Hlavní stránka
Stambacher

Byl jsem na Timoru

(27.10.2002)

Už jako malý kluk jsem hltal učitelovo vyprávění o čtyřech velkých ostrovech v Indonésii, které jsme museli znát nazpaměť’ : Sumatra, Jáva, Borneo a Celebes, tvořící souostroví Velké Sundy. Začal jsem hledat cestopisy, jež by mi přiblížily ten skutečně nejdálnější "dálný" východ, za kterým je už jen Pacifik, největší ze všech oceánů. Bylo mi jasné, že se tam musím jednou podívat. Moc se mi líbil verš Konstantina Biebla: "S lodí, jež dováží čaj a kávu, pojedu jednou na dalekou Jávu."

Mládí uteklo, potíže s cestováním narůstaly a tak jsem Jávu a ostrov Bali navštívil až v důchodovém věku a Malé Sundy, Celebes, Borneo a Sumatru teprve později při své druhé cestě kolem světa, letadlem z australského Darwinu. Do Malých Sund patří 566 malých i větších ostrovů, z nichž je Timor se svými 33 600 km2 daleko největší. Následuje Flores (15 600 km2) a Sumba (11 000 km2).

Indonésie je jednou z kolébek lidstva. Na ostrovy se dostávali obyvatelé z Malajsie, jižní Číny a Indie a v novověku přinášeli s sebou buddhismus a hinduismus. Vznikala celá řada knížectví, království i sultanátů. Na Timoru bylo už v 7. stol více malých království, v nichž nakupovali arabští a čínští kupci vzácné santálové dřevo. V 16. stol. ovládl většinu území islám, ale začaly připlouvat portugalské a později holandské lodě. Holand’ ané ovládli (spolu s celou Indonésií) západní část Timoru, Portugalci východní část. V roce 1942, když se chystali na vpád do Austrálie, obsadili Timor Japonci. Po roce 1945 připadla západní polovina ostrova nově vzniklé Indonéské republice a východ se vrátil do portugalské správy.

Když se portugalská koloniální říše v roce 1975 rozpadla, připojila Indonésie Východní Timor ke svému území. V důsledku odporu místních obyvatel mělo obsazení násilnou podobu: na sto tisíc lidí bylo zabito, část jich utekla do hor, odkud pak jako bojovníci hnutí za osvobození (Fretilin) dlouhá léta pořádali výpady. Ve statistikách OSN nepřestával Východní Timor figurovat jako území stojící mimo Indonésii.

Pod tlakem světového mínění zrevidovala Indonésie svůj pohled na Východní Timor jako na svou integrální součást a povolila zde konání referenda o samostatnosti. Přes třiadvacetiletou okupaci (nebo právě proto) se 78,5 % voličů Východního Timoru vyslovilo pro nezávislost. Přesto v zemi zavládl chaos; indonéské vládní ozbrojené milice zase útočily na civilisty, zuřily požáry a bylo vyhlášeno stanné právo. Nakonec se podařilo situaci uklidnit a dnes stojí východní část ostrova na prahu nezávislosti. Já jsem byl na Timoru těsně před těmito volbami.

Plný očekávání jsem tehdy vyhlížel z okénka letadla, když jsme zakroužili nad indonéským (západotimorským) provinčním centrem Kupangem. Bylo vidět, že to je jedna velká vesnice, přestože má asi půl milionu obyvatel. Pár živějších ulic kolem starého města a přístavu obklopuje velké množství nízkých domků, rozhozených mezi nízkými kopečky. S několika mladými Angličany jsem si vybral levnější hostel Eden, který měl s rájem jen společné jméno. V menší zahrádce stál domek s kuchyňkou a kolem bylo šest dřevěných chatiček se střechou z rákosu. V chatce stály dvě palandy, stolek a jedna židle. Skříň nahrazovalo pár velkých hřebíků v nosné konstrukci. Chatka měla i vlastní záchod, tedy díru do země s nezbytným hrníčkem na oplachování. Večer a v noci byly všude mraky moskytů, protože vůkol byla voda: kolem hostelu vedl vodní kanál, zásobující zahrádku čínského typu, s mnoha potůčky, můstky a skalisky. Za hostelem byl navíc rybník, kde ženy myly nádobí, praly prádlo a večer se tam koupalo celé okolí.

Druhý den jsme si vyšli na prohlídku města. Byla Květná neděle před Velikonocemi a kolem katolického kostela stálo mnoho lidí a poslouchalo bohoslužby, přenášené rozhlasem z kostela. Všude potkáváme plno dětí s palmovými větvičkami. Do kostela se davy věřících nevešly. Po mši jsme se vydali na tržiště, jehož přední část je stejná, jako u nás boudy Vietnamců. Vzadu to ale bylo horší: ghetto chudých a nejchudších, polorozbité domky, odpadky v kanalizačních příkopech a všude bahno. Mezi tím si hrají děti a pobíhají prasata a kozy, které se v hromadách odpadků snaží najít něco k snědku. Na konci uličky je vedle velkého smetiště studna na vodu, jediná v celé ulici. O kousek dál mě čekalo překvapení: uprostřed plácku, zatopeného vodou, stála krásná, bílá soška dívky s uraženou jednou rukou. Kdoví kde stála před revolucí!

U dalšího kostela na břehu moře je pěkný výhled na posvátnou horu Mutis (2427 m). Není nejvyšší, protože dál na východě je sopka Ramelau s 2920 metry. Zátoka dnes byla prázdná, protože katoličtí rybáři světí neděli. Jen občas byla vidět lod’ ka s barevnými plachtami pro turisty nebo movitější "mořeplavce".

Kupang má jako sídlo provincie řadu škol, obchodů, úřadů a větší přístav. Navštívil jsem i zajímavé muzeum s historickými i kulturními památkami na všechny druhy osídlení a režimů. A také tu je jediná továrna na destilaci santálového dřeva v Indonésii. Celá indonéská západní část Timoru má asi 19 tis. km2 a žije tu 1,7 milionu obyvatel.

Mě ale lákala cesta do Východního Timoru, kde už tenkrát byly menší šarvátky. Hlídky vojáků prohlížely před hranicemi každého cestujícího v autobusech, jediném dopravním prostředku. Nejprve jsem jel asi 150 km do okresního města Kefamenanu, kterému nikdo neřekne jinak než "Kefa". Přede mnou se v autobuse bavili potichu dva muži portugalsky a na první zastávce jsme se u piva seznámili. Na můj dotaz, jak se dostat do hlavního města Východního Timoru, Dili, mi řekli, že se mi to nepodaří, protože jsem z východní Evropy a ještě ke všemu mluvím portugalsky. Východní Timor má ale dvě enklávy na severním pobřeží, kde jeden z mužů bydlel a ten mě pozval k sobě, protože enklávy nejsou vojskem tak hlídány. V té bližší enklávě jsou tři městečka: Nitibe,Ocussi a Oessilo.

Cestou do Kefa a dále bylo vidět řadu vesniček s domky jako včelími úly. Stěny jsou nahoře zakončeny vysokým kuželem a vedle bývá něco jako dřevěný slunečník, který je vlastně otevřeným obývákem a komorou současně. Jsou to vesnice starého kmene Atoniů, které vede rada starších, podléhající "králi". Ten pobírá od vesničanů menší desátky a musí zajišt’ ovat pořádání kmenových slavností a rituálů.

Z Kefa na hranici enklávy to je pouhá půlhodinka cesty, ale hned byl vidět rozdíl: cesta byla víc rozbitá, bylo tu několik malých posádek, vesničky nebyly tak úpravné a skrývaly se pod eukalypty, palmami a santalovými stromy. Je to tady spíše bujnější savana; nezapomeňme, že jsme jen asi 500 km od severní a suché Austrálie. Aby byla flóra i fauna co nejvíce zachována, byla zřízena na severním svahu svaté hory Mutis velká přírodní rezervace, kolem které jsme jeli. I tady bylo dost osad Atoniů.

Vyprávění mého společníka by zabralo několik stran. Od původní euforie po uvolnění z portugalského panství, přes obsazení indonéskými vojáky, činnost ve Fretilinu, útěky do hor, až ke smrti jeho dvou bratrů (jeden v boji, druhý v horách na nemoc bez léků). Také jsme porovnávali stav u nás v r. 1968 a 1989.

Za sedlem u svaté hory už procházela hranice. Vstoupil jsem na území Východního Timoru. Cesta se svažovala dolů, spolu s mnoha říčkami a potoky. Několik dní předtím pršelo a tak bylo všude hodně vody. Když už jsme přijížděli k prvnímu městečku, objevila se rovinka a v ní tekla asi kilometr široká řeka, ve které čněl uprostřed menší dřevěný most se zábradlím. Tam teče normálně malá řeka, která se ted’ po průtržích rozvodnila. I můj spolucestující byl překvapen, protože před několika dny tu projížděl bez problémů.

Nedalo se nic dělat. Autobus zastavil, osazenstvo vystoupilo, muži svlékli kalhoty a ženy si vykasaly sukně hodně vysoko, jak to jen šlo. Zavazadla putovala na hlavy a záda, žádný nosič nebyl k dispozici. První šli ti, co znali cestu. Vstoupili do kalné, žluté vody, která se hnala silným proudem. Na druhou stranu řeky přijel podobný autobus a situace se tam opakovala. Lidé balancovali v proudu a nechybělo ani uklouznutí a pád do vody.

Když jsem to viděl, přešla mě chut’ na další cestu s velkým zavazadlem na zádech a v neznámém terénu. Zůstal jsem na břehu a spolu se mnou ještě dvě jeptišky. Bud’ to že byly starší, nebo se neodvážily vykasat si sukně příliš vysoko. Vyčkali jsme příchodu skupiny z druhého břehu, která se dlouho dávala do pořádku a za hodinu jsem se vracel stejnou cestou do Kefa a pak po přenocování i do Kupangu. Ve Východním Timoru jsem pobyl vlastně jen asi půl dne a ujel 40 kilometrů, ale stejně si mohu připsat návštěvu nové země do svého rejstříku.


 

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2019©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress