Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení

Aljašku si většina lidí představuje jen jako území, uříznuté od Kanady na severozápadě Severní Ameriky. Ano, ale na jihovýchodě k němu ještě patří poměrně úzký výběžek podél velmi členitého pobřeží, který se "zakusuje" do Kanady v délce skoro 1000 km a zkracuje tak vzdálenost mezi původními USA a Aljaškou na jen něco přes 900 km. To byl hlavní prostor bývalé ruské Aljašky.

Rozvažoval jsem před informačním centrem v Anchorage, jak se k jezeru dostanu. Těch 55 USD podle prospektu se mi zdálo dost. Tu ke mně přišel vousáč a ptá se: "Na jezero? Dejte mi 30 babek a můžeme hned odjet."

Jsem pořádně naštvaný a se mnou několik dalších spolucestujících. Máme zajištěnou cestu busem na jih do Anchorage a bus dlouho nikde. Až po půlhodině se objeví kluk, že otec měl s vozem poruchu, opravuje ji a prosí o 2-3 hodinky strpení. Hledáme náhradní program. Místní říkají, že kousek odtud je krásné jezírko, kde je možno vidět bobry a soby. Bylo tam skutečně hezky. 

Měl jsem už za sebou řadu cest do Severní Ameriky, a tak jsem si vybíral pro další výlet za velkou louži jen místa méně obvyklá, na která se český turista jen tak nedostane. Vyhledal jsem si oblast ústí Řeky Svatého Vavřince, kde kolem zálivu stejného jména leží kanadské ostrovy Newfoundland, Anticosti, ostrov Prince Edwarda aj. a ještě jako třešinka na dortu francouzské ostrůvky Saint-Pierre a Miquelon. O těch posledních vám napíšu pár řádků.

Cesta vedla vlakem z Montrealu do Vancouveru, pak po silnicích přes hory západní Kanady na sever.

Dnes je Čína spolu s Japonskem nejznámější oblastí Dálného východu. Filmy a jiná média nás zahrnují tisíci údaji a zvídavý občan si může na internetu najít hromadu faktů o staré i dnešní Číně. Nebylo tomu tak vždycky.

Do švýcarského Ticina jsme se vydali vlakem z Milána. Z monumentálního vlakového nádraží jsme odjížděli na sever k Alpám večer. Hned za městem začínají první kopečky a s nimi i železniční tunýlky, kterými vede trať.

Celá tato cesta byla vlastně hazardem. Ale krásným, plným dobrodružství, kdy člověk neví, ve které zemi bude spát další dny a co se mu z plánu cesty podaří splnit. Začalo to už na "pasovce" doma. Vrátil jsem se z delšího zahraničního pobytu, měl jsem devizové konto v bance a do penze mi scházely ještě dva roky. Při žádosti o výjezdní doložku mi "příslušník" řekl: "Pane, to nestačí mít dost deviz; máme tady nepsané pravidlo, že nestraníci mohou dostat výjezdní doložku pouze jednou za tři roky. Jo, to kdybyste byl v penzi, můžete mít doložku každý týden." Za 14 dní jsem tedy přišel s výstupním razítkem ze zaměstnání a protože si nespočítali léta, dostal jsem skutečně doložku bez problémů. V plánu jsem měl cestu "Kolem Jihočínského moře" a za 3 měsíce, v létě r. 1987, jsem se vydal na cestu.

Ve zkratce se používá název "Statia", což se čte jako "Stejša". Ostrov je o něco větší než Saba a leží asi 20 km na jihovýchod od Saby.

Ostrov je vzdálen asi 45 km přímo na jih od ostrova Svatý Martin a dostanete se k němu buď malými loděmi nebo ještě menšími letadélky, tak asi pro 5 osob. Je možno si oba druhy přepravy objednat podle potřeby a není to o moc dražší. Saba (vyslovujte Sejba) je ostrovem velkých kontrastů. Letadlem při přeletu vypadá jako zelený ráj nebo jako balvan, usazený pevně na moři s velkým kopcem uprostřed, který většinou zakrývají deštivé mraky.

Tento ostrov, objevený Kolumbem v den svátku sv. Martina, je rozdělen na část nizozemskou Sint Maarten (34km2) a francouzkou (45km2) s názvem Saint Martin. Proč patří ostrov dvěma státům? To je historie sahající až do 17. století.

Byly doby, kdy na holandském nebi zářily velké a bohaté hvězdy jako Sumatra, Jáva, Borneo, Celebes a jiné. Jen na okraj se připomínalo, že má Nizozemí ještě další kolonie v Karibském moři a také Surinam v Jižní Americe. Neměly velký význam a jedině snad díky dobrému nápoji se něco vědělo o Curacau. Po rozpadu koloniálních impérii po druhé světové válce a po osamostatnění Surinamu v r. 1975 zůstalo pod nizozemskou správou jen šest antilských ostrovů, šest hvězd na společné vlajce. Tři z těchto hvězd a to první velikosti, najdete u pobřeží Venezuely. Říká se jim ostrovy ABC (Aruba, Bonaire a Curacao). Ty další tři leží mnoho set kilometrů na severovýchod a na mapě je musíme hledat málem lupou. Jmenují se Svatý Martin, Saba a Svatý Eustatius. A o nich si něco řekneme.

"Selamat datang" - buďte vítáni" - uvidíte na každém letišti v Kalimantanu, indonéském Borneu.

Sabah je dalším malajsijským státem s krásnými písčitými plážemi, chráněnými korálovými útesy. Patří k němu také tři ostrovy před jeho hlavním městem Kota Kinabalu.

Ministátu Brunej vládne sultán Hassan al-Bolkiah, považovaný za nejbohatší hlavu státu na světě (má 36 miliard USD).

Do Kuchingu, hlavního města Sarawaku, jsem přiletěl ze Singapuru a hned první den pobytu jsem se ocitl v nebezpečné situaci.

Vždycky jsem si myslel, že Borneo je podle velikosti rekordním ostrovem. Samozřejmě po Grónsku, s jeho více než dvěma miliony kilometry čtverečními. Až jsem na Nové Guineji viděl plakát "Vítejte na druhém největším ostrově na světě".

Argentina má 22 provincií a dvě teritoria. Patagonie zahrnuje provincie Neuquén, Rio Negro, Chubut, Santa Cruz a pak teritorium s názvem "Territorio nacional de la Tierra del Fuego, Antartida e Islas del Atlantico Sur." Jak vidíte, patří sem kromě Ohňové země i část Antarktidy a dále ostrovy jihu Atlantiku včetně nárokovaných Malvín, což jsou Falklandy pod britskou korunou.

Stojím na okraji mola a snažím se dohlédnout dna. Marně! Kolemjdoucí technik říká, že to je nejhlubší přístav na světě, protože hrana korálové stěny tu přímo klesá až do hloubky 518 metrů!

Vydal jsem se na planinu, kde se kámen těžil. Krajina, jakou byste neviděli nikde na světě. Před dávnými časy tu čnělo nad hladinou oceánu mnoho tisíc korálových balvanů, které se podobaly neforemným a tlustým krápníkům.

Maličké Nauru mělo v době mé návštěvy jen dva lepší hotely. První byl drahý, levné ubytovny tu nejsou, tak mi zbyl hotel Menen, kousek bokem na druhé straně ostrova.

Už český cestovatel Stingl si stěžoval, že ostrov vůbec neviděl, protože ostrované prý tehdy neměli zájem o turisty a taky pro ně nestavěli hotely. Přitom ale letenky Air Nauru byly v celé oblasti o třetinu levnější a dalo se letět aspoň do 8 destinací.

Kdyby se vás někdo zeptal, kde žijí nejbohatší lidé na světě, řekli byste: "No přece v USA!, nebo snad v zemích ropných pramenů v Saudské Arábii, v Emirátech či ve Švýcarsku?"... Ani náhodou! Jsou to (nebo aspoň donedávna byli) obyvatelé malého ostrůvku v Mikronésii, v její jihovýchodní části - 41 km na jih od rovníku. Ostrůvek se jmenuje Republika Nauru a má hlavní město Yaren. Atol je nejnovějším turistickým rájem Pacifiku - rovněž pro milionáře, ale tentokrát z USA, nebo Evropy.

Na Plaveckých ostrovech (Samoa) jsem byl pětkrát a když jsem jednou musel čekat pár dní na loď na atoly Tokelau, využil jsem nabídku na jednodenní výlet na ostrov Niue, ležící 500 km na jihovýchod od Samoy a na východ od datové linie.

Mým dalším cílem se stala Tonga. Království Tonga tvoří 17 ostrovů ležících na východ od 180. poledníku, ale datová linie tu uhýbá rovněž na východ. Kromě větších ostrovů je jich tu asi 200 malých, vulkanických nebo korálových.

Dalším státem, který leží těsně u datové hranice, je Tuvalu (bývalé Elliceovy ostrovy). Stát tvoří čtyři skalnaté ostrovy a pět atolů, to vše na obrovské rozloze téměř milionu čtverečních kilometrů, ale s pevnou zemí jen 26 km čtverečných.

Jsme zvyklí počítat hodiny našich dnů v Evropě podle středoevropského času, který o jednu hodinu (v létě smluvně o dvě) předchází světový čas - GMT (Greenwich Mean Time), jenž ukazují hodiny na hvězdárně Greenwich v Londýně. Ta hodinová odchylka je dána rozdílem mezi střední Evropou a Londýnem cca 15 délkových stupňů. Jestliže na každých 15 stupňů zeměpisné délky směrem na východ je přidávána hodina, musí se to někde skokem vyrovnat. A to místo je poblíž 180. poledníku v Tichém oceánu. Pokračujeme-li tady v pohybu směrem k východu, musíme ubrat celý den. A naopak, při letu či plavbě z východu na západ, kdy normálně na každých 15 délkových stupňů se ručičky hodin posunou o hodinu zpět, zde jeden den přidáváme.

Navštívil jsem všechny země světa a také kolonie a v nich téměř všechny provincie nebo kraje. Mnohé se mi líbily, některými jsem byl nadšen, ale když je zpětně hodnotím, jenom jedno místo na světě je pro mne nejkrásnější a to je chilský národní park Torres del Paine.

Bariloche je nejznámější rekreační středisko celé Jižní Ameriky a v zimě i v létě sem jezdí mnoho turistů, takže se vyplatilo dobře udržovat nejen silnici z Buenos Aires, ale i železniční trať, i když většina železnic byla v zemi zrušena a nahrazena moderními autobusy.

Nejsou to živí kajmani, ale malé souostroví, skládající se z ostrovů Grand Cayman, Little Cayman a Cayman Brac. Ten poslední má nejblíže na Jamajku (200 km na jihovýchod) a Kubu (200 km na východ). Zkoušel jsem dostat se na ostrovy dvakrát marně; poprvé byl na vině můj pas.

V jednom starém americkém dějepise se říkalo: "Z melasy, přivezené z Jamajky, byl ve Státech vyroben rum, jehož větší část sloužila domácím spotřebitelům. Menší část se vyvezla do Afriky, kde za něj byli nakoupeni černoši. Černé kůže byly přivezeny nazpět na Jamajku a vyměněny za melasu, která se přivezla opět do Států…" Nikdo dnes nespočítá tragédii statisíců odloučených rodin, bídného živoření a bití, které musely takto získané "černé kůže" vytrpět. Když pak později začala Jamajka vařit svůj rum sama, zůstalo v podvědomí mnoha amerických generací, že "Jamajka rovná se rum". Dnes může ostrov nabídnout světu daleko víc.

Ostrov Pitcairn by byl asi neznámý, kdyby ho neproslavila vzpoura námořníků na lodi Bounty. O té doby bylo napsáno mnoho knih a natočeno několik filmů, ve kterých byl často její kapitán William Bligh představován jako surovec, ovládající své trpící námořníky devítiocasou kočkou - důtkami, spletenými z devíti kožených řemínků. Kapitán Bligh byl zkušený anglický námořní důstojník a mořeplavec, který se zúčastnil i výpravy známého objevitele Jamese Cooka. V r. 1787 byl vyslán s lodí Bounty na Tahiti, odkud měl přivézt na anglické ostrovy v Karibiku sazeničky chlebovníků, které měly sloužit jako levná potrava pro otroky na plantážích.

Kdo z vás by se nechtěl dostat do Íránu? Do země, kde zanechaly své stopy rozličné národy a náboženství, po nichž zbyly památky patřící k nejdůležitějším ve vývoji lidské civilizace? Také já jsem se mnoho let snažil vidět na vlastní oči území bývalé perské říše, ale nedařilo se to, protože Írán neměl zájem o turisty, kteří v zemi nechtějí nechat tisíce dolarů nebo nepřinášejí nějaký byznys. Nepomohly ani pokusy na konzulátech v jiných zemích. Až jsem se jednou vracel vlakem z Prahy domů a z nudy jsem si prohlížel inzeráty v jedněch našich novinách. A ejhle! Hledali náhradníky pro expedici do této vytoužené země. Zahájil jsem ihned příslušné kroky a za necelé tři týdny (!) jsem seděl v autobuse, směřujícím do Istanbulu a dále na východ…

Východní Turecko, ve kterém leží jezero Van, se podstatně liší od západních částí země, jak je zná převážná část našich turistů. Dát se na východ, do Anatolie, patřilo vždycky trochu k extrémům; je to divoký a odlehlý kraj, žádné teplé mořské vlnky. Turistická vybavenost je skromná a navíc přistupují potíže s Kurdy. Proto je to prostředí spíše vhodné pro expedice. Jedné takové jsem se před časem zúčastnil. Zavedla mě do Íránu, ale projeli jsme při tom obě hlavní spojovací tepny mezi Istanbulem a Íránem na severu a směrem na Irák na jihu.

Už jako malý kluk jsem hltal učitelovo vyprávění o čtyřech velkých ostrovech v Indonésii, které jsme museli znát nazpaměť’ : Sumatra, Jáva, Borneo a Celebes, tvořící souostroví Velké Sundy. Začal jsem hledat cestopisy, jež by mi přiblížily ten skutečně nejdálnější "dálný" východ, za kterým je už jen Pacifik, největší ze všech oceánů. Bylo mi jasné, že se tam musím jednou podívat. Moc se mi líbil verš Konstantina Biebla: "S lodí, jež dováží čaj a kávu, pojedu jednou na dalekou Jávu."

Tak nazývali Francouzi ještě v minulém století ostrov Réunion. Dnes už to dávno není divoška, ale krása zůstala. Mohl jsem se na ni dívat už z letadla. V dáli se vynořily a postupně přibližovaly vysoké a rozeklané štíty hor, velké krátery tří sopek, téměř svislé stěny skalisek s korálky malých městeček, navlečených na čáru oválného ostrova jako perly na náhrdelníku... Letiště bylo blízko hlavního města Saint-Denis, jenže s hotely byla potíž. Po dlouhém telefonování a shánění jsem musel vzít Meridien za nehoráznou cenu 500 franků. Zcela jistě byla místa i jinde, ale recepční hotelu, odkud jsem telefonoval, mi zřejmě dával čísla, o kterých věděl, že mají obsazeno. Druhý den jsem se přestěhoval jen o ulici dál do rodinného penzionu Dina a za desetinu ceny. První večer jsem však v přepychu četl prospekty a prohlížel mapy ostrova. S několika údaji vás seznámím.

Každý správný kluk kdysi sbíral známky a věděl dobře, že k těm největším skvostům filatelistického nebe patřila zářící hvězda modrý Mauricius. Známka nepatrné nominální hodnoty, ale obrovské hodnoty sběratelské. Není divu, že jsem hledal příležitost, jak se na ostrov dostat. Po několika pokusech se mi to podařilo a letadlo Air France mě z malgašského Antananarive dopravilo na letiště Plaissance v jihovýchodní části ostrova.

Cesta ze Seychel na souostroví Maledivy byla plná překážek. Přes Nairobi jsem se dostal do Dillí a Bombaje, Bangalore a Coimbatore letadlem, rychle a draze. Pak už to šlo vlakem přes Trichur, Cochin a Trivandrum, odkud jsem měl zbývajících 800 km přes moře přeletět do Male, hlavního města Maledivské republiky.

Tanzanii jsem od roku 1985 navštívil třikrát a samozřejmě nevynechal žádnou turistickou atrakci, za kterou se ženou novodobí cestovatelé: Dar es Salaam, okolí Kilimanžára, kráter Ngorongoro, největší africké jezero Ukerewe (Viktoriino), jezero Tanganjika a ovšem i perlu pobřeží - Zanzibar. Tanzanie se skládá ze dvou částí: z obra Tanganjiky a z trpaslíka Zanzibaru, ležícího u jeho nohou v průzračných vodách Indického oceánu. Od dávných dob se tyto dvě země doplňovaly. Jednou převládala moc pevniny, podruhé bylo centrum celé oblasti na ostrově.

Bydlel jsem čtyři roky na africkém břehu Indického oceánu a často sledoval východy slunce, které se objevovalo na obzoru. Za ním, někde v dálkách, jsem tušil Zanzibar, Komory, Seychely, Réunion i Mauritius, ostrovy ztracené ve vlnách smaragdových i modrých, ostrovy plné vůně koření i vzácných dřev. Štěstí mi přálo a postupně jsem je všechny navštívil. Vybírám pár poznámek o ostrovech Komory už proto, že před nějakým časem se dva ostrovy osamostatnily a ne zrovna pokojnou cestou.