Sigiriya - perla starobylé Srí Lanky

Mikrobus, ve kterém cestuje naše osmičlenná skupina s cejlonským průvodcem - hodně tmavým a nevysokým mužem, který nás občas k popukání rozesmává svou zvláštní češtinou - se vyhýbá dírám na úzké silnici, buvolům a domorodcům a za okénky se míhají palmy, banánovníky a světlá zeleň rýžových polí. A někdy také plantáž kaučukovníků nebo pole s ananasy, což všechno připomíná, že jsem zhruba šest stupňů na sever od rovníku a v pravých tropech, kde teploty v této době - koncem listopadu a začátkem prosince - dosahují až 40 stupňů celsia.

Vysoké teploty jsou provázeny ještě také značnou vlhkostí vzduchu, připomínající prádelnu. Při pohledu na našeho malého a značně snědého průvodce vzpomínám na vůbec prvního domorodce z Cejlonu, se kterým jsem se zcela náhodou setkal ještě jako malý kluk v rodné Jihlavě. Jediný černoch, kterého jsem do té doby poznal, byla malá soška mouřenína na pokladničce vánočního Betléma v jihlavském kostele Matky boží. Takže jsem zákonitě pokládal velmi tmavého sinhálce pana Gunaratnu, který u nás studoval na filmové fakultě v Praze, za černocha.

Teprve mnohem později ve škole a pak při četbě cestopisů pánů Hanzelky a Zikmunda jsem poznal svůj omyl. Že na Cejlonu, pozdější Srí Lance žijí Sinhálci (asi 80%) a Tamilové (20%), kteří spolu po dlouhá léta válčili . A to už ve středověku, kdy po invazích z Indie a následném vydrancování byla cejlonská města zakládána znovu vždy dále na jihu. A znovu dobývána.

Srí Lanka je ovšem ostrovem starobylé a bohaté kultury, která se tady rozvíjela od vzniku prvního samostatného království ve 4. století před naším letopočtem. A v následujících staletích se tady pak vystřídalo množství králů, aby později vzkvétající domorodé státy zničili Portugalci, Holanďané, a nakonec Angličané. Když zemřel poslední král z Kandy, stal se ostrov v roce 1814 anglickou kolonií. Díky tomu se tady teď mohu domluvit skoro s každým anglicky, a právě proto se na Srí Lance jezdí vlevo. Ta doprava je ovšem dosti chaotická a jak poznamenává náš průvodce, je i pro domorodce, který stráví nějaký čas mimo ostrov, velice těžké vyznat se v řízení a jezdit bez nehod.

Zatím mám stále před očima "sloní sirotčinec" v Pinnawale, kde jsem viděl poprvé zblízka typická posvátná zvířata tohoto ostrova - slony. Těch divokých prý žije na Srí Lance ještě přes dva a půl tisíce, zatímco v zajetí v Pinnawele jich chovají zhruba 65. Turista je může vidět zcela zblízka, pozorovat krmení mláďat mlékem a být přitom, když se desítky slonů přijdou koupat do tropické řeky.

A ještě mám před očima také nádherné skalní chrámy buddhistického kláštera u Dambully, kde v komplexu jeskyní jsem mohl obdivovat barevné sochy Budhy i dávných cejlonských králů. Při výstupu do kopce ke klášteru se dají pozorovat opice, které se živí obětními dary z oltářů a loudí na poutnících sladkosti. Pět velikých jeskyní skalního chrámu by si svou fantastickou ornamentální výzdobou zasloužilo celodenní prohlídku, ale náš čas je zoufale omezen a navíc dusné vedro je tak úmorné, že nedovoluje delší pobyt. Pot stéká přes oči tak, že nevidím ani na hledáček kamery a tak uvítám i horký vítr na nádvoří u kašny s lotosy, odkud je pěkný výhled na zelenou džungli, která pokrývá ostrov až do dálky k moři. A když pak projíždíme úzkou silnicí, zkříží nám cestu malé stádo divokých slonů. Za chvilku mizí v bujné zeleni stromů a palem a my vyjíždíme do volné krajiny.

V dálce poměrně rovné krajiny, porostlé jen nízkou vegetací, se náhle před námi objevuje vysoká oblá skála. Je to Sigiriya, jedna z nejzajímavějších a nejkrásnějších památek Srí Lanky. O jejím významu svědčí i to, že byla zařazena do seznamu památek UNESCO. Na této skále, vysoké přes 200 metrů a ležící v celkové nadmořské výšce 377m., byl totiž v 5. století našeho letopočtu vybudován jedinečný královský palác a zároveň jakási skalní pevnost, jediná svého druhu na Cejlonu. K jejímu vzniku se vztahuje dávný legendární příběh, plný zrady, nenávisti a pomsty, který jako by vypadl z krvavých dramat pana Shakespeara. Neodehrál se ovšem na některém z evropských královských dvorů, ale ve starobylé srílanské Anuradhapuře.

Na jeho počátku byla touha královského levobočka Kasyapy, syna krále Dhatusena a jeho palácové milenky, po královském trůnu. Problém byl v tom, že král Dhatusen měl ještě syna se zákonnou manželkou, prince Mogallana, který se měl stát podle práva po jeho smrti králem. Podle staré legendy se prý levoboček snažil přemluvit svého otce, aby mu umožnil získat později trůn, ale když se mu to nepodařilo, krále Dhatusena s pomocí svých přátel svrhl z trůnu a dal zaživa zazdít. Stalo se to roku 473. Princi Mogallanovi se naštěstí podařilo včas uprchnout ke svým královským příbuzným do Indie a přísahal nevlastnímu bratrovi že otcovraždu náležitě pomstí.

Od té doby žil prý Kasyapa v neustálém strachu a začal proto budovat na vysoké skále Sigiriya mohutnou pevnost. Ta byla hlavní součástí velkého palácového komplexu, obklopeného širokým vodním příkopem, tehdy prý plným krokodýlů. Pevnost byla postavena s nádhernými zahradami, parky, bazény a fontánami, do kterých prý voda byla přiváděna keramickými trubkami a kanálky z nádrží na vrcholu skály.

My teď přecházíme po nízkém mostě vodní příkop a branou ve zbytcích dodnes úctu budících kamenných hradeb, vstupujeme dovnitř, abychom si prohlédli místa kde se král Kasyapa snažil v přepychu a mezi svými milostnicemi style="mso-spacerun: yes">  zapomínat na otcovraždu, kterou spáchal. Procházím kolem bazénů, zaplněných vodou kolem zbytků palácových budov a chrámů až k úpatí vysoké hory. Ocitáme se mezi starými stromy, stoupáme po kamenných schodech k dalšímu pásu mohutných hradeb a za nimi pak příkře dál, odkud se nám otvírá nádherná vyhlídka na svěží zeleň džungle a rýžových polí hluboko pod námi a také na celý komplex královských zahrad pod námi.

Po kratším výstupu strmým železným točitým schodištěm se dostáváme na okraj nevelké jeskyně, která skrývá 22 fresek z 5. století našeho letopočtu. Jedná se o skutečný unikát, protože tyto malby mladých polonahých žen, "panen ze Sigiriye", jsou jedinými svého druhu, které se na Srí Lance dodnes dochovaly v dobrém stavu. Podle našeho průvodce jich tu prý bylo mnohem víc, ale většinu z nich zničili z náboženských důvodů buddhističtí mniši.

Dlouho se nemůžeme odtrhnout od portrétů hezkých mladých dívek, ozdobených květy a perlovými náhrdelníky. Před mnoha staletími žily právě v tomto paláci a pevnosti.

O pořádný kus výš pak konečně vystoupáme po dalším schodišti a stezce na rozsáhlé nádvoří, podle kterého má komplex svůj název - Sigiriya - "Lví Brána". Kdysi tu totiž stával obří lev, který hlídal vstup na vrchol skalní pevnosti. Dnes z něj zbyly jen obří tlapy s bránou, kterou se dostávám po schodišti a pak už jen po příkrých skalních výstupcích až nahoru.

Tady vítají návštěvníky zbytky královské pevnosti na rozloze téměř dvou hektarů se schodišti, obvodovými zdmi paláců, nádržemi na vodu a také velkým bazénem s kamenným královským trůnem poblíž. Odtud se díval král Kasyapa na krajinu hluboko pod sebou. Odtud nejspíše také vyhlížel roku 491 invazní vojska v čele s princem Mogallanem, který konečně přicházel pomstít svého otce a vstoupit na trůn. Král Kasyapa prý vyjel vstříc nepřátelskému vojsku na slonu v čele své armády, bitvu ovšem prohrál a skončil svůj život skokem ze sigiriyjské skály.

My z ní teď sestupujeme zpět a na jejím úpatí nacházíme další tichá zákoutí v zeleni letitých stromů a keřů, schodiště, široké terasy. A také jeskyně, jako je například ta, které říkají "hlava kobry" kde nacházíme také zbytky skalních kreseb.

Nedaleko ní sedí na bobku polonahý muž nad proutěným košíkem a vyluzuje kvílivé tóny na píšťalu z bambusu a tykve. Je to zaklínač hadů, jenž vábí hrou a pohybem píšťaly ven pořádnou kobru. Ta se hbitě souká z koše a snaží se odplazit pryč. Muž ji ale rychle vhazuje spět a přiklápí víkem. Nemohu odolat, když mi místo ní nabízí, abych si podržel v rukou skoro dvoumetrového hada - škrtiče, silného jako ruka. Suchá jemná hadí kůže by nebyla vcelku nepříjemná, ale had se kroutí a snaží se o kousnutí a ovinutí kolem mého krku a tak se ho rád zbavuji.

Tak jako všichni turisté, i my se stáváme dole kořistí prodavačů nejrůznějších suvenýrů, kteří mají své stánky umístěné velice takticky podél jediné přístupové cesty. Pokud projevíte o něco jen náznakem zdvořilý zájem, už se prodejce jen ztěží zbavíte. Dá se ale samozřejmě smlouvat a tak si nakonec odnáším za celkem přijatelnou cenu divoce barevnou dřevěnou masku "dobrého ducha" s vyplazeným jazykem a vykulenýma očima a píšťalku na krocení hadů. Jak zjišťuji později, jsou v nákupním centru, kam nás zavádí průvodce, mající z prodaných suvenýrů zřejmě svůj patřičný podíl, ceny jsou několikanásobně vyšší.

Vzdalujeme se od Sigiriye. Ještě naposled se ohlížím za tou zvláštní pevností na vysoké skále, která byla místem dramatických událostí v dobách dávných králů a jedním z uzlových bodů v dějinách Srí Lanky. Jedeme dál do vnitrozemí, do hor, a pak ještě dál na jih. Tam čekají další chrámy, starobylá města a také čajové plantáže tohoto překrásného a zajímavého ostrova, který už svého času uchvátil natolik naše cestovatele Hanzelku a Zikmunda, že o něm napsali obsáhlou knihu "Cejlon- ráj bez andělů". A samotného pana Zikmunda natolik, že se sem ještě nedávno znovu vrátil. A získal si i mne, že bych se sem rád občas znovu vracel, přestože si teď po ničivé vlně tsunami nedovedu ani představit, kolik z těch míst, které jsem na Srí Lance navštívil, změnilo svou tvářnost, kolik lidí i celých vesnic a městeček, kterými jsem na jihu projel, úplně zmizelo. Snad se tam někdy vrátím a znovu je najdu.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava