Izrael - země biblických příběhů, pouští a Mrtvého moře - 1.

Letadlo izraelské společnosti El Al ztrácelo výšku a nasazovalo na přistání. Pod námi se objevila světla Tel Avivu. Konečně jsme v zemi, kterou jsem si odedávna přál navštívit a o níž jsem četl tolik příběhů, zkazek i románů.

Vzpomínám teď na výslech před odletem na Ruzyni, kde nám dlouho kladl otázky korektní a nekompromisní úředník společnosti, která měla dopravit mne a mého přítele, profesora Masarykovy univerzity v Brně a vášnivého fotografa Otto Čačku do krásné země, zmítané terorismem a obavami z atentátů. Přes obavy, že snad nakonec ani neodletíme, nám úředníci izraelské společnosti El Al nakonec popřáli šťastnou cestu a dobrý pobyt.

Noční let z Prahy s izraelskou společností byl skutečně velmi příjemný - usměvavé a ochotné letušky nabízely nejen chutná jídla - samozřejmě "košer", ale také nejrůznější drinky, od piva přes výborná izraelská sladká vína po whisky. Najedeni a napojeni jsme teď vyšli před letiště - měli jsme teď celý den na poznání Jeruzaléma, protože malé letadlo do Eilatu v jižním cípu Izraele u Rudého moře mělo odletět až pozdě večer. Je to prý otázka bezpečnosti letů, protože se tak má předejít střelbě na letadla z palestinských území, jak už se stalo několikrát.

Zbývalo najít "šerut taxi" - mikrobusek, který sbírá cestující a vyráží teprve, až je plný. Je to nejlevnější způsob dopravy, který nám také dává možnost prvních kontaktů s domorodci. Jede s námi židovská rodina v typických oděvech. Muž v kaftanu s černým kloboukem na hlavě a pořádnými pejzy, upevněnými po stranách na způsob příčesků. Společně s ním jede žena v dlouhé černé sukni a malý okatý chlapec. Taxík projíždí hornatou vyprahlou a kopcovitou krajinou, aby nás nakonec vyložil pod hradbami Jeruzaléma.

Do nejstarší části města vcházíme Damašskou bránou, nejkrásnější z městských bran, kterou dal v 16. století postavit Sultán Soliman. Míjíme hlídky palestinské milice a další ozbrojence, hlídkující na cimbuří a rázem se ocitáme ve změti úzkých uliček arabského města, plného krámků se suvenýry, vůně orientálního koření a arabského chleba, sypaného sezamovými semínky.

Procházíme ulicí Via Dolorosa, křížovou cestou, kudy musel kdysi projít Ježíš. Jdeme uličkami se starobylou dlažbou, které se kroutí a stoupají kolem krámků řezníků s visícími skopovými a hovězími kýtami, olepenými houfy much. Potýkáme se s neodbytnými prodavači v turbanech a šátcích na hlavách, kteří nás téměř násilím vtahují do hloubi svých obchůdků. Až teď si uvědomujeme, že jsme tady snad jedinými návštěvníky, protože po nedávných atentátech mají zřejmě turisté strach z nebezpečí ze strany islámských extrémistů.

Pro nás to má ale své výhody. Přítel Otta může bez problémů pořizovat své fotografie na barevné stereo diapozitivy formátu 6x6, aniž by mu někdo překážel a bez čekání se dostáváme také do kostela svaté Anny, kde je údajné rodiště panny Marie. A právě tak snadno můžeme vstoupit do krypty Chrámu Božího hrobu, ve které byl prý po ukřižování uložen Ježíš Kristus. Kostel spravuje šest křesťanských církví, které mají jeho plochu rozdělenou mezi sebe s přesností na centimetry. Střídají se i v péči o hrob, takže právě teď ho hlídá mnich ortodoxní církve.

Nebezpečí atentátů v rozděleném Jeruzalémě si uvědomujeme znovu až při cestě ke Zdi nářků, kde procházíme kontrolami vojáků v neprůstřelných vestách a paprsky rentgenů. Také obsahy našich batohů putují na stůl a my jsme podrobeni přísné prohlídce. Stojí to ale za to. Nikdo nám nebrání fotografovat a filmovat věřící Židy při modlitbách u zdi, kam se vkládají do štěrbin psaníčka s přáním, ani krásné izraelské dívky a ženy, které mají za nevysokým plotem vyhrazen svůj prostor k modlitbám. Jen o kousek dál za zdí je nejkrásnější chrám města, mešita "Skalní dóm" se silně pozlacenou kopulí a kachlíkovými mozaikami na stěnách, složenými do ornamentů a pasáží Koránu. Pro věřící muslimy jsou prý tato místa nejposvátnější po Mecce a Medině a tak při kontrole přicházíme o malou lahvičku slivovice z batohu mého přítele. Alkohol je tu přísně zakázán a palestinská milice nám ho nekompromisně zabavuje.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava