V indiánské rezervaci Taos Pueblo

Z města Taos, kam jsem se vydal po stopách někdejšího slavného zvěda, stopaře, průvodce karavan a nakonec generála americké armády Kita Carsona, který tu dožil svůj dobrodružný život a je pohřben na taoském hřbitově, se vydávám dál na sever. Asi deset kilometrů odtud se nachází na úpatí pohoří Sangre de Cristo jedno z nejmalebnějších a nejznámějších indiánských sídlišť - Taos Pueblo. Indiánská rezervace, která byla už před časem zařazena do seznamu světových památek UNESCO, je zároveň nejstarším nepřetržitě obývaným indiánským sídlem tohoto typu ve Spojených státech a je americkým národním historickým památníkem.

Cesta z Taosu stoupá do hor a později odbočuji na prašnou silnici, kterou lemuje džungle keřů a velkých opuncií, občas se objevují i louky, na kterých se pasou koně. Ale to už se blížím k Pueblu, které mne vítá bránou v místy až třímetrové zdi, která obklopuje indiánskou vesnici. Okrově hnědá hradba, která měla v tisícileté historii sídliště bezesporu obranný význam, uzavírá dnes svébytný svět domorodých obyvatel a brání nevítaným cizincům ve vstupu v obdobích indiánských svátků a slavností, kterých se nikdo cizí nesmí účastnit. Mám štěstí - dnes se nic takového nekoná a tak jsem po povinné registraci vpuštěn do puebla. 

Taos Pueblo

Naštěstí je tu možnost individuální prohlídky, ale musím nejdříve podepsat prohlášení, že budu dodržovat přísná pravidla, vyhlášená domorodou samosprávou, která platí na území rezervace. Není tu například dovoleno fotografování domorodých obyvatel bez jejich svolení, ani "svatých míst", kterými jsou místa náboženských slavností, vstup do indiánských domů nebo k posvátné říčce Red Willow Creek, která protéká osadou.

Taos Pueblo

Výjimkou jsou domy, ve kterých jejich majitelé prodávají turistům vlastnoručně vyrobené suvenýry - šperky s tyrkysy, luky a šípy, keramiku a tomahavky, vyrobené z kamenů ze zdejších hor, upevněných na dřevěné rukojeti šlachami z bizonů. Strážci rezervace vybírají poplatky za vstup, fotografování a filmování, které jsou důležitým příjmem od turistů pro společné hospodaření osady. Od těchto plateb jsou osvobozeni jen novináři či profesionální filmaři, pokud si ovšem předem zajistí potvrzení z kanceláře guvernéra v hlavním městě Santa Fe. 

Jak zjišťuji později, indiánští strážci sledují velmi pozorně všechny návštěvníky a dbají na to, aby byli viditelně označeni potvrzením o platbě za své kamery. Od vstupu do osady podléhají jurisdikci domorodé rezervace a v případě porušení pravidel a zákonů by se museli zpovídat představitelům "velké rady" na jejím území. 

Kostel v Taos Pueblo

Zatím nás ale místní vítají vlídnými úsměvy a zvou na velké "náměstí", jehož dominantou je nedaleko brány budova kostela z nepálených cihel. Dvě světle hnědé věže s bílou budovou kostela obehnanou zdí, mne lákají ke vstupu. Kostel sv. Jeronýma z roku 1851 sice patří k nejnovějším stavbám v rezervaci, ale byl postaven ve stylu originálního "indiánského baroka", jaký mají podobné stavby z dob španělských misionářů. Silné zdi z nepálených cihel, omítnuté hlínou zvenčí, zevnitř pak obílené vápnem, poskytují chládek v parném létě a teplo v zimě. Kolorit doplňují mohutné stropní trámy a naivní pestře malované a některé i do krojů oblečené sošky svatých a panny Marie, které si domorodci nesmírně váží, protože tu prý vykonala několik zázraků.

Kostel v Taos Pueblo

Protože i v tom, co pokládají Indiáni za chládek, mne oblévá pot, vycházím raději ven. Odpolední slunce ozařuje nedaleký domorodý hřbitov, plný dřevěných křížů se zbytky starého kostela uprostřed. Zdejší obyvatelé jsou oficiálně ze tří čtvrtin dobří křesťané, kterým ovšem nic nebrání v tom, aby praktikovali domorodé obřady a rituály. 

Během nich mají všichni cizinci přísně zakázán vstup do osady, takže se můžeme jen dohadovat, co se tady v době posvátných indiánských svátků odehrává. Hřbitovní kostel je velmi starý. Byl postaven už roku 1619, kdy byli domorodci španělskými misionáři a vojáky po dobrém a hlavně silou obraceni ke křesťanství. Vyústilo to ve velkou indiánskou vzpouru v roce 1680, jejíž vedení se chopilo právě taoské Pueblo a při které se podařilo Novému Mexiku osvobodit se na dvacet let od španělské nadvlády. Až do roku 1700, kdy se Španělé vrátili a přes zoufalý odpor znovu dobyli i tuto významnou osadu v horách. 

Taos Pueblo

Myšlenek na svobodu a samostatnost se ale hrdí Indiáni nikdy nevzdali a tak ještě v roce 1847, kdy Nové Mexiko už bylo americké, se Pueblo zúčastnilo vzpoury domorodců a osadníků proti americkým úřadům. Byl při ní usmrcen guvernér Charles Bent a po porážce povstalců byli mnozí z nich a také indiánští náčelníci oběšeni na hlavním prostranství osady.

Procházím postupně celým Pueblem, které se skládá ze severní a jižní části, oddělených od sebe říčkou Red Willow Creek, přes kterou se dá přejít po třech můstcích. Jako první mne zaujmou velké a pospojované obytné domy v severní části, nazývané v indiánském jazyce Hlaauma, které prý jsou starší než tisíc let. Jsou to také "adobes" - budovy z nepálených cihel, omítnuté okrově zbarvenou hlínou. 

Zblízka mohu pozorovat modře natřené dveře a okenice a v nestřežené chvíli i vylézt po žebříku na střechu jedné z budov. Pro zdejší indiány je to jediný způsob, jak se dostat do domků, postavených stupňovitě nad sebou a tvořících velký komplex. Nedaleko nich narážím na rozsáhlém prostranství na podivnou a dosti rozsáhlou dřevěnou konstrukci, připomínající silně primitivní lešení. Jak se dozvídám od jednoho z indiánských strážců, jedná se o sušárnu masa, kukuřice a zeleniny. Vysušením na slunci si tady připravují domorodci z ulovených zvířat hlavně oblíbené sušené maso "jerky". 

Hliněná pec u domu

Za lovem se vydávají hlavně do blízkých hor, které se malebně tyčí v pozadí za severní částí osady. Jdu až na její okraj, kde začíná hustá džungle, která se táhne až kamsi k horám, kde vyvěrá na posvátných místech v Sangre de Cristo zdejší říčka, důležitá zásobárna pitné i užitkové vody pro celé Pueblo.

Překračuji Red Willow Creek po dřevĕném mostĕ a vstupuji do jižní části indiánského sídliště, která se v místním jazyku Tiwa nazývá Hlaukkwima. Tady mám na rozdíl od severní části možnost vidět zblízka víc menších domů, pozorovat život vně i uvnitř a také do některých vstoupit - ovšem jen tam, kde jejich obyvatelé zároveň prodávají turistům své výrobky. 

Starý hřbitov

U domů nesmějí obvykle chybět typické indiánské hliněné pece "horno", ve kterých ženy obvykle pečou chleba a další dobroty z těsta. Výtečný domácí chléb pak nabízejí domorodci při východu z osady turistům a mnozí si ho rádi kupují na cestu. Výdělky z veškerého prodeje jdou opět do společného rozpočtu osady. Jak jsem byl informován, celé rezervaci vládne Kmenová rada, složená z třiceti náčelníků, která volí každý rok výkonné a bojové náčelníky. Ti se pak všichni starají o ochranu osady, styk s okolním světem a ochranu přírodního bohatství. A také samozřejmě o dodržování starých tradic, zvyků a obyčejů - aby nebyly porušovány místními ani návštěvníky.

Neodvažuji se je porušit ani já a tak se mi nedaří vyfotografovat ani jediného Indiána, protože všichni oslovení tvrdě odmítají. Až přicházím do domku, kde indiánská babička tká a prodává své koberce. Tvrdě odmítá žádost o snímek a na můj dotaz, jestli mohu fotografovat alespoň jejího malého vnuka, mne hrdě poučuje, že se na to přece musím zeptat jeho. Ona nerozhoduje, je to přece muž. Chlapec přemýšlí, pak ochotně kývne - a je to jediný snímek obyvatele osady, který tady získávám. Nevadí mi to. Z rezervace Taos Pueblo si odnáším mnohem víc - trochu poznání života a zvyků původních obyvatel podhorské krajiny Nového Mexika, kde si ještě pořád žijí spokojeně po svém a v souladu s přírodou.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava