Hlavní stránka

U kavkazských kovbojů

(17.10.2001)

"Zastavte! Zpátky! Most praská!" volám ze všech sil na kamarády na protějším břehu. Chystají se přejet  Zelenčuk v náklaďáku naší expedice. Jako by tušil nebezpečí, zařadí Lumír bleskově zpátečku. Vůz couvne skoro skokem před hroutícím se mostem. Zpuchřelý stavební výtvor, který určitě pochází ještě z carských dob, padá s rachotem do jarních vod horské řeky.

Skáču v plné polní do ledové vody a plavu zpátky k přátelům. Čeká mě moře výčitek. Tvrdil jsem předtím totiž, že most je sjízdný, jenže jsem nemohl vědět, že ho už dávno provrtal červotoč. Teď to vypadá, že i náš plán - překonat hlavní hřeben Kavkazu z Evropy do Asie na několikadenní túře - vzala voda stejně jako most.

Byli bychom mohli jet ještě nejméně dvacet kilometrů po kamenité cestě a tak bychom se byli značně přiblížili k ledovcovým vrcholkům. Teď se však musíme utábořit na západní straně řeky a rozmyslet si, jak vlastně má naše  putování probíhat dál.

Před námi se otvírá zelenčucké údolí. Na sytě zelených loukách kvetou pampelišky, plané třešně právě odložily svůj rozkvetlý háv, svahy jsou porostlé borovicemi a smrky. Nad rozsáhlými lesy se zvedají skoro čtyřtisícové vrcholy hlavního kavkazského hřebenu, z nichž se doširoka roztékají ledovcové splazy. Zapadající slunce zalévá působivé horské panoráma narudlou září.

Ráno následující po dnu, kdy se zřítil most, jedu proti proudu řeky na terénním motocyklu, na němž často zkouším sjízdnost vozovky jako předvoj našeho nákladního auta. Brzy objevím zvláštní můstek. Je to vlastně jeden jediný, i když mohutný kmen smrku, padlý přes zúžené koryto řeky. Na kmeni jsou přitlučeny hrubě tesané fošny, aby byla lávka širší. Tak se dá řeka přejet na koni, nebo na jednostopém vozidle. Přece jen se dostáváme kupředu, i když jen já s Lenkou. Lumír je ochoten kempovat a počkat na nás.

Údolí řeky Zelenčuk

Lenka se se mnou střídá u řídítek motorky. Koyuk, náš pes, běží za námi. Sotva jsme přejeli louky, stoupá cesta čím dál příkřeji borovým lesem. Nakonec je to i na náš stroj přespříliš, musíme z něj slézt. Batoh  pevně přivážu k sedadlu, zařadím jedničku a běžím vedle motocyklu. Lenka tohle tempo nedokáže udržet a celá zadýchaná zůstává pozadu. Zas jednou se ukazuje, že v nejlepší kondici je pes. Naštěstí stoupání brzo končí, les se prosvětluje a před námi se zase rozprostírají louky. Horské sedlo, přes které jsme chtěli přejít hranici mezi Evropou a Asií a tak se dostat do Gruzie, se  rýsuje před námi skoro na dosah.

Teď vidíme, kam cesta vede. Těsně pod ledovcem se krčí salaš sestávající ze dvou obytných stavení a několika chlévů. Okolo na šťavnatých jarních lukách se pase spousta krav. Dva muži na koních nás objevili a cválají nám naproti.

"Kam jedete? S motorkou se dál nedostanete!" Muž mluví rusky, sice dialektem, ale rozumíme mu docela dobře. "Taky bych řek," odpovídám se smíchem. Přirozeně vím, že průsmyk se nedá na motorce přejet. "Někde mašinu odstavíme a na zpáteční cestě ji zas rozjedem. Vlastně jsme sem chtěli dojet naším náklaďákem, ale dole v údolí se zřítil most"

"Však už taky něco pamatuje. Měl jsem pokaždý nahnáno, když jsem přes něj musel vozem s koňma. Teď budou konečně muset postavit novej."  Zdá se, že je nám vděčný za náš čin.

"Chcete jít s náma?" ptá se druhý muž, který zatím mlčel. "Můžete si u nás nechat motorku."

Cválají před námi, a sotva dorazíme k chalupám, obklopí nás klubko dětí. Hosté, a navíc ještě z daleké ciziny, to se zde nestává každý dem.  Muži přivážou koně a vedou nás do světnice.

Ze stáje přibíhají dvě mladé ženy. V síňce u vchodu svléknou zablácené holínky, vklouznou do podomácku vyrobených dřeváků, vymění zástěru a stáhnou šátky. Je poznat, že to jsou sestry.

Jejich muži se usadí za velkým dubovým stolem, který už sloužil jistě několika generacím. Z tradičního samovaru, který stojí na polici, nám Marusja nalévá čaj. Věra, mladší sestra, přináší ze spižírny bochník chleba a kus sýra.

A pak musíme vypravovat, odkud přicházíme a co máme v plánu. Všichni čtyři se diví, jak dobře mluvíme rusky. Lenka jim vysvětluje, že jsme se to ve škole osm let museli učit.

Brzy vyslechneme i rodinný příběh našich hostitelů. Chov dobytka tady vysoko v horách založili jejich  prarodiče. Voloďa, nejstarší z vnuků, a obě jeho sestry, které teď v salaši hospodaří, si našli životní partnery v Archyzu, nejbližší vesnici asi třicet kilometrů odsud. Žijí tak jako jejich předkové. Pastviny leží víc než 2000 metrů nad mořem. V zimě jsou úplně odříznutí od okolního světa, i v létě sem zabloudí jen málokdo. Koňským spřežením vozí dolů do vsi mléko a vajíčka a ženou tam i dobytek na porážku. Z výtěžku mohou žít tři rodiny včetně prarodičů a houfu ještě malých dětí sice skromně, ale v jistotě.

