehké plavbě. Pak jsme člun zahlédli na okraji zátočiny. Byla to dlouhá a štíhlá loď, zpoloviny zaplněná bagáží. Na zádi stál u přívěsného motoru štíhlý mladý muž v maskovacím oděvu a v zeleném plátěném klobouku. Byl rozkročen na celou šířku člunu a skláněl se k motoru. Loď se rozjela napříč tišinou k peřejím plným kamenů, zpěněné vody a vln. "To přece nemůže projet," řekla tiše a s napětím v hlase Dana, která stála kousek ode mne.

Mladý muž rozjel svou lodici proti peřeji, přímo do míst, kde se voda nejvíce vařila.
"Snad abychom mu šli pomáhat lovit věci. I když se nepřevrátí, ulomí lodní šroub o ty kameny," říkám Daně a chystám se seběhnout po prudkém svahu k řece.
"Počkej, podívej!" zastavil mě její hlas.
Příď lodě právě najela do prvních vln peřeje. Už měla pořádnou rychlost. Mládenec ještě přidal plyn a pak v posledním okamžiku sklonil přívěsný motor do lodě. Motor zavyl a vrtule se roztočila ve vzduchu. Muž si dřepl a chytil se oběma rukama okrajů člunu, aby snadněji udržel rovnováhu. Jeho úzká lodice setrvačností prolétla vlnami a vyhoupla se do další tišiny. To už byl ale motor opět spuštěn do vody a člun vyplul k druhému skalnímu prahu.
"Hahó!" křičeli jsme na něj a tleskali mu.
Muž sebou překvapením trhnul. Bylo vidět, že si nás všiml teprve teď. Usmál se naší pokloně, zamával a otočil loď ke břehu. Vzali jsme batohy a scházeli ze svahu k vodě.
"Potřebujete něco?" uvítal nás otázkou.
"Ne, ne, jen jsme se dívali, jak projíždíte támhletou peřejí, a moc se nám to líbilo. Chtěli jsme jen pozdravit," omlouváme se trochu nejistě.
"Ále, to nic není, projíždím tu každý den. Už je to pro mě rutina. Jmenuji se Veijo Hiitunen a jsem strážcem tady na Lemmenjoki. A kam máte namířeno vy?"
"Chtěli bychom k rýžovačům zlata," říká mu Dana.
"Myslel jsem si to. Většina lidí, kteří sem zavítají, se tam chce podívat. Jestli máte zájem, mohu vás vzít až ke srubu Härkäkoski. Opravujeme tam střechu, a tak vezu materiál a nářadí. Nasedněte."
Nezaváhali jsme ani chviličku. Hážeme batohy do člunu a za pár okamžiků již odrážíme úzkou a na pohled vratkou lodici od břehu. Klidná hladina je střídána průjezdy peřejemi, kdy nám voda stříká vysoko nad hlavu. Veijo je ale muž na svém místě. Ani jednou nezaváhal, ani jednou jsme neměli pocit nějakého nebezpečí. Byla to příjemná plavba, při níž průjezdy peřejemi pouze šimraly naše bránice napjaté očekáváním, jak to dopadne.
Ukázalo se, že Veijo je starší, než na kolik jsme ho odhadli, když jsme poprvé uviděli jeho vysokou a šlachovitou postavu. Je to přesně ten druh chlapa, který je ochoten spustit se na pavučině do propasti nebo se postavit s malorážkou proti medvědovi. Teď seděl na nákladu a stačil nejen řídit loď, ale i vyprávět spoustu zajímavého o Lemmenjoki.
"Zdejší park je finským největším národním parkem a zároveň největším zalesněným územím bez jakýchkoli silnic. Spolu s národním parkem Övre Anarjokka na norské straně tvoří chráněné území o rozloze přes 4 000 km2. Najdete tu snad všechny přírodní druhy typické pro odlehlé oblasti Laponska - řeky, lesy, močály, náhorní planiny. Ve východní části parku se nacházejí náhorní planiny tvořící hřebeny Viipustunturi a Maarestatunturi, na západě se pak nad své okolí tyčí skalnaté Kietsimätunturi. Střední část parku je zase plochá a porostlá březovými a borovicovými lesy."
Veijo nohou přidržoval řídící páku přívěsného motoru a rukama gestikuloval a ukazoval, kterým směrem lze vidět to a zase ono.
Na protilehlém břehu se objevily další dvě lodice, navlas stejné jako ta, na níž jsme se plavili. Spočívaly na mělčině a ve svahu nad nimi se mezi stromy rýsoval malý srub, odkud se ozývalo řezání a bouchání.
Příď narazila na mělčinu. Vyskočil jsem, abych pomohl naloženou loď vytáhnout co nejcíce na břeh, ale když jsem vykročil, z pod nohy mi vyrazilo jakési zvířátko velikosti křečka a rozzuřeně se postavilo s pištěním proti mě.
Lekl jsem se a couvl. Malý skřet nazrzlé barvy s bílým kožíškem kolem tlamičky se rozehnal proti mně, jako by mě chtěl kousnout do nohy. Veijo seděl na dně lodice a popadal se za břicho, jak se smál.
"To je lumík, dupni na něj a uteče," chechtal se mi.
"Je to tak trochu příbuzný hraboše a tady jich je hodně. Říká se o nich, že když se přemnoží, tak masově táhnou krajem a když dojdou na pobřeží jezera nebo moře, tak že se vrhají bezhlavě do vln. Tomu moc nevěřím, ale jedenkrát za tři až čtyři roky se skutečně přemnoží, přirozené zásoby jejich potravy se rychle vyčerpají a lumíci se dají na pochod. Už jsem to zažil několikrát. Přeplavou klidně potoky i řeky. Na březích jich je v takové chvíli obrovské množství. Migrující lumíky okamžitě začnou sledovat šelmy, dravci, sovy a dokonce je někdy žerou i sobi."
Sleduji jedním okem lumíka, který se přeci jen dal na ústup, ale pozorně poslouchám i vyprávění.
"Podél řek se zvířata dostanou až k moři, a tak se může stát, že se vrhají do moře, nebo fjordů a plavou a plavou, až utonou. Ale myslím, že to není žádný sebevražedný pud, který je žene do vody. Prostě ze své výšky několika centimetrů nemohou poznat, zda je před nimi jen úzký potok, řeka nebo moře."
Veijo vyprávěl a vynášel přitom náklad z lodě.
Pomohli jsme mu.
"Naskočte, vezmu vás ještě kus proti proudu až ke Kultasatama, v překladu to znamená Zlatý přístav. Odtamtud už budete muset do kopce pěšky."
Za malou chvilku vysedáme u maličkého srubu.
"Šťastnou cestu," zavolal Veijo, mávl rukou na pozdrav a zmizel v mlžném oparu nad řekou.

Lumír Pecold