V Renu číhají jednorucí bandité

Modrá obloha slibuje už od časného rána krásný horký den. V přízemí rozlehlé budovy "Terminalu" v San Franciscu, kam přicházím chvíli před osmou, už netrpělivě přešlapuje několik cestujících s batůžky na zádech nebo jen taškami v rukou. Budova je sídlem Greyhoundu - společnosti, která vás za přijatelnou cenu dopraví pohodlnými klimatizovanými autobusy kamkoli v Americe. Jak jsem zjistil, když jsem hledal možnost, jak navštívit proslavené město nevadských kasin Reno, existuje ještě levnější a snad i zajímavější způsob cesty do Nevady.

Jednodenní výlety ke stolům s ruletou a za hracími automaty nabízelo svého času v San Franciscu množství cestovních kanceláří za velmi nízké ceny, dotované některými z velkých kasin, které chtějí tímto způsobem získat zákazníky. Ještě před pár lety jich tady sídlilo několik a předháněly se v levnějších cenách i lákavých nabídkách. S všeobecnou ekonomickou krizí ale přišel také úbytek zájmu, takže tady zbyla jen jedna z cestovek s lákavým názvem "Orient express" a ochotnou čínskou pracovnicí, která mě ujišťuje, že se nejedná o žádnou lacinou reklamu, ale že v nezvykle nízké ceně zájezdu je zahrnut dokonce i oběd a "kapesné" v hotovosti. Při takové štědrosti k zákazníkovi by si podle všech očekávání, neměli majitelé vydělat ani na slanou vodu, a tak se zájmem vyhlížím autobus, který nás má dopravit do hráčského ráje.

Oproti očekávání vysloužilého vozidla se skřípajícími brzdami a péry, prorážejícími špinavou koženkou prosezených sedadel, přiráží tiše k chodníku moderní prosklený autobus se sklopnými sedadly a bezchybně fungující klimatizací. Místenky jsou nutné, protože sedadla jsou obsazena do posledního místa.

Teprve teď odhaluji význam lákavého slova "orient" v názvu kanceláře: jejími klienty jsou totiž z velké většiny zdejší Číňané, ti středně a méně zámožní, kteří doufají, že si svou píli, pracovitost a odříkání, ze kterých zatím tak zcela nezbohatli, pronikavě vylepší o milióny, vyhranými v kasinu. Že právě oni chytí už třeba dnes za šosy to unikající štěstí v podobě mincí, které se budou sypat z automatů nebo hromádek žetonů, přistrčených lhostejným krupiérem.

Starší Filipínec s masivním zlatým řetězem na krku a podobnými prsteny na rukou se zdraví s okolosedicími jako se starými známými. Má zájem si povídat i se mnou, protože mne považuje za "hráče začátečníka". A tak se alespoň dozvídám zajímavé informace.

"Znám je skoro všechny, většina z nich jezdí do nevadských kasin pravidelně, protože Kalifornie je v tomhle směru kupodivu dost puritánská, tady platí přísný zákaz hazardních her. Několik malých kasin smějí provozovat jen Indiáni ve svých rezervacích, ale tam zatím ti opravdoví fajnšmekři nejezdí", vysvětluje mi, zatímco venku ubíhá vyprahlá krajina kolem dálnice č.80, přerušovaná občas farmami se stády krav.

"Ten starší Američan, který sedí vzadu, jezdí za štěstím už dlouhá léta." Ukazuje mi muže v důchodovém věku, oblečeného do omšelých a zřejmě různě posbíraných i darovaných kusů oblečení s ušmudlanou igelitovou taškou ze supermarketu na klíně. Tipoval bych ho na první pohled na bezdomovce a soused potvrzuje můj odhad. "Kdysi měl dobré zaměstnání, ale chtěl to zkusit s hraním v kasinech. Možnost zbohatnutí ze dne na den zláká každého. Postupně přišel o všechno, nakonec i o práci, když se hodně zadlužil. Hraní je ale jako droga, nikdy nedokázal přestat, ani když se z něho stal bezdomovec. A tak teď jede prohrát svou skromnou podporu od státu a také to co si vyžebrá na ulicích. Třeba se to štěstí přece jen jednou alespoň trochu usměje..."

Mezi tím náš expres zastavuje krátce v hlavním městě Kalifornie Sacramentu a pak po hodině už vysoko v horách Sierry Nevady, kde máme pár minut na občerstvení. Přes nadmořskou výšku je i tady pořádné horko a vzduch má vůni hustých borovic, rostoucích všude kolem. Sjíždíme pak z hřebenů kolem průzračných horských jezírek, nad kterými se zvedají skalnaté štíty s poprašky sněhu na vrcholcích. Nápisem nás vítá Nevada a pak už je v údolí vidět rozlehlé město s výškovými budovami kasin uprostřed. Vjíždíme do cíle naší cesty - Rena, které samo sebe označuje za "největší z nejmenších měst na světě".

Město, které má asi 130 tisíc obyvatel, bylo založeno v polovině 19. století jako důležitá stanice železnice Union Pacific, a také známého Ponny Expressu, jehož jezdci tudy vozili poštu do Carson City. Ještě v padesátých letech tohoto století bylo Reno mnohem významnější a známější, než Las Vegas, než nastal úpadek a přesun zájmu, takže menší Reno dnes spíše stagnuje. Ale rozhodně se nevzdává - kromě velkých i menších kasin zaznamenávají stálý zájem také zdejší oddací kanceláře a kaple, kam jezdí milenecké páry nejen z Kalifornie, ale i vzdálenějších míst Ameriky, aby se ve vypůjčených šatech dali oddat doslova "na běžícím pásu", ale hlavně rychle a bez problémů a tím se vyhnuli kličkám zákonů a nařízení, platných mnohde jinde. Samozřejmě, také tato činnost znamená stálý příliv peněz do pokladny města.

Náš autobus přijíždí k jednomu z velkých kasin na hlavní třídě, které je sponzorem zájezdu. Tady vystupujeme a šofér se s námi loučí s připomínkou, že odjezd autobusu je večer o půl sedmé ze stejného místa. Dodává ovšem vtipně, že doufá, že mnozí z nás se nedostaví, protože budoucí miliónová výhra jim umožní návrat do San Francisca vrtulníkem. Zatím jsme nasměrováni do vestibulu, kde procházíme kolem stolku, u kterého každý z nás obdrží poukázku na oběd v jídelně kasina v ceně 5 dolarů a pečlivě zabalenou ruličku, ve které je deset dolarů v hotovosti v oblíbených 25 centových mincích. Původní cena celého zájezdu - 21 dolarů - se tak posunula na neuvěřitelně směšnou sumu 6 dolarů, za které by mne běžný autobus dopravil jen pár kilometrů tam a zpět. Po dobrém a chutném obědě (hráči se musejí posilnit, protože hlad není dobrý rádce) se všichni vrhají na hrací automaty, kterým tady říkají "jednorucí bandité". U mnoha z nich sedí američtí důchodci a z obdržených ruliček nebo pohárků do nich o překot ládují mince různých hodnot. Někteří vyhrávají a z kovových misek, do kterých vypadávají výhry, se ozývá rychlé cvakání. Shrabané mince končí obvykle v pohárku, odkud se znovu stěhují do štěrbiny automatů, zatímco hráči tahají za páku.

Klidnější je to u stolů, kde se točí kola rulety a elegantní krupiéři shrabují hromádky žetonů malými hrabičkami, zatímco hezké štíhlé dívky v minisukních roznášejí limonády nebo alkoholové koktejly hráčům, kterým vyschlo napětím v hrdle. Do toho všeho zní hudba a blýskají barevná světla na stěnách i stropě.

Zkouším hru v automatu s pár drobnými, které mi na chvilku přinesou štěstí, pak je opět prohrávám a tak raději vycházím do ulic, abych si prohlédl Reno. Cílem turistů je obvykle hlavní ulice s bránou a nápisem "Největší malé město světa" a pak samozřejmě secesní budovy starších kasin - Harrah`s, Harrold`s, Fitzgerald, Flamino (Plameňák) nebo obrovské supermoderní Circus Circus s velkou postavou klauna nad ulicí. Většina kasin nabízí překvapivě levné jídlo i ubytování v luxusních pokojích - to vše za účelem získání zákazníků. Reno obklopuje poušť a tak je tady pořádně horko. Po prohlídce města ze mě leje pot, ale naštěstí se mohu ochladit v kasinech, kde je díky perfektní klimatizaci chladno i v nejparnějším létě. A navíc tady lákají nejrůznější atrakce - vystoupení zpěváků, kouzelníků a později večer i striptérek. Kdo by se ani s tím nespokojil, najde ještě odvážnější noční podniky, které nabízejí neomezené služby štíhlých dlouhonohých krasavic všech barev pleti.

Ale i ten kdo by sem přijel jen za poznáním krás města a přírody, si může přijít na své. Městem protéká řeka, u které vybudovali pěkný subtropický park s umělým vodopádem, je tu starobylá katedrála a několik muzeí, například muzeum starých zbraní, kde najdete pistole falešných hráčů i kovbojů, muzeum letadel a automobilů. A poměrně nedaleko leží staré zlatokopecké město Virginia City, ve kterém kdysi působil jako novinář Mark Twain, a kde se dodnes cítíte jako na pravém divokém západě.

Pomalu se stmívá, rudnoucí pouštní slunce se odráží od zlacených ozdob a oken kasin. Ještě si prohlížím nejnovější atrakci v kasinu Eldorado - velkou "Fontánu štěstí" s Neptunem a najádami, osvětlenou duhovými reflektory. To už se "lovci štěstí" scházejí znovu u autobusu. Většinou mlčí, protože tady není zvykem podělit se s druhými o radost z výhry. Asi by to bylo i nebezpečné, ti kteří byli o své peníze připraveni "jednorukými bandity" v kasinech, by se možná neváhali zhojit na účet svých spolucestujících. Filipínec se zpět nevrací. Možná skutečně vyhrál nebo spíš chce pokusit osud ještě zítra, kdo ví? Ale to už vyjíždíme zpět do hor a Reno zůstává hluboko pod námi, ale ještě dlouho potom vidím v dálce barevná blikající světla jeho kasin, lákající stále lovce pomíjivého štěstí.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava