Hlavní stránka
Stambacher

Z Kantonu za hazardem do Macaa

(06.03.2008)

Celá tato cesta byla vlastně hazardem. Ale krásným, plným dobrodružství, kdy člověk neví, ve které zemi bude spát další dny a co se mu z plánu cesty podaří splnit. Začalo to už na "pasovce" doma. Vrátil jsem se z delšího zahraničního pobytu, měl jsem devizové konto v bance a do penze mi scházely ještě dva roky. Při žádosti o výjezdní doložku mi "příslušník" řekl: "Pane, to nestačí mít dost deviz; máme tady nepsané pravidlo, že nestraníci mohou dostat výjezdní doložku pouze jednou za tři roky. Jo, to kdybyste byl v penzi, můžete mít doložku každý týden." Za 14 dní jsem tedy přišel s výstupním razítkem ze zaměstnání a protože si nespočítali léta, dostal jsem skutečně doložku bez problémů. V plánu jsem měl cestu "Kolem Jihočínského moře" a za 3 měsíce, v létě r. 1987, jsem se vydal na cestu.

Trasa vedla přes Bombaj nejprve do Hanoje a chtěl jsem vlakem do Haiphongu. Když jsem viděl ten přecpaný vlak s lidmi na schůdkách, na střechách a někdy i mezi vagóny, bez místenek nebo vozů vyšší třídy, tak jsem ten hazard nepodstoupil. Byla možnost jet s cestovkou, najmout si taxi s průvodcem, platit 3 dny vše i drahý hotel a to by byl zase hazard pro moji peněženku. O moc jsem nepřišel; Haiphong byl tenkrát ještě rozbitý po amerických náletech.

Tak jsem pokračoval do Vientiane, Rangúnu a do Kuala Lumpuru. Putoval jsem s báglem po všech státech Malajsie a vlakem do Singapuru, kde jsem byl hned na nádraží zadržen. V Praze jsem totiž ani po 3 měsících nedostal vízum do Indonésie a musel jsem si to v Singapuru sám telefonem vyřídit s Jakartou. Na Jávě jsem strávil krásné dny; vlakem na její druhý konec, pak ostrov Bali, zpět autobusem jižním pobřežím Jávy, následoval odlet do Singapuru a do Kuchingu, což je hlavní město malajsijského Sarawaku na Borneu. Tady jsem byl přepaden v noci chlapem s kudlou a bylo to skutečně jen "o fous", takže jsem trochu otřesen pokračoval do města Bandar Seri Begawan ve státě Brunej. Zájem o baťůžkáře tam neměli a pobyt nepovolili. Proto další den odlet do Kota Kinabalu ve státě Sabah, už bez problémů. Borneo jsem opustil směrem na Filipíny.

Po islámské Malajsii a Indonésii byla Manila jako kousek domova, s mnoha katolickými kostely, starými památkami a španělštinou. Dělal jsem tam řadu výletů do okolních hor a pak mě čekal další problém: Hongkong. V Praze jsem vízum nedostal, v Manile mi odmítli prodat letenku bez víza, tak jsem to vzal s přestupem do čínského Kantonu. V Hongkongu jsem na letišti zkoušel známou fintu, kterou jsem vícekrát uplatnil například v Africe: dát do pasu aspoň 20 dolarů (jako na úhradu krátkodobého víza). Ale nepochodil jsem a stejný den večer jsem seděl v čínském letadle směrem na Kanton.

V menším letadle do Kantonu jsem byl spolu s asi 20 Číňany. Letušky jsou jak šedé myšky, dávají jen jakousi šťávu a pak se jedna postaví do uličky a hlasitě předčítá z červené Maovy knížky moudrosti bývalého vládce komunistické Číny. Pod námi se blyští hladina širokého zálivu Perlové řeky, na jejíž jednom rameni leží Kanton (Guangzhou), hlavní město provincie Guangdong, které tehdy mělo asi 7 milionů obyvatel. Letiště není daleko od města, ptám se v informacích na dopravu do nějakého levnějšího hotelu. "Cizinci obvykle nocují v Bílé Labuti; je to nejmodernější 34poschoďový hotel", říká mi ochotný mladík, ale když vidí můj protáhlý obličej, dodává: "Jste jediný běloch z posledního letadla, tak mám na vás dost času. Napíši vám cestu k hotelu, autobusové linky a přestupy (taxík by vás stál 40 dolarů) a na recepci ukažte tento lístek".

Jedeme busem přes ošuntělá předměstí, silnice je plná děr a jde to jen pomalu. Ukazuji lidem v buse ten papír s adresou, něco spolu drmolí a pak mě cosi rukama ukazují. Nakonec jde jeden se mnou na stanoviště dalšího busu a to je nějaký okružní, protože ve středu města se staví visutá dráha (kolem betonových sloupů je všude bambusové lešení). Někde říkají, ať tam vystoupím, že to je jen kousek, ale jdu ve vedru 38 °C a s těžkým báglem ještě 20 minut k hotelu. V recepci mi ukazují směr přes ulici a jsem před Guesthousem. To je něco jako hostel pro chudší hosty. Jsou zde ubytováni v pokojících pro 4-6 lidí zahraniční baťůžkáři; za čistou postel a noc se platí 10 yuanů, což byla cena 4 piv ve velkém hotelu. Hostel stojí na břehu Perlové řeky, široké v těchto místech přes 600 metrů. Je to blízko soutoku řek Dong (Východní), Bei (Severní) a Xi (Západní) řeky. Perlová řeka je nejdůležitějším splavným ramenem největší jihočínské řeky Si-ťiang (Západní řeky), která je dlouhá přes 2000 km a vytváří obrovskou deltu o ploše přes 6000 km2. Kantonský přístav je největší v Číně a město je jediné v zemi, ve kterém letos hrubý domácí produkt na hlavu přesáhl 10 000 USD. Dnes má město s příměstskými oblastmi asi 13 milionů obyvatel.

Lodě z Kantonu vyjížděly už před 2000 lety. Vyvážely hedvábí, porcelán, umělecké předměty, koření, čaj a kapitáni objevovali vzdálené země v Indii, Africe a Arábii. Obří čínská flotila pod vedením Čeng Chea zahájila velké výpravy na západ už v r. 1405. Konvoj měl na 300 lodí s 27 000 muži na palubách. Některé džunky disponovaly 7 až 9 velkými plachtami a byly i 185 m dlouhé. Paluba byla velká jako menší fotbalové hřiště a na lodi byl ubytován i tisíc mužů ve 4 poschodích. Po objevení cesty do Indie kolem mysu Dobré naděje začaly pronikat evropské mocnosti dále na východ. Nejen misionáři a obchodníci, ale i dobyvatelé. Portugalci, Holanďané a Angličané se postupně dostávali až do Číny a Japonska a Kanton se stal pro ně velmi důležitou zastávkou. Angličané dováželi své levné opium z Bengálska do Kantonu, Číňané se na něm stali závislými a stále více domácího hedvábí, čaje a hlavně stříbra opouštělo Perlovou zátoku výměnou za drogu. Zakročil jejich císař a nechal spálit v anglických skladech 20 000 beden s opiem. Došlo ke třem menším válkám a nakonec v r. 1843 dostali Britové do správy Hongkong, který jim patřil do roku 1997.

O Kantonu by se dala napsat tlustá kniha. Prohlížel jsem si několik dní většinu místních památek, zejména pomníků všeho druhu. Deset minut na jih od hlavního nádraží je největší městský park Yuexiu (93 hektarů), kde je známá pětiposchoďová pagoda Zhenhai, jako jediný zbytek starých městských hradeb. Z horních poschodí je pěkný výhled na město. Pagodu obsadili Angličané v opiových válkách právě pro výhled na město a před budovou, kde je dnes městské muzeum, ještě stojí 12 velkých kanónů, namířených na cíle ve městě. Blízko věže je i vysoký obelisk Sunjatsena, prvního čínského prezidenta po svržení mandžuské dynastie 1. 1. 1912. V parku je také veliký Pomník pěti kozlů; dnes je symbolem města. Podle pověstí se před dávnými časy z nebe sneslo pět bytostí v pestrém oděvu. Seděly na 5 kozlech, kteří měli v hubách klasy rýže. Lidé se naučili rýži pěstovat a město tak bylo nebem předurčeno k tomu, aby zde nikdy nebyl hlad.

O něco na východ je celá řada pomníků: "Institut rolnického hnutí", kde učili všichni čínští revolucionáři, protože podle nich rolníci museli být hlavní silou v revoluci. Velká "Hrobka mučedníků" na památku asi 5700 zabitých přívrženců komunistů, kteří povstali proti Čankajškovi, druhému vedoucímu Číny po smrti Sunjatsena. Blízko je u jezírka "Pavilon krví zpevněného přátelství lidu Koreje a Číny" a hned vedle "Pavilon krví zpevněného přátelství lidu SSSR a Číny". Ten tu zůstal i v době, kdy prudce ochladlo přátelství mezi oběma velmocemi a Rusko opevňovalo s obrovskými náklady své hranice s Čínou a došlo i ke drobným přestřelkám na hraniční řece. Když jsem jednou jel vlakem z Chabarovska na Amuru na Vladivostok, byly vidět kolem řeky Ussuri stovky připravených ruských tanků. Je málo známé, že došlo i k lokální válce mezi Severním Vietnamem a Čínou.

Blízko ZOO je "Pomník 72 mučedníků" z předkomunistické éry Číny. V dubnu 1911 vypuklo v Kantonu povstání pod vedením Sunjatsena proti vládnoucí dynastii Qing. Bylo potlačené půl roku před jejím svržením. Pomník je sbírkou symbolů demokratického světa: malý egyptský obelisk stojí pod kamenným pavilonem, na kterém je kamenný Zvon svobody. Za pavilonem je malá imitace versailleského Trianonu, s příčným řezem kamenné pyramidy na střeše. A nad tím vším je malá kopie Sochy svobody. Čínu představují bronzové urny a lvi po stranách.

Při dalších návštěvách Kantonu po 10 letech zmizelo dost starých ulic a místo nich se tyčily výškové budovy bank, hotelů i úřadů. Z ulic zmizel smog, velké dopravní zácpy a motorizované gangy. Ty poslední proto, že Kanton se stal jediným městem na světě, které zakázalo vjezd všem asi 800 tisícům motocyklů. Ale dost bylo Kantonu; vzhůru na Macao!

Cestování do Macaa nebylo jednoduché. Bylo možno se tam z Kantonu dostat pomalou nebo rychlou lodí, ale já jsem chtěl poznat vnitrozemí, dopravu i způsob dorozumívání, abych se připravil na několik dalších cest do Číny. Takže mi zbyl autobus a prvním problémem bylo najít příslušné nádraží. Vysvětluji, ukazuji, kreslím, ale lidé jen krčí rameny nebo cosi drmolí, případně se mi dokonce vyhnou. Anglicky nezná nikdo ani v kanceláři autobusů (v tehdejší době cizinci jezdili do Macaa z Hongkongu, pro který jsem tenkrát neměl vízum). Dispečer několikrát telefonoval než sehnal někde děvče, mluvící trochu anglicky. Koupil jsem si lístek na ráno a ještě mi ukázala nástupiště a číslo busu.

Celou hodinu se bus druhý den proplétal mezi tisíci cyklisty a motorkáři, než jsme se dostali na kraj města. Všude se to hemží lidmi v plném pracovním nasazení. Políčka se zeleninou pro měšťáky, malé krámky i dílny, ale už i větší továrny. Po r. 1975 došlo k uvolnění hospodářství, zemědělci už mohli pěstovat a prodávat to, co šlo nejvíc na odbyt, začalo se stavět. Míjíme velké město Foshan, dáváme se na jih na Zhongshan, blízko kterého se ve vesnici Cueiheng narodil první čínský prezident Sunjatsen. To už jsme 29 km od Macaa a projíždíme zvláštní ekonomickou zónu Zhuhai, která předvádí, jak bude Čína vypadat v budoucnosti. Továrny, mrakodrapy, banky, obytné zóny, nákupní střediska. Bus přijíždí po 130 kilometrech cesty k městečku Gongbei na hranici, vystupujeme a pěšky se dáme k celnici. Tehdy ještě Macao bylo portugalským zámořským územím. Po cestě je několik kontrol, prohlíží si můj pas, takový tu prý ještě neviděli. A jsem v Macau u brány Portas de Cerco. Jako bych byl v malém městě v Portugalsku. Nízké domky jsou natřené pastelovými barvami, často jsou obložené kachličkami "azulejos" i s barevnými obrázky, okna mají malé balkónky a jsou krytá žaluziemi, některé domy mají podloubí, malé barokní kostelíky se mísí s ozdobně prohýbanými střechami čajoven a čínských chrámů. Našel jsem i mešitu s minaretem. Většina nápisů byla v portugalštině včetně názvů ulic, to byla pro mě velká pohoda (žil jsem 6 let v portugalsky mluvících zemích).

Takže nejdříve na hotýlek, pak něco k snědku a vyrážím na prohlídku. Pár hlavních ulic, v těch vedlejších už je víc čínských nápisů, protože z půl milionu obyvatel je 95 % Číňanů. Moře tu vlastně žádnou pláž nemá, jen balvany jako vlnolamy. Voda v zálivu je ostatně kalná a zemitá a hotely mají vlastní bazény. Uprostřed města je vyšší kopec s parkem a kostelem sv. Pavla, zbytky pevnosti a meteorologická stanice. Těžce vystupuji ke kostelu; je červencové poledne, 40 °C ve stínu, nejhorší doba k prohlídce.

Když Portugalci objevili cestu do Indie kolem Mysu dobré naděje, postupovali ve výstavbě obchodních stanic plánovitě. Nejprve Madeira, Azory a Kapverdy, v Africe Guinea-Bissau, Angola a Mosambik, v Indii Daman, Diu a hlavně Goa, dál na východ Malakka v Malajsii, v Indonésii část Timoru a v r. 1513 se už objevili v ústí Perlové řeky. Místní čínský hodnostář pronajal v r. 1557 portugalským obchodníkům malý poloostrov k založení osady. Italský jezuita Matteo Ricci, známý pod jménem Li Ma-tou, zde založil misijní stanici a v Pekingu později i trvalé sídlo řádu. Čtyřikrát se Macao pokoušeli dobýt i Holanďané. Portugalci měli stanici i v japonském Nagasaki.

Město Macao leží na konci poloostrova. K území někdejší portugalské kolonie, dnes jedné ze dvou zvláštních oblastí Číny s nekomunistickým systémem, patří ještě dva menší ostrovy Taipa a Coloane, propojené obloukovými mosty. Na některé mělčiny se hodně naváží kámen a zemina, aby se získalo větší území pro mezinárodní letiště a univerzitu na Taipu. Tím dojde nakonec k zasypání moře mezi oběma ostrovy. Portugalci chtěli území Macaa předat Číně už dříve, ale byly obavy, že by to urychlilo také předání Hongkongu. Proto Čína území převzala až 20. 12. 1999. Dohoda "jedna země - dva systémy" bude, obdobně jako v Hongkongu, platit 50 let. Do obou zvláštních oblastí si Češi nemusí pořizovat drahé čínské vízum, protože platí bezvízový styk.

Budoucnost Macaa může zajistit jenom hazard. Na čínském území není povoleno provozovat hazardní hry. Už před "sjednocením" do Macaa přijížděly z Hongkongu davy hráčů všeho druhu a nyní mohou jezdit i boháči z Číny. Proto vzniká hodně nových hotelů, atrakce i pro rodinné dovolené, služby pro veřejnost, rychlé spojení s největšími městy v okolní oblasti a mezinárodní letiště pro ty vzdálené. Každým rokem sem teď přijíždějí miliony návštěvníků. Již v roce 1966 tu hráči utratili 6,8 miliardy dolarů, což bylo více než v Las Vegas. V současnosti se staví velkolepý hrací a zábavní komplex "Město snů", jehož součástí bude i podmořské kasino, tři velké hotely s 2000 lůžky, nákupní střediska a velký koncertní sál. Skleněné stěny heren pod vodou umožní pozorovat bohatý tropický život pod hladinou.

V době mé návštěvy těch kasin bylo podstatně méně a na to nejdražší kasino v hotelu Lisboa jsem stejně neměl. Zkusil jsem to v menším hotýlku. Kdysi jsem za pět minut v jednom kasinu prohrál měsíční plat, ale hrát nebo aspoň pozorovat lidi při hře mě stále baví. Proto si od té doby kupuji ve všech podobných zařízení na vstupu žetony jen do 20 dolarů aby mě vůbec pustili dovnitř a dosud jsem je vždycky dříve nebo později prohrál. Takže ani tady mě můj hazard nestál moc, ale hodně jsem si užil. Druhý den jsem se vracel do Kantonu a odtud přes Hongkong, Hanoj, Vientiane, Bangkok, Rangún, Madras, Bombaj, Dubaj zpět do Prahy. Mám tyhle malé cesty "přískoky" velice rád. Cesty, kdy je možné ledaskde vysednout, nějaký den pobýt a letět zas "o dům dál"…


 

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2019©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress