Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava

Je horké letní poledne a já se snažím dostat z náměstí a ulic Malé Strany, přeplněných turisty, do poněkud klidnějších míst, jaké Praha ještě může nabídnout. Jsou to některé vedlejší uličky a miniaturní park s trochou stínu nedaleko Valdštějnského paláce. A pak stejnojmenná ulice, kde nacházím bránu a vchod s informační cedulí, že právě tady je vstup do zahrad pod pražským hradem.Vzpomínám na to, jak jsem se před mnoha lety díval z vyhlídky u Hradu a říkal si, že by bylo určitě zajímavé projít si ty zahrady pod ním. Ale zatím jsem to nikdy neudělal. Až nyní, kdy mne zlákal stín stromů a zeleň terasovitých zahrad.

Projeli jsme kolem průmyslových objektů a moderních obytných domů rozsáhlého předměstí Reutlingenu, téměř sto dvaceti tisícového města, které je zároveň od roku 1885 také jedním z univerzitních měst Bádenska. A přes války, které se tu od středověku až po tu druhou světovou přehnaly, patří pro své památky a starobylý svéráz k německým městům, kam směřují milovníci památek, a také kuriozit.

Před mnoha lety jsem měl kamaráda, staršího pána, který pocházel ze západní části Ukrajiny, která mezi dvěma světovými válkami byla součástí tehdejšího Československa a byla známa jako Podkarpatská Rus. Nebo také Podkarpatská Ukrajina, jak bylo i na poštovních známkách. Byla nám, přestože měly být garantovány její předválečné hranice, po válce uloupena chtivým Stalinovým režimem, kterému byla oficiálně "darována".

Jsme ve Vídni, kdysi sídle císaře, parlamentu a jiných důležitých centrálních institucí někdejšího Rakousko - Uherska, kam dodnes přijíždějí turisté z celého světa za skvostnými památkami, které se tu nahromadily za staletí trvání významné podunajské monarchie, která zanikla na sklonku roku 1918. Její existence byla propojena i s našimi zeměmi. Ještě dnes najdeme ve Vídni mnoho českých jmen, protože spousta našinců sem odcházela za prací. A byli vítáni.

Tak jako každoročně se letos na prahu podzimu konala v Brně už tradiční akce DEN ZA MORAVU, kterou pořádala Moravská národní obec spolu s Moravským zemským hnutím a ve spolupráci s mnoha dalšími přáteli a příznivci Moravy od nás i ze zahraničí. Její součástí byl také Pochod za Moravu, ve kterém účastníci slavnosti prošli historickou částí moravské metropole.

Jsme nedaleko Staroměstského náměstí a snad jen pár kroků od Karlova mostu. Tady na rohu Mariánského náměstí a Husovy ulice nacházíme konečně ten skrytý architektonický klenot Prahy, kvůli kterému jsme trochu bloudili uličkami staré Prahy, zaplněné v letních měsících turisty. 

K mnoha městům a obcím v České republice, které o svátku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje vyvěšují vlajku Moravy, se letos připojila poprvé také Jihlava.

Koncem dubna se sjelo do Lipnice na havlíčkobrodsku přes sto autorů, kteří přispěli svými humoristickými povídkami do chystaného "haškovského" sborníku, který připravuje k vydání Syndikát novinářů Vysočiny. Letošní rok k takové akci přímo vybízí, protože uplynulo právě 140 let od Haškova narození a letos je to také 100 let od jeho ůmrtí. 

Překročil jsem most přes říčku se zjevnými stopami minerální vody a za zády mám lázeňské město Bad Ischl se zhruba 15 tisíci obyvateli, které je známé hlavně tím, že ho navštěvoval v druhé polovině 19. století a ještě i začátkem 20. století předposlední Rakousko-Uherský císař a také český král František Josef I. Jezdil sem dost často i se svou ženou, původně bavorskou princeznou, císařovnou Alžbětou zvanou Sissi.

Městečko vře jako přeplněný kotel. Blíží se oslavy narození Ježíška a pak další radovánky na konci roku. Průzračné jezero, ve kterém mohu u břehu pozorovat docela velké ryby a pár labutí, se třpytí odleskem světel parníku, který míjí velkou, téměř dvacet metrů vysokou vánoční lucernu, plující na platformě na jezeře.

Koncem listopadu se na jihu Moravy v Mikulově konala mezinárodní konference s názvem "Zapomenutí mrtví". Pořádalo ji občanské sdružení "Paměť" a jejím hlavním cílem bylo připomenout všechny, kteří se v dobách totality pokusili u Mikulova o přechod hranic a odchod z tehdejšího komunistického státu do neutrálního Rakouska. A byli nemilosrdně usmrceni - zastřeleni pohraničníky, zabiti elektrickým proudem nebo dokonce roztrháni psy, které na ně vojáci poštvali.

Na Slovensku je několik- lázní, které mají ve svém názvu slovo Teplice. Nám nejblíže a asi proto nejznámější jsou ty Trenčianské nedaleko historického Trenčína. Bohužel už méně známé a neprávem našinci možná trochu opomíjené, jsou Turčianské Teplice. Snad i proto, že tady se léčí hlavně choroby urologické nebo zažívacího traktu. Samozřejmě ty horké léčivé vody a hlavně různé procedury mají blahodárný vliv i na všelijaká kloubní onemocnění. 

Pro toho, kdo letos nemůže nebo nechce z jakýchkoli důvodů cestovat v létě o prázdninách či dovolených do ciziny, se naskýtá u nás jedna zajímavá možnost. Udělat si na jeden den výlet do Egypta. A to celkem levně, pohodlně a bez problémů se zpožděnými letadly a všelikými dalšími nepříjemnostmi. Až do konce září. A tak jsem neváhal využít tuto možnost a vydal jsem se za podrobnějšími poznatky z dávné říše egyptských vládců přímo za tím nejznámějším z nich - do Brna.

Pokud projíždíme po dálnici D1 z Prahy na Brno nebo opačně, narazíme zcela jistě na docela nenápadné upozornění na výjezd Velké Meziříčí - Měřín. Velké Meziříčí láká svým zámkem a dalšími památkami, včetně možnosti pěkného rozhledu z věže kostela. Rozhodně stojí za delší návštěvu toto město se starobylými domy s restauracemi a dokonce malým místním pivovarem s výtečným pivem. Ale Také Měřín stojí alespoň za kratší návštěvu, snad kávovou pauzu a pak prohlídku, která poněkud překvapí nabídkou unikátní středověké památky.

Existovala kdysi jedna zemička u jezera Issyk Kul, která si po první světové válce a bolševické revoluci dovolila vyhlásit samostatnost. A jelikož doba byla bouřlivá a představitelé tohoto malého státu prohlašovali i v názvu svou loajalitu k velkému rudému sousedu, byla jim tímto státnost velkomyslně ponechána - dokonce i Stalinem, který ji respektoval až do roku 1944. Takže Tanu Tuwu - Tuvinskou republiku, jsem našel i v prvorepublikovém přehledu tehdejších států světa, které ji zřejmě braly docela vážně.

Už od dětství jsem rád četl, k tomu mne vychovávala hlavně moje maminka. A nejraději jsem měl cestopisy, které jsem doslova hltal raději, než dobrodružné romány. Z knihovny jsem si často nosil cestopisy dvou našich už tehdy cestovatelských legend - Hanzelky a Zikmunda. Byly to tlusté a na mou kapsu tehdy drahé knihy s mnoha černobílými a tenkrát už i barevnými fotografiemi. Ale četly se báječně, protože páni autoři měli pro každého velmi srozumitelný a reportážní styl. Ale hlavně se tam člověk dočítal o věcech, které byly za tehdejší "Železnou oponou" pro obyčejného kluka prakticky pohádkou.

V přívalu všech možných virů a podivných událostí ve světě, jsem téměř zapomněl na to, že naše vlast letos oslavuje dvousté výročí narození českého novináře a básníka Karla Havlíčka Borovského. Kdo by neznal jeho "Tyrolské elegie" a mnohé další básně. Učili jsme se o nich ve školách ještě v době, kdy vlastenectví nebylo zapomínané slovo. A najednou jsme teď zjistili, že tehdejší odvážný novinář z poloviny 19.století má hodně co říci i lidem naší doby. A na štěstí jsou tu ještě mnozí (a to i relativně mladí), kteří si uvědomují, že ten bojovník a vlastenec může posílit náš ohrožený svět, že jeho úvahy a výzvy neztratily vůbec svou aktualitu.

Při mých cestách Mexikem jsem před časem při návštěvě hlavního města Mexiko City a jeho památek navštívil také jedno z nejhezčích a nejzajímavějších míst - Chapultepec Park. Oázu zeleně a klidu uprostřed rušného velkoměsta, kde je i jedno z hlavních muzeí a také někdejší hrad a palác mexických vládců.

O nádherné a tajemné kapli ve skotském Rosslynu nedaleko Ediburghu se často píše v mnoha časopisech a sjíždějí se do ní zvědaví návštěvníci z celého světa. A některé cestovky dokonce nabízejí jen zájezdy sem. Zvláště poté, co tady byl natáčen film "Šifra mistra Leonarda". Proslavená kaple je vzdálena jen necelých dvacet kilometrů jižně od Edinburghu a tak jsem ji samozřejmě zařadil při pobytu ve ve městě, které mělo být základnou pro naše putování Skotskem, mezi hlavní cíle našich cest.

Po prohlídce zámku v Polici se rozhodujeme, že se podíváme také do nedaleké Jemnice, jednoho z nejstarších a ve středověku velmi silně opevněných měst jihozápadní Moravy. Velká část jeho hradebního opevnění se zachovala do současnosti a je jednou z téměř stovky registrovaných památek ve městě a nejbližším okolí. Turisté sem ovšem nepřijíždějí jen za památkami, ale i na starobylou slavnost Barchan, která se koná každý rok v červnu a připomíná historickou událost z roku 1312, kdy král Jan Lucemburský při vojenském tažení na Moravu svěřil jemnickým do opatrování královnu Elišku Přemyslovnu.

Přiznám se, že k k starobylé obci Police nedaleko historického města Jemnice a Vranovské přehrady i rakouských hranic, mám zcela osobní vztah. Pocházela odtud rodina mého otce a také můj dědeček, který padl jako zdejší občan a desátník Rakousko Uherské armády v 1. světové válce. Jeho jméno se nachází na památníku, který dala před lety postavit obec s necelými 400 obyvateli v pěkném hájku nedaleko zdejšího zámku.

Ve Skotsku jsme už několik dní a máme za sebou poznávání památek a zajímavých míst hlavního města Edinburghu, ale také skotských hor a pastvin s množstvím ovcí i huňatých hnědých dlouhorohých krav. Skotské počasí je proměnlivé, nádherné dny střídá déšť. A tak jeden takový pošmourný den využíváme k návštěvě edinburghského přístavu, kde od roku 1998 kotví velkolepá jachta britské královské rodiny.

Asfaltová silnice, jako ostatně asi většina silnic ve Španělsku, je výtečná a tak nám cesta ubíhá velice rychle kolem kopců a koryt potoků a řek pohoří Estrecho na jihozápad Andalusie ke Cádizu. Za zády jsme nechali Gibraltar, kde jsme se včera procházeli po britské půdě, obdivovali stará opevnění, palác anglického guvernéra a přátelili se s opicemi, které si sedaly na naše ramena s výrazy moudrých obyvatel "Skály". V Gibralaru nás zastihl vytrvalý déšť, který nám poněkud znepříjemnil pobyt. A tak teď doufáme, že už snad přijde pěkné počasí, které nám ten včerejšek vynahradí. Zpočátku to tak vypadá, ale pak se zatahuje a spouští se tak silný liják, že nás nakonec donutí zastavit a počkat, až se změní jen v drobný déšť. Po malé chvíli jízdy se náhle před námi objevuje cedule, která oznamuje, že se blížíme k městu Tarifa. Mohlo by to být vítané přerušení naší cesty, krátký odpočinek u kávy a snad i poznání zajímavého města na samém jihu Andalusie. A tak se rozhodujeme, že zajedeme do Tarify.

Jedno z nejkrásnějších jihomoravských měst, Mikulov, má velmi pohnutou historii - nejen ovšem tu středověkou, kterou připomíná například dům, ve kterém žil a působil po léta proslulý Rabi Loew a kde bydlel nějakou dobu i malíř Alfons Mucha a naproti malebná synagoga, zámek či hrobka Ditrichšteinů a další pamětihodnosti. V poměrně nedávné minulosti se nedaleká hranice s Rakouskem stala v době komunistické totality místem, kudy prchali mnozí našinci, ale také lidé z jiných tehdejších komunisty ovládaných zemí na svobodu. 

V září se v Brně konal tradiční každoroční sraz Moravanů, přátel a příznivců Moravy a její slavné historie. Letošní setkání pod záštitou hejtmana Jihomoravského kraje a brněnské primátorky bylo konáno u příležitosti 1197 let od první písemné zmínky o Moravanech a 669 let od zvolení moravského markraběte Jošta římským králem. 

Jsme v městě Luže, usazeném v půvabné lesnaté krajině na rozhraní Vysočiny a Labské nížiny. Starobylé město, které bylo založeno už počátkem 14. století, má několik historických památek, které stojí za návštěvu a prohlídku. Malebnou starou radnici z první poloviny 16. století a nádherný poutní chrám Panny Marie na Chlumku z poloviny 17. století s přilehlou jezuitskou rezidencí. Chrám byl od svého postavení a je dodnes cílem poutníků za milostným obrazem panny Marie, původně umístěným na hradě Košumberku.

Projíždíme několika předměstskými ulicemi a ocitáme se u oslnivě bílých budov zámku, obklopeného rozlehlým anglickým parkem s mnoha okrasnými dřevinami. Jsme v městě Pápa, kam jsme se dostali při návratu z lázeňského města Tapolca, kde jsme mohli prozkoumat proslulé jeskyně a podzemní jezero. Pápa, která má necelých 34 tisíc obyvatel, leží na trase naší cesty, vzdálena jen 42 kilometrů od Györu, odkud chceme pokračovat po pohodlné maďarské dálnici a pak kolem Bratislavy dál na Moravu. Takže nám zbývá dost času na návštěvu města a hlavně zámku, který býval sídlem významného rodu Esterházyů.

Po několika dnech pobytu v Edinburghu, podrobném poznávání jeho pamětihodností a ochutnávání typických skotských jídel i výtečné whisky, se nám toto město stává základnou pro cesty i kratší výlety do jiných míst Skotska. Jeho venkova, skotské Vysočiny a jezera Loch Ness, kde se marně plavíme za proslulou vodní příšerou Nessie. A rozhodujeme se, že přišel čas navštívit jedno z historicky nejvýznamnějších míst ve Skotsku - město a hrad skotských králů Stirling, ležící severozápadně od Edinburghu. Je výborně dosažitelné vlakem a tak se brzy ráno vydáváme na hlavní nádraží Waverley Station v centru města, odkud se za necelou hodinu a půl dostáváme do Stirlingu. Také tady můžeme cestou vidět rozlehlé pastviny plné ovcí, které si jejich majitelé označují barevnými proužky. A sem tam i dlouhorohé huňaté krávy, které jsou pro Skotsko typické.

O tragickém osudu ve své době největšího a také nejluxusnějšího zaoceánského parníku a jeho pasažérů toho bylo už napsáno víc než dost a také natočeno několik filmů. Parník se potopil při cestě z anglického Southaptonu do New Yorku v noci 14.dubna 1912 po srážce s ledovcem, přičemž zahynulo 1500 cestujících. Tuto tragickou událost jsem už od dětství spojoval s mou maminkou, která se narodila v témže roce pouhé dva měsíce po potopení lodi, a už v dětství mi o tom všem vyprávěla.

Do půvabného středověkého dolnorakouského města Weitra přijíždí každým rokem stále víc turistů také z České republiky. Míří sem ti, které láká blízké lázeňské město Gmünd se slanými minerálními prameny. A návštěva lázní se dá snadno spojit s jen o pár desítek kilometrů vzdáleným městem, které patří k rázovitým opevněným menším rakouským městům v blízkosti českých hranic.

Do lázeňských měst kolem maďarského jezera Balaton směřuje každoročně množství turistů, kteří tady nacházejí léčivé prameny a k tomu navíc zajímavé zážitky v krajině vinic a historických měst i hradů a zámků, kde se kdysi psala historie někdejších Uher. Mezi ta nejzajímavější místa patří město Tapolca, ležící jen 12 kilometrů severně od Balatonu.

Vyšli jsme z Ethem Beyovy mešity, která nás okouzlila svou vnitřní bohatou výzdobou malbami na zdech i kupolí a kolem hned vedle se tyčící 35 metrů vysoké Věže s hodinami postavené v benátském stylu roku 1922, jsme se z velkého Skanderbegova náměstí dostali na mnohem menší náměstí, obklopené budovami vládních institucí. Vévodí jim secesní budova Ministerstva vnitra. Budova obávaná a budící strach u obyčejných Albánců po celou dobu totalitního komunistického režimu.

Hlavní město Albánie má návštěvníkům určitě co nabídnout. Kromě novodobějších staveb a památníků je to třeba Národní muzeum, které přiblíží dějiny země od starověku až po dnešní dobu, zbytky Konstantinova hradu z byzantské éry, Katedrála Kristova zmrtvýchvstání z 19.století a mnoho dalších zajímavých míst. Až třeba po Pyramidu - monumentální hrobku, která měla být místem posledního odpočinku komunistického diktátora Envera Hodži, který zemřel roku 1985. Pohřben tu však nebyl a uvažuje se o využití stavby jako kulturního centra.

Jihlava byla už od středověku významným městem Moravy a celého českého království. Od první poloviny 13.století, kdy se tady začalo těžit stříbro, stoupl význam původní osady tak, že z ní vzniklo opevněné a mocné město, jehož horním právem se řídila města tehdejší Evropy. Jihlava bohatla svými stříbrnými doly a panovníci jí udělovali privilegia právě tak jako třeba Kutné Hoře a dalším městům, která přinášela stříbro do královské pokladnice.

Portland ve státě Oregon je opravdu krásné město, kde by se dalo strávit několik dní a stále by bylo co k prohlížení. Staré centrum města, kde můžeme vidět původní cihlové domy z devatenáctého století, které byly proměněné ve stylové restaurace a kavárny. A pod tím starým centrem proslulé portlandské podzemí, kde prý se můžete setkat i s duchy dávných obyvatel tohoto města - jeho prohlídku je možné absolvovat s průvodcem, který vám o barvité minulosti dokáže barvitě vyprávět.

Kde je řeka - nebo v případě města Portland v americkém státě Oregon dokonce dvě řeky - tam nechybí závlaha a bohatá zeleň. Město bylo založeno v roce 1851 a jeho původními osadníky byli většinou dřevorubci, kteří využili výhodné polohy mezi řekami Willamette a Columbia, po kterých se kmeny daly dopravovat až k pobřeží, vzdálenému něco přes sto kilometrů. A navíc tady bylo výhodné mírné podnebí, které sem lákalo další osadníky, tentokrát i lupiče, falešné hráče, zloděje. Z původní osady s osmi sty obyvateli se stalo město s nejhorší pověstí na tehdejším "divokém západu" Ameriky. Bylo plné kasin, hráčských klubů i nevěstinců. To se změnilo až s postupem let.

Při příletu nás nad Egyptem vítá tradičně krásné počasí s modrou oblohou a sluncem, které se dobývá ostrými paprsky do okénka letadla. To se ale rychle mění při letu od Hurghady na jih, kdy se vše zahaluje do mlhy, ve které se náš stroj pohybuje jako slepý poutník, řízený jen přístroji. Až do Marsa Alam všecko zahaluje hustá mlha. Ta nás provází i po přistání až do hotelu. Poušť se tady přibližuje až k moři a písečná bouře halí náš hotel, jeho krásnou tropickou zahradu i moře do bíložlutého oparu.

Mnozí z nás nikdy v životě neviděli vystavené originály českých korunovačních klenotů, neboť bývají pro veřejnost přístupné málokdy - obvykle jen při opravdu vzácných příležitostech významných státních výročí. Na rozdíl například od Maďarska či Anglie, kde můžete ty vzácné korunovační klenoty vidět běžně vystavené, samozřejmě za přísných bezpečnostních předpisů a se zákazem fotografování. Ale není to vcelku velký problém.

Moravské město Mikulov je v kterémkoli ročním období cílem domácích i zahraničních turistů. Není divu, je to jedno z našich nejkrásnějších měst, kde návštěvník nachází množství starých památek, ale také příjemná zákoutí a přívětivé hospůdky, ve kterých může ochutnat zdejší výborné víno. Přiznávám se, že se sem rád vracím, kdykoli je k tomu příležitost, což bývá obvykle na podzim, kdy se tu už několik let konají mezinárodní konference, které připomínají, že právě tato líbezná část Moravy byla v době totality oddělena tzv. "Železnou oponou" od svobodného světa. A že právě tady umírali lidé, kteří se pokusili dostat na svobodu.

Rakouské město Retz, které leží jen několik kilometrů od hranic s Českou republikou, má jen asi 5 tisíc obyvatel. Jejich počet se ovšem dočasně velmi zvyšuje ve významných obdobích, kterými jsou hlavně vinobraní a doba Adventu na konci roku. Do Retzu se tou dobou sjíždí množství turistů, aby byli přítomni slavnostem vína a začátkem prosince vyhlášenému průvodu čertů. Díky krátké vzdálenosti od moravského Znojma sem přijíždí stále víc našinců, takže na historickém náměstí i v ulicích městečka je v té době slyšet snad nejvíc čeština.

Málokteré stromy na světě se mohou pochlubit tím, že se vyskytovaly už kdysi v dávnověku naší země a že na ní rostou v nezměněné podobě dodnes. Těmi nejstaršími ze všech jsou sekvoje, které dnes najdeme na západním pobřeží severní Ameriky, kde rostou v několika národních parcích a přírodních rezervacích. Od Kalifornie do Oregonu je to pásmo 764 kilometrů, kde mají tyto gigantické stromy příznivé klimatické podmínky - dostatek vlhkosti z potoků a řek, ale také hlavně blízkost Tichého oceánu se zvlhčujícími mlhami při pobřeží.

Právě tak jako Sacramento, hlavní město Kalifornie, má svou unikátní Sutterovu pevnost, která v dobách Zlaté horečky poskytovala bezpečný pobyt všem, kdo se do ní uchýlili, má i San Francisko svou památku tohoto typu. Pevnost Fort Point, kterou možná běžný návštěvník města mine, protože je tu tolik zajímavých míst, že by tady musel pobýt alespoň měsíc, aby je poznal a zažil.

Sacramento, hlavní město Kalifornie, které bývá neprávem opomíjeno návštěvníky západní části Spojených států, má kromě malebné staré části města, ještě jednu pozoruhodnost, kterou rozhodně nemohu minout. Po prohlídce staré kalifornské školy z 19. století a velkolepého železničního muzea se vydávám od řeky do druhé části města kolem State Capitolu, sídla vlády a guvernéra státu Kalifornie až na jeho samý okraj. Tady se totiž nachází pevnost, která předcházela v polovině 19. století vzniku pozdějšího hlavního města Sacramenta.

Jistě se mnou budete souhlasit, že mezi nejzajímavější a zároveň nejzáhadnější stavby světa patří egyptské pyramidy. Ne nadarmo byly zařazeny mezi sedm divů světa a dodnes všechna jejich tajemství nebyla odhalena. Už jako kluk jsem doslova hltal knížky, které o nich psaly - byla to například kniha pana Zamarovského "Jejich Veličenstva pyramidy". A nakonec se mi poštěstilo je v Egyptě časem i navštívit, podívat se dovnitř a dokonce na jednu z nich i kousek vylézt, než mě odehnal nevrlý strážce a pohrůžka jeho bičem. To ale až po mnoha letech. Mezitím ještě jako kluk jsem mohl v době hluboké totality obdivovat malou pyramidu, která se najednou objevila za výlohami obchodů a mohl si ji za pár korun koupit každý.

Většina turistů, zejména těch, kteří přijíždějí do Kalifornie jen na kratší dobu, navštěvuje hlavně San Francisko nebo ještě několik dalších známých měst a malebných míst. Bývá to například město Carmel s nádhernou španělskou misií nebo Monterrey s velkým mořským akváriem. Mnoho z nich se také vydává na oblíbené jednodenní výlety do Yosemitského národního parku nebo k prohlídce rezervace sekvojí Muir Woods. A přece stojí za to najít si čas a vyrazit také k prohlídce hlavního města Sacramenta, které je nejen sídlem guvernéra a vlády státu Kalifornie, ale také významným historickým městem s množstvím památek na slavné doby "zlaté horečky".

Od začátku prosince, kdy se v rakouském městě Retz, které leží jen 12 kilometrů od Znojma, kousek za českými hranicemi, sice uplynulo už trochu času, ale přesto mi to nedá, abych se ve vzpomínce nevrátil k zajímavým a trochu i morbidním slavnostem a akcím, které se tam každoročně tou dobou konají.

Jedním z největších lákadel pro návštěvníky Skotska je proslulé jezero Loch Ness, ve kterém se má podle mnohých svědků, kteří ji prý na vlastní oči spatřili, vyskytovat slavná Nessie.

Mezi ty, jejichž povolání patří odedávna k nejváženějším a nejvíce respektovaným patří v kalifornském San Francisku bezesporu hasiči. Město až na výjimky sestává z dřevěných domů, které pocházejí v těch nejstarších historických čtvrtích až z počátku 19. století a jsou mnohdy velmi malebné. O to víc tady ale hrozí požáry. 

Mnozí rodilí Skotové prohlašují, že ten, kdo při návštěvě jejich vlasti neokusí pravou skotskou whisky, nepozná jak skutečně chutná jejich země. Protože Skotsko je od nepaměti spojeno s výrobou a vývozem kvalitního alkoholického nápoje, podávaného na vládních recepcích a jiných oficialitách. A vůbec všeobecně oblíbeného. 

Z lázní Bükfürdö, kde máme na několik dní příjemnou základnu k výletům po severozápadním cípu Maďarska, to sem není daleko - necelých třicet kilometrů. A tak vyrážíme autem přes nedalekou obec se zajímavým názvem Bé směrem k zámku, někdejšímu hlavnímu a velmi významnému sídlu šlechtického rodu Esterházy.

Už před časem, když jsem poprvé začal uvažovat o návštěvě Skotska, mi bylo jasné, že prvním cílem mé návštěvy v hlavním městě musí být dávné sídlo skotských králů, edinburghský hrad. Už jako kluk jsem o něm četl v dobrodružných historických knihách spisovatele Waltera Scotta, doprovázených pěknými ilustracemi jihlavského malíře Gustava Kruma.

Po několika dnech toulek severní částí amerického státu Nové Mexiko se blížím znovu k městu Albuquerque, odkud mám odletět do Las Vegas a pak San Franciska. Po cestě přespávám v Motelu 6 v městečku Bernalillo. Tyto motely patří obvykle k cenově nejpřijatelnějším a svým vybavením mohou většinou směle soutěžit s podstatně dražšími hotely. A jak je v Americe chvályhodným zvykem, poskytují unaveným poutníkům obvykle zdarma i kávu a led na vychlazení nápojů, což je v pouštním horku zvláště příjemné.

Procházíme po Karlově mostě, jako vždy plném turistů, muzikantů, rychlomalířů a prodavačů všemožných suvenýrů. Prodíráme se davy k Malostranské mostecké věži, abychom po posledním schodišti sestoupili pod most a pak prošli pod jeho obloukem do Saského dvora. Tak jako mnoho dětí i dospělých všeho věku, kteří sem vstupují, jsme i my vzrušeni. Vracíme se totiž do dětských let, kdy jsme s rozzářenýma očima hltali na plátnech kin ty fantastické a dobrodružné filmy, ve kterých jsme s jejich klukovskými hrdiny putovali do pravěku za mamuty a dinosaury nebo v zajetí hraběte Artigase ponorkou na ostrov pirátů a s kluky unesenou vzducholodí po světě. Nebo dokonce s baronem Prášilem až na měsíc.

Tradiční Pochod za Moravu, který pořádá každý rok na počátku podzimu Moravská národní obec, se odehrál opět v Brně, tentokrát už po deváté. Jak připomněli pořadatelé, letos se tato zajímavá akce konala u příležitosti 1192 let od první písemné zmínky o Moravanech a právě 604 let od zvolení moravského markrabího Jošta římským králem.

Většina návštěvníků, kteří přijíždějí na západ Spojených států, míří obvykle do San Franciska, které je označováno za jedno z nekrásnějších amerických měst. Cílem prohlídek bývá také Yosemitský národní park a snad ještě nedaleká rezervace sekvojí Muir Woods nebo malebné přímořské městečko Sausalito na sever od mostu Golden Gate. Pokud se někdo vydá do blízkého města Oakland, tedy většinou jen po stopách spisovatele Jacka Londona, který v tamním přístavu prožíval své dobrodružné mládí mezi rybáři, pašeráky whisky a později rád navštěvoval krčmu "Poslední šance", kde mají dodnes množství fotografií a jiných památek na slavného spisovatele. Samotné město Oakland ovšem také stojí za návštěvu, která nemusí trvat jen jediný den.

V centru Athén je několik zajímavých muzeí, z nichž každé stojí rozhodně za několikahodinovou návštěvu. Jedním z nich je také Muzeum Agory, které jsme navštívili už při prohlídce někdejšího řeckého tržiště nedaleko Akropole. Je tu ovšem ještě muzeum kykladského umění s nádhernými, téměř abstraktními sochami a keramikou z období několika set let před Kristem. A pak Benákisovo muzeum a Byzantské muzeum, vše plné originálních předmětů a skvělých fresek a mozaik, které rozhodně naplní radostí srdce každého milovníka helénského umění i pozdějších období. Protože jsme časově omezeni a chceme přesto vidět vzácné a zajímavé řecké památky, volíme nakonec Národní archeologické muzeum.

Jako kluk jsem svého času míval velice rád dobrodružné filmy z divokého západu, zejména ty, které vznikly podle románů Karla Maye. A klíčová scéna jednoho z nich mi utkvěla hlavně v paměti. Známý hrdina Old Shaterhand v ní pomáhá osadníkům se svým pokrevním bratrem náčelníkem Apačů, bránit nádraží v Santa Fe, napadené nepřátelskými a patřičně krvelačnými Indiány.

Do Athén přijíždíme navečer a z terasy na střeše hotelu nedaleko centra se nám naskýtá krásný pohled na osvětlenou Akropoli. A také na ulice a náměstí, kde je ještě docela živo. A tak se rozhodujeme využít času a vydáváme se metrem, které v hlavním městě poskytuje nejrychlejší a vcelku i nejlevnější možnost k návštěvě zajímavých míst, na náměstí Syntagma. Téměř nikdo z návštěvníků Athén neopomene toto nejznámější náměstí navštívit - nejen snad proto, že leží v luxusní čtvrti Kolonaki, plné typických řeckých restaurací, kaváren a obchůdků, ale hlavně právě proto, že jen tady u velkolepé budovy řeckého parlamentu lze vidět typické evzones.

Z města Taos, kam jsem se vydal po stopách někdejšího slavného zvěda, stopaře, průvodce karavan a nakonec generála americké armády Kita Carsona, který tu dožil svůj dobrodružný život a je pohřben na taoském hřbitově, se vydávám dál na sever. Asi deset kilometrů odtud se nachází na úpatí pohoří Sangre de Cristo jedno z nejmalebnějších a nejznámějších indiánských sídlišť - Taos Pueblo. Indiánská rezervace, která byla už před časem zařazena do seznamu světových památek UNESCO, je zároveň nejstarším nepřetržitě obývaným indiánským sídlem tohoto typu ve Spojených státech a je americkým národním historickým památníkem.

Sjíždím jednotvárnou pouštní krajinou centrálního Nového Mexika do rozlehlého údolí, kde se náhle objevují šedavé kopce a nad nimi vyšší hřebeny hor. A pak těsně před vjezdem do horských průsmyků na pravé straně nevelká, ale pěkná a dobře zavlažovaná vinice s dozrávajícími hrozny. Není to žádná fata morgána, jak mě nejprve napadá. Až po chvíli zjišťuji, že se tady pouštní silnice, spojující město Santa Fe s Taosem stočila až ke korytu řeky Rio Grande.

Začátkem března se konala na jihlavském Masarykově náměstí zajímavá akce, která přilákala množství místních i přespolních diváků. Byla to masopustní veselice a průvod městem, kterou uspořádalo několik zdejších organizací za podpory statutárního města Jihlavy.

Kdo by neznal tu známou pěknou písničku o dětech z Pirea, které se toulají po břehu a "moře jim nohy omývá"? Už když jsem ji kdysi poslouchal jako kluk, představoval jsem si modravé mořské vlny a bosé nohy řeckých dětí, které se v tom moři brouzdají na okraji písečné pláže. A moc jsem jim to moře záviděl, protože mi bylo jasné, že v totalitě, která ze všeho nejméně přála cestování, se do vysněného řeckého přístavu zřejmě nikdy nepodívám. A najednou to bylo tady.

Stojíme na hradbách athénské Akropole. Je odtud nádherný výhled na město a většinu významných míst, které chceme v Athénách navštívit. Nejbližším z nich je Agora, někdejší starověká tržnice-dnes velkolepé archeologické naleziště, na kterém se nachází zbytky dávných staveb, ale také zcela zachovaný starověký chrám a rekonstruovaný palác, ve kterém je umístěno zajímavé muzeum.

Po pár dnech pobytu v Athénách se nám zdá, že jsme už dost obstojně poznali hlavní město a jeho nejdůležitější památky.Využili jsme k tomu týdenku na městskou dopravu za přijatelnou cenu 14 Euro, která nám umožnila rychlé cesty metrem - dokonce i k přístavu Pireus, kde je jedna z konečných stanic podzemní dráhy. Počasí nám přálo a my doufali, že meteorologům, kteří na zítřek věštili oblačno a deště, jejich předpověď nevyjde. Měli jsme totiž v plánu návštěvu starověkého Korintu a také Korintského průplavu, který vlastně odděluje pevninské Řecko od poloostrova Peloponés.

Je brzy ráno, ale sluneční paprsky z modré oblohy nad Novým Mexikem začínají nepříjemně přihřívat a slibují pořádně parný den, jakých tady bývá většina v roce. Zatím ale není třeba vyhledávat stín pod podloubími starého města nebo uvnitř kostelů či muzeí. Využívám toho a obcházím historické centrum Santa Fe, které patří k nejstarším městům ve Spojených státech.

Tak jako každoročně i letos uspořádalo v říjnu Občanské sdružení Moravská národní obec tradiční Den za Moravu v Brně - nejen pro své členy, ale všechny příznivce Moravy.

V kalifornském San Francisku žije a působí početná skupina čínských disidentů, kteří každý rok pořádají množství zajímavých akcí, tradičně už v letních měsících, kdy do města na březích Pacifiku přijíždí nejvíc turistů. To samozřejmě s nelibostí sleduje zdejší čínský konzulát, který vidí mnohem raději, když se vyvěšují rudé vlajky nad čínskou čtvrtí města, propaguje se komunistická Čína nebo alespoň když bývalí občané projevují lhostejnost a hledí si pouze své práce a výdělků.

Jsme na severozápadním pobřeží Sicílie. Z pobřežní promenády přímořského města Trapani a z hradeb pevnosti, která uzavírá záliv, se nám nabízí nádherná vyhlídka na mořské pobřeží. A také na vzdálený vysoký kopec už kus ve vnitrozemí, na jehož vrcholu vysoké hradby obepínají domy, střechy a věže kostelů. Je to město Erice.

San Francisko patří bezesporu mezi nejnavštěvovanější města Spojených států. Návštěvníkům nabízí mnoho atrakcí - od jízdy proslulou historickou tramvají Cable Car, přes návštěvu někdejší věznice na ostrově Alcatraz i několika starých lodí v malebném zálivu, včetně americké ponorky Pampanito, která v Tichém oceánu potopila za druhé světové války několik japonských lodí. Najdete tu také pozoruhodné muzeum voskových figurín.

Propletli jsme se úspěšně chaotickou městskou dopravou sicilského hlavního města s mnoha troubícími a páchnoucími auty a motocykly. Máme za sebou prohlídku nejzajímavějších památek starého města uvnitř někdejších hradeb a teď míříme do zdejší slavné katedrály.

Poněkud se zpožděním, jak už se to někdy stává, jsem dostal do Ameriky zprávu o tom, že 7. května zemřel v Liberci akademický malíř Miloš Pečinka. 

Míjíme několik mořských zátok - salinas - s malebnými větrnými mlýny, které připomínají Holandsko. Ale jsme daleko na jihu, na pobřeží západní Sicílie, kde se těží z mořské vody sůl a míříme k jednomu z nejvýznamnějších měst této oblasti.

Vyšli jsme z palermské katedrály, která je snad nejkrásnější a nejzajímavější památkou hlavního města Sicílie. V jejích nádherných prostorách jsme kromě mnoha dalších uměleckých skvostů mohli vidět korunu sicilské královny z 12. století a velkolepé hroby dávných sicilských králů. Vycházíme na hlavní ulici a proplétáme se chaotickou městskou dopravou s troubícími a páchnoucími auty a motorkami k parku u královského paláce a pak pěknou bránou Porta Nuova ven z městských hradeb. K ukončení prohlídky města nám chybí ještě jedna zajímavá kuriozita, jakou si dá ujít jen málokterý návštěvník Palerma - pokud mu ovšem nevadí ponořit se na chvíli do světa dávno mrtvých obyvatel města.

Mnozí z nás, zejména ti dříve narození, kteří neměli v dobách totality příliš možností cestovat do zahraničí, si často nahrazovali cesty do exotických zemí četbou knih.

Jednou z nejvýznamnějších památek, která láká všechny návštěvníky západní Sicílie, je bezesporu antická Segesta. - někdejší hlavní město Elymů. Přistěhovalci z Anatolie se ve zdejší pohostinné krajině, chráněné kopci a na dohled od moře, usadili už pár století před naším letopočtem.

Na svém už 25. jubilejním setkání Cesty, které se koná každoročně v Prosiměřicích u Znojma, se sešli letos koncem podzimu cestovatelé a přátelé cestování a turistiky z České republiky i ze zahraničí. Podle vyjádření organizátorů byl letošní ročník tradičních setkání zároveň i posledním.

Poslední zářijový den se v Brně uskutečnila velmi zajímavá akce, která upoutala pozornost nejen obyvatel města, ale také mnoha turistů, kteří se sem sjeli na Dny vína, ale také k prohlídkám historických památek.Víkendová sobota se stala totiž také dnem konání "největšího promoravského festivalu roku," - setkání všech příznivců a přátel Moravy.

Sjíždíme serpentinami ze zalesněných kopců do údolí k farmám, kde se pasou menší stáda koní a černých krav a kde se slunce opírá ze všech sil do dřevěných bíle natřených stodol a domů farmářů. A pak nás cesta zavede do zalesněných kopců plných kalifornských borovic a omamně vonících eukalyptů. Jsme zhruba třicet kilometrů na jih od San Franciska, ale velkoměsto se svým ruchem jako by zmizelo už někdy dávno. A my se teď vracíme daleko v čase někam dob prvních osadníků panenskou krajinou pod pálícím sluncem a modrým nebem, na kterém se hrdě a klidně vznáší orel.

Do malebného města Santa Cruz,které leží na pobřeží Pacifiku na jih od San Franciska, přijíždíme nejprve ze severu po dálnici 10, ze které vede až do města silnice č. 17. Ta prochází zpočátku několika menšími městy a pak přes pastviny a kopce do lesů, než se objeví první domy starého centra města.

Většina z mnoha turistů, kteří přijíždějí každoročně do San Franciska, neopomene kromě mnoha jiných zajímavostí tohoto krásného města na břehu Pacifiku, navštívit také známou čínskou čtvrť Chinatown, která je prý největší na západním pobřeží Ameriky. Je skutečně velmi malebná a pro mnohé i neobyčejně exotická. Vůně všelikého koření a ženšenu se tu mísí s nejrůznějšími pachy, které vycházejí z typických čínských restaurací, nabízejících národní jídla - knedlíčky s vepřovým masem, marinované kačeny, polévky ze žraločích ploutví, kuřecí speciality či mongolské hovězí maso s rýží.

Perfektní asfaltová pouštní silnice, jaké jsou tady ve Spojených arabských emirátech prakticky všude, se po několikahodinové cestě okrovou pouští stáčí k mořskému pobřeží. Objevuje se rafinerie nafty, pak nad písečnými dunami začínají vyrůstat první výškové domy a poté supermoderní věže mrakodrapů. Jsme v hlavním městě emirátu Abu Dhabi (místní ho vyslovují Abu Zabí), které je zároveň hlavním městem všech sedmi emirátů, tvořících tento prosperující ropný stát. Tento novodobý symbol jeho bohatství nás ale teď nezajímá. Není tady sice příliš starých památek, ale věříme, že i mezi moderními ulicemi a výškovými hotely se dá najít ještě hodně z původního světa arabského orientu.

Mnozí turisté, kteří přijíždějí do San Franciska, mají jen velmi málo času - a tak se jejich prohlídka města omezuje jen na ty nejvýznamnější a známé památky. Městské centrum s radnicí z kalifornské žuly s krásnou zlacenou kopulí, starý rybářský přístav, kde je k vidění několik historických lodí a americká ponorka Pampanito z 2.světové války. A pak ještě samozřejmě známý most Golden Gate-Zlatá Brána, který je symbolickým vstupem do zálivu. A zbude-li čas,nesmí ještě chybět projížďka historickou tramvají Cable Car do čínské čtvrti, která je největší na západním pobřeží Ameriky.

Jedeme už téměř tři hodiny pouštní silnicí na východ napříč emirátem Abu Dhabi a za okny autobusu se nám nabízí stále stejný výhled na okrové duny nebo písečné pláně pouště, které občas zpestřují šedivé a hnědé stany beduínů nebo karavany velbloudů. Teprve teď se objevují první domky a pak palmy, kterých stále přibývá. Vjíždíme do města Al Ain, které prý je největší zelenou oázou emirátu Abu Dhabi, jedné ze sedmi monarchií, tvořících Sjednocené arabské emiráty.

V San Francisku žije dosti početná japonská komunita. Kromě známé čínské čtvrti, která je častým cílem návštěvníků města, tady existuje také Japantown - menší část města, kterou obývají občané japonské národnosti a která se rozkládá mezi ulicemi Fillmore a Post. Tady leží hlavní náměstí se starobylými krytými restauracemi, kde si můžete dát japonské speciality, navštívit lázně Kabuki nebo si koupit v obchůdcích typickou japonskou keramiku a nejrůznější japonské suvenýry. Každý rok na jaře japonská čtvrť ožívá nejrůznějšími akcemi, které pořádá zdejší japonská komunita za přispění města.

Z našeho hotelu, který leží v jedné z úzkých křivolakých ulic staré dubajské čtvrti Deira, se vydáváme na zhruba hodinovou cestu k mořskému zálivu. Přestože taxíky v Dubaji nejsou nijak drahé, volíme raději pěší túru uličkami starého města, abychom poznali zblízka jeho skutečný život - a navíc je naším záměrem najít po cestě krámek, kde bychom si mohli za přijatelnou cenu koupit arabský chalát.

Návštěvníci starobylé Jihlavy, někdejšího královského a horního města s mnoha středověkými památkami, mají dnes možnost obdivovat kromě starých městských hradeb nebo rozsáhlého podzemí s paranormálními jevy také umělecká díla novodobé historie.

Návštěvníci Yosemitského národního parku, kteří přijíždějí do oblíbené rezervace z kalifornské strany, míří většinou do hlavního kaňonu s řekou Merced. Tady je totiž nejvíc atrakcí - řeka, po které se dá projet malebným údolím na vypůjčených člunech, kolem velkých vodopádů. A samozřejmě - možnost vydat se na túry na horské hřebeny nebo si v centru prohlédnout rekonstruovanou vesnici zdejších Indiánů. A také přespat v hotelových bungalovech a srubech za vcelku přijatelné ceny. Jak jsem ale zjistil přímo na místě, doporučuje se rezervovat si nocleh v centru nejméně rok dopředu.

Běžní návštěvníci kalifornského San Franciska, kteří sem přijedou jen na pár dní, uvidí jen velmi povrchně nejznámější a nejhezčí památky. Je to ale škoda, protože toto krásné a proslulé americké město toho nabízí mnohem víc. Kromě zajímavého mořského akvária se žraloky, ponorky z druhé světové války a starých lodí v přístavu, má návštěvník možnost absolvovat i nejrůznější výlety - na bicyklech, elektrických koloběžkách nebo pěšky - při kterých je zaveden do míst, kam se běžný krátkodobý návštěvník nepodívá. Jednou z takových kupodivu velmi oblíbených atrakcí je večerní "lov duchů San Franciska", kterého se účastní ti, kdo mají rádi tajemno a nadpřirozeno a zároveň se chtějí dozvědět i něco zajímavého z historie města, co by asi v tištěných průvodcích marně hledali.

Kalifornské San Francisko bylo v minulosti a dosud je oblíbeným městem nejrůznějších umělců, mezi nimi i známých spisovatelů. Narodil se tady a část svého dobrodružného života prožil Jack London, působil v něm básník Lawrence Ferlinghetti, který má dodnes své knihkupectví v historické části města. A pokud byste měli štěstí, můžete při jeho návštěvě dokonce starého mistra ještě dnes potkat. K místům, která se vztahují dodnes velice živě k pobytu a dílům amerických spisovatelů, patří bezesporu turisty nejvíc vyhledávaná starobylá restaurace John's Grill. 

Většina návštěvníků kalifornského San Franciska, kteří mají dost času, aby navštívili a podrobně si prohlédli jednu z jeho nejkrásnějších částí - Golden Gate Park, začíná obvykle svou prohlídku jeho východní částí. Tady je totiž soustředěno nejvíc zajímavých památek a půvabných romantických míst.

Většina naší populace má svůj vztah k čertům vyjasněný už odmalička. Od Ladových pohádek s dobromyslnými pekelníky, kteří měli hodně lidských vlastností, přes čerty, kteří o Mikuláši chřastili řetězem za dveřmi a vynucovali si hrozbami a metlou slib, že už nebudeme zlobit (těch jsem se přestal bát, když jsem zjistil, že čert má na nohou tátovy boty). Až po staré i novější filmy, kde ďábel byl velice dobromyslný a odnášel si do pekla jen ty zlé. Tak jako asi ti barvotiskoví pekelní braši z mikulášských perníků s metlou a pytlem v ruce. 

V Muzeu asijského umění v kalifornském San Francisku probíhá v současné době velmi zajímavá a ojedinělá výstava s názvem Umění ostrova Bali, která byla uspořádána ve spolupráci s kulturními institucemi Indonézie a zejména ostrova Bali, o jehož svébytnou a starobylou kulturu se jedná. 

O Farallonských ostrovech jsem se poprvé dozvěděl při četbě knih mého oblíbeného spisovatele z dětských let Jacka Londona. V jedné z povídek líčil své dobrodružné výpravy s rybáři a pašeráky whisky, se kterými se plavil na Farallonské ostrovy. London žil v Oaklandu u San Franciska, kde je dodnes k vidění slavná krčma s názvem Poslední šance, kterou rád navštěvoval a ani zmíněné ostrovy nejsou až tak daleko.

Brzy ráno se vydávám na další cestu po ostrově Bali mikrobusem,ve kterém se mnou tentokrát cestují čtyři slovenští turisté s průvodkyní z Bratislavy. Dva mladé páry, které se vydaly poznávat Indonésii, jsou zvídaví lidé, máme si o čem povídat a cesta tak rychle utíká.

V poslední době se nabídky poznávání San Francisca a jeho okolí rozšířily o několik dalších možností - samozřejmě podle kapsy a času toho, kdo sem přijíždí. Jednou z nich jsou cesty na bicyklech, které si můžete pronajmout až na dva dny.

Většina návštěvníků San Franciska omezí obvykle své cesty mimo město na nedalekou rezervaci sekvojí Muir Woods nebo do Yosemitského národního parku. Nedaleko kalifornského pobřeží u San Franciska leží ale ještě jedna velice zajímavá přírodní mořská rezervace - Farallonské ostrovy.

Po letu z Vídně s delším mezipřistáním v Kataru a pak ještě v Singapuru, jsem po příjezdu z letiště v Denpasaru na indonéském ostrově Bali velice uvítal láhev rýžového vína, která na mne čekala na přivítanou v pokoji mého hotelu v centru letoviska Sanur na jihovýchodním pobřeží. Bývala to prý malá a zapadlá rybářská vesnice, než ji objevili turisté a zjistili, že také tady jsou krásné písečné pláže a zákoutí, nepostižená zatím tolik všemi možnými výdobytky civilizace.

Po všech toulkách Texasem si ponechávám město San Antonio nakonec jako pověstnou "třešničku na dortu" všech zajímavých zážitků, protože mnozí Američané o něm prohlašují, že je nejkrásnějším městem Texasu. Zdejší domorodci jsou opravdu velcí vlastenci, kteří právem nedají na své město dopustit a jsou velice hrdí na odvahu svých předků, díky kterým získal kdysi tento stát svobodu a samostatnost. 

V texaském San Antoniu se skoro na každém kroku setkávám s ochotou místních pomoci cizincům. Tato příjemná vlastnost rodilých Texasanů se projevuje i při mé návštěvě místního informačního centra, kde se vyptávám na možnost návštěvy ranče někdejšího amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona. Pokud nemáte vlastní či vypůjčené auto, zbývá jen zaplatit si celodenní výlet autobusem, který nabízí několik zdejších cestovních agentur. Rozlehlý ranč leží totiž více než sto kilometrů severně od San Antonia v hornaté texaské krajině Hill Country.

Ze San Franciska v Kalifornii, kde se v létě I na podzim teploty pohybují kolem dvaceti stupňů, přilétám s přestupem v San Diegu brzy odpoledne, kdy tady denní teploty dosahují právě maxima. Vítá mě dusné horko kolem čtyřiceti stupňů, které jen málo poleví v noci. Než se dostanu i s batohem na stanici Grayhoundu, s klimatizací a studenou vodou z kohoutku, jsem pořádně oblit potem. 

V mém plánu cest po jihozápadním Švýcarsku mi zbývá jeden volný den a já dlouho uvažuji nad tím, kam vyrazit. Krásných míst i nejrůznějších památek, které jsem zatím neviděl, je tady tolik...Vyřeší to za mě můj přítel Bohouš Cimprich, bývalý námořník, usazený už dlouhá léta ve Švýcarsku, u kterého mám svou základnu. Z města Monhey, kde se právě nacházím, to totiž není vůbec daleko na francouzské hranice. Proč bych se tedy nemohl podívat do známého horského střediska Chamonix a odtud na horu Mont Blanc?

Slunce rychle zapadalo nad hřebeny hor kalifornského pohoří Sierra Nevada, blížil se večer a já sjížděl po úzké silnici serpentinami v hlubokých lesích do údolí, abych se dostal ještě před svítáním k dálnici do Sacramenta a pak do San Franciska. Z autorádia mi k tomu vyhrávala kazeta s písničkami Waldemara Matušky.

Ten,kdo v létě nebo začátkem letošního podzimu zavítá do Kalifornie a bude mít dostatek času také k návštěvě některých muzeí, by měl rozhodně navštívit také Muzeum asijského umění na hlavním náměstí Civic Centru naproti městské radnici v San Francisku.

Mám štěstí, že při poznávání krás Švýcarska mohu strávit několik dní v domě mého přítele, dobrého znalce zdejší přírody a výborného fotografa, který žije ve frankofonní oblasti země už mnoho let. Rodilý Jihlavan a svého času námořník na zaoceánských lodích Bohumil Cimprich emigroval do Švýcarska už v roce 1982 a od té doby žije v malebném a starobylém městě Monthey nedaleko Ženevského jezera.

V době, kdy trávím několik dnů na ostrově Džerba u pobřeží Tuniska, mám možnost splnit si svůj sen. Chci se tentokrát podívat o kus dál na pevninu a do pouště, hlavně na tuniský jih do Tatauine a berberské horské oázy Chenini. Mareth byl ale pro mně překvapením.

Když jsem v roce 1984 emigroval za poněkud dramatických okolností přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko do Ameriky - o čemž jsem napsal později knížku "Neobyčejné cesty", která vyšla roku 1992 a kterou vysílal téhož roku jako četbu na pokračování český rozhlas na stanici Praha, domníval jsem se, že závažné existenční starosti i psychické problémy, které s sebou přináší emigrace, mi nadlouho zabrání psát a publikovat.

Národní park Rocky Mountain patří bezesporu k nejpřitažlivějším místům v Coloradu krásou svých hor, vodopádů, ale také množstvím zvířat, žijících v horách, jejichž vrcholky se tyčí až do výšky přes čtyři tisíce metrů. Po několika dnech, strávených v Denveru a jeho okolí, jsou teď pro mne hory přitažlivým magnetem.

Jak oznámil už před časem starosta San Franciska, město se bude snažit pro potřeby svých obyvatel i turistů o úplné pokrytí příjmu bezdrátového internetu WI-FI.

Na Antilopí ostrov, největší ostrov na Velkém solném jezeře severně od Salt Lake city ve státě Utah, se dostávám až pozdě odpoledne. Přestože mi letecká společnost Southest, se kterou jsem přiletěl už před polednem ze San Franciska, zajistila na týden rezervaci auta u společnosti Budget přímo na letišti, došlo ke komplikacím, které hrozily zhatit můj plán k velké cestě přes Utah a Idaho.

Významné zlepšení služeb, zavedl zdejší dopravní podnik na zastávkách autobusů a trolejbusů.

V Domě pánů z Kunštátu v Brně probíhá zajímavá výstava, kterou pod názvem, "Eduard Ingriš - fotografie" uspořádalo společně Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně s Národním památkovým ústavem v Plzni, občanským sdružením Pro Photo a Domem umění města Brna.

Na západ od hlavního města Colorada, kde se kdysi na širokých a travnatých pláních popásala stáda bizonů, leží město Golden, v němž se na konci svého života usadil známý dobrodruh a lovec Buffalo Bill. Přesněji plukovník William Fredrik Cody, někdejší jezdec Ponny Expressu, zlatokop a vojenský zvěd. Hrdina mnoha dobrodužných knih, které už naši rodiče čítali se zatajeným dechem.

Spisovatele Jana Beneše jsem poznal po příchodu do Kalifornie v roce 1986. Některé jeho knížky jsem znal už z domova, tady mě ale zaujaly jeho povídky ze Spojených států, které vycházely v exilových časopisech. A nakonec se mi dostaly do rukou také jeho knihy "Banánové sny" a "Zelenou nahoru".

Pokud přijedete do San Franciska koncem léta, můžete se zúčastnit zajímavé expedice za bílými žraloky.

Turisté, kteří přijíždějí z celého světa poznávat krásy Kalifornie, míří obvykle na ta nejznámější místa - Yosemitský národní park, Údolí smrti, Hollywood. A samozřejmě také San Francisko s mnoha jeho zajímavými atrakcemi a památkami.

Tropické noci pod rovníkem v Keni jsou dusné a vrtule pod stropem v mém hotelovém pokoji jen nepatrně zviřuje horký vzduch. A tak jsem rád, že dnes musím vstát už brzy ráno, kdy na obloze nad velkým baobabem v hotelové zahradě ještě vybledle září Jižní kříž.

Brzy ráno opouštím hotel Coral Palm Beach, který je mou základnou k cestám po zajímavých místech pobreží Keni a také do vnitrozemí. Tentokrát mířím za krokodýly.

Do San Franciska dorazila zajímavá lodní zásilka - patnácti tunová část trupu legendárního parníku Titanik, který se potopil v dubnu roku 1912 a na jehož palubě zahynulo více než tisíc lidí.

Letos si obyvatelé San Franciska a jeho návštěvníci připomínají, že je to právě 100 let od doby, kdy se 18. dubna roku 1906 otřásla země a při velkém zemětřesení a následném požáru bylo město z velké části zničeno.

Mikrobus, ve kterém cestuje naše osmičlenná skupina s cejlonským průvodcem - hodně tmavým a nevysokým mužem, který nás občas k popukání rozesmává svou zvláštní češtinou - se vyhýbá dírám na úzké silnici, buvolům a domorodcům a za okénky se míhají palmy, banánovníky a světlá zeleň rýžových polí. A někdy také plantáž kaučukovníků nebo pole s ananasy, což všechno připomíná, že jsem zhruba šest stupňů na sever od rovníku a v pravých tropech, kde teploty v této době - koncem listopadu a začátkem prosince - dosahují až 40 stupňů celsia.

Průvodce po amerických záchodech je zdánlivě kuriózní, ale velmi potřebná kniha, kterou vydal pan Arthur Frommer.

Dvě největší společnosti, které provozují taxislužbu v San Francisku, nechaly do svých vozů zabudovat jednoduché počítače určené pro pasažéry.

V Muzeu asijského umění v San Francisku (Asian Art Museum) je od pondělí 13. června otevřena velice zajímavá a unikátní výstava, jaká se vidí málokdy.

V poslední době se staly pro návštěvníky San Franciska velice populárními poznávací cesty na jízdních kolech. Je to zároveň také jedna z nejlevnějších možností, jak si prohlédnout všechny zajímavé památky a zároveň lákavá místa na severu za mostem Golden Gate.

Po dvou hodinách letu ze San Franciska vypadá cíl mé cesty z okénka letadla velice lákavě. Velký mořský záliv s několika ostrůvky, vysoká homole kopce s majákem a na jeho okraji žlutý písek úzké pláže, táhnoucí se několik kilometrů až k zeleni džunglí obklopující město ze tří stran. Teď v září ovšem není vhodná doba k návštěvě mexického pobřeží Tichého oceánu, protože i tady těsně pod obratníkem Raka panují pořádná vedra, která znepříjemňují život turistům i obyvatelům města. Mazatlán jich má přes 80 tisíc a v turistické sezóně se jeho luxusní hotely na nábřežní promenádě zaplňují zejména Američany, kteří sem přijíždějí lovit typické ryby zdejších vod - mečouny. V této oblasti Pacifiku jich údajně žije 8 druhů a někteří dosahují velikosti přes dva metry při váze do 160 kilo.

Malým turbovrtulovým letadlem se navečer přemisťujeme z Tel Avivu do přímořského letoviska Eilatu. Hotel Palmira nedaleko letiště, kde jsme využili možnosti vcelku levného a dobrého ubytování, se pro nás stává na příští týden solidní základnou k cestám na některá zajímavá místa Izraele.

Letadlo izraelské společnosti El Al ztrácelo výšku a nasazovalo na přistání. Pod námi se objevila světla Tel Avivu. Konečně jsme v zemi, kterou jsem si odedávna přál navštívit a o níž jsem četl tolik příběhů, zkazek i románů.

Po několika letech, kdy byla uzavřena stará budova secesního restaurantu Cliff House v San Francisku, došlo konečně k jejímu opětovnému otevření v budově, kterou kompletně renovovali.

Před více než deseti lety jsem poprvé navštívil Paříž a jednou navečer po prohlídce Eifelovy věže jsem zamířil k paláci Invalidovny, kde podle informací z průvodce měla být kromě jiného také hrobka císaře Napoleona. Viděl jsem předtím na jedné z fotografií zblízka ten velký mramorový sarkofág a chtěl jsem si pořídit snímek, ale byl už večer a palác byl zavřený. Odcházel jsem s trochou lítosti a umínil si, že někdy v budoucnu, pokud bych se dostal do Paříže, bych si to místo měl prohlédnout.

V letošní turistické sezoně se objevila v ulicích San Franciska nevelká, futuristicky vyhlížející auta bez dveří v pastelových barvách.

Po New Yorku, kde překvapení turisté mohli před časem najít pomalované krávy z umělé hmoty a po Seattlu ve státě Washington na západě USA, kde na nejrůznějších místech v centru objevíte všelijak pomalovaná prasata (jedno dokonce s křídly ) se připojilo k "bláznivým" uměleckým  projektům také San Francisco.

Zatímco většina turistů, kteří navštíví americký západ, směřuje do měst jako San Francisco nebo Los Angeles, je už mnohem méně těch, kteří se vydají dál na sever, kde leží na pobřeží neméně zajímavé a stejně krásné město s trochu podivným jménem Seattle.

Cesta lodí k ostrovu Blake Island, ležícím v zálivu Puget Sound, netrvá ani půlhodinu. Ostrov je zarostlý bujným pralesem, žijí zde "severní Indiáni" a můžete tu spatřit jejich tance, obyčeje a překrásné totemy.

Do Everettu, kde má továrnu světoznámá letecká firma Boeing, je to z centra Seattlu jen nedaleko. Právě tady se vyrábějí její proslulá největší letadla Boeing 747-Jumbo a Boeing 767.

Většina turistů, kteří navštíví San Francisko a mají zájem a také trochu víc času, se vydávají obvykle na návštěvu ostrova Alcatraz, který leží v zálivu na dohled od města a je proslulý tím, že v celách jeho věznice žili dlouhá léta proslulí zločinci, jako například známý mafián Al Capone. Málokdo z návštěvníků města projeví zájem o návštěvu většího ostrova, který se rozkládá jen kousek dál na sever od Alcatrazu.

Jako atrakci a skutečnou kuriozitu minulosti najdete v Seattlu i sochu Lenina. Téměř pětimetrový ruský diktátor z bronzu sem byl převezen před pár lety bohatým Američanem, který sochu objevil a zakoupil ve slovenském Popradu.

Poněkud větší omšelá bárka, hrdě označovaná jako linkový přepravní parník, spojující mexické pobřeží Yucatanu s ostrovem Isla Mujeres, měla toho dne ráno, kdy jsme se rozhodli vyplout na někdejší ostrovy pirátů, opravdu pestrý náklad. Domorodé Indiány se širokými slaměnými klobouky, kteří převáželi na trh kozy, vepříky a slepice, a jejich snědé ženy v krojích s košíky a nůšemi, držícími za ruce zvědavé okaté děti. A k tomu všemu se na malou loď musí ještě vejít množství beden s banány, ananasy a kokosovými ořechy pro ostrovní obchody, takže se nám zdá, že se tahle stará kocábka musí každou chvíli převrátit. ale průzračné modravé moře je dnes naštěstí klidné, takže po necelé půlhodině plavby se před námi objevuje nízký břeh s palmami a nad jejich korunami se tyčí do výše štíhlý bílý a růžový maják.

Město Dahab na břehu Akabského zálivu je nevelké arabské městečko, plné obchodů se suvenýry - koberci, tepanými talíři, vodními dýmkami, taškami a nejrůznějšími ozdobnými předměty z velbloudí kůže. A hlavně neodbytnými obchodníky, kteří lákají a někdy doslova vtahují zákazníky do svých krámků.

Zajímavou výpravu po stopách duchů starého San Franciska nabízí návštěvníkům města oficiálně turistické informační centrum.

Končilo léto 2001 a já se po několika měsících strávených na západě Ameriky těšil na cestu domů. Byl začátek září a už několik dní jsem měl v práci dlouhodobou (a z velké části neplacenou) dovolenou, která mi umožňovala odebrat se opět do Evropy.

Pronajímám si v Salt Lake City od místní agentury vůz a vydávám se napříč státem Utah k hranicím Colorada. Mým cílem je Národní park Dinosaur, který jsem toužil spatřit od doby, kdy jsem shlédl film "Jurský park". Právě tady, v divoké horské krajině, kterou dnes protéká řeka Green River, se před miliónem let proháněli pravěcí ještěři, tyranosauři a brontosauři, jejichž kosti zůstaly ve zdejších skalách. A nad tím nejhlavnějším nalezištěm byla postavena budova muzea, které se stalo cílem návštěvníků z celého světa.

Mezi nejzajímavější a svou historií a nakonec i současností nejtajemnější státy amerického západu patří Utah. Zaujal mne už od doby, kdy jsem si přečetl útlou knížečku A. C. Doyla "Studie v šarlatové", která beletristickou formou napínavého příběhu líčí příchod mormonů v 1. polovině 19. století na území dnešního Utahu ke slanému jezeru, kde založili město Salt Lake City a upevnili pozice své církve, vystavěli bělostné chrámy a postupně i celé obrovské centrum, kam dnes přijíždí davy poutníků a turistů z celého světa. Město, které bylo nedávno dokonce dějištěm Olympijských her.

Američtí agenti federální protidrogové služby a pracovníci lesního hospodářství objevili v poslední době v odlehlejších oblastech Kalifornie několik menších plantáží rostlin, určených k výrobě omamných drog.

Tajemné kruhy v obilí se objevily na poli překvapeného farmáře severovýchodně od San Franciska nedaleko města Fairfield, které leží u dálnice I-80, spojující San Francisko s hlavním městem Kalifornie Sacramentem.

V roce 1991, krátce před svými 86. narozeninami, zemřel Eduard Ingriš v nemocnici v nevadském Renu - a jak mi sdělila později jeho paní, několik dní před smrtí se mu záhadně ztratil stříbrný medailónek se svatou Růženkou z Limy, který nosil celý život na krku. Už se nikdy nenašel. Teď po letech, kdy jsem musel cestu z různých důvodů odkládat, se mi konečně podařilo vyjet do Peru. Samozřejmě jsem si umínil, že kromě jiných míst, které jsem chtěl vidět - Machu Picchu, záhadné obrazce na poušti Nazcy, plovoucí ostrovy na jezeře Titicaca - najdu a navštívím hrob svaté Růženky v Limě a že jménem svého přítele pozdravím jeho patronku, ve kterou tolik věřil.

Kdo z nás si na trampech u ohně nebo na školních výletech alespoň jednou nezazpíval Niagáru, ti krásnou písničku plnou dálek a teskné touhy? Moc se mi tenkrát líbila, a tak jsem se jednou zeptal kamarádů, kteří ji považovali za jakousi "trampskou hymnu", kdo je vlastně jejím autorem. A poprvé jsem tenkrát uslyšel jméno Eduarda Ingriše, známého a oblíbeného hudebního skladatele z doby mezi dvěma světovými válkami, o kterém se mi podařilo jen zjistit, že "žije někde v Americe". Pokládal jsem to za samozřejmé a přirozené, že autor písně o Niagaře žije v blízkosti své milované řeky, někde daleko za železnou oponou a devatero horami a oceánem. Nepřekonatelně daleko, abych se o jeho osudu mohl dovědět víc. A jen když se zpívala jeho písnička, představil jsem si zadumanou postavu na břehu velké řeky.

Právě před sto lety projel napříč severem Spojených států známý průkopník amerického automobilismu Horacio Nelson. Jeho slavnou cestu ze San Franciska do New Yorku přes Oregon, Idaho a další severní státy se rozhodl v těchto dnech zopakovat 52-letý profesor kalifornské univerzity, doktor medicíny David Kessler.

Podzemní a příměstská rychlodráha BART, která spojuje San Francisko s okolními městy a obcemi na poloostrově i pevnině, zahájila od neděle 22. června provoz na novém úseku tratě metra do nové stanice na mezinárodním letišti.

V San Francisku už znovu začaly fungovat hodiny na věži známé Ferry Building, hlavní budovy přístavu, která je symbolem města pro každého, kdo přijíždí nebo připlouvá z východu od pevniny.

Pokud pomineme několik jedovatých hadů a nějakého toho škorpióna, tak jediné co je v přírodě Severní Ameriky skutečně nebezpečné je medvěd. Když se tento chlupáč pak objeví v těsném sousedství San Francisca, tak to vzbudí pochopitelně značný rozruch.

Oblíbený malebný most Golden Gate - Zlatá brána, který je snad nejvíce fotografovaným objektem San Francisca, je kromě turistů také oblíbeným místem pro sebevrahy. Jeho poslední obětí se teď stal jednadvacetiletý mladík, trpící maniakálními depresemi, který krátce před tím zavraždil nic netušící úplně cizí starší ženu na její obvyklé polední procházce. Skok z mostu do vod zálivu vrah samozřejmě nepřežil.

Soumrak přišel velice rychle. Než autobus dojel z městečka Sharm El Sheikh na samém jihu Sinaje přes poušť na úpatí hor, uplynuly více než tři hodiny, během kterých jsme se ještě stačili zastavit na několik sklenek silného čaje v malém táboře beduínů. Následovaly ještě dvě nucené zastávky s kontrolami pasů na horské silnici, přehrazené napůl barely s pískem. Až tady u vojenských stanic, kde nechybí betonové věžičky a pytle s pískem, nebo i pojízdné kovové štíty, ze kterých čouhají namířené hlavně samopalů, si turista uvědomuje, jak se Egypťané snaží zajistit jejich bezpečnost.

Na jaře se přeci sází na pukající ledy.

Modrá obloha slibuje už od časného rána krásný horký den. V přízemí rozlehlé budovy "Terminalu" v San Franciscu, kam přicházím chvíli před osmou, už netrpělivě přešlapuje několik cestujících s batůžky na zádech nebo jen taškami v rukou. Budova je sídlem Greyhoundu - společnosti, která vás za přijatelnou cenu dopraví pohodlnými klimatizovanými autobusy kamkoli v Americe. Jak jsem zjistil, když jsem hledal možnost, jak navštívit proslavené město nevadských kasin Reno, existuje ještě levnější a snad i zajímavější způsob cesty do Nevady.

...a tak jsem v košili americké pobřežní hlídky cestoval do Peru. Projela se mnou z Limy kolem divoké řeky Urubamby na Machu Picchu. A pak vlakem na jih k bolivíjské hranici na jezero Titicaca, kde jsem navštívil Indiány Urose na plavoucích jezerech z rákosu totory. V malém letadle jsem se proletěl nad pouští, pořídil fotografie i diapozitivy několik desítek metrů velkých opic, kolibříků astronautů a dalších udivujících výtvorů, o kterých tvrdí pan Däniken, že měly sloužit pro orientaci mimozemšťanům. A pak jsme se na večer vraceli zpět do Limy...

Autobus, který mě vezl z letiště, odbočil od břehů modrého jezera Ontario, minul vysokou vyhlídkovou věž s otáčivou restaurací na vrcholku a zamířil do ulic starého Toronta. Jeho konečnou stanicí je starobylý secesní Royal York Hotel, svého času největší hotel Britského impéria. Nádherná, impozantní budova, uvnitř se zlacenými stěnami a křišťálovými benátskými lustry, ve které přespávali všichni významní návštěvníci města - od anglických králů a královen, až po slavné herce Hollywoodu.

V Soulu zažíváme první a také naštěstí jedinou nepříjemnou příhodu naší cesty. Protože se nám nedaří najít ve spletitých uličkách malý "yongwan" (levný hotel) Emerald, kde jsme si zajistili předem noclehy, bereme si taxi - a vykutálený a dosti nebezpečně vyhlížející muž nás veze přes naše protesty kamsi za město. Chová se neurvale, ale nakonec se nám přece téměř násilím podaří přinutit ho, aby nás odvezl tam, kde nás naložil. Pak s pomocí ochotných Korejců nacházíme náš hotýlek. Také tady spíme na rohožích. I v těch nejlevnějších hotelích je čisto, tekoucí teplá voda, na chodbách automaty s tekoucí chlazenou pitnou vodou zdarma i s papírovými pohárky.

O Koreji mi poprvé vyprávěl před mnoha lety kterýsi náhodný známý, který její severní část navštívil pracovně. Nešetřil superlativy, když mluvil o přírodě i památkách "země jitřní svěžesti" - a ve mně se nepozorovaně usadila někde na dně duše touha tu zemi jednou uvidět na vlastní oči.