Malý žert velkého císaře - Paříž, Francie

Před více než deseti lety jsem poprvé navštívil Paříž a jednou navečer po prohlídce Eifelovy věže jsem zamířil k paláci Invalidovny, kde podle informací z průvodce měla být kromě jiného také hrobka císaře Napoleona. Viděl jsem předtím na jedné z fotografií zblízka ten velký mramorový sarkofág a chtěl jsem si pořídit snímek, ale byl už večer a palác byl zavřený. Odcházel jsem s trochou lítosti a umínil si, že někdy v budoucnu, pokud bych se dostal do Paříže, bych si to místo měl prohlédnout.

Později jsem na to myslel, kupodivu, stále víc, když jsem vzpomínal na Paříž. A začal jsem litovat, že se mi nepodařilo vidět místo odpočinku toho velkého císaře Francie, o kterém jsem přečetl tolik knih. Léta ubíhala a přišlo mnoho jiných cest a toulek bližšími i vzdálenými místy světa. Skoro jsem zapomínal na Paříž, ale přesto ve mně přetrvala touha, která se vždy znovu oživovala při vzpomínce na tu cestu. Aniž bych věděl, proč se mi ta myšlenka vrací a úporně se mne drží, aby se znovu vynořovala z hlubin podvědomí. Až pojedu jednou znovu do Paříže, musím zcela jistě navštívit Napoleonovu hrobku. -A pak přišel ten sen, ve kterém jsem se v hlubokém spánku ocitl v nádherném kostele, kde jsem nikdy předtím nebyl. V jeho středu byl vyhlouben pantheon, jakási odkrytá hrobka. Když jsem nahlédl dolů, uviděl jsem na jejím dně obrovskou mramorovou rakev.

Ten sen se mi zdál příští noc znovu a pak ještě jednou. V tom druhém jsem scházel po schodech dolů a stále silněji jsem cítil jakousi temnou a hrozivou sílu. Třetí snění mně zavedlo až dolů a donutilo zajít před mohutný mramorový sarkofág, ze kterého čišel chlad a přítomnost čehosi živého a mocného, před čím jsem se nakonec dal na marný útěk. Ale také na tenhle zvláštní sen jsem časem zapomněl. A proč bych si měl také dávat do souvislostí s hrobkou francouzského císaře, kterou jsem nikdy neviděl? A tak, když jsem se konečně zase vydal po letech na zájezd do Paříže, při kterém byla na programu návštěva Invalidovny, vzpomněl jsem si i na to, že jsem kdysi nestačil navštívit místo posledního odpočinku velkého císaře.

Domníval jsem se, že sarkofág, který jsem jednou zblízka viděl na snímku, je umístěn v některém ze sálů paláce. Teprve při jeho prohlídce mi průvodce našeho zájezdu vysvětlil, že Napoleonova hrobka je v kostele za palácem. Její prohlídka je ale z časových důvodů vyloučena a navíc je prý do kostela nutno zaplatit poměrně vysoké vstupné. Byl jsem ochoten dát cokoli, ale průvodce mě znovu ujistil, že hrobka není v programu, máme opravdu málo času a mnoho důležitých památek před sebou. Chtě nechtě jsem se s tím musel smířit a o to déle jsem si prohlížel obrovský palác s bronzovými děly v chodbách a nádvořích, nad kterými jako by se ještě pořád vznášel duch těch dob dávných bitev, vojenské slávy i bídy starých vysloužilců. Konečně jsem vyšel zadním traktem ven a stanul před kostelem, který byl kdysi příbytkem ostatků jednoho z nejslavnějších francouzských králů, "krále slunce" Ludvíka XIV. A po něm císaře Napoleona. Jeho sochu jsem už předtím mohl vidět v prvním patře nad průčelím nádvoří Invalidovny, trochu skrytou mezi sloupy, mohutnou a velkolepou. Naše skupinka se sešla na nádvoří u hradebního příkopu a když jsem přiblížil zjistil jsem, že průvodce vypráví o kostele a odpovídá na dotazy, takže to asi ještě přece jen chvíli potrvá, než se vydáme na další pěší procházku Paříží.

Rozhodl jsem se bleskurychle a rozběhl jsem se ke vchodu do kostela. Teď nebo nikdy! Z dvojitých skleněných dveří právě vycházela starší dáma z našeho zájezdu, která byla hbitější než já a stačila si už rychle prohlédnout Napoleonovu hrobku. S lamentacemi a nářkem nad vysokým vstupným se rychle vracela k naší skupině. Podíval jsem se skleněnými dveřmi dovnitř. Stálo tam v řadě několik strážců, číhajících na dalšího návštěvníka. Pokrčil jsem rameny, připravil si do ruky bankovku a vykročil. Prošel jsem dveřmi a pak náhle i mezi strážci, kteří mi nevěnovali jediný pohled. Jako bych byl vzduch a vůbec tady nebyl. "Jako bych pro ně byl neviditelný", uvědomil jsem si s údivem, když jsem se octl za jejich zády. Ale pak jsem pokrčil rameny. Zřejmě mne nechali projít, aby vybrali vstupné až při návratu. A dál už jsem o tom nepřemýšlel. Nebyl ani čas. Zjistil jsem totiž, že jsem se octl v kostele z mého někdejšího snu a jako omámený jsem kráčel do středu chrámové lodi, kde jsem se naklonil nad otevřeným pantheonem, vyloženým mramorem.

V hloubce pode mnou byla hrobka císaře Napoleona s velkým sarkofágem z barevného mramoru na vysokém podstavci - právě taková, jak jsem ji viděl ve snu. Zděšený a plný uspokojení jsem vykročil po schodech dolů, obešel po ochozu ten prostor a narazil v jednom místě na císařovu sochu s pozlaceným věncem na hlavě. Teď jsem si najednou uvědomil, že tady už jsem byl, přesně v těchto místech, která jsem najednou poznával a kterých jsem se ve snu trochu děsil. Nemohl jsem odtrhnout oči od mramorové rakve, obcházel jsem kolem těch míst, kterými jakoby províval duch dávno mrtvého císaře, jakási obrovská a neznámá vůle a síla, kterou jsem pociťoval všude kolem a ze které mne mrazilo. Přinutil jsem se udělat pár snímků a záběrů na videokameru a spěchal jsem rychle nahoru. A pak k východu z kostela, ve kterém stáli strážci, připraven teď konečně zaplatit vstupné.

Jako v nějakém podivném snu jsem prošel mezi nimi a ocitl se najednou venku. A teprve až tam ze mne spadlo jakési podivné omámení, ve kterém jsem se pohyboval uvnitř, teď teprve jsem začal vnímat ostré pálící slunce a hlasy lidí. A začal jsem přemýšlet, jak jsem vlastně mohl vyjít jen tak ven, když mezi strážci byla mezera jen několik centimetrů… Jako vzduch. Jako neviditelný. Připojil jsem se ke skupině, která už odcházela a naposledy jsem se ohlédl. Ve slunci tam zářily věže kostela s Napoleonovou hrobkou někde uvnitř. A napadlo mě, že to vše, co jsem právě prožil v několika málo chvílích, byl možná malý žert velkého císaře, který odněkud s úsměvem shlíží na naplnění mnohaleté touhy a který mi právě poskytl audienci, za jakou se neplatí.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava