Hlavní stránka
Stambacher

Za Eskymo Welzlem na daleký sever

(25.04.2009)

Cesta vedla vlakem z Montrealu do Vancouveru, pak po silnicích přes hory západní Kanady na sever.

Byl jsem ve Vancouveru několikrát. Je to třetí největší kanadské město a podle mě nejhezčí, nejen v Kanadě, ale i ve srovnání s městy v USA. Je tu čisto a bezpečno, něco jako americké Švýcarsko. Několik pláží nabízí příjemný pobyt, zatímco o pár kilometrů na sever jsou vysoké hory, kde se i v létě najde dost sněhu na lyžování.

Město leží na několika poloostrovech, ostrůvcích a zálivech, severní břeh spojuje s centrem obrovský Lions Gate Bridge. Našel jsem levné ubytování a pak si vyrazil pěšky přes ten most na severní pobřeží. Lanovkou jsem se dostal na první kopce vysokých hor Grouse Mountains. Hned zkraje leží známý Lynn Canyon Park, odkud jsou nejkrásnější výhledy na město a okolí.

Musel jsem se postarat o cestu a tak jsem si zaplatil cestu až do Dawson Creeku rychlobusem Cariboo. Pětidenní kanadský Grayhound Pass mě stál 173 CAD (kanadských dolarů). Vyjeli jsme tedy příští ráno směrem na Hope, Lytton a Prince George. Autobus je plný a tak hned na další zastávce přistavují druhý bus. Někdy jedou i 3-4 za sebou, ale když je málo cestujících, tak busy zase operativně ruší. Silnice vede hlubokým údolím řeky Fraser se spoustou skalnatých prahů a peřejí. Proto je městečko Lytton nazýváno hlavním městem raftingu.

Jsme už dál od moře, kde bylo den předtím 27 stupňů Celsia a teď se v horských údolích citelně ochladilo. Stromy na stráních se pomalu snižují na kleč, skalnaté svahy jsou plné sesypů štěrku. Pak se tok řeky uklidňuje a silnice vystupuje na náhorní plošinu, po které se dostáváme po 14 hodinách jízdy (s přestávkami) do Prince George.

Jsou tu široké ulice, je večer a chladno. Po půlnoci pokračujeme v jízdě. Krajina je jednotvárná, náhorní plošina dosahuje v sedle Pine Pass 870 m, jsme na vodním předělu. Přítoky řeky Fraser vedou do Atlantiku a teď už tu máme přítoky řeky Peace, která napájí severní jezera, řeku Mackenzie a Severní ledový oceán. V busu je nás jen pět, tak se natahuji přes tři sedadla a probouzím se až ráno v městečku Dawson Creek.

Máme tu jen tříhodinovou přestávku. Stanice busů je zatím ještě zavřená, tak obhlížím okolí. Čím se městečko stalo kdysi tak známé? V USA se po japonském útoku na Perl Harbour vláda obávala o osud celé Aljašky, protože ta byla dosud dosažitelná jen po moři. Proto byl horečně zpracován plán postavit přes kanadské území pevnou silnici, sjízdnou i pro těžší vozidla. V březnu roku 1924 začala US Army se stavbou právě tady (protože až sem vedla tenkrát železnice) a v listopadu byla silnice už hotová! Stála tenkrát jen 140 miliónů dolarů, byla dlouhá 1523 mil (2451 km) a měla povrch z hrubšího štěrku. Pracovalo tu 11 000 vojáků a 16 000 civilistů, kteří museli postavit 133 větších mostů a přes 8000 menších můstků a propustí. Silnice končila uprostřed Aljašky ve městě Fairbanks. A Japonci se přímý střet na souši rozmysleli.

Štíhlý bílý pomník stojí na hlavní křižovatce města, je na něm napsáno, že je tu nultá míle aljašské silnice č. 1 (Highway). Po ni pojedeme až do Whitehorse.

Peace River

Ráno odjíždíme směrem na městečko Fort St. John, které už leží na zmíněné řece Peace. Napájí jezero Athabasca a pak její vody zásobují Velké Otročí jezero. Všechna ta jména jsou mnohým známá z dobrodružných románů. Přistupují další cestující, jsme plní, a tak čekáme 20 minut na přistavení druhého autobusu, kam se osazenstvo rozdělí. Vlevo na obzoru nás sledují poslední výběžky Skalistých hor. Stromy tu jsou už nižší, je tu i hodně břízek. Potoky a říčky končí často v malých jezírkách, přibývá nízkých křovin a zdá se, i bažin. Po několika přestávkách jsme pozdě odpoledne vyjeli po mnohých serpentinách k jezeru Summit Lake, kde dosahuje naše silnice nejvyššího bodu 1267 m. Po levé straně zůstávají hory Cassiar Mt. vysoké přes 2500 m.

Řeka Liard, foto Pecold - fotobanka www.ingema.net

Řeka Liard

Na večeři jsme zastavili v Liard River. Je tu velký ocelový most přes řeku Liard, která se vlévá do veletoku Mackenzie. Ráno se probouzíme v cíli další etapy, ve městě s poetickým názvem Bílý kůň, čili Whitehorse.

foto Pecold - fotobanka www.ingema.net

Řeka Yukon

Město Whitehorse mělo a má důležitý strategický význam: velké letiště, rafinérie a ropovod, polohu na řece Yukon, splavné přes celou Aljašku. Důležitá byla i blízkost k přístavu Skagway, spojeným úzkými zálivy s Tichým oceánem. K moři bránily přístup vysoké pobřežní hory s průchodem přes White Pass. Tato cesta a severnější cesta přes průsmyk Chilkoot byly hlavním přístupem k ložiskům zlata při řece Yukon. Roku 1886 se totiž našly v řece a jejich přítocích v místě zvaném Forty Miles a o sedm let později u vesnice Circle v nánosech písku zlaté šupiny, oblázky a dokonce i větší valouny. Zlatokopové přicházeli po tisících, mnohdy nepřipraveni na těžký přechod pobřežních hor a tvrdé životní podmínky. Za první čtyři měsíce se přes hory vydalo na 30 000 zlatokopů a mnoho tisíc jich zimu nepřežilo. Později byla přes téměř svislou horskou stěnu na White Pass postavena úzkorozchodná železnice, zrušená po zlatém boomu.

foto Pecold - fotobanka www.ingema.net

Whitehorse

Ráno ve Whitehorse je mrtvé; hledám přístřeší, ale vše je obsazeno. Až mi doporučují ubytovnu sv. Josefa a tam mě hned berou a dostávám vydatnou kuřecí snídani i bydlení zdarma. Je to dotovaná nocležna, kde se ubytovaní starají o slepičí farmu, a proto je všechno od slepic zadarmo.

Snídám se starším pánem a dvěma správnými zálesáky. Ti se pokouší na vlastní pěst hledat zlato v opuštěných kempech. V ubytovně mají řadu informací o městě a ty si doplňuji ještě v místním muzeu, před kterým stojí stará lokomotiva. Je tu mnoho památek na zlatou horečku.

foto Pecold - fotobanka www.ingema.net

U nízké nádražní budovy jsou koleje zarostlé travou a stromky. Na břehu řeky Yukon je zakotven jako turistická atrakce starobylý kolesový parník. Kousek po proudu jsou vodopády, jejichž tvar připomíná bílého koně a ty daly městu název. Od roku 1953 je Whitehorse hlavním městem kanadského teritoria Yukon. Žije tu 22 000 lidí, což jsou dvě třetiny obyvatel teritoria.

foto: Pecold, fotobanka www.ingema.net

Whitehorse Rapids

Chodím po městě, ve kterém nesmí mít domy více než 4 poschodí. Město je prý nejsušším místem v Kanadě; leží totiž schováno ve srážkovém stínu za pobřežními horami. Mají tu průměrnou letní teplotu 21 stupňů Celsia a zimní –22 stupňů Celsia. Nakoupil jsem si zásoby jídla, protože tady jsou kupodivu v marketu ceny jako na jihu. Procházku po muzejích, do knihovny, po památkách a nákupech jsem skončil až večer, kde mě čekala opět bohatá "kuřecí" večeře. Ráno jsem odjížděl na sever do Dawsonu, vybaven na cestu deseti natvrdo uvařenými vejci.

