Ushuaia je v Ohňové zemi

Argentina má 22 provincií a dvě teritoria. Patagonie zahrnuje provincie Neuquén, Rio Negro, Chubut, Santa Cruz a pak teritorium s názvem "Territorio nacional de la Tierra del Fuego, Antartida e Islas del Atlantico Sur." Jak vidíte, patří sem kromě Ohňové země i část Antarktidy a dále ostrovy jihu Atlantiku včetně nárokovaných Malvín, což jsou Falklandy pod britskou korunou.

Před několika léty jsem všechny tyto oblasti navštívil a tak si něco povíme aspoň jen o Ushuaie, hlavní městě teritoria. První mořeplavec, Portugalec Fernando Magellan (Magalhăes), se sem dostal v červenci 1520, tedy ve zdejší zimě. Musel přezimovat, potlačil vzpoury na svých lodích (některé ztroskotaly). až 28. listopadu 1520 proplul úžinou (dnes po něm pojmenovanou), plnou nebezpečných skalisek a mělčin do oceánu, který tenkrát nazval Tichým. Byl prvním, který obeplul Zemi a prokázal její kulatost. Pak připluli další dobyvatelé, hledající zlato nebo alespoň velryby. Na ostrově viděli řadu ohňů a tak podle nich zemi pojmenovali. Tenkrát tu žilo několik desítek tisíc indiánů, kteří sem přišli podél východních svahů hor, které nazývali Ande, již před 12000 léty. Šelkmanové osídlili celý střed a sever ostrova, kde pokračovala trochu drsnější pampa a bylo dost drobné zvěře. Vytlačili kmeny Haušů až na nejvýchodnější část ostrova. V hornatých oblastech na jihu kolem Beaglova průlivu se usídlili Yamanové a západně od nich Alakalufové. Byli odkázáni na lov ryb a tuleňů. Chodili i ve sněhu nazí a proti větru se chránili jen tulení kůží, kterou si přidržovali rukou. Na nohách měli primitivní "ponožky" z kůží a námořníci se jim smáli a nazývali je Velké tlapy, Patagonos.

Tento název se rozšířil na celou oblast kolem Magellanova průlivu a až později zahrnul území o 1000 km dál na sever. Postupně však přicházeli bílí osadníci. Nutili domorodce k práci, zabírali jim území, odlovili velryby a tuleně a přinesli alkohol, neštovice, tuberkulózu a pohlavní choroby. Vymřeli všichni a zbylo jen pár míšenců. Podrobnosti najdete v mnoha knížkách a také přímo v muzeu v Ushuaii nebo hlavně chilském Punta Arenas, kde muzeum vedou mniši Saleziáni.

První bílí lidé - anglikánští misionáři - se usídlili v místě dnešního letiště v Ushuaii v roce 1871. Argentina to nesla nelibě, a proto vojenská výprava ustavila 12.10.1884 v Ushuaiské zátoce podprefekturu. Tento den se dodnes slaví jako svátek. V roce 1911 tu bylo zřízeno vězení a jeho dílny sloužily také ostatním obyvatelům. V roce 1950 bylo vězení přeměněno na námořní základnu. Dnes má město přes 30000 obyvatel. Strávil jsem tu několik dní v očekávání příhodné lodi do Antarktidy a tak jsem měl možnost si těch pár ulic města a jeho pamětihodnosti prohlédnout. První překvapení: v žádném jiném menším městě na světě jsem nedostal v informačním centru tolik barevných a dvojjazyčných prospektů z různých oborů jako tady. Zmíním se jen o několika atrakcích.

Ushuaia je nejjižnějším městem na světě. (Chilané to popírají, protože na jižním břehu Beaglova průlivu, na ostrově Navarino, leží jejich Puerto Williams, ale to je spíš větší osada). Město leží v malém zálivu a hned nad ním začínají kopce a hory, porostlé hustými lesy a křovím. Známé jsou hory Olivia (1410 m) a Cinco Hermanos, jejichž štíty vykukují na většině pohlednic z kopců nad městem. Na západ od města je celá řada ještě vyšších hor. Sem se dostane jen málokdo. Po vodě to jde, ale do hor vede málo stezek. Stejně jako za dob prvních objevitelů tak zůstává jihozápad ostrova mystérií, zemí panenskou, provokující občas pár dobrodruhů.

Letěl jsem z Punta Arenas do Ushuaie malým letadlem za výjimečně krásného počasí a viděl v jejich jižním létě všechny ty kopce a hory, ty vyšší pokryté masivními ledovci. Hned po přeletu Magellanova průlivu jsme pokračovali nad vodami úzkého kanálu Whiteside a dále zálivem Seno Almirantazgo. Napravo jsme nechali ledovec Sarmiento (přes 2300 m) a před námi se objevila nejvyšší hora ostrova - Yogan (2489 m). Je to vlastně velký ledovec a jeho nádherné splazy padají prudce do zálivu. Jméno dostala hora po indiánech Yahgan, kteří po tisíce let v horách bojovali proti přírodě o holý život. Potom se objevila hora Monte Italia (2350 m) a za ní nejvíce rozeklaný a členitý ostrov na světě - Hoste. To všechno ještě patří Chile, která obsadila celý Magallanův průliv až do ústí v Atlantiku, takže na Argentinu zbyla jen východní část ostrova a silnice do Buenos Aires vede přes chilské území.

Nalétáváme nad jezero Fagnano, což je úzká nudle, dlouhá stovku kilometrů. Mezi ním a Ushuaiou je několik menších pohoří a před městem i ledovec Martial, ke kterému vede turistická stezka a je vyhledávaným cílem většiny turistů.

Po ubytování v hotelu a návštěvě informačního střediska jdu nejprve k přístavu vyhlížet moji loď do Antarktidy. Přijela za dva dny. Přístav je pěkný; u turistického mola stojí obelisk, připomínající založení města v roce 1884. Vedle je ale i velký památník obětem nedávné a nesmyslné války o Malvíny (Falklandy). Od přístavu do kopečka jde šest rovnoběžných, krátkých ulic s pravoúhlými spojnicemi. Dolní ulice Maipú má vpravo od mola několik výstavných starých domů, chráněných památek. Byly to první kamenné domy, sídlil tu guvernér, bohatí kupci, celnice, banka a pod. Navštívil jsem i "Muzeum na konci světa", kde je v několika místnostech vidět řada předmětů po indiánech a ze života vězňů, také zbytky z vraků lodí, je tu i kolekce vycpaných ptáků. Vlevo od mola na dolní ulici je Asociace lovců a rybářů a námořní klub.

Druhá ulice San Martín je hlavní a má u mola informační centrum a radnici, vlevo je kostel P. Marie Milosrdné, postavený vězni. Vpravo se nachází opět několik starých památných domů, je tu i pošta a kousek dál bývalá věznice, nyní námořní základna. Ve vyšších ulicích jsou pak obytné domy, některé ještě dřevěné; porůznu jsou ve městě rozmístěny dražší restaurace i bistra, obchůdky i větší prodejny, kde dostanete se slevou zboží z celého světa, protože město je v bezcelním pásmu.

Návštěvníkům doporučuji dvě hlavní atrakce městečka: jízdu nejjižnější železnicí na světě a návštěvu národního parku. Název tratě je symbolický: "Vlak ke konci světa" a od mola se k nádražní budově dostanete autobusem, vždy 45 minut před odjezdem vlaku. Budova je stylová, dřevěná, všechno pěkně upravené. Před pokladnou čeká pan výpravčí ve slušivé uniformě. Samozřejmě je tu i bar a restaurace, prodejna památek a všechny služby jako na velkém nádraží. To dříve nebylo, protože tu předtím práskaly důtky vězeňských dozorců. Úzkokolejka sloužila pro dopravu vězňů do vysokých lesů a k pile.

Dnes jsou čtyři vagóny pro 90 cestujících krásně zeleně natřené a můžete si sednout i do restauračního vozu a dát si diner nebo jen si něco vypít v baru. Tak jako vězňové, kteří tu skončili robotu v roce 1947, sledujeme cestu po trati 4,5 km dlouhé. V úzkém údolí se vine řeka Pipo s mnoha vyvrácenými stromy. Trať vede podle meandrů řeky a tak se nám objevují stále nové pohledy na okolní hory a za nimi vykukující čepice ledovců. Táhne nás hezká červená mašinky se jménem Nora, s černým komínem a s tendrem, který kupodivu tlačí před sebou.

Překračujeme Puente Quemado (Spálený most) a za ním je první zastávka, indiánský tábor Rio Ajej. Je tu několik zrekonstruovaných chatrčí indiánů Yamanů a Šelkmanů a můžeme si vnitřek prohlédnout. Indiáni vymřeli už před sto léty. Chatrče z větví, obložené tu a tam tuleními kůžemi, malá ohniště, vaky z kůže na potravu i vodu (neznali hrnce ani kovy) ukazují na primitivní a tvrdý život lidí z doby kamenné.

Jedeme dál, objevují se zubaté kopce Mascarena Cascade a přes Caňadón del Toro (Kaňon býka) se dostáváme na konečnou stanici, leží již na vstupu do národního parku. Někteří z nás nasedají do mikrobusu a s průvodcem se vydáváme na dvouhodinovou prohlídku malé části parku.

Národní park Ohňová země byl zřízen v roce 1960 a má 63000 ha. Leží 11 km na západ od Ushuaie, začíná šestikilometrovým pruhem u průlivu Beagle, u malé zátoky Lapataia, která vede až k menšímu jezeru Lago Roca. Zde je jeho západní část a také hranice Chile. Topografie parku je extrémně divoká probíhá jím několik zubatých horských hřbetů od SZ k JV a údolí s menšími řekami mezi nimi jsou jen těžce dostupná. Od vstupu do parku vede do nejbližšího okolí několik špatně značených stezek, ale neměli jsme ani čas, ani turistické vybavení na jejich prozkoumání.

A bylo co vidět. U břehů stále zelené bukové porosty, vysoké i pětadvacet metrů s kmenem přes metr v průměru. Ve vyšších polohách jsou opadavé buky, jejichž vzrůst i průměr klesá s výškou, takže v 600 metrech nad mořem to jsou už jenom keříky 20 cm vysoké.

Větve stromů jsou porostlé liánami, dlouhými "vousy" - lišejníky a často tvoří neprostupné stěny. Velké mrazy tu nejsou: průměrná teplota v létě je 10 stupňů Celsia a v zimě kolem nuly. Srážek je tak 600 mm za rok. Přesto jsme viděli mnoho krásných květin. Celé lány růžových, bílých, zelených i žlutých orchidejí, koberce bílých i žlutých sedmikrásek, místních protěží a hodně keřů s jedlými plody - některé trnité keře až čtyři metry vysoké s fialovými borůvkami či až sedmimetrové keře s oranžovými květy a pichlavými listy (divoké víno) a řada dalších.

Zvěř vidět nebyl, ale na Ohňové zemi žijí zejména v severní ploché části kromě miliónu ovcí na farmách také lamy, lišky, vydry, nějaká zatoulaná velryba a samozřejmě množství ryb.

Vláček nás dovezl zpátky do města, loď nakonec také přijela a odplul jsem průlivem Beagle až k mysu Horn a pak dále na jih do Antarktidy.

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení