Hlavní stránka

Gruzínskou vojenskou silnicí - Kavkaz

(16.04.2003)

Dobrá a zejména plastická mapa ujasní každému badateli, že pásmo Velkého Kavkazu výrazně odděluje zakavkazskou náhorní plošinu od jižního Ruska a orientuje ji spíše k severnímu Turecku a Íránu. Z hlediska ruské expanze do Zakavkazska, počínající v první polovině 18. století, tím silně vzrostla strategická hodnota komunikačního překonání kavkazského masivu. Příznivým přírodním momentem tu byla relativně nízká poloha Křížového průsmyku (cca 2400 m n. m.) na hlavním kavkazském hřebenu, nedaleko od pětitisícimetrového Kazbeku. Proto je logické, že silnici dlouhou 208 kilometrů, v podstatě sledující stezku existující již v 1. století n. l., vybudovala ruská carská armáda (koncem 18. století). Na její ochranu bylo současně založeno město Vladikavkaz. Na mapách z let 1944-54 ho najdete jako Dzaudžikau a v letech 1954-90 jako Ordžonikidze. Vladikavkaz, hlavní město Severoosetinské autonomní republiky, leží ve výšce 140 m n. m. Gruzínská vojenská silnice tu začíná.

Svou cestu po ní jsme tu začínali i my, i když jsme si byli vědomi, že úspěšné zdolání výškového rozdílu 2200 metrů je pro škodovky, které mají svá nejlepší léta už za sebou, heroickým výkonem. Pro posádky pak jde o nezapomenutelné zážitky. Není úplně běžné dívat se z okénka vozu do stometrové propasti z vozovky bez svodidel. Nevidíte každodenně v serpentinách devět, deset poschodí silnice nad sebou. A když pak jedete po štěrku mělkou, ale prudkou říčkou, protože na cestě leží balvan velikosti kamiónu s vlekem, jsou vaše adrenalinové potřeby zcela uspokojeny. Ovšem odměna, kterou vám okolní krajina svými krásami nabídne, stojí za ty strasti. Nádherně vymodelované horské masívy pokryté zeleným kobercem, plochá kamenitá údolí s meandry řek, po stráních řídce rozeseté vesničky, bělostné skvrnky stád ovcí, vše z orlí perspektivy, to ve vás vzbudí ty nejvznešenější pocity.

A není to blouznění z výškového nedostatku kyslíku. To jen blízkost pálícího slunce, vzduch jako křen, mraky vzorně zdobící všechna hluchá místa snímků a především nekonečný obdiv k symbióze, v níž zde žijí drsní a hrdí Kavkazané se stejně syrovou a vznešenou přírodou, k soužití, v němž tu existuje dílo lidské spolu s dílem stvořitelovým, to je doping probouzející opojnou náladu.

Asi v polovině vzestupné části trasy se kolmé až převislé stěny Darjanského kaňonu dosahující místy výšky až 1000 metrů na chvíli od sebe vzdalují, abychom si mohli odpočinout a vychutnat kamenné trosky jedné z četných bývalých hraničních, kontrolních a bezpečnostních součástí opevnění, Darjanské pevnosti zvané Tamařin hrad. Posádky i auto potřebují oddech, těžko říct, kdo víc. Pasažérům vodka, řidiči turek, vozidlům prohlídka chladící a brzdové soustavy, nohám ledová voda v říčce Těreku. To jsou stimuly a balzámy, které dovolují po hodince pokračovat tunely a protilavinovými galeriemi vzhůru k další dobrovolně vynucené zastávce u Narzanových vlasů.

Bohužel, po stranách je cesta dost drasticky ozdobena smutnými památníky konců cest a expedic v podobě převrácených, rezavějících vraků nákladních i osobních automobilů. Ponurost výhledů se snaží vylepšit žlutě kvetoucí kupky rododendronů. Pro řidiče není čas ani na kradmé rozhlížení.

Prvním gruzínským městem je Kazbegi, odkud lze za výtečného počasí vidět cíl zde začínajících horolezeckých výprav, Kazbek (5033 m). Gruzínsky zvaný Mkinvari, tj. Ledový, osetsky Urs-choch, tj. Bílý vrch, je pohledná hora pokrytá věčným sněhem. Pravidelným kuželovitým tvarem, prozrazujícím vulkanický původ, i výškou je podobný Araratu, jenže na rozdíl od něho je Kazbek s dostatkem odvahy dostupný. Ve městě jinak zaujme památník Šoty Rustaveliho, národního básníka a také údajně dvorního básníka královny Támar, žijícího na přelomu 12. a 13. století, který je zajímavý a nezvyklý díky nesporným perským výtvarným vlivům. Zdejším rodákem je Alexander Kazbegi, známý gruzínský spisovatel z 19. stol. Ten zde pomník zatím nemá, kromě jména města a malého muzea v domku, kde žil a tvořil.

Ale pak už umíněně stoupáme k nejvyššímu bodu trasy, ke Křížovému průsmyku ve výšce 2395 m n. m., jak je psáno na kamenném podstavci z roku 1824 (či 2384 nebo 2388 m, jak uvádí tištěný průvodce). Ať už je výška jakákoliv, "Krestovyj" nezklame. Sněžná čára je tu uváděna na výšce kolem 3000 metrů. Mraky, ledově studený vítr, kamenný kříž a neútulno. Raději co nejdříve pryč z tohoto drsného a nepříjemného místa. Míjíme skupinu vyhaslých sopek zvanou Sedm bratří. Noha se přesouvá z plynu na brzdu, ale problém trvá dál. Není běžné pro našeho řidiče, aby ho chytaly křeče od brždění i s pomocí motoru trvajícího nepřetržitě desítky kilometrů.

Jižní strana pohoří je citelně teplejší a celkově klimaticky pohodovější. Nekonečnými serpentinami a sjezdy pozvolna sestupujeme, řídí se velmi špatně. Brzdy hrozící vypovědět službu, vysoké nebezpečí pádu v obtížném prostoru, zákruty navazující jedna na druhou stojí v přímém protikladu s nutkavou chutí dívat se po okolí, sledovat zdejší nádhernou krajinnou scenérii podél romantických břehů řeky Aragvi.

Nadšeně kloužeme očima po okolních kopcích. Poprvé máme možnost vidět příznačné pískovcové či tufové kavkazské pravoslavné kostelíky a kláštery. Mají obvykle křížový půdorys a nad středem příznačnou válcovou věž s kuželovou oplechovanou nebo původní kamennou střechou. Nad Bílou Aragvi, asi 90 km před Tbilisi, leží další malebné a pohodové horské lázně Panasauri, kde rovněž je dobré dopřát technice i posádce malý odpočinek.

Ananuri

Jak klesá nadmořská výška a znatelně se otepluje, je jízda i zastávky stále příjemnější a pohled na vinohrady evokuje naše domovské jihomoravské vinorodé stráně. A když se před námi objeví skutečný skvost zakavkazské architektury - pevnost Ananuri, je spokojenost cestovatele úplná. Sídlo významných gruzínských feudálů ze 16. a 17. století má obdélníkový půdorys a je velmi dobře zachovalé, jak pokud jde o stavební prvky, tak i jejich reliéfní tesané dekorace. Kromě dvou okrouhlých a jedné čtyřboké hranolové věže v hradbách tu nacházíme pozoruhodný velký chrám Zesnutí Matky Boží z roku 1689 a menší pravoslavný Spaský chrám sv. Jiří. Obě stavby jsou cihlové, větší z nich je navíc zvenčí obložena kamenem a bohatě zdobena ornamenty s netradičními variacemi na motivy kříže. V interiéru bohužel zůstaly zachovány jen fragmenty fresek. V pevnosti hustě pokryté stavbami lze rozpoznat také další menší a méně zdobný chrám, možná spíše kapli, či hrobku s cihlovou kupolí zvenčí a kamenným baldachýnem v interiéru, který označuje hrob vrchního soudce Gruzie v polovině 17. stol. Edišera Eristasva. Za snímek stojí i další budovy, jimž dominuje vysoká hranolová věž, nejstarší objekt areálu. Najdeme i malou zvonici a v troskách i vodní cisternu. Z ochozu Ananuri jsou nezapomenutelné pohledy do majestátního údolí Aragvi a na dolní část pevnosti, které byly přibudovány v 17. a 18. století.

Chrám Džvari, pohled z Mcchety

Poslední významnou zastávkou gruzínské vojenské silnice je dvacet kilometrů před Tbilisi město Mccheta. Velký počet vzácných starobylých památek ve městě a v dohledných horských sedlech prozrazuje, že město má významnou historii. Do šestého století byla Mccheta hlavním městem Gruzie. První křesťanská královna Nina dala na Džvarské hoře, dominující pohledům Mccheťanů vzhledem, nikoliv výškou, vztyčit mohutný dřevěný kříž. Oblý vrchol se záhy stal poutním místem, a tak již ve 2. polovině 6. století zde král Guaram Veliký dal postavit malý kostelík, jeho syn a nástupce Štěpán I. Veliký dal na skále nad soutokem Kury a Aragvi postavit v létech 585 - 604 chrám Džvari (Kříž), který tu rovněž stojí podnes, ačkoliv v 10. stol., za nájezdu Arabů částečně utrpěl a byl vyrabován. Nad středem půdorysného kříže je neobvyklá osmiboká věž s jehlancovitou kupolí se zachovalou původní římsou. Je nesporné, že dispozice i proporce chrámu byly voleny mistrovsky citlivě. Škoda jen, že z plastické i malované výzdoby stěn interiéru i exteriéru zůstaly jen fragmenty. Oddělena od světa mohutným opevněním s cimbuřím, se vypíná mcchetská majestátní, velmi zdobná katedrála Sveticchoveli vybudovaná na počátku 11. stol. Je obložena živou zelení fíkovníků nesoucích bohatou úrodu sladkých a voňavých plodů. Katedrála důstojně chrání hrobky gruzínských králů. Osmitisícová Mccheta je zapsána na listině Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Sveticchoveli - fasáda Sveticchoveli - interiér

Přijíždíme do Tbilisi (v překladu "Teplé prameny"). Město, do r. 1936 s názvem Tiflis, založil r. 458 král Vachtang Gorgasali, který zde objevil šípem zasaženou laň, jejíž rána se rychle hojila díky zdejším, viditelně léčivým termálním pramenům. Jeho socha v nadživotní velikosti se vypíná nad Kurou u skvělého chrámu Metechi. Během pobytu na Kavkaze si ostatně mimořádných kulturních prožitků dopřejeme ještě dostatek. Teď jsme rádi, že jsme "zdrávi došli”, že jsme si vychutnali gruzínskou vojenskou silnici a že ji máme za sebou.

Průvodce Kavkazem


 

Květa a Jaromír Polákovi
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress