Modrý Mauricius

Každý správný kluk kdysi sbíral známky a věděl dobře, že k těm největším skvostům filatelistického nebe patřila zářící hvězda modrý Mauricius. Známka nepatrné nominální hodnoty, ale obrovské hodnoty sběratelské. Není divu, že jsem hledal příležitost, jak se na ostrov dostat. Po několika pokusech se mi to podařilo a letadlo Air France mě z malgašského Antananarive dopravilo na letiště Plaissance v jihovýchodní části ostrova.

Po nutných a běžných formalitách, získání map a informací o hotelech i dopravě jsem vyšel jako poslední před letiště, kde se na mě vrhlo několik taxikářů, na které už nezbyl žádný cestující. Byl jsem tedy vítaná oběť - běloch, kterého lze oškubat, protože se tu rozhlíží a zřejmě se nevyzná. Začala obvyklá hra: že už nic nejede, že tu není kolem žádný hotel, že mi udělají slušnou cenu, co si tu večer počnu apod. V jednom měli pravdu: letiště je na opačném konci ostrova než hlavní město Port Louis a zapadající slunce pomalu mizelo nad rozeklanými štíty nízkého pohoří, za kterým jsem tušil cíl mé cesty. Když jsem jim oznámil, že místní autobus odjíždí za deset minut ze zastávky za prvním rohem a že cesta stojí jen třicetinu jejich ceny, vztekle mávli rukou a jeli domů s prázdnou.

Malý autobus mě vynesl na nízkou "náhorní" plošinu, která pokrývá skoro celý ostrov. Je vysoká asi 600 m a vystupuje z ní jen několik hřbetů kopců, z nichž tři nejvyšší mají jen 810 až 826 m. Ostrov měří 1865 km², je oválného tvaru a sopečného původu. Mauricius patří s ostrovem Réunionem k souostroví Maskarény. To bylo známé již ve středověku arabským kupcům, kteří po staletí bránili přepravě koření, zlata, čínského hedvábí a jiných drahocenností z Indie do Evropy. Proto Španělé vyslali Kryštofa Kolumba, aby našel cestu do Indie a Číny po moři. Portugalci nechtěli po jeho úspěších v Karibském moři zůstat stranou a jejich král vyslal Vasco da Gamu, který se jako první Evropan dostal do indického Kalikatu v květnu 1498. V dalších výpravách byli Tristan da Cunha a Pedro de Mascarenas. Poslední z nich vedl konvoj lodí a přistál jako první běloch na ostrově Réunion v únoru 1513. Po něm se tedy souostroví jmenuje Maskarény.

Pogtugalci o ostrovy neměli zájem a tak až v roce 1598 Mauricius zabrali Holanďané a dali mu jméno podle svého prince Maurice z Nassau. Kromě toho přivezli na ostrov třtinu, která potřebovala hodně pracovních sil. Afrika byla nejblíže a tak tisíce afrických otroků se na plantážích v dalších létech zabydlovalo. V té době Holanďané také vybili vzácného ptáka dodo, známého u nás spíše pod jménem "blboun nejapný", který dobrovolně a zvědavě přicházel až před pušky a klacky nových osadníků.

V roce 1715 ostrov zabrali Francouzi a dali mu jméno Ile de France. Za 95 let pak přišli Angličané; slíbili náboženskou i jazykovou svobodu a panovali na ostrově až do r. 1968. V té době už byly všechny okolní země aspoň formálně nezávislé (africké státy, Indie) a tak se obyvatelé ostrova dožadovali vehementně samostatnosti. Té dosáhli 12.3.1968 po značném úsilí. Proto také sympatizovali s námi po srpnové okupaci a pojmenovali největší náměstí v důležitém městě Curepipe jménem našeho Jana Palacha.

Vyptával jsem se tří lidí, jestli znají to jméno. Pouze jeden učitel věděl detaily, další dva se domnívali, že jde o nějakou náboženskou sektu či skupinu mládeže...

V polovině minulého století bylo zrušeno otroctví. Otroci zabírali volnou půdu mimo plantáže, na které bílí páni urychleně dopravili pracovníky z Indie a později i z jižní Číny. Vznikla pestrá směs lidí různé barvy pleti, náboženství i jazyka. Převládají černoši (35%) ,Indů je 30 %, bělochů 15 %, Číňanů 10 % a zbytek jsou míšenci. Lidé to jsou vesměs velice snášenliví, přívětiví a ochotní a kromě taxíkářů jsem se za celý týden pobytu mezi nimi cítil velice dobře.

I když je angličtina úředním jazykem, většina obyvatel mluví doma francouzsky nebo kreolštinou, noviny jsou ponejvíce francouzské a stejně tak i životní styl. V pekařstvích najdete jen dlouhé bagetky, narovnané nastojato v bedýnkách. Trochu mě vadilo, že lidé zkoušejí jejich křupavost mačkáním holou rukou, takže jsem bral bagetky jen přímo od pekařů.

Svá náboženství dodržují různé skupiny striktně. Proto i v menších městečkách najdete kostely katolické i protestantské, islámské mešity, chrámy buddhistů i hinduistů a též čínské modlitebny. A po celém ostrově jsou roztroušeny sochy svatých všeho druhu, jako u nás kapličky. Každý měsíc tu jsou nějaké větší církevní svátky; svatý Petr Laval má stejnou důležitost jako jarní čínský svátek Nového roku, svátky boha Šivy, hinduistický Divali a Holi, dračí slavnosti i muslimské svátky.

Také architektura v hlavním městě Port Louis nese znaky anglické i francouzské, doplňované stavbami nebo prvky z oblastí přistěhovalců. Lehká francouzská koloniální stavba se vyznačuje řadami štíhlých sloupků aspoň po třech stranách budovy. Ty podepírají široké balkony. Anglické jsou zejména překrásné, víceramenné litinové pouliční lampy, které by mohly být ozdobou největších evropských měst. A také budovy úřední, muzea, kde nesmí chybět britský lev; společně vybudované jsou krásné parky a botanické zahrady. Všude je množství soch králů a guvernérů obou států. Nebylo tu zvykem při převzetí moci bourat sochy konkurence!

Port Louis má dnes asi 140 000 obyvatel (celý ostrov něco přes milion). Má řadu chrámů, pagody i mešity, pravé koloniální tržiště, dva hezké parky, pečlivě udržované, výstavné budovy, školy i muzeum. Hlavně pak chráněný přístav v pěkné zátoce na západním pobřeží ostrova, protože východní je často navštěvováno cyklony. Jednou se příroda spletla a cyklon přišel od západu (1912); tehdy zbyla z města jen necelá třetina budov. Hlavní ulice jsou osázeny kokosovými palmami, kdežto v menších uličkách je řada krámků, kam lákají Indové nebo Číňané zákazníky.

Za posledními domky města se zvedá vysoký kopec Champ de Mars tedy Pole boha války Marse. Na kopci byla pevnost Adelaide, jejíž zbytky se dodnes dívají na město a přístav. Pod pevností byla kasárna vojáků a cvičiště, dnes přeměněné na dostihovou dráhu a rekreační oblast.

Městu jsem věnoval dva dny a pak se vydal na průzkum. Nejprve do vnitrozemí, do největšího obchodního střediska Curepipe. Jede se od moře do kopečka na 600 metrů a po celých 20 km je plynulá zástavba několika měst: Beau Bassin, Rose Hill, Quatre Bornes, Phoenix, Vacoas a Curepipe. Vypadá to jako rekreační oblast bohatých lidí. Všude pěkné vilky, bazény, moderní obchody, školy i banky. Tady se bydlí v příjemnějším prostředí, o 6 °C chladnějším než u moře. Ostrov leží blízko obratníku Kozoroha, v nejteplejším ze všech oceánů. Teplota v létě je tu v průměru 29 °C a v "zimě" jen o 4 stupně nižší. Ve vnitrozemí pak vládne celý rok příjemné počasí, jako u nás v červnu.

Většina vnitrozemí je přecpána poli s cukrovou třtinou. Využívá se každý kousek půdy. Protože je všude plno lávových kamenů, vysbírali je přičinliví rolníci a navršili do vysokých mohyl. Ty jsou rozmístěné i uprostřed polí jako černé pomníky padlých, vždy asi po sto metrech. By1 jsem tu začátkem září, v plné sezóně sklizně. Po silnicích se valily traktory s obrovskými valníky a přívěsy plnými stvolů třtiny dlouhých i 5 metrů. Velké cukrovary pracují naplno a vyrábí tisíce tun cukru a tisíce hektolitrů alkoholu, přeměňovaného na výborný rum.

To jsou také dva nejvýhodnější vývozní artikly, doprovázené ještě různým kořením, koprou z kokosových ořechů a vývozem ryb. A také olejem pro potravinářství i kosmetiku.

Druhý výlet vedl na sever, do botanické zahrady Pamplemousses, vybudované už v minulém století. Na desítkách hektarů najdete spoustu stromů, stovky orchidejí, všechno s tabulkami s názvy. Je tu i řada umělých vodních ploch s labutěmi i vzácnými rostlinami, s pomalou tekoucí vodou. Byl jsem tu v sobotu a v parku bylo několik set návštěvníků, kteří si tu dělali pod cizokrajnými stromy piknik. Pro děti tu jsou i velké želvy v přírodním výběhu. Dospělí mohou obdivovat staré drtiče na třtinu (jako skanzen), které dávaly denně jen 15 kg cukru. V 18. stol. bylo na ostrově 250 cukrovarů; dnes zvládne výrobu 800 000 tun cukru jen asi desítka velkých komplexů.

Celá severní část ostrova je jedna velká rekreační oblast s kompletním vybavením pro turisty. Ostrov má 160 km pláží, takže se na každého dostane. Před nějakými 50 léty se tu o turisty moc nestarali, teď jich přilétá ročně 700 000. Úřady jsou ale proti "přemnožení" turistů. Chtějí postavit nejvýše 100 hotelů pro milion návštěvníků za rok. Cesta letadlem z Evropy trvá 12 hodin. Do Durbanu v JAR je to 2000 km, do Mombassy v Keni jen 1800 km.

První moje cesta vedla samozřejmě do vody; krásný bílý píseček, vyhřátý sluncem, přímo lákal. A voda je teplá. Kolem ostrova jsou korálové útesy, které lámou velké vlny a zabraňují žralokům přístup k plážím. Vzniklé laguny jsou mělké, vyhřáté sluncem a plné menších ryb. Život pod vodou se dá dobře pozorovat s vypůjčeným šnorchlem. Pohyboval jsem se po koupeli od jednoho střediska ke druhému a byl jsem jediný pěšák široko daleko. Místní mají auta, mládež mopedy či malé bugíny, ti nejchudší aspoň kola. Pěšky tu neudělá nikdo ani pět kilometrů.

Přímo na konci ostrova je "Mys malérů". Dívám se na velikou skálu, připomínající potápějící se velkou loď, jen kousek od břehu. Za bariérou z korálů vyčnívá řada dalších ostrých skalisek a ta byla při plavbě v mlze, bouři či v noci příčinou oněch malérů. Připomíná to i prostý dřevěný kříž na památku všem ztroskotaným.

Večer jsem se šel podívat na diskotéku. Kromě moderních tanců se tu hojně tancuje"séga". Je to směs z původních francouzských kvadril (čtverylek), doplněných černošskou hudbou původních otroků, kteří se chtěli po těžké práci bavit. Hudbu doplňuje všechno, na čem se dá bubnovat nebo aspoň brnkat. Tanec je to dost erotický, něco jako přetvořená samba na lambádu.

Další dva dny jsem strávil na jihu ostrova. Tam už je hotelů méně. Na malém výčnělku je obrovská černá skála - solitér - Černý Brabant, obklopený nejdražšími hotely ostrova. Pobřeží je dále na jih více členité; kupy černých ohlazených kamenů se táhnou až do moře a vymezují tak desítky minipláží. Každý si může najít tu svoji a koupat se třeba jen tak. U nejjižnějšího městečka Souillacu se přibližují korálové útesy blízko k pobřeží, laguna je najednou plná ostrých břitů a všude jsou nápisy "Koupání zakázáno, hrozí smrt!" Aby to bylo jasné všem, jsou tu na dohled od sebe velké tabule s nakreslenou lebkou a zkříženými kostmi.

Poslední den před odjezdem mě pozval soused z hotelu na velkou náboženskou slavnost hinduistů. Kousek za městem je menší chrám s několika věžemi a hlavní kopulí. Všude kolem bylo plno černookých a snědých Indů v parádním oblečení, ženy v krásných sárí, děcka jako malovaná. Uprostřed plápolala velká vatra z klád, vzadu čekala na voze s gumovými koly bohyně. A ne ledasjaká! Barevné fábory, girlandy a jiná výzdoba kolem pozlacené postavy byly vysoké aspoň 3 metry. Lid se bavil, jíst se ale smělo až po hlavním obřadu. Nakonec přitáhli mladí chlapci vůz s bohyní k napůl vyhaslé vartě. Před vozem postupovala v tanečním kroku skupina chlapců a dívek, jednotně oblečených, každý se dvěma bambusovými tyčkami. Do kroku jim vzadu hrály nějaké píšťaly a mládež rytmicky klepala tyčkami o sebe a o tyčky sousedů. Napsáno to vypadá příliš jednoduše, ale ta atmosféra davu, kouř vatry, zvláštní zvuky píšťal zvyšovaly napjatost náboženské oslavy. Po několika zpěvech byla bohyně zase odvezena a nastalo všeobecné hodování, popíjení a všeliké radování, k největší radosti malých dětí.

Další den jsem už odjížděl na letiště, opět přes celý ostrov. Kolem lánů cukrové třtiny, palem, stromů santalového dřeva, araukárií i dvoumetrových křovisek planých fuchsií. Letadlo Air France mě záhy odnáší vstříc dalším exotickým zemím světa...

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení