Průsmyk Velkého svatého Bernarda

Na průsmyku Grand-St-Bernard leží velká sněhová pole ještě na konci srpna a to se už nezadržitelně blíží zase doba kdy tu začne padat nový sníh. Tady ve výšce 2469 metrů ho za zimu napadne klidně i 25 metrů a teploty se mnohdy přiblíží až k -30 stupňům Celsia.

Průsmyk napříč hlavního alpského hřebene patří k těm nejstarším známých přechodům v Alpách. Tato místa znali už Keltové. V římské době zde byla vybudována jednoduchá přístřeší pro cestující a dokonce také Jupiterův chrám. Odtud byl průsmyk znám pod názvem Mons Jovis neboli Mont Joux. Dokonce se tvrdí, že právě tudy prý táhl se svými slony kartaginský vojevůdce Hannibal, aby se dostal do týla Římanů a způsobil jim porážku strašnější, než jakou kdy utrpěli. Pravda nikdo s určitostí neví, zda si Hannibal vybral právě tuto cestu, a tak jediným slonem který tudy doložitelně prošel je slonice Eliška Dalrymplová z pařížské ZOO. Tu si totiž vypůjčil ke své "rekonstrukci Hannibalova pochodu" výstřední americký cestovatel Richard Halliburton a skutečně na hřbetě tohoto zvířete Alpy zdolal.

Průsmyk Velkého svatého Bernarda

Po rozpadu římského impéria následovala dlouhá doba, kdy byl průsmyk jen velmi nehostinným místem. Ani jediný úkryt tu nestál a zhruba 25 km dlouhá trasa mezi vesnicemi Bourg-St. Pierre a Sant-Rhémy se stala osudnou pro nejednoho poutníka.

Průsmyk Velkého svatého Bernarda

Teprve v 11. století přišel jeden savojský šlechtic s nápadem postavit v průsmyku hospic. Tím mužem byl svatý Bernard z Aosty (z Menthonu), města ležícího v údolí hluboko pod průsmykem. Bernard pocházel ze vznešené rodiny, studoval v Paříži filozofii a práva, dokonce se měl ženit, ale rozhodl se pro duchovní stav. Stal se arcijáhnem a pomocníkem biskupa, a je dokonce pravděpodobné, že se skutečným knězem nikdy nestal. Přesto prý obrátil mnoho pohanů na víru, zakládal školy, udržoval kostely a nejvíce se proslavil právě tím, že založil útulek pro pocestné v průsmyku, který dnes nese jeho jméno.

Socha svatého Bernarda

Koncem 12. století přišli do průsmyku mniši řádu augustiánů, aby se ujali péče o cestující a poskytovali bezplatnou pomoc každému, kdo se ocitl v nouzi. Časem se jejich pomocníky stali psi. Cílevědomě je začali mniši chovat i cvičit jako záchranáře někdy v 17. století a nemohlo se jim říkat pochopitelně jinak něž bernardýni. 

Průsmyk Velkého svatého Bernarda - bernardýni.

Poprvé jsou tito psi zmiňováni roku 1708 jako výsledek neznámého křížení mezi mastiffem a dogou. Původní krátkosrstí bernardýni byli pak pro oživení krve zkřížení s novofoundlandským psem a vznikla tak dnes nejznámější dlouhosrstá forma tohoto psa. Díky těmto psům unikly smrti stovky pocestných, kteří zabloudili hlavně v krutých zimních vánicích. Dodnes se vypráví historky například o psu jménem Barry, který zachránil více než čtyřicet lidí.

Průsmyk Velkého svatého Bernarda - bernardýni.

Věhlas psů od Velkého svatého Bernarda se rozšířil po celé Evropě a bernardýni se stali žádoucími psy nejen ve Švýcarsku, ale velké obliby se jim dostalo například v Anglii. Mohutný a statný pes se soudkem brandy nebo rumu pod krkem se stal symbolem švýcarských hor. Nakonec v okolních stáncích je plyšových bernardýnů i se soudkem na krku nespočet. Malí i velcí, prťaví i obrovští. Ti živí bernardýni se už ale jako horští zachránci téměř nepoužívají a v samotném průsmyku potkáte tyto psy jen v létě. Přes zimu se stěhují do údolí, protože tam jejich náročné krmení přijde mnohem levněji.

Nakonec Augustiáni v případě nutnosti používají spíše vrtulník než psy. Jen dvě budovy tvořící celý hospic, odolávají stále bez potíží zimním bouřím. Vznik staveb se datuje do let 1560 a 1898, ve starší budově je dokonce také barokní kostel. V kostele je památka na dalšího vojevůdce, který tudy táhl i se svou armádou. Náhrobek generála Desaixe připomíná, že tudy táhl do Itálie Napoleon. Jeho generál padl v bitvě u Marenga v roce 1800 a uložen ke svému poslednímu odpočinku je právě v tomto průsmyku.

Průsmyk Velkého svatého Bernarda.

Dnes stojí v průsmyku ještě kamenný kříž z roku 1816 a na italské straně průsmyku pak také vysoká bronzová socha sv. Bernarda z roku 1905. Samotný Bernard de Menthone zemřel kolem 15. června 1081 asi v 85 letech. Svatořečen byl již kolem roku 1120 a papež Pius XI. ho roku 1923 jmenoval patronem horolezců.

Lumír Pecold