Do někdejší ruské Aljašky

Aljašku si většina lidí představuje jen jako území, uříznuté od Kanady na severozápadě Severní Ameriky. Ano, ale na jihovýchodě k němu ještě patří poměrně úzký výběžek podél velmi členitého pobřeží, který se "zakusuje" do Kanady v délce skoro 1000 km a zkracuje tak vzdálenost mezi původními USA a Aljaškou na jen něco přes 900 km. To byl hlavní prostor bývalé ruské Aljašky.

Na ostrově Baranov dnes Baranof Island bylo její správní středisko Sitka. Dnešní aljašské hlavní město Juneau leží nepříliš daleko odtud, ale na pevnině.

Rusové byli prvními Evropany na Aljašce. V roce 1648 sem zanesla bouře některé lodě z expedice Semjona Děžněva. Pak uběhla ještě dlouhá doba než byla vyslána expedice k objeveným břehům. 15.7.1741 přistál poblíž dnešní Sitky kapitán Čirikov s lodí Svatý Pavel a zabral zemi pro ruského cara. O den později provedl totéž Dán Bering v ruských službách, velící lodi Svatý Petr. Při zpáteční cestě Beringova loď ztroskotala a kapitán zemřel. Námořníci přivezli kožešiny mořských vyder, které se rázem staly nejlepšími na světě.

Ruská kolonizace Aljašky trvala něco přes 100 let. Po polovině 19. století ztrácela carská říše o toto vzdálené území zájem. Zvěř pro kožešiny už byla téměř vyhubena, zásobování ruskými loděmi vázlo, konkurenční přítomnost Američanů a Angličanů narůstala, některé kmeny domorodců se nikdy nepodařilo zpacifikovat. V roce 1867 prodalo Rusko Aljašku Spojeným státům za 7,2 miliónů dolarů. Území se pak v roce 1959 stalo 49. státem Unie (a těsně poté následoval 50. stát - Havajské ostrovy).

Večerní letadlo mě neslo do Juneau a slunce ještě ozařovalo celé pásmo Skalistých hor, které tady příkře spadají do Pacifiku. Jeden vrcholek za druhým, většinou vyšší než 2000 metrů, pokryté stálou bílou čepicí a pod nimi tmavé hvozdy smrkových lesů, klesajících až k mořské hladině. Pak se objevily malé i větší ostrovy a už jsme přistávali v nejmenším hlavním městě státu USA - ale státu nejrozlehlejšího ze všech (1,48 mil. km2).

Letiště je 15 km od města a malý bus mě zavezl až před dveře hostelu. Nad městem se tyčí hora Mt. Roberts, jejíž 1075 metrů se od moře zdá nesmírně vysoké. V těchto horách se začala psát historie města, spjatá se zlatem. Hlavní ložiska byla vyčerpána do roku 1921, ale dotěžování několika menších přetrvalo ještě 20 let.

Ráno jsem se vydal na prohlídku města. Hned blízko hostelu je už z dálky vidět pozlacená báň pravoslavného kostela sv. Mikuláše. Chvíli jsem se bavil s popem amerického původu a dostal od něho obrázek ikony místního svatého, duchovního Michala Venjaminova, pozdějšího sv. Innocenta z Aljašky. Dodnes je tu v každé vesnici malý baňatý kostelík, protože indiáni zůstali zůstali pravoslavnými i po odchodu Rusů.

V turistickém přístavu kotvila velká výletní loď z karibského ostrova St. Maarten a několik set turistů se snažilo koupit nějakou památku. Na odbyt šly zejména totemy všech velikostí a jiné vyřezávané věci.

Před srubem s věží, kde je informační středisko, leží obrovský bronzový lev. Za ním je budova Kapitolu, státního zákonodárného sboru, pak byste se dostali kolem guvernérovy vily k moderní vládní budově, která se svými deseti patry příliš vyčnívá. U nábřeží jsem navštívil pěkné státní muzeum a hned vedle je kulturní hala. Detail z muzea: v roce 1992 bylo přímo ve městě zabito auty 6 černých medvědů a zastřeleno dalších 15.

Sehnal jsem si za 104 USD lístek na loď Taku, která zajišťuje dvakrát týdně spojení mezi městy aljašského jihovýchodního výběžku od Haines a Skagway na severu až po kanadský přístav Prince Rupert daleko na jihu. Do přístavu pro trajekty je to přes 20 km a jeli jsme opět kolem letiště a pak podél komplexu Aljašské univerzity. Loď tam už stála; žádný velký kolos, ale masivní, pro maximálně 500 cestujících, s rychlostí až 30 km/h.

Protože jsou průlivy mezi mnoha ostrovy často úzké a křivolaké, pluli jsme poloviční rychlostí a k městu Sitka jsme se dostali až za tmy. Už z dálky byla vidět osvětlená báň katedrály sv. Michala. Bývalé středisko ruské Aljašky má dnes 8 000 obyvatel.

Ráno jsme přijeli do Petersburgu a připadal jsem si jako v norském fjordu. Zde sídlí potomci norských velrybářů, kteří založili 5 velkých továren na zpracování ryb. V přístavu je plno, vejde se sem 160 rybářských lodí. Největší ulovený losos na světě tu měl 57 kg! Naše loď má vždy alespoň hodinu zastávku, takže je možno protáhnout si kosti malou procházkou po městečkách. Dalším z nich byl po 3 hodinách plavby Wrangell, středisko rybářů a lesníků. Plavba je jednotvárná. Všude kolem jsou zálivy rozeklaných ostrovů a ostrůvků, nikde žádný domek nebo loďka, kopce jsou už nižší a na těch vyšších leží sníh, ledovce v dáli zakryly mraky a mlha. pomalu končí severské bílé noci a stmívá se dříve, takže do Ketchikanu, nejjižnějšího města Aljašky, jsme přijeli už za tmy. Míjíme velikou celulózku, jsou tu továrny na zpracování ryb. Našel jsem jediný otevřený obchod s totemy a jeden si kupuji. Okolní indiáni jsou pověstní výrobou krásných totemů a u města je areál s jejich největší světovou sbírkou.

Přespal jsem druhou noc na lodi a po rozednění jsme zakotvili v kanadském městě Prince Rupert. Končila má cesta po Aljašce a dál jsem pokračoval vlakem přes Jasper do Vancouveru a na jih.

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení