Za historií Dubaje do pevnosti Al Fahidi

Z našeho hotelu, který leží v jedné z úzkých křivolakých ulic staré dubajské čtvrti Deira, se vydáváme na zhruba hodinovou cestu k mořskému zálivu. Přestože taxíky v Dubaji nejsou nijak drahé, volíme raději pěší túru uličkami starého města, abychom poznali zblízka jeho skutečný život - a navíc je naším záměrem najít po cestě krámek, kde bychom si mohli za přijatelnou cenu koupit arabský chalát.

Cestou míjíme obchody a obchůdky s arabskými sladkostmi, chlebovými plackami a kebabem, zlatnické krámy s výlohami plnými nádherných šperků jako z pohádek Tisíce a jedné noci. A také butiků s textilem pro ženy, před kterými jsou vystaveny figuríny exotických dam, oděné do stříbrem a zlatem vyšitých rouch, jemných jako pohádkové pavučiny.

Cestou se vyhýbáme indickým, pákistánským i arabským obchodníkům a řemeslníkům, kteří nám nabízejí své výrobky a snaží se nás vlákat do nitra svých krámů nabídkami posezení u kávy nebo čaje. Až se nám nakonec daří najít nevelký obchod s látkami a koberci, kde také nabízejí tradiční arabské oděvy. Mladý prodavač nás hbitě navléká do sněhobílých chalátů,kterým nechybí ani tradiční pokrývky hlavy - bílé šátky s černými masivními kruhy pro uchycení na hlavě. Po zuřivém smlouvání, po kterém jsme s cenou konečně spokojeni my i prodavač, si je odnášíme ven, když jsme předtím úspěšně odmítli koupi nádherných perských koberců a látek. 

Tady jsme už blízko mořské zátoky, kam dorážíme po pár minutách. Naším cílem je přístaviště starobylých dřevěných člunů, které za pouhý jeden dirham převážejí zájemce přes široký záliv na druhou stranu do nejstarší části města-někdejšího starobylého centra Dubaje, jehož počátky prý sahají do třetího tisíciletí před naším letopočtem. 

Už v té době tady existovalo sídliště, navštěvované obchodními karavanami, které spojovaly Mezopotámii s územím kolem údolí Indu. Osada a později město si zachovalo význam a slávu svých tržnic a řemeslníků až do pozdního středověku. Na jeho ochranu dali vládnoucí šejchové postavit v roce 1787 pevnost Al Fahidi, která přes dvě staletí bránila město před invazemi nepřátelských arabských kmenů, ale hlavně před piráty z někdejšího Pirátského pobřeží, pro které byly bohaté přístavy a města lákavým soustem. 

Procházíme kolem přístavišť obchodních lodí, na které nakládají přístavní dělníci pytle se zbožím a za nimi pak nacházíme převozníky s jejich čluny. Zdánlivě nevelké dřevěné motorové lodě pojmou až dvacet pasažérů. Po asi patnáctiminutové plavbě se ocitáme na druhé straně zálivu, kde nás vítají starobylá zastřešená tržiště s mnoha obchůdky a pestrý dav mužů v bílých i barevných chalátech a žen, zahalených až po oči v černých burkách. Ze štěrbin na nás hledí živé i zvědavé oči. To už ale vycházíme na náměstí s velkou mešitou, která je cizincům nepřístupná. 

Pevnost Al-Fahidi

Míříme k vysokým hradbám pevnosti Al-Fahidi, které se tyčí uprostřed náměstí. Bránu pevnosti stále ještě střeží dvě mohutná stará děla. Od roku 1971 je ale někdejší obranná pevnost a zároveň nejstarší budova města už jen muzeem, které schraňuje vzácné památky dubajské historie. 

Na čtvercovém nádvoří opatřeném rohovými věžemi, si návštěvník může prohlédnout typické dřevěné obchodní lodě a čluny zdejších lovců perel. Ve vnitřních hradebních prostorách jsou vystaveny zbraně arabských lovců a válečníků.

Zajímavé jsou i dva obytné domy z bambusu, postavené na nádvoří. Jeden z nich má typickou "větrnou věž", která sloužila jako primitivní ale účinná klimatizace. Věže jsou duté a svým unikátním systémem ochlazovaly vnitřní prostory domu ve velkých vedrech. Mnohde se používají dodnes. 

Pravou pokladnicí poznání historie a života arabských emirátů jsou ale pro návštěvníka rozlehlé podzemní prostory pevnosti. Jsou rozdělené na několik částí - procházíme tu maketami uliček téměř živého arabského města s dílnami řemeslníků - tkalců, kovářů, ševců, zbrojířů a keramiků,ve kterých figuríny mužů a zahalených žen v životní velikosti jsou střídány filmovými záběry skutečných činností a doprovázeny reálnými zvuky, abychom vzápětí nato vešli do arabské kavárny, ve které muži popíjejí čaj a kávu a pokuřují své oblíbené vodní dýmky. 

Ve výstižných textech se nám dostává poučení o historii území arabských emirátů, ale také o všem, co postupně tvořilo jeho dnešní prosperitu. Ve velké hale se můžeme seznámit se životem stavitelů lodí, rybářů, někdejších arabských pirátů i lovců perel.

Ty byly jedním z hlavních zdrojů bohatství Dubaje, než přišel naftový boom. Potápěč jako živý s lanem kolem pasu loví ze dna perlorodky.A hned vedle se ve vitrínách lesknou skutečné perly, jaké si pak o kus dál váží obchodníci na malých speciálních váhách. 

V další místnosti je arabská škola, kde učitel s rákoskou dohlíží na chlapce při výuce čtení z koránu. Samostatná část je věnována životu v arabských domácnostech - jsou tu figuríny žen, které šijí, vaří, přinášejí vodu ze studny, opatrují děti.

Zajímavou částí muzejních sbírek jsou také archeologické vykopávky z lokality Al Qusais, kde je vystaveno množství originálních předmětů, zbraní a keramiky, ale také starých dokumentů. Jen o kousek dál se ocitáme v dubajské poušti se stanem beduínů a muži, sedícími u ohně. 

Filmy, fotografie a výstižné texty vyprávějí o životě kočovníků, o dávných bojích a také o životě dubajských šejků, kteří se stali zakladateli dnešního moderního a bohatého státu. Prohlídková trasa nás dovádí do obchodu se suvenýry. Tady se, na rozdíl od arabských súků na tržištích, nesmlouvá. Ceny jsou ale rozumné a tak si mnozí návštěvníci právě odtud odnášejí to, co by možná jinde nesehnali - například typické zakřivené dýky a hlavně publikace v nejrůznějších jazycích.

Vycházíme znovu ven pod modrou oblohu s pálícím sluncem do nevelkého parku kolem pevnosti, kde je na podstavci umístěna replika starodávné arabské galéry. Blíží se podvečer a já si teprve teď uvědomuji naplno, že jsme v muzeu pevnosti Al Fahidi strávili celé odpoledne. A zdá se mi to skoro málo - protože tady by při podrobné prohlídce mohl a snad i měl člověk strávit celý den a právě tady začínat svou cestu po Dubaji a ostatních arabských emirátech.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava