Rusko

Cestovní formality:

Mezi komplexy příměstských paláců Petrohradu zaujímá Gatčina významné místo. Vzhled palácově-parkového komplexu z 18. století je neopakovatelný. Jeho svéráz v krajině jezer Bílého, Stříbrného a Černého…, která tvoří základ spojení severské přírody s architekturou paláců, pavilonů, bran, můstků a obelisků, spočívá v harmonickém souladu těchto krajinných prvků. Dnes je palácový komplex na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Podívat se k Bajkalskému jezeru na Sibiři, to je sen nejednoho cestovatele. Naštěstí dnes už zase existuje možnost se sem podívat buď samostatně, nebo s cestovní kanceláří. Je to nejhlubší jezero světa (1637m), obsahující asi 20 procent veškeré sladké vody na planetě.

Na jižní straně nejvyšší hory Ruska - Elbrusu, ve výšce téměř 4000 metrů nad mořem, vyrostl v září 2013 ekohotel nazvaný LEAPrus 3912. Název je slepencem jména italské firmy, která jej vyrobila, a druhé slabiky jména hory. Číslo udává skutečnou výšku stavby v metrech nad mořem. Zadavatelem stavby byla ruská Korporace pro rozvoj Severního Kavkazu.

Rok 1147 je považován za rok zrození Moskvy. Vychází se při tom ze zápisu v Ipatijevské kronice, která jako jediná pojednává o tom, že kníže Jurij Vladimirovič Dolgorukij zve svého souseda a spojence knížete Svatoslava k sobě na statek Moskova. Jiné kroniky z té doby o zrodu Moskvy mlčí. Jisté tedy je, že v místě bylo již dřívější sídlo, neví se však jak velké, v jaké poloze k okolí se nacházelo, zda centrální či okrajové nebo hraniční. Postupem doby se Moskova stává sídlem knížectví, pak počátkem 14. století velkoknížectví a v 15. století je již hlavním sídlem celého ruského státu. Dnes má 11 milionů obyvatel a je hlavním městem Ruské federace.

Ruská federace bude na rozdíl od většiny evropských zemí od konce října 2012 žít trvale podle letního času. Posunování ručičkami hodin vpřed a vzad stopnul ještě v roce 2011 svým rozhodnutím tehdy ještě prezident a nyní opět premiér Dmitrij Medveděv, který "daroval ruské zemi věčné léto" a zimní čas zrušil.

V současné době nezažívá Moskva takový nával návštěvníků ze zahraničí, jako příkladně Petrohrad. Nenaplňují se tak slova ruského historika Karamzina (2. pol.18. stol.), který říkal: "…kdo byl v Moskvě, zná Rusko…". Dnes je Moskva spíš cílem pro obchodníky a podnikatele, než davů dychtících zahraničních návštěvníků. Je to velkoměsto s řadou záporů - například životní prostředí. Má však i mnohé klady, pro které má smysl navštívit jej.

Hlavní město Ruské federace je dnes velmi rychle se rozvíjející organismus. Pokud srovnáte obsah několika turistických průvodců, řekněme za posledních 5 let, uvidíte, jak se rok od roku mění jejich obsah. Klasický základ zůstává, ale další změny jsou impozantní. 

Ústředním bodem připravované rusko-americké železniční magistrály má být více než sto kilometrů dlouhý podmořský tunel, který by měl být proražen pod dnem Beringova průlivu.

Jak se jmenuje nejvyšší hora Evropy? Že je Vám to jasné? Mont Blanc, no né? (jak by řekla postava z pořadů Ivana Mládka Libuna). Ale tak jednoznačné to není. Vlastně není ani zcela jasné, kudy vůbec vede evropsko-asijská hranice. Proto ta nejasnost z názvu článku. Kudy tedy vede hranice mezi Evropou a Asií?

Moskva je hlavním městem Ruské federace s 10,5 miliony obyvatel (2008). Je samostatným subjektem Ruské federace, administrativním centrem Centrálního federálního okruhu a Moskevské oblasti.

Vyprávění o cestě od Karpat na Bajkal vzbudilo u diváků a čtenářů mých knih velký ohlas, a proto jsem se rozhodl tuto diashow obohatit o další nepublikované záběry, lépe zdokumentovat některé části cesty a znovu ji uvést. 

Ač je to již plno let (18), stále řada lidí postrádá přesné informace, jak vlastně události kolem konce bývalé světové velmoci - Sovětského svazu probíhaly. K objasnění tohoto "jevu" by měl přispět tento článek.

Kostroma leží asi 300 kilometrů severovýchodně od Moskvy v moři nekonečné zeleně lesů středního Ruska.

Hlavní město Ruské federace Moskva má 5 velkých letišť - Šeremetěvo (SVO), Domodědovo (DME), Vnukovo (VKO), Bykovo (BKA) a nákladní Myachkovo Cargo (UUWM).

Městečko mrtvých v Dargavsu je postaveno nad tokem řeky Gizeldon na úbočí hory Raminirach. Devadesát pět polonadzemních i zcela nadzemních hrobek vytváří největší komplex těchto středověkých pohřebních staveb v Severní Osetii. Zvyk pochovávat do takovýchto "domečků" panoval v horských usedlostech Osetie zhruba od 14. století a zachoval se až do 18. století. Nejstarší hrobky v Dargavsu pocházejí údajně ze století šestnáctého.

Město a námořní základna Kronštadt leží zhruba 30 kilometrů západně od Sankt Peterburgu (Petrohradu) na ostrově Kotlin ve Finském zálivu. Dlouhou dobu byl významným obranným bodem severozápadní hranice Ruska a také slavnostním mořským vstupem do carského Petrohradu. Sehrál velmi významnou historickou roli v rozvoji ruského vojenského námořnictva a ruského vojenství vůbec.

"No vyfoť mně, honem, tohle jsem tedy ještě nikde neviděl. To až ukážeme doma, tak se tu sjedou feťáci z celé Evropy!" Leoš na mně rozjařeně povykoval a projížděl na koni ohromnou houštinou konopí.

Sebrat se a jet do Ruska jen tak, podívat se, jak to dělají milióny "batůžkářů" po celém světě, tak na to zapomeňte. Už od dob Sovětského svazu se tu uznává jen masová organizovaná turistika - aby byl cizinec pěkně pod dohledem. Teď ke všem předpisům, které už platily, přibyl ještě nový migrační zákon. A než se utřepe a alespoň většina policistů zjistí jak mají s tímto novým předpisem naložit, tak je lepší snad do Ruska ani nejezdit.

V těsném sousedství Novoděvičího, původně ženského monastýru, založeného roku 1524 Velikým knížetem moskevským Vasilijem III. otcem Ivana Hrozného, se nachází i Novoděvičí hřbitov.

Projíždíme mírně zvlněnou krajinou Valdajské vrchoviny v napjatém očekávání téměř posvátného okamžiku, kdy nám bude dopřáno spatřit na vlastní oči místo, kde v nadmořské výšce pouhých 228 metrů počíná svůj 3690 kilometrů dlouhý tok největší evropská řeka Volha.

V souvislosti s 300. narozeninami Sankt Petěrburgu (Petrohradu) doznalo okolí města velké změny. Byly opraveny některé památky (Strelna, je však nepřístupná). Jiné byly vylepšeny a o to více lákají návštěvníky. Snad nejznámější jsou park a zámek v Petrodvorci.

Je krásné slunné ráno posledních dní října. Vyjíždíme z Barnaulu, metropole Altajského kraje Ruské federace. Naším cílem je Tělecké jezero, největší na Altaji a oplývající mnoha superlativy. V noci slušně přituhlo a stromy bez listí dávají tušit, že zima je přede dveřmi.

Slovo "kreml" s malým "k" označovalo ve starém Rusku městský hrad nebo pevnost. Existovaly proto stovky kremlů. Do dnešních dnů se jich už ale dochovalo jen nemnoho.

Moskevský Kreml a přilehlé Rudé náměstí nemůže žádný návštěvník hlavního města Ruska minout. Bez slušné a přehledné mapy ale jen nesnadno odhalíte všechna zákoutí, která jsou skryta za cihlovými hradbami moskevské pevnosti

Moskva je největší správní a politické centrum Ruska, hlavní město bývalého Sovětského svazu a v současnosti také hlavní město Ruska. Moskevská oblast je rozlohou srovnatelná s takovými státy, jako je Dánsko, Belgie nebo Švýcarsko.

Město Sedmi Bran, jak se Derbentu přezdívalo, leží na jižním okraji Dagestánu. Bylo založeno již o sto let dříve než Kartágo a o něco dříve než Řím. Půdorysem se podobá velké závoře zbudované mezi vrcholky kavkazského předhůří a břehy Kaspického moře. Na Seznam Světového dědictví UNESCO bylo zapsáno roku 2003.

Ruský sever se nikdy příliš hluboko nezapsal do itinerářů českých a slovenských cestovatelů. Nebylo to snad kvůli malému zájmu. Především politické poměry a strach sovětské vládní moci uzavíraly tento kout "velké země" před zraky návštěvníků. Jen málo vyvolených mělo to štěstí a mohlo ze zájmu zavítat do končin, které se zcela vymykají z tradičních představ o severním Rusku. Nakonec i před domácími turisty bylo co skrývat, na lecčem neměly spočinout zraky návštěvníků.

Kavkaz má složitou geologickou stavbu. Při vzniku tohoto pohoří přišly ke slovu všechny horotvorné procesy, co jich geologie zná. Vrásy, přesmyky, zlomy, zdvihy, ale také sopečná činnost. Také Elbrus byl původně stratovulkán, při jehož erupci dochází nejen k výlevům lávy i k mohutným lávovým vývrhům.

Bylo to dávno, pradávno. Zem obývali ptáci i zvířata, ale nikde nezněl lidský hlas. Zem bez člověka se podobala ústům bez jazyka, nebo hrudi bez srdce. Na nebi nad tou zemí létali orli, mocní a odvážní. Jednoho dne silně sněžilo. Oblohu zakryla oblaka a zem přikryl sníh. Nedalo se rozeznat, kde končí země a kde začíná obloha. Tehdy se vracel do hnízda velký orel. Jeho křídla se podobala šavlím a zobák dýce. V letu narazil do skály, zřítil se a polámal si křídla. Srdce mu však tlouklo dál, nepoškodil si ani ostrý zobák a celé mu zůstaly i ocelové pařáty.

Suchá letní tráva se vlní kolem města před námi. Stejná jakou v těchto místech zdupávala hunská vojska, po jaké letěly koně s lukostřelci, kterou pošlapala tažení Chazarů; krváceli na ní Arabové i Peršané, pokryla ji těla mrtvých padlých ve středověkých bitvách. Tráva však vzešla každého jara znovu jako zelený prapor života. Stojíme na okraji silnice a ještě naposled si prohlížíme město před námi. V Derbentu je v létě vedro a Kaspik vlnící se u suchých vyprahlých břehů nepřináší osvěžení.

Od moře je Gunib vzdálen nějakých 150 kilometrů - vzdušnou čarou. Přes hory sem jedeme čtyři dny. Přejíždíme Chundašský most a pak překonáváme i osm kilometrů serpentin ve srázech skal. Za touto soutěskou se dolina rozšiřuje a spatřujeme pevnostní zdi nad srázy velkého plata, omývaného chladným tokem Kara Kojsu. Tady vedli svůj poslední útok na zbytky Šamilových spolubojovníků vojáci Apšeronského pluku.

Dobrá a zejména plastická mapa ujasní každému badateli, že pásmo Velkého Kavkazu výrazně odděluje zakavkazskou náhorní plošinu od jižního Ruska a orientuje ji spíše k severnímu Turecku a Íránu. Z hlediska ruské expanze do Zakavkazska, počínající v první polovině 18. století, tím silně vzrostla strategická hodnota komunikačního překonání kavkazského masivu. Příznivým přírodním momentem tu byla relativně nízká poloha Křížového průsmyku (cca 2400 m n. m.) na hlavním kavkazském hřebenu, nedaleko od pětitisícimetrového Kazbeku. Proto je logické, že silnici dlouhou 208 kilometrů, v podstatě sledující stezku existující již v 1. století n. l., vybudovala ruská carská armáda (koncem 18. století). Na její ochranu bylo současně založeno město Vladikavkaz. Na mapách z let 1944-54 ho najdete jako Dzaudžikau a v letech 1954-90 jako Ordžonikidze. Vladikavkaz, hlavní město Severoosetinské autonomní republiky, leží ve výšce 140 m n. m. Gruzínská vojenská silnice tu začíná.

Strohé a nepřístupné kamenné věže rozseté po úbočích celého Kavkazu poutaly na sebe pozornost cestovatelů i vědců odedávna. Zapomenutá údolí Severní Osetie, Chevsuretie, Dagestánu či Svanetie skrývají stovky věží a směle by mohla být předlohou pro ono anglické přísloví: "Můj dům – můj hrad".

Tato příhoda se stala již hodně dávno, ovšem rád na ni vzpomínám. Vraceli jsme se po několika týdnech vlakem domů. V kupé bylo dusno, přátelé podřimovali a já si v duchu promítal nádherné prožité dny v horách Kavkazu a později na Kubáni.

Nahoře peklo - dole ráj. Bez objednávek, okamžitě, ale také bez komfortu si může každý sám uspořádat svoji vlastní exkurzi do nitra země. Malé údolí gejzírů je zatím volně přístupné, žádné závory a výběrčí nepotkáte. "Malé údolí gejzírů" - tak nazývají Kamčadalové kalderu sopky Mutnovskaja.

Ráno bylo mokré a studené, skály kolem šedivé jako cínové hrnce. Cesta vedoucí z Alagiru k horám se vine jako had a schovává se v Alagirské soutěsce, kde se o stísněný prostor dělí s Ardonem, neširokou, ale velmi peřejnatou řekou. Vlny se v ní řítí přes balvany a do cesty se jim staví další a větší kaskáda. Tvoří se nové vlny, jiný řev řeky a jiné víry. Ne nadarmo ji Osetové nazývají Běsnící voda.

"Zastavte! Zpátky! Most praská!" volám ze všech sil na kamarády na protějším břehu. Chystají se přejet  Zelenčuk v náklaďáku naší expedice. Jako by tušil nebezpečí, zařadí Lumír bleskově zpátečku. Vůz couvne skoro skokem před hroutícím se mostem. Zpuchřelý stavební výtvor, který určitě pochází ještě z carských dob, padá s rachotem do jarních vod horské řeky.

Situace na východosibiřském veletoku Leně, kterou jsme mohli letos v květnu poměrně podrobně sledovat, upozornila na hydrologický jev, který jsme si zvykli v našich podmínkách považovat za nepodstatný až nereálný. V příslušném měřítku by však mohl postihnout i četné naše toky. V podmínkách Leny byl nepochybně přírodní katastrofou značného rozsahu.

Červený žigulík zmizel za terénní vlnou. Náš naložený džíp se vyškrábal na obzor a vzápětí jsem prudce dupl na brzdu. V autě se ozvalo současně šest vzdechů. Při pohledu před sebe se všem sevřely plíce a zrychlil se tep. Kola stála, ale vůz klouzal dolů do doliny jako po mýdlem natřené střeše horského domku. Před hodinou na kraj kolem spadla bouřka jako žok hrachu a proměnila úzkou cestu v dokonalý blátivý tobogan. Žehral jsem na chvíli, kdy jsme přijali pozváni k návštěvě aulu Duakar, a zároveň se zoufale snažil trefit na kamenný most pod kopcem.

V naší nabídce je prozatím jediný outdoor průvodce po tomto pohoří, který vyšel v češtině. Najdete zde popis řek, které se jezdí na raftech, popis cyklotras, trekinkových, turistických i horolezeckých tras a dokonce i několik tras vhodných k vyjížďce na koni.

Územní spor mezi Japonskem a Ruskem o jižní část Kurilského souostroví se táhne léta a brání uzavření oficiální mírové smlouvy mezi oběma státy.

Je už to dávno, co jsem si na jedné mapě všiml, že Piněga a Severní Dvina se hluboko v ruském vnitrozemí téměř stýkají. Podrobnější mapa prozradila, že oba toky dělí od sebe asi padesát nebo šedesát kilometrů severských lesů. Teď se začal naplňovat prostý a logický plán: po Severní Dvině plout do vnitrozemí a řeku Piněgu splout na člunech zpět k Bílému moři.

Pádlujeme, pádlujeme, pádlujeme. První dny ještě s humorem, pak už jen mechanicky jako stroje. Řeka se rozlila do šířky a jako by přestala téct. Často je v ní tak málo vody, že ani naše kajaky neproplují. To potom musíme ven z lodí a po kotníky ve vodě táhneme čluny za sebou. Opravdová vodní turistika. Po několika dnech jsme připluli k první značce udávající kilometráž řeky. Bylo na ní "650 km".

Ježkovy oči, tak tohle je taky ještě Evropa? - napadlo mě v okamžiku, kdy se rachotící a třesoucí dvouplošník s lyžemi místo kol spustil po křídle na malý plácek u vesnice. Docela upřímně jsem se bál. Oprýskaný a nedůvěru budící stroj s dírami v trupu se však snesl k zemi bezpečně a s natřásáním doklouzal k prvním domům vesnice.

Cestování autem má proti hromadné přepravě vedle jistých nevýhod také řadu předností a mnozí z nás mu rádi dávají přednost. Únavné řízení a dlouhodobé soustředění na provoz, občasné bloudění a nemilá překvapení formou poruch či překážek na cestě jsou s úrokem vyváženy volností pohybu, nezávislosti na jízdních řádech, dopravou "od domu k domu" a možností neplánovaných zastávek na sympatických místech či přesně ve chvílích akutní potřeby.

Se svou hloubkou 1 637 metrů je jezerem suverénně nejhlubším a mezi svými břehy zadržuje téměř 20 procent celosvětových zásob sladké vody. Vody je v něm přibližně tolik jako ve všech pěti velkých kanadských jezerech dohromady - Hořejším, Michiganském, Huronském, Ontarijském a Erijském.