Setkávání s Waldemarem Matuškou

Slunce rychle zapadalo nad hřebeny hor kalifornského pohoří Sierra Nevada, blížil se večer a já sjížděl po úzké silnici serpentinami v hlubokých lesích do údolí, abych se dostal ještě před svítáním k dálnici do Sacramenta a pak do San Franciska. Z autorádia mi k tomu vyhrávala kazeta s písničkami Waldemara Matušky.

Vracel jsem se z návštěvy od přítele, hudebního skladatele, cestovatele a mořeplavce Eduarda Ingriše a jeho paní Niny, kteří žili v horách u krásného jezera Lake Tahoe. Ještě jsem byl plný hezkých zážitků z návštěvy, při které mi přítel Eduard hrál na klavír svou trampskou píseň "Niagára", kterou jsme si tentokrát společně zazpívali. A já mu na oplátku pouštěl Matuškovy písničky z kazety, kterou mi poslala z domova maminka. Kupodivu jich hodně znal a podle svých slov si Matušky velice vážil a považoval ho za našeho nejlepšího zpěváka trampských písní.

Teď jsem právě poslouchal mou oblíbenou písničku Eldorádo. A protože jsem byl v autě sám, začal jsem si povídat se vzdáleným Waldemarem. Totalitní komunistický režim doma se ještě v tom roce 1986 tvářil být velice silným a snažil se ujišťovat každého, že se udrží na věčné časy. Ale přesto už se začínal pomalu blížit  k svému neslavnému konci . Kdyby teď utekli ze země takoví umělci, jako jsou Matuškovi, to by byla opravdová rána pro ten podivný režim! Kdyby právě takoví lidé dali najevo, že už v něm nechtějí žít, napadlo mne v té chvíli. Ale věděl jsem, že je to absurdní přání, že velký zpěvák neodejde a že asi ani nemá možnost jen tak odejít. O to větší překvapení jsem zažíval po několika dnech, kdy jsem se ze zpráv z domova dozvěděl, že Waldemar a Olga Matuškovi emigrovali, že odešli do Spojených států a budou žít v Madeira Beach na Floridě. A brzy nato vydali první LP gramodesku českých a moravských lidových písní, kterou už nazpívali ve studiu na Floridě - "Teče voda,teče". A pak následovaly koncerty pro krajany v Americe. Při tom kalifornském v budově Sokola v San Mateu nedaleko San Franciska, jsem se s nimi v květnu 1987 setkal poprvé, brzy poté, když Matuškovi zpívali před plným sálem nadšených krajanů. Když jsme si potom mohli v klidu pohovořit, vyprávěl jsem jim o tom mém tušení jejich odchodu a zeptal jsem se jich přímo, jestli nemysleli na odchod ze země už někdy předtím. Olinka a Waldemar se jen trochu hořce zasmáli. Samozřejmě pomýšleli na emigraci už dřív, ale "ti nahoře" si zpěváka dobře pojišťovali - na cesty do kapitalistického zahraničí je prý nikdy nepouštěli spolu. A když, tak zásadně bez dítěte. "Nejvíc mě teď blaží, že si nějaký bolševik po mém odjezdu neukradl mé bendžo. Dobří kamarádi mi ho sem přivezli", řekl spokojeně Waldemar. Byl příjemně překvapen, když jsem ho informoval o tom, že v Kalifornii žije autor "Niagáry" a mnoha dalších trampských písní Eduard Ingriš. Samozřejmě zná jeho písničky, které v mládí často zpíval a  navíc se učil svého času hrát na kytaru podle Ingrišovy dvoudílné učebnice "Veselé učení na kytaru". A hned mi sdělil, že si samozřejmě přeje svého oblíbeného skladatele poznat a navázat s ním spolupráci. A tak jsem se stal jakýmsi prostředníkem mezi Waldemarem a Olgou Matuškovými a mým přítelem Eduardem Ingrišem.

Spolupráce, kterou navázali, vyvrcholila tím, že se Eduard Ingriš stal oficiálním poradcem při vydání nové gramodesky a kazety Waldemara Matušky "Niagára", kterou zdobil Matuškův portrét od Zdeňka Buriana a na které Waldemar zpívá kromě Niagáry ještě jednu z trampských písní Eduarda Ingriše.

Ten  ještě ve svých 85 letech složil pro Matušku  krásnou "Českou polku" a těšil se, že ji oba budou zpívat na svých dalších koncertech pro krajany. Domluvil jsem jim setkání v Lake Tahoe, na které se, v té době už těžce nemocný Eduard Ingriš, ale samozřejmě i Olga s Waldemarem, velice těšili. Při jednom ze svých koncertů to vyjádřil veřejně Matuška - že alespoň na dálku objímá Eduarda Ingriše a že doufá, že se setkají. Málem k tomu už došlo, ale Olinka s Waldemarem měli podle svých slov při cestě poruchu na starém autě, navíc Waldemar měl v té době zdravotní potíže. Cestu museli odložit a k setkání s cestovatelem a mořeplavcem Eduardem Ingrišem už nikdy nedošlo. Skladatel zemřel v roce 1991. Matuškovi pak ještě mnohokrát koncertovali, jezdili po celých Spojených státech  Kanadě. A na svých cestách pořídili tisíce fotografií, besedovali s krajany. Pro ně vydali také kazety o svém životě na Floridě a cestách Amerikou, kterou si zamilovali. A také dokázali o svých cestách poutavě psát. Setkal jsem se s nimi v Kalifornii ještě několikrát, ale poznal jsem to, až když jsem je potkal naposled v roce 1999. Bylo to tentokrát v Jihlavě při návštěvě mé maminky. Jak jsem zjistil, měli právě v té době autogramiádu v prostorách dnes už zaniklé kampeličky v Palackého ulici v Jihlavě, kde jsem je velice překvapil, když jsem se tam náhle objevil.Byli tam oba i s Waldemarem juniorem a dotazů a povídání nebralo konce. Waldemar mi daroval s pěkným věnováním svou právě vydanou knihu "Tisíc mil, těch tisíc mil...". Je to vlastně pěkný vzpomínkový cestopis s mnoha nádhernými fotografiemi. A doporučil mi, abych si hlavně přečetl jednu pasáž, ve které píše o Eduardu Ingrišovi. "Nikdy bychom neměli odkládat setkání s blízkými lidmi a přáteli. Protože se už s nimi nemusíme nikdy sejít - právě tak, jak se mi to k mé velké lítosti stalo s panem Ingrišem" řekl mi Matuška. Snad se tedy právě s tímhle svým oblíbeným skladatelem trampských písní sejde někde tam "jinde" a zazpívají si spolu Niagáru...

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava