Vzbouřenci z Bounty a ostrov Pitcairin

Ostrov Pitcairn by byl asi neznámý, kdyby ho neproslavila vzpoura námořníků na lodi Bounty. O té doby bylo napsáno mnoho knih a natočeno několik filmů, ve kterých byl často její kapitán William Bligh představován jako surovec, ovládající své trpící námořníky devítiocasou kočkou - důtkami, spletenými z devíti kožených řemínků. Kapitán Bligh byl zkušený anglický námořní důstojník a mořeplavec, který se zúčastnil i výpravy známého objevitele Jamese Cooka. V r. 1787 byl vyslán s lodí Bounty na Tahiti, odkud měl přivézt na anglické ostrovy v Karibiku sazeničky chlebovníků, které měly sloužit jako levná potrava pro otroky na plantážích.

V tehdejších dobách nebyla služba na lodích žádný med. Lodě páchly impregnací (dřevěným dehtem a lojem), záchodové sudy se v podpalubí při bouřích často převracely a obsah se vylil, nasolené maso v jiných sudech dost páchlo a sladká voda při delší plavbě také. K jídlu byl většinou hrách s nasoleným masem, z něhož kuchař před vařením vybral červy. Nedostatek zeleniny způsoboval kurděje, slaná strava vedla ke zdravotním potížím a těžká dřina s nedostatkem spánku námořníky vysilovala, takže nepomáhaly ani časté příděly silného rumu. Námořníci spali ve visutých lůžkách oblečeni, aby mohli ihned zasahovat při náhlých bouřích či změnách větrů. V mořské vodě se člověk neumyje a tak se myli jen zřídka a neholili vůbec. Posádky pro dlouhé plavby najímali verbíři ve vězeních a za službu na lodi dostal vězeň svobodu. Někdy se v přístavních krčmách podařilo opít i civilisty, kteří se z opice probrali až na širém moři.

Představte si tedy námořníky, kteří po dlouhých týdnech vysilující plavby přistanou na ostrově s bujnou zelení s lahodnými plody a čerstvou vodou. A na břehu najdou odhalené Tahiťanky, předvádějící tance plné erotiky a ochotné pobavit posádku lodi i jinak. Po šesti měsících pobytu v takovém ráji se námořníkům odjíždět nechtělo, ale dezertovat si netroufli, protože by je kapitán mohl podle práva nechat pověsit na lodním ráhně. Nespokojenost ale rostla a s ní i tresty. Tři týdny po odplutí Bounty z "ráje" kapitán těžce urazil i svého prvního důstojníka Fletchera Christiana. Tomu v noci část posádky nabídla podporu, když se nenáviděného kapitána zbaví. Proto dne 28.4. 1789 u ostrovů Tonga přepadli vzbouřenci kapitána a jeho 18 věrných. Posadili je do 7 metrů dlouhého člunu, dali jim sextant a malou zásobu jídla.

Bligh prokázal, že se i v neznámých mořích vyzná. Zachránil lidi od jisté smrti, proplul kolem lidojedských ostrovů, překonal mnoho bouří, plavil se kolem Fidži a Nových Hebrid přes Torresovu úžinu až do Kupangu na ostrově Timor, který drželi Holanďané. To mu umožnilo vrátit se do Anglie, kde nedlouho nato proběhl soudní proces. Na něm se prokázalo, že byl tolerantním velitelem, který zacházel se svými muži lépe než jiní angličtí kapitáni.

Fletcher Christian se mezitím vrátil s ukořistěnou Bounty a 24 vzbouřenci na Tahiti. Věděl, že anglické úřady nenechají vzpouru bez trestu a chtěl někam jinam, ale 16 mužů s ním nechtělo dále plout a zůstalo na ostrově u svých milenek v domnění, že se Bligh s člunem stejně utopí a Bounty bude považována za ztracenou. Ke svým osmi námořníkům proto Christian naložil místní ženy a několik mužů jako pomocníků a vydal se na další cestu. Zkoušeli několikrát usadit se na ostrovech Tubuai, ale byli vždy vyhnáni domorodými obyvateli. Až mu pomocníci řekli o dalekých ostrůvcích na východě a tak se vydala Bounty na svou poslední cestu. Na jejím konci byl ostrůvek ztracený v širém oceánu. Z moře čněly skalnaté srázy, do kterých bez ustání bušily divoké vlny. Uprchlíkům přesně toto vyhovovalo. Ostrov pojmenovali Pitcairn a bylo to příznačné: "pit" znamená také biblické peklo a "cairn" pyramidu nebo mohylu z balvanů. Bounty musela zakotvit před ostrovem na volném moři a malou lodicí bylo ke břehu dopraveno vše živé i veškeré možné zásoby a zařízení pro postavení nové osady. Dne 23.1. 1790 pak námořníci loď zapálili a poslali ke dnu. Tak spojili svůj další osud jen s Pitcairnem.

Britská admiralita začala po soudním procesu vzbouřence z Bounty hledat. V listopadu 1790 vyslala do oblasti menší válečnou loď Pandoru. Ti ze vzbouřenců, kteří se usídlili na Tahiti, byli zatčeni a deportováni. Avšak Pitcairn zůstal Angličanům skrytý.

K objevení ostrova došlo až po 18 letech, kdy se zcela náhodou objevila v blízkosti Pitcairnu anglická obchodní loď. V té době tu žil již jen jediný námořník z Bounty, John Adams. Byl patriarchou osady, učil děti matematiku a angličtinu a celé osadě o nedělích předčítal z lodní bible Bounty. Zpráva o osadě původních vzbouřenců vyvolala v Anglii velký ohlas. Král dal Adamsovi milost.

I když se v polovině 19. století větší část osadníků již legální britské korunní kolonie Pitcairn odstěhovala na ostrov Norfolk, osídlení na Pitcairnu nezaniklo. Ve třicátých létech 20. století žily na ostrově na dvě stovky lidí. Úřady na Novém Zélandu posílaly pravidelně dvakrát do roka větší loď se základními zásobami, topným olejem, léky a jinými potřebami. Působil tu i duchovní a jeho žena byla vždy zdravotní sestrou, která se starala o nemocné jak se dalo. Byla tu i malá telefonní síť a později i rádiové spojení. Pošta fungovala jen když připlula nějaká loď, na které ostrované prodávali své výrobky. Zejména šly na odbyt vyřezávané modely plachetnice Bounty, různé sošky, kované hřeby a lodní články "prý" z kotevních řetězů potopené Bounty; těch se prodalo tolik, že by je ani loď neuvezla. Malý buldozer pomohl postavit cesty a zdolat příkrou stráň od provizorního přístaviště k osadě na kopci. Průběžnému vystěhovávání Pitcairnčanů za lepšími podmínkami jinde se ovšem zabránit nedalo. V roce 1963 zbylo na ostrově již jen 86 obyvatel a tento počet se do přelomu století snížil ještě na polovinu.

To je velké nebezpečí pro osadu. Když z celkového počtu místních mužů odečteme starší, nemocné a malé chlapce, zbude jich asi deset. Pro ovládání velkého člunu v mořském příboji tak, aby se dostal k lodi na širém moři a zpět s nákladem ke břehu je zapotřebí nejméně sedmi chlapů. Co bude s osadou, kdyby několik mužů odešlo? Bude muset odejít i zbytek obyvatel? Možná na Nový Zéland nebo do Austrálie, kde jich už žije mnoho set. Nebo na Norfolk, za první skupinou vystěhovalců. Na Pitcairnu se hovoří anglicky a lidé mají britskou státní příslušnost, takže by se jim nechtělo na francouzské Tahiti. Mohli by sem přijít i dobrovolníci z celého světa, ale život tu není zdaleka snadný; vždyť i kněz je pro ostrov ustanovován pouze na dva roky.

V rámci britské korunní kolonie Pitcairnské ostrovy se vedle Pitcairnu nacházejí další (neobydlené) ostrovy: Henderson, Oeno a Ducie; poslední jmenovaný je od Pitcairnu vzdálen téměř tisíc kilometrů. Korunní kolonie má rozlohu 47 km² (vlastní Pitcairn 5 km²) a s 50 obyvateli jde o zdaleka nejmenší mezinárodní politicko-geografickou jednotku světa. Funkcí guvernéra je tradičně pověřen britský Vysoký komisař pro Nový Zéland.