Tanu Tuwa i Podkarpatská Rus jako oběti doby

Existovala kdysi jedna zemička u jezera Issyk Kul, která si po první světové válce a bolševické revoluci dovolila vyhlásit samostatnost. A jelikož doba byla bouřlivá a představitelé tohoto malého státu prohlašovali i v názvu svou loajalitu k velkému rudému sousedu, byla jim tímto státnost velkomyslně ponechána - dokonce i Stalinem, který ji respektoval až do roku 1944. Takže Tanu Tuwu - Tuvinskou republiku, jsem našel i v prvorepublikovém přehledu tehdejších států světa, které ji zřejmě braly docela vážně.

Asi se toto nerovné sousedství malého byť mezinárodně uznaného státečku dost podobalo vztahu dravé šelmy se sousední myší, který možná nějakou chvíli vydrží, dokud šelma potřebuje. A pak stejně dojde k tomu, že myšku nakonec sežere, když splnila svou roli. Takže k tomu došlo rok před koncem války, kdy už měl zřejmě sovětský diktátor všecko jasné a na nikoho se už rozhodl se neohlížet. Tanu Tuwu prostě zabral a připojil, jak to měli ostatně Rusové ve zvyku už z doby carů. 

Co na tom, že to vždycky nešlo tak lehce, jako v tomto případě, kdy prezident Tuvinské republiky a její vláda zmizeli a zřejmě zahynuli někde ve stalinském Gulagu? Takže - kdo si vzpomene na nějakou samostatnou zemičku Tanu Tuwa? Snad jen na Labutě nad jezerem Issyk Kul. To vše je hodně daleko a co moloch zachvátil, už nevrátí. Alespoň bychom tedy měli vzpomenout taky na naši Podkarpatskou Rus. Tu část našeho státu, kde žili v dobách Masarykovy republiky vcelku svorně Rusíni, Židé, Maďaři atd. A kam jezdili Ivan Olbracht i další spisovatelé, malíři a fotografové. A také mnozí trampové do divočiny lesů, hor, pastvin a jezer i hradů sedmihradských knížat. O zemi o které psal Karel Čapek. Součást našeho tehdejšího Československa, kde lidé na někdejší republiku dodnes vzpomínají a snad si jí mnozí i váží, protože byla demokracií, která i jim poskytovala všeliké možnosti. A kterou nakonec spolu s naší armádou do posledka někteří bránili. A to ještě dokonce až do 18. března 1939! 

Takže při vzpomínkách na Tannu Tuvu bychom jako na další rozhodně neměli zapomenout na naši Podkarpatskou Rus. Přestože nám bylo garantováno obnovení našeho státu v předválečných hranicích, tohle Stalina nezajímalo. Část našeho státu, Podkarpatskou Rus si násilím připojil roku 1945, když předtím dal vyhnat naše úředníky a policii z našeho území! A dodatečně si to pak dal odsouhlasit jako dar. To už asi naší vládě nic jiného nezbývalo, než vzdát se významné části NAŠEHO území, kusu NAŠÍ republiky!

To samozřejmě krvavému diktátorovi nebylo dost. Rozhlížel se po okolí. A napadlo ho Mongolsko se sice silně prokomunistickou vládou, ovšem rovněž samostatný stát. Proč ho nepřipojit a nerozšířit tak rudé impérium, když už měl půl Evropy. A tak se obrátil na mongolskou vládu, která ochotně (nešlo odmítnout) uspořádala referendum o připojení k velkému bratru. Tentokrát ovšem Stalin tvrdě narazil, protože Mongolové v roce 1946 velkou většinou odmítli stát se součástí SSSR. A tak si samostatnost svého (i když vazalského státu) přece jen uhájili, protože tak odůvodnili svou neochotu být přímou součástí SSSR. A násilím to asi právě nešlo...

Po dlouhé době zase podobný scénář - gruzínská Abcházie, Jižní Osetie pak Krym a Donbas. A snad pak celou Ukrajinu? A pak ... Tak nezapomínejme na Tanu Tuwu. A to všecko předtím a pak. Je to smutné a poučné.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava