Podivuhodné Santa Fe

Jako kluk jsem svého času míval velice rád dobrodružné filmy z divokého západu, zejména ty, které vznikly podle románů Karla Maye. A klíčová scéna jednoho z nich mi utkvěla hlavně v paměti. Známý hrdina Old Shaterhand v ní pomáhá osadníkům se svým pokrevním bratrem náčelníkem Apačů, bránit nádraží v Santa Fe, napadené nepřátelskými a patřičně krvelačnými Indiány.

Scéna vrcholí příjezdem vlaku s lupiči, kdy lokomotiva vykolejí a následně smete obří dřevěnou nádrž, určenou na vodu pro kotle lokomotiv. Ten film jsem tenkrát navštívil několikrát a tak se mi ta scéna vybavovala v mysli, když jsem se chystal k cestě do amerického státu New Mexiko.

V plánu jsem měl samozřejmě i jeho hlavní město a umínil jsem si, že musím to nádraží z filmu mého dětství také navštívit. Přestože film asi vznikl někde jinde, ale doufal jsem, že snad podle skutečné předlohy. Každopádně tu šlo asi o boje při známé indiánské vzpouře z poloviny 19. století, na kterou doplatil hlavou americký guvernér a z níž vyvázla jen náhodou krásná žena dobrodruha Kita Carsona.

Vjíždím do Santa Fe, nejstaršího z hlavních měst amerických států, které bylo založeno španělskými kolonisty už v roce 1610. Z té doby také pochází jeho nejstarší budovy, postavené z nepálených cihel vepřovic a omazaných okrovou hlínou. V mnoha z nich můžeme vidět také "vigas", což jsou části podpěrných trámů podlah a podstřeší, které stavitelé nechali vyčnívat ze zdí. 

Na hlavním náměstí - Plaze, ale i mnohde jinde, mají tyto domy ještě malebná dřevěná podloubí, která ve zničujících letních vedrech poskytují ochranu před pálícím sluncem. Stálo by možná za to navštívit toto město i v zimě, kdy napadne sníh a ještě zvýrazní všechny kouzelné barvy, zejména při západech slunce. 

Centrem náměstí, tak jak to bývá ve všech mexických městech, je velký a pečlivě zavlažovaný park s bílými lavičkami a rozměrnou besídkou, kde se o víkendech konají koncerty. A na náměstí nacházím také někdejší španělský guvernérský palác z roku 1610, který pokládám nejdříve jen za rozlehlejší přízemní dům.

Je to jediná budova ve městě, kde mi není dovoleno fotografovat ani filmovat, bez udání důvodů a bez možnosti si za to třeba i připlatit, přestože vstupné není nikterak nízké. Na zákaz dohlíží několik strážců a všude jsou nainstalovány kamery se zvukovým upozorněním, takže porušit tento nesmyslný zákaz je téměř nemožné. Celkem to nechápu, protože v muzeu není nic tak zvláštního, snad jen guvernérova pracovna hned u vchodu, velice stroze vybavená. A snad ještě skromnější palácová kaple a několik sálů, ve kterých se připomíná historie těchto míst. A samozřejmě velký obchod se suvenýry, jak je už vžitým americkým zvykem. 

O mnoho zajímavější se mi jeví indiánský trh Navahů pod celým dlouhým podloubím paláce venku. Muži i ženy, leckdy v malebných krojích, tady rozložili na barevné tkané deky a koberce své drobné výrobky. Stříbrné šperky s tyrkysy, koberečky, vyřezávané či z hlíny vypalované figurky. Je to opravdu velice pestrá pastva pro oči i objektivy kamer četných turistů. Jen o pár bloků dál na dohled od náměstí se vypíná na nevysokém pahorku katedrála Sv. Františka z Assisi z poloviny 19. století. 

Nacházím před ní barevnou sochu jakési indiánské svaté, ke které místní obyvatelé přinášejí květiny. Katedrála je uvnitř docela malebná a je zvláštní zejména umístěním rozměrné křtitelnice uprostřed kostelní lodi. Má prý sloužit současně ke křtům dětí i dospělých. 

O mnoho zajímavější z historického hlediska je stará misie San Miguel z roku 1610, kterou nacházím o pár ulic dál za katedrálou. Nedaleko ní mě směrovka přivádí k prý nejstaršímu domu ve Spojených státech, který pochází také z počátku 17. století. 

Tak jako misijní kostel je i tento dům postaven z omítnutých nepálených cihel a sloužil jako obydlí zdejších mnichů. Misie je uvnitř velice malebná, má dřevěné trámové stropy a pěkný oltář ve stylu španělsko indiánského baroka, vytvořený indiánskými umělci. 

Také tady, právě tak jako předtím v katedrále, mohu fotografovat bez omezení a dokonce je mi vlídnou dozorkyní nabídnuta dřevěná palička, kterou si mohu zazvonit na velký zvon z 19. století, zavěšený uvnitř u vchodu kostela na trámové konstrukci.

V centru města je množství restaurací a hospůdek s přijatelnými cenami a typickými mexickými jídly. A také obsluhou, se kterou se mohu domluvit i španělsky. To všechno si vychutnávám, ale přesto spěchám, abych se už dostal tam, kam mě to od začátku táhlo. Na to legendární nádraží ze Santa Fe mého dětství.

Určitě tu je, protože železnice stále ještě spojuje několika vlaky denně hlavní město s městem Albuquerque, kde je velké mezinárodní letiště a kde obvykle začínají všichni, kdo přijíždějí poznat Nové Mexiko. Odpolední slunce pořádně připaluje a já míjím velký luxusní hotel, postavený ve stylu starých indiánských sídel, uvnitř ovšem s náležitým vybavením i klimatizací a kde ceny začínají od téměř čtyř set dolarů za noc. Jen pár kroků od něj nacházím koryto řeky Santa Fe . Nevěřícně hledím na mizivý potůček, který se ztrácí v trávě a písku a místy je prakticky vyschlý. V deštivých obdobích je ovšem pořádnou řekou, jak mi líčí jeden z domorodců. 

Nádraží je až na okraji města a já zatím přicházím k moderní budově State Capitolu, vládní budově a sídlu guvernéra. V tomto případě guvernérky, která je původem Indiánka . Budova je velká a supermoderní, má ovšem zajímavý indiánský ráz a také před vchodem je socha indiánského bojovníka. Uvnitř udržuje klimatizace příjemný chládek a tak se ochlazuji z horka venku prohlídkou velkého sálu pod mohutnou kopulí a chodbami, kde jsou vystaveny zajímavé práce indiánských umělců s náměty krajiny, pouští a hor Nového Mexika. Ani tady nemám problémy s pořízením snímků. 

A pak už se vydávám konečně k nádraží a po cestě míjím ještě jednu z misií, tentokrát mnohem mladší a zasvěcenou Panně Marii Guadalupské. 

Potom už konečně přicházím ke staré nevelké budově nádraží v Santa Fe, ve které je dnes muzeum s vlídným zaměstnancem, který mne obdařuje prospekty a informacemi. A pak přicházím na místa, která se mi kupodivu zdají povědomá. Zbytky původních kolejí končí u rozlehlé staré budovy někdejších železničních skladů a depa .A jen o kousek dál je moderní kolejiště s osobními vlaky. A pak - velká dřevěná nádrž na vodu k napájení parních lokomotiv.

Dnes už je to  samozřejmě jen replika té někdejší, která má jen připomínat historii těchto míst. Ale je tu a já odcházím spokojen, že jsem našel ta dávná místa mých dětských snů a dobrodružství, přestože už dnes vypadají poněkud jinak. Rozhoduji se, že v Santa Fe zůstanu ještě další den, protože město rozhodně stojí za to. A navíc se večer právě otevírají malebné hospůdky s mexickými tacos a nachos, ve kterých hraje lidová hudba a kde obsluhují dívky v krojích a s kovbojskými klobouky na hlavách. To všechno je okouzlující a horké novomexické Santa Fe, na jaké se nedá zapomenout.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava