Krásná divoška pod Jižním křížem

Tak nazývali Francouzi ještě v minulém století ostrov Réunion. Dnes už to dávno není divoška, ale krása zůstala. Mohl jsem se na ni dívat už z letadla. V dáli se vynořily a postupně přibližovaly vysoké a rozeklané štíty hor, velké krátery tří sopek, téměř svislé stěny skalisek s korálky malých městeček, navlečených na čáru oválného ostrova jako perly na náhrdelníku... Letiště bylo blízko hlavního města Saint-Denis, jenže s hotely byla potíž. Po dlouhém telefonování a shánění jsem musel vzít Meridien za nehoráznou cenu 500 franků. Zcela jistě byla místa i jinde, ale recepční hotelu, odkud jsem telefonoval, mi zřejmě dával čísla, o kterých věděl, že mají obsazeno. Druhý den jsem se přestěhoval jen o ulici dál do rodinného penzionu Dina a za desetinu ceny. První večer jsem však v přepychu četl prospekty a prohlížel mapy ostrova. S několika údaji vás seznámím.

Réunion patří k Maskarénám, podle Portugalce Pedro de Mascarenas, prvního bělocha, který tu přistál v roce 1513. Pro Francii ostrov zabral budoucí svatý St-Goubert, až o 125 let později. Ostrov dostal jméno Ille de Bourbon a byli sem dopravováni trestanci z Madagaskaru. V r. 1664 dostal ostrov prvního guvernéra, o 50 let později začali pěstovat kávu a přivážet na plantáže první africké otroky.

Podle příslušných vládců dostával ostrov postupně jména Bourbon, Réunion, Bonaparte, Bourbon a zase Réunion. Koncem 18. stol. tu žilo 10 tisíc bílých a 40 tisíc černochů. Po pádu Napoleona získali Réunion na 4 léta Angličané, ale nemohli se s obyvateli dohodnout a tak se raději stáhli a věnovali Mauriciu. V prosinci 1848 bylo zrušeno otroctví a na ostrov přišlo postupně 70 tisíc Indů, v r. 1880 pak ještě kantonští Číňané. Po kávě se tu pěstovala vanilka (nejvíce na světě), protože se podařilo uměle oplodňovat květy. Později se přidaly plantáže dalšího koření, ale v současnosti tu kraluje cukrová třtina, která zabírá 80 % úrodné půdy.

Dnes je ostrov zámořským departementem Francie. Patří k němu i široko roztroušené ostrůvky, vzdálené často přes 1500 km: Bassas da India, Juan de Nova a Isle de l’ Europe leží až v Mosambickém průlivu, Tromelin je daleko na severu a Is. Glorieuses dokonce severněji než Komory. Pod správu Réunionu se také dostal ostrov Mayotte, původně komorský.

Saint-Denis je plný budov francouzského koloniálního stylu se štíhlými bílými sloupky podepírajícími široké balkóny po více stranách. Ale jsou tu i monumentální sochy, vysoký sloup s andělem, připomínající pařížské náměstí Republiky a také řada moderních staveb úřadů a škol.

V obchodních domech je většinou stejné zboží jaké najdete v běžném marketu ve Francii, ovšem poněkud dražší, protože lodní doprava něco stojí. I kostely, katedrály a vysoký sloup mešity jsou mohutné, jak se na hlavní město patří. Domy i domky jsou pěkně udržované a neviděl jsem žádné domečky s plechovými střechami, jako na jiných ostrovech. Na obvodu města jsou paneláky s barevnými balkóny; za takové stavby by se nemuselo stydět žádné naše sídliště. A všude je pořádek. Bílých je tu skoro 30 %, černochů o něco více, Indů asi 30 % a zbytek tvoří Číňané. Za posledních padesát let se počet obyvatel zvýšil o polovinu, na 600 tisíc. Hlavní město má dnes 130 tisíc duší; ty, které jsem potkal, byly opět velice přátelské a ochotné.

Ostrov je vlastně jedna velká sopka vyrůstající ze dna oceánu do obrovské výše 7500 metrů. Jenže 4000 metrů je pod vodou. Kdysi dávno došlo k obrovskému vulkanickému výbuchu a více než 400 metrů vrcholu bylo rozprášeno do dalekého okolí. Láva pak vytékala ze třech vedle sebe ležících kráterů. Tvoří vlastně trojúhelník, mají vysoké, skoro svislé stěny a nejvyšší štít Piton des Neiges (Sněžný štít) měří 3069 metrů. Krátery, dosahující v průměru až 10 kilometrů, jsou dnes vyplněny zeminami z přeměněné lávy. Ve dvou z nich jsou malinké osady a horské boudy.

Na jihovýchodě ostrova je ještě jedna menší sopka, 2508 m vysoká. Nazývá se "Kamna", protože dodnes občas vypouští černý kouř a trochu popela, tak jako čadící kamna.

Hory mě vždycky lákaly a což teprve, když jsem zjistil, že přes krátery vedou značené turistické cestičky. Na skaliskách je vždy nahoře delší bílý pruh a pod ním stejně silný pruh příslušné barvy. Rozhodl jsem se přejít ostrov pěšky. Má 2510 km² a je to vlastně taková oválná placka s pobřežím přes 200 km dlouhým, ale jen se 30 km pláží. Podél celého pobřeží jsou vesnice nebo menší městečka a všechny nesou název nějakého světce či světice.

Vydal jsem se tedy na jih ostrova ke sv. Ludvíkovi a sv. Petrovi, aby mě oba světci podpořili při přechodu sopky. Jenže mě místní odborníci řekli, že bych na to potřeboval aspoň tři dny. Tak jsem se nechal do prvního kráteru na výšku 1220 m vyvézt malým mikrobusem. Cesta to byla krkolomná a vedla úzkou průrvou, kudy kdysi horká láva protrhla stěny jižního kráteru Cilaos a valila se k moři. Stěny průrvy byly skoro kolmé, drobné potůčky padaly z převisů volným pádem 600-800 m vysokým.

Kráter Cilaos není plochý, ale různě zválcovaný, tak jak ho vytvořily poslední výbuchy sopky. Haldy balvanů prorůstají vysokou trávou a keři. Dvoumetrové fuchsie i velké skupiny lilií lemovaly úzkou cestu k poslední osadě. A pak už to šlo pěšky. Zkoušel jsem si zkracovat cestu, ale džungle a kameny byty tak husté, že jsem se poslušně vrátil na turistickou stezku. Serpentinami jsem pomalu šplhal do sedla ve výši asi 2500 m. Slunce tam nahoře tak nepálilo, vál chladný větřík a výšlap patřil k nejkrásnějším zážitkům celé dovolené. Pomalu mizely poslední liliové háje a bylo nutno se přidržovat už jen holých skal. Hluboko pode mnou se vinula úzká cesta, za celý den jsem nepotkal ani živáčka. U posledního odpočívadla jsem četl na tabuli: Poutníče, zastav se, usedni a poslouchej jak zpívají ptáci a šeptá vítr ve skalách!

Sedlo jsem přešel v mracích a mlze a přede mnou byl nejtěžší úsek cesty: téměř 2000 m sestupu do druhého kráteru Salazie po stěnách se sklonem asi 70 stupňů. Po dvou hodinách opatrného našlapování na kameny stezky jsem kdesi pod sebou zaslechl kokrhání kohouta a pak štěkot psa, zase známky civilizace! Osada Hell-Bourg s několika domky mi nabídla občerstvení v malém kiosku a pak jsem chytnul "stopa" a dopravil se na pobřeží k dalšímu svatému, tentokráte Ondřejovi. Dobře mě chránili!

Během týdne jsem pak prošel všechny místní pláže, které jsou převážně na jihu a západě ostrova. Je to více nahuštěné než na jiných ostrovech; v malých zátokách kotví řada lodiček i plachetnic, pláže přecházejí přes palmové háje, pole cukrové třtiny a bambusové hájky (bambusy až 25 cm tlusté) do kopců k zubatým hranám kráterů. Byl jsem sám, kdo tu chodil pěšky. Auta usedlejších i bugíny mladších lemovaly pláže, ti chudší měli mopedy nebo alespoň kolo.

Byla doba sklizně třtiny a mohutné traktory pomalu táhly bachraté korby a dlouhé návěsy plné sladkých stvolů, 4 až 5 m dlouhých. Nevyrábí se z nich jen cukr (250 000 tun ročně), ale i alkohol, ze kterého se dělá výborný rum (150 000 hl za rok). Nezadá si s kubánským nebo jamajským! Sláva vanilky už upadla, vyváží se jí jen 17 tun ročně. Zato esence květin geranium pro voňavky do celého světa (zejména frankofonního) dosáhla hmotnosti 62 tun za rok.

Obešel jsem všechny pamětihodnosti, navštívil bílou mešitu s vysokým minaretem a zameditoval si na koberci pod kopulí za zvuků zpěvů pasáží z koránu. Ve městech se směsí náboženství jsou zajímavé i hřbitovy, protože tam každá víra má své oddělení a to se ještě dělí na bohaté a chudé mrtvé...

Večer jsem sedával před penzionem a poslouchal hudbu z diskotéky. Mladí zde tančí ségu, což je původní francouzská čtverylka, doplněná a přetvořená divočejší africkou hudebností. Něco jako lambada, protože i zde je při tanci dost erotických pohybů. Zato tanec maloya je něco jako letkis, doplněný táhlým a smutným blues, které zpívali unavení černí otroci po celodenní práci. Dnes se maloya tančí v kruhu nebo v řadě a vždy ji vede jeden tanečník. Tleská rytmicky a vlní horní částí těla, což ostatní s gustem následují.

V určenou dobu jsem opustil ostrov, nejkrásnější v celém Indickém oceáně, "krásnou divošku pod Jižním křížem" a nastoupil do letadla SAA z Jihoafrické republiky. To mě dopravilo do Durbanu a Johannesburgu a dál na sever k zemím kolem řeky Zambezi...

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení