Záletník a milovník zvířat na Bítově

Za zády nám zůstaly zákruty úzké lesní silnice, objevil se most přes modravou zátoku Vranovské přehrady a v dálce nad zalesněným kopcem silueta mohutného hradu. Blížíme se k cíli, čeká nás ale ještě poslední část cesty plná serpentin , než se konečně dostáváme k jednomu z nejzajímavějších hradů západní Moravy.

Hrad Bítov byl vybudován už v 11. století nad soutokem řek Dyje a Želetavky jako významná pevnost u zemské hranice na ochranu obchodníků a poutníků. Za krále Přemysla Otakara II. byl důležitým správním centrem celého kraje, sousedícího s Rakouskem. Později ve své historii ho mělo v držení několik významných i méně známých šlechtických rodů. Mezi ty významnější patřili pánové z Lichtenburka nebo z Vlašimi. Za jejich panství byl hrad rozšiřován a dostavována nová opevnění a paláce. I další majitelé, kterými byli hrabata Daunové, si z hradu sice snažili vytvořit pohodlné modernější sídlo, ale naštěstí zachovali jeho středověký ráz. 

Hrad Bítov - foto: Lumír Pecold

Hrad tak úspěšně přežívá až do konce 19. století, kdy ho poslední majitel, kníže Radzivill, prodává Jiřímu Haasovi z Hasenfelsu. Je to doba, kdy úspěšní a významní průmyslníci Rakousko-Uherské monarchie leckdy dosahují nejen významných vyznamenání, ale také šlechtických titulů. To je také případ podnikatele Haase staršího, majitele porcelánky u Karlových Varů, obchodního paláce ve Vídni a dalších rozsáhlých statků a majetků. V roce 1912 obdrží od císaře Františka Josefa I. dědičný baronský titul. A protože jako šlechtic by měl mít i nějaké pořádné rodové sídlo, kupuje hrad Bítov.

Do hradu vstupujeme jednou ze středověkých obranných věží, ta druhá, Výrovka, kam vede padací most, je běžně pro veřejnost uzavřená. Rozsáhlý romantický komplex hradu má ještě docela zachovalé opevnění, které tvoří břitová věž a hláska s hradbami kolem rozsáhlé hradní zahrady. Nás ale zajímá ten největší a nejdůležitější objekt - hradní palác. 

Baron Jiří Haas z Hasenfelsu

Tady totiž prožil velkou a nejdůležitější a z velké části i velmi příjemnou část svého života baron Jiří Haas z Hasenfelsu. Po smrti svého otce v roce 1914 zdědí sice hrad, ale odchází do bojů první světové války, kde nakonec v hodnosti hejtmana získá i několik vyznamenání a na své panství se vrací až v roce 1921, ovšem už jako vcelku velmi majetný šlechtic s tučnou apanáží, kterou dostává z rodinného majetku od své matky z Vídně. Nic mu tedy nemůže bránit v tom, aby si náležitě upravil vybavení komnat hradního paláce, ve kterém žije. 

A protože je velkým milovníkem zvířat, odmítá je lovit a raději si je na hrad pořizuje živé. Má své oblíbené psy a postupně si na Bítově zařizuje menší zoologickou zahradu. Pokud některá zvířata uhynou, dává je vycpat a tak má na hradě rozsáhlou sbírku, která se naštěstí dochovala. V roce 1932 dochází ke stavbě Vranovské přehrady a údolí i s vesnicí Bítov je zatopeno, jeho hradu se to však nedotkne. V širokém okolí je hradní pán velice oblíbený. Má rád lidi a často navštěvuje krčmy v okolních vesnicích, kde s nimi popíjí a leckdy prý platí útratu celé hospodě. A pak se vrátí na svůj hrad, kde chová oblíbenou lvici Mici, se kterou někdy i obědvá, zatímco služebnictvo se děsí. Pokud uhynou jeho oblíbení psi, dává je také vycpat. A tak dnes návštěvníci mohou vidět sbírku 51 vycpaných psů - mezi nimi i jednoho vlka.

Baron Jiří Haas byl ovšem také pověstný elegán, který většinou oblékal svou rakouskou uniformu z doby monarchie - a to prý i později v době protektorátu a měl doširoka pověst "bítovského Casanovy". Byl velkým milovníkem žen, které prý získával svým šarmem a penězi. A samozřejmě nadějí na to, že se stanou šlechtičnami. Jak mi svého času vyprávěl můj otec, který byl krátce osobním šoférem baronky z Police, objížděl pan Jiří okolní obce a měl rozsáhlý seznam svých milenek, kterým samozřejmě mnohdy za jejich lásku bohatě platil. Nikdy se ale neoženil.

Teď vstupujeme do hradního paláce a procházíme komnatami. Venku se mezitím nakupily černé mraky, zatáhlo se a vstupní hala a za ní i další hradní komnaty jsou téměř ve tmě. Než se podaří zajistit osvětlení je atmosféra téměř strašidelná. Připomínám si mého otce, který vyprávěl o tom, jak baron Haas, který byl prý přesvědčený antifašista, byl těsně po válce nucen hrozbami opustit svůj hrad a milovaná zvířata i sbírky. Neudělal to. Oblékl si svou oblíbenou rakouskou důstojnickou uniformu a ve své posteli se zastřelil. Prý tady někdy obchází jeho duch, kdo ví? Tu postel můžeme vidět v jeho ložnici, kde je na zemi i kožešina z jeho lvice Mici, procházíme salony i jídelnu z dob hrabat Daunů i velký taneční sál. A terasu odkud je nádherný pohled hluboko dolů na vody zátoky Vranovské přehrady. 

Baron Jiří Haas z Hazenfelsu byl v roce 1945 pohřben v hradním kostele Nanebevzetí Panny Marie. A tak je vlastně pořád tady a připadá nám, jako by se s námi přátelsky loučil, když hrad Bítov opouštíme. Není divu, měl přece lidi rád.

Neoznačené foto: Jaroslav Paclík

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava