Mionší

K návštěvě naučné stezky vedoucí k nejznámějšímu beskydskému pralesu zbývá už jen několik dnů. Pak zase až za rok

Jedlobukový prales Mionší leží na území rozkládajícím se kolem stejnojmenného vrchu mezi Horní a Dolní Lomnou v Beskydech. Zdejšímu velmi starému lesu s četnými loučkami a prameništi se sice běžně říká prales, ale skutečný prales to není. Les nazýváme pralesem tehdy, pokud do jeho vývoje nezasahoval člověk. "Prales" na Mionší ale člověk ovlivňuje už několik staletí, ale přesto je to pozoruhodný kout naší země. Naučná stezka vám pak na deseti informačních tabulích umožní velmi rychle udělat si obraz nejen o vzácné přírodě, ale také o historii osidlování celého zdejšího kraje i o jeho kultuře.

Les v rezervaci je podobný tomu, jak ještě před pěti staletími vypadaly lesy ve velké části Beskyd. V jedlobukových porostech na Mionší je možné vidět rostliny a zvířata, která žijí jen na východě naší země. Častěji bychom je potkali na Slovensku nebo Ukrajině. Proto jsou tyto druhy nazývány jako "karpatské". Mionší je největší takový zbytek karpatského jedlobukového lesa u nás. Pro představu: plocha rezervace (169 ha) je stejná jako 240 fotbalových hřišť. Proto má toto území statut Národní přírodní rezervace a představuje nejpřísnější možnou ochranu území.

Až do 17. století tu byl skutečný prales. Pak ale do hor začali pronikat pastevci. Zatím co údolí od Jablunkova k Těšínu bylo postupně osídlováno už od počátku středověku, do hor se dlouho nikomu nechtělo. Až od počátku 16. století obyvatelé podhorských vesnic začali s jejich velmi pomalým a postupným osidlováním.

Ve stejné době sem začali ale přicházet valašští kolonisté, byli to uprchlíci ze sousedních "zahraničních" panství, z Horních Uher (Slovensko) a Haliče (část Polska), kteří utíkali před útiskem a bídou za lepším živobytím. Ti také přinesli znalost salašnického chovu ovcí.

"Valaši", tak se říkalo nejprve jen přistěhovalcům, ale později tak byli nazýváni i původní obyvatelé, kteří se naučili živit salašnictvím. Salašnictví nutilo obyvatele stále se přemísťovat se stády po pastvinách. V létě se páslo na salaši na horách, na jaře a na podzim na loukách v podhůří a v zimě byl dobytek v ovčíně na úbočí hor nebo v údolí u domů.

S příchodem Valachů do hor začala také v místních lesích těžba dřeva. Ze dřeva se stavěly domy, dřevem se topilo, ze dřeva se vyráběly nástroje i věci denní potřeby.

Tak tomu bylo vlastně až do doby, kdy v roce 1893 získal těšínské panství arcivévoda Bedřich, který patřil k nejbohatším a nejvlivnějším lidem v Rakousku Uhersku. Císař František Josef I. byl jeho bratrancem a díky tomu byl Bedřich vrchním velitelem rakousko-uherských vojsk v době 1. světové války. Vlastnil také velké průmyslové podniky a kromě Těšínska měl rozsáhlý majetek také v Uhrách a na Haliči (dnešní Polsko). Vévoda byl nejen dobrý ekonom, ale také vášnivý lovec. Pokud právě pobýval v Těšíně, bylo Mionší častým svědkem jeho loveckých výprav. Jen v roce 1896 prý v revírech Těšínského panství ulovil on a jeho rodina stovky jelenů, 2580 srnců, 199 divočáků, 26822 zajíců, 2853 bažantů, 21204 koroptví, 178 holubů a ještě mnoho jiné zvěře.

Arcivévoda ovšem také zakázal do oblasti Mionší komukoliv vstup a zastavil tu také jakoukoli hospodářskou činnost. Jen sám se svými přáteli sem jezdil na lov zvěře, která se do tohoto chráněného území pochopitelně stahovala z širokého okolí.

Mionší bylo jeho oblíbeným místem také pro lov tetřevů. V roce 1904 si dokonce nechal postavit uprostřed pralesa loveckou chatu. Ještě nedávno byl prý uvnitř čitelný nápis, zaznamenávající, jak Bedřich ulovil 7 tetřevů za jedno ráno. A ulovit tohoto ptáka nebylo vůbec jednoduché. Tetřeva bylo možné lovit jenom v období toku na jaře a to pouze velmi časně z rána. Tetřev je totiž velice ostražitý a pouze při zpěvu chvíli nevnímá okolí. Jen tehdy se k němu lovec mohl přiblížit.

Jeho "zpěv" tvoří pouze jedna "sloka", kterou tvoří 4 "verše": klepání, trylek, výlusk, broušení. Za jedno ráno zopakuje svou sloku až třistakrát, občas se uvádí, že dokonce tisíckrát.

Dnes ovšem patří tetřev ke kriticky ohroženým druhům a je chráněný. V celých Beskydech se jejich počet odhaduje na pouhých 10 kusů a tak jeho siluetu spatříte nejspíše pouze na značkách vyznačujících trasu naučné stezky.

Ať už byly pohnutky arcivévody jakékoli, jeho rozhodnutí zamezit přístupu lidí na území Mionší bylo bezesporu základem dnešní pralesní rezervace. Ta byla vyhlášena v roce 1933 a po dlouhou dobu jejími nejkrásnějšími partiemi vedla také naučná stezka. Návštěvníků ale stále přibývalo. Nejdříve byla snaha omezit jejich počet regulací návštěvní doby, později byla naučná stezka uzavřena zcela a po mnoho let se do rezervace nesmělo vůbec. A vlastně to tak i zůstalo. Nová naučná stezka vede pouze na její hranici a tak do samotné rezervace lze vlastně jen nahlédnout. I tak je to ale tak kouzelný kout naší země, že pokud budete v Beskydech, rozhodně by jste si jeho návštěvu neměli nechat ujít.

Základní data

do 17. století - prales
17. - 19. století - pastva v lese a toulavá těžba
1895 - ukončení hospodaření
1933 - vyhlášení rezervace
2005 - otevření současné naučné stezky, přístupná je od 1. června do 15. září, cca 7 km dlouhý okruh s 10 zastaveními. Prohlídka zabere přibližně 3 - 4 hodiny.

Lumír Pecold