Jízdenka mě stála 66 CAD a měl jsem před sebou dalších 537 km. V busu nás bylo jen osm. Aljašská Highway za městem odbočila vlevo na Fairbanks a my pokračovali na sever silnicí s dobrodružným názvem Klondike 2.

foto Pecold - fotobanka www.ingema.net

Řeka Yukon

Podél Yukonu jedeme jen krátce, zato ale míjíme mnoho menších řek a jezer. Smrky i břízky snižují svou výšku na pouhé 4-5 metry. Míjíme osady Carmacks a Stewart Crossing; silnice je asfaltová, se zdrsňujícím štěrkem. Ve 4 hodiny odpoledne vjíždíme do Dawsonu, kde se chci několik dní zdržet. Městečko leží na pravém břehu Yukonu s domy porůznu roztroušenými.

foto Pecold - fotobanka www.ingema.net

Dawson

Kde jsou dny zašlé slávy Dawsonu! V době zlaté horečky tu žilo na 35 000 lidí, profesionálních prospektorů i zoufalců, co si chtěli jen nahrabat zlata a zmizet. A také obchodníci, majitelé nocleháren, různí agenti, kasino, dopravci zboží a materiálu od moře, rybáři a trapeři, ale i šejdíři. Všichni žili z toho, co zlatokopové nakopali. A nebyla to práce lehká.

Roku 1894 našel traper (lovec kožešin) Robert Henderson zlatý písek i valounky na Králičím potoku, přítoku řeky Klondike, která se u Dawsonu vlévá do Yukonu. Sdělil to svým kamarádům a ti tam pak objevili i zlaté žíly. Když se zpráva o nich rozšířila, nastala zlatá horečka. Potok se přejmenoval na Bonanzu.

Dobývání zlata z rudných žil bylo mnohem náročnější než rýžování. Zlatokopové se museli dostat přes permafrost pálením dřeva. Ruda se vytahovala na povrch ručními vrátky a čekalo se na jaro. Později se používaly malé kotle, kde se topilo dřevem a pára se vedla přímo do jam na rozmražení zmrzlé půdy i rudy samé. Nářadí bylo jednoduché: ruční lopatka, krumpáč a jednoduché mísy na plavení. Až mnohem později přišly sbíječky a také bagry s pohyblivými korečky, které začaly pročesávat okolí řeky. Zbyly po nich rozsáhlé haldy prázdné hlušiny, která lemují toky kolem Dawsonu dodnes.

foto Pecold - fotobanka www.ingema.net

Chtěl jsem vidět ta památná místa přímo, a tak jsem se tam vydal po silnici pěšky. Po hodince je vidět první zajímavost: největší ze dřeva postavené rypadlo, ale s masivními ocelovými korečky a velkou pamětní tabulí. Další hodinka pochodu a jsem u claimu, kde se poprvé zlato objevilo. Jdu ještě kousek dál a jsem na vyhrazeném místě, kde se může dodnes zlato rýžovat. Musíte mít vlastní jednoduché nářadí (nebo si je zapůjčit) a zadarmo to zkusit. Pokud něco najdete, patří to vám. Hned jsem si to vyzkoušel, ale marně…

foto Pecold - fotobanka www.ingema.net

Město Dawson má dnes jen asi 1200 obyvatel, silnice Klondike 2 z Whitehorsu přechází do městské ulice č. 1 na břehu Veliké řeky. Těch číslovaných ulic je osm. Většina domů je opravena, pro turisty se pořádají všelijaké atrakce, výlety, projížďky kolesovým parníčkem po řece, je k dispozici i kasino. Večer se stále v baru konají tři představení s kankánem. Po prohlídce muzea jsem ještě navštívil chatu Jacka Londona. Původně stála daleko od města. London neměl moc štěstí se zlatem, ale bohatství mu později přinesly jeho povídky, i z dalekého severu.

foto Pecold - fotobanka www.ingema.net

Poslední den v Dawsonu jsem věnoval návštěvě hřbitova. Chtěl jsem se poklonit českému světoběžníkovi a dobrodruhovi Janu "Eskymo" Welzlovi, který tu odpočívá. Na hřbitov vede dost strmá silnička. V polovině kopce je krásná vyhlídka na jihovýchod, na soutok řeky Klondike s říčkou Bonanza a na Velkou řeku, Yukon. Jsou dobře vidět haldy proprané horniny, tak jak je po sobě zanechávaly těžební korečkové bagry. Nahoře na kopci jsou v lesíku s listnáči porůznu po celém vršku skupiny neudržovaných hrobů. A mezi nimi i osamělý hrob Jana Welzla. Prostý železný kříž na obdélníčku, vysypaném říčními oblázky, na nichž je položena pamětní deska s portrétem, letopočtem 1868-1948, mapkou jeho cest a nápisem Kde domov můj, kde domov můj…


 

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2019©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress