Jak jsem psal a vydával pro krajany v Americe

Když jsem v roce 1984 emigroval za poněkud dramatických okolností přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko do Ameriky - o čemž jsem napsal později knížku "Neobyčejné cesty", která vyšla roku 1992 a kterou vysílal téhož roku jako četbu na pokračování český rozhlas na stanici Praha, domníval jsem se, že závažné existenční starosti i psychické problémy, které s sebou přináší emigrace, mi nadlouho zabrání psát a publikovat.

Doma jsem předtím psal a publikoval v nejrůznějších novinách a časopisech povídky, fejetony a básně . A také množství reportáží z cest , o kterých jsem i přednášel s vlastními diapozitivy, Než vyšel zákaz publikovat a vysílat mé práce, stačil jsem ještě vydat v Mladé frontě také mou první samostatnou knížku Tvrz. Odchodem do ciziny to ale vše skončilo.

Už v Rakousku, kde jsem čekal několik měsíců na odchod do zámoří jsem zjistil, že v zahraničí existují české exilové noviny a časopisy, které mají většinou velmi slušnou úroveň. Jejich vydavateli a redaktory byli většinou někdejší známí a zkušení spisovatelé a novináři - Jožka Pejskar, Vladimír Škutina, Josef Škvorecký … A tak jsem začal znovu psát, zpočátku o svých zkušenostech z totalitního režimu pro Vídeňské svobodné listy, pak pro Československý týdeník v New Yorku. A když trochu pominuly starosti s novou existencí a začal jsem zase cestovat, přibyly i větší cestopisné reportáže v časopisech Západ v Kanadě a mnohde jinde.

V té době se mi už také dostaly do rukou knihy, které vydávalo několik exilových nakladatelství v Americe, Kanadě, Švýcarsku a které jsem hltal jako žíznivec po přechodu pouště. A tak jsem zase pocítil potřebu začít nějakou větší práci, zachytit dobu a vydat svědectví. V kalifornském San Francisku, kde jsme se pak s manželkou na dlouhá léta usadili jsem napsal knihu, ve které popisuji některé z mých dřívějších cest , například do Severní Koreje, Mongolska , Uzbekistánu a některých dalších zemí, ale také mé působení ve službách knížete Leonarda I., panovníka trpasličího knížectví Hutt River v západní Austrálii.

Jak jsem v té době zjistil, renomovaná exilová nakladatelství měla většinou velice málo financí a naplněné ediční plány díky známých autorů zvučných jmen. Později jsem měl něco ušetřených peněz a tak jsem se rozhodl k ráznému kroku - předejít potížím s nakladateli a distributory tím, že budu vydávat knihy sám. Kromě mých vlastních i prózu a poezii i jiných autorů. V mém malém nakladatelství Obzor tak vyšly například i mé "cestovní básně" s názvem "Pozdravy z cest", ke kterým mě inspirovala má putování po Havaji, Mexiku, Argentině, Kalifornii. Připsal jsem je mému nejlepšímu exilovému příteli Eduardu Ingrišovi, hudebnímu skladateli, autoru trampské "Niagáry", se kterým jsem se seznámil v Kalifornii, kde žil až do své smrti v roce 1991. Ingriš byl zároveň velkým cestovatelem a mořeplavcem, jemuž se podařilo za jeho dobrodružné plavby na balzovém voru Kantuta II překonat v roce 1959 Pacifik z Peru až na tichomořské ostrovy.

Knihy, které jsem si vydal, prodávalo přímo české knihkupectví v Palo Altu a jeho prostřednictvím se ocitaly i v amerických univerzitních knihovnách, například na Stanfordu. A hlavně si je objednávali prostřednictvím inzerátů nebo recenzí v krajanských časopisech našinci doslova po celém světě. A bylo pak velice příjemné, když se mi v dopisech ozývali krajané z Austrálie, kteří mi psali, že čtou mou knihu v pralese nebo buši večer u táboráku. A tak ještě i dodnes, dávno poté, co jsem se vrátil z těch dalekých cest domů (přestože do Ameriky se stále vracím ), přetrvává ve mně ten pocit, že kdesi, na různých místech našeho širého světa, jsou v knihovnách moje knížky, po kterých občas sáhnou vzdálení našinci, aby si je přečetli - pro cestovatelskou inspiraci, nebo třeba i jen proto, aby jim připomněly jejich mládí a rodný jazyk.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava