Kočičí slavnost v Ieperu

Město Ieper, neboli Yper, leží v Belgii nedaleko francouzských hranic a je synonymem pro válečné hrůzy. Nakonec právě podle jeho jména dostal název bojový plyn yperit, který tady byl za první světové války použit vůbec poprvé. Vždy jednou za tři roky o druhé květnové neděli - což je právě letos 10. května - je ale Ieper svědkem velkolepého průvodu v kočičích maskách.

Vztah lidí a koček byl v běhu dějin často hodně rozporuplný. Ve starém Egyptě byly kočky považovány za bohy. I tam byla ale bohyně Bastet s kočičí hlavou rozpornou postavou, protože znázorňovala vzájemné spojení života a smrti. Dívky, otroci i válečníci Egypta uctívali kočky myrhou, kadidlem, tancem a hudbou. 

Vykopávky v chrámu Bast u Beni Hassanu například odhalily na jednom místě tři sta tisíc mumifikovaných koček - docela dobrý důkaz o tom, jak hodně byl kočičí kult v Egyptě rozšířen. Tamější kočičí mumie ale jistě nedopadly podle představ starých Egypťanů. Byl konec 19. století a celý nález byl převezen do Velké Británie, kde byl prodán jako hnojivo.

Také keltské a severské kultury zahrnuly kočky do svých obyčejů a lidových vyprávění. Keltské dívky tančily kolem kočičí královny tanec plodnosti. V severských bájích jezdí totiž bohyně plodnosti Freya v kočáru taženém spřežením koček. Starověká perská legenda vypráví zase docela neuctivě o tom, že se kočka narodila ze lvího kýchnutí. 

Islám v četných příbězích líčí, jak kočka zachránila proroka před hadím uštknutím. Jiný příběh se zase zmiňuje například o kočce Muezze, která žila s Mohamedem v Damašku. Když jednou Muezza usnula na cípu jeho šatu, Mohamed utrhl kus svého oděvu jen proto, aby svou společnici nemusel budit. Díky této legendě je prý kočkám povoleno volně vstupovat do mešit. 

V Thajsku bývaly kočky obřadně pohřbívány do hrobu příslušníků královské rodiny a ještě ve dvacátých letech minulého století byla kočka součástí královské korunovace. A tak by se dalo pokračovat. Není snad starověké kultury nebo náboženství, které by se ve svém vztahu ke kočkám nějak nevymezilo. Nejinak je tomu i s křesťanstvím.

Ve Starém ani v Novém zákoně žádnou zmínku o kočce nenajdete, ale stará italská pověst vypráví o kočce, jejíž koťata se narodila ve stáji ve stejném okamžiku, kdy se narodil Ježíš, a všichni její potomci měli na hřbetě kříž. Ve Francii se vypráví o kočce jako o jediném stvoření, které zná zpáteční cestu do rajské zahrady, z níž byli vyhnáni Adam a Eva. Kočka také zavedla Jákoba k nebeské bráně. Svatá Gertruda z Nivelles je dokonce považována za patronku koček a je s kočkou často zobrazována. Tato idyla mezi křesťany a kočkami trvala ale jen do středověku. V roce 1232 papež Řehoř IX. zavedl inkvizici pro odhalování kacířů, kteří uctívali ďábla v podobě černého kocoura, jak se tehdy tvrdilo. A na kočky se tak svedlo kdeco. Ve francouzském městě Mety byly kočky obviňovány a veřejně upalovány při epidemii nemoci zvané "tanec sv. Víta", kočky prý mohly také za epidemii dýmějového moru v Evropě. Když chtěl francouzský král zničit templáře, obvinili je z toho, že uctívají ďábla v podobě černé kočky. V patnáctém století papež Innocenc VIII. vyhlásil, že čarodějnice uctívají Satana a že převzaly podobu svých zvířecích pomocníků, jimiž byly většinou kočky. A tak není divu, že spojení koček s čarodějnictvím, kacířstvím a kouzlením vedlo ke vzniku kočičích slavností, při nichž byly kočky mučeny a zabíjeny.

Jednou z těchto slavností je i ta, jež se dochovala v Ieperu, a připomíná starou tradici, kdy se z věže radnice shazovaly kočky, které se přemnožily. Z tohoto zvyku pak vznikl Kočičí průvod - slavnost, která se bude letos konat již po čtyřicáté druhé. Kočky už se tady z věže pochopitelně neshazují, alespoň ne ty živé, zato se návštěvníci mohou těšit na několikahodinovou show, která jim připomene, že kočky byly s lidmi odedávna a že v průběhu věků existovaly civilizace, kde hrály významnou roli. 

Jednotlivé obrazy v průvodu představují nejrůznější peripetie soužití člověka s kocoury a kočkami. Rekonstrukce inkvizičního soudu a následné upálení čarodějnice na hranici je připomínkou středověku, kdy se kočky spojovaly s čarodějnicemi a čarodějnickými procesy.

Soužití koček a lidí zachycují i legendy a pohádky, třeba ta o kocourovi v botách, nebo přísloví a rčení, jako například "Chovají se k sobě jako kočka se psem", "Když je kočka pryč, myši se mají", "Černá kočka přes cestu, budeš mít smůlu" - i takové výjevy představují masky v Ieperu.

Celý průvod plný masek, stylizovaných příběhů, hudby a tance končí navečer před radnicí. Tam se všichni návštěvníci i herci z průvodu setkají a s napětím očekávají, kdy se na lávce vysoko na věži ukáže šašek. Ten všechny pozdraví a davem to zašumí. Teď teprve přijde to, nač všichni netrpělivě čekají a proč vlastně přijeli. Sebebarevnější průvod by totiž nebyl nic, kdyby teď konečně nedošlo na to nejdůležitější - budou se shazovat kočky!

A už to začíná: šašek poskakuje po lávce, uklání se, vytáhne z velkého pytle černou kočku a pak ji najednou hodí dolů. Dav natahuje ruce - a první šťastlivec už kočku má, už ji chytil! Toto divadlo pokračuje ještě dalších dvacet minut, dokud pytel není prázdný. Je to pořád napínavé a pod věží se odehraje urputná bitva o to, kdo získá vzácného a ceněného plyšového maskota. Vždyť další kočičí průvod bude zase až za tři roky.

Lumír Pecold