Rádi přijímáme Voloďovu nabídku, abychom se s ním vyjeli porozhlédnout po okolí. A jsme vděčni i za možnost přenocovat v salaši. Jinak bychom museli někde pod průsmykem stavět stan. Místo toho raději dřív vstaneme a večer budeme stanovat už na druhé straně hor v nějakém chráněném údolí.

Těší mě sedět po delší době znova na koni a cválat po rozlehlých lukách. I Lence se to dobře daří,  brzy dorazíme k ledovcovému zlomu. Věčný led modravě září ve slunci. Voloďa nám ukazuje výstup k průsmyku, my jedeme za ním, až koně uvíznou po břicho ve sněhu. Těsně kolem nás uhání ze svahu stádo kozorohů. Někteří samci mají mohutné rohy - sen mnoha lovců trofejí, kteří se sem naštěstí nedostanou. Z obyvatel salaše nechodí na lov nikdo, masa mají dost a co s rohy?

Teprve pozdě odpoledne jsme zase dole na pastvinách a pomáháme Voloďovi zahnat dobytek do ohrady. V noci zvířata venku nezůstávají: vlci by mohli roztrhat mláďata. Až k domu se neodvažují.

S námi se vracejí domů i oba Voloďovi švagři a jejich ženy pečují o naše tělesné blaho.   Ve světnici se také objeví staří rodiče. Tváře jim poznamenal život plný tvrdé práce. Přesto vypadají zdravě a čiperně. Všechny potraviny kromě mouky, cukru a soli si vyrábějí podomácku - čisté přírodní produkty. K večeři postaví Marusja na stůl pečenou husu, kterou zabila určitě jen kvůli nám. Tu skoro příslovečnou ruskou pohostinnost jsme zažili již předtím. Tady nahoře znova překonává vlastní pověst.

V noci si lámu hlavu, čím bychom se mohli revanšovat. Nepočítali jsme s tím, že pod hřebenem Kavkazu potkáme lidi, a nevzali jsme proto s sebou žádné dárky. Máme ale v batohu dost velké zásoby, něčeho z nich se můžeme vzdát. A tak se rozhodneme pro jednodenní túru po vrcholcích hlavního horského hřebene, přímo podél gruzínské hranice, se stálým výhledem tu do Evropy, tu do Asie. Tahle improvizovaná trasa se mi zatím líbí víc než ta původně plánovaná.

Po návratu na salaš vybalíme z ruksaků všechno, co nám z jídla zbývá. Nadšení dětí nad pochoutkami jako sušenky nebo čokoláda nezná mezí.

Teprve za tmy dorazíme zpátky k vozidlu naší expedice. Lumír sedí u ohně s jakýmsi mladým mužem. "Dobře že jste už zpátky," raduje se. "Dnes tudy táhli  pastevci s velkým stádem.  Nikita  je  jeden  z  nich.  Ženou  ovce k pramenům Zelenčuku, tam mají pastviny. Půjčili by nám koně a můžeme jet s nimi"

Pěšky pospícháme druhý den po stopách pastevců a brzy je dohoníme. Pět mužů žene stádo o několika stovkách kusů. Za nimi jede vůz krytý plachtou, tažený párem valachů - obrázek jak z filmu o Divokém západě. Hříbě poskakuje kolem matky, která je zapřažená k vozu.

Nikita nám představuje své kamarády, pravá dítka přírody: mladší i starší - všichni do jednoho jsou svobodní mládenci. Stádo patří zemědělskému družstvu v Archyzu, a tam také přezimuje. Po celé léto jsou ale muži s ovcemi vysoko v horách, kde právě teď roztál na lukách sníh. Přes zimu se Nikita i jeho přátelé protloukají příležitostnou prací. Mají rádi volný pastevecký život a každý rok se těší na ten jarní den, kdy budou moci znova vyrazit do hor.

Z vozu nám vyloží rezervní sedla a nechají nás vybrat z půl tuctu koní. Radost ze života, kterou pastevci šíří, je nakažlivá, a tak za jízdy  výskáme stejně jako oni.

Na noc se utáboříme asi deset kilometrů od našeho auta. V řece nalovíme za chvilku víc pstruhů, než můžeme k večeři spořádat. Svůj díl dostane i Koyuk, náš pes.

Po jídle koluje u táboráku láhev české vodky. Takových lahví je v našich zásobách  dostatek, vodka se při našem putování Ruskem velmi osvědčuje. Saša vytáhne balalajku. Hraje dobře a zpívá ještě líp. Jsou to staré, smutné písně, ale taky veselé a divoké melodie. Málokterý národ zpívá tak rád jako Rusové, a když nálada stoupne, tancuje se kozáček.

Na salaš dorazíme druhý den okolo poledne. Nejdřív se chalupa pořádně vyvětrá a vymete se všechno, co po sobě přes zimu nechaly myši. Pak pomáháme opravit starou pec a rozděláme oheň. Když dříví dohoří, vymeteme z ohniště popel a do rozpálených útrob pece vložíme  pecny chleba ve slaměných ošatkách. Mouku a kvásek přivezli pastevci s sebou. Ovčího sýra se bohužel nedočkáme, to bychom tu museli zůstat delší dobu.

Aspoň   ještě jedno dopoledne si užíváme tohoto překrásného světa hor. Pastviny plné jarních květů přecházejí dál ve sníh a led. Jsme přímo pod útesy hlavního kavkazského hřebene, v nejzazším koutě Evropy. Teď už chápu, proč muži na jaře vymění tak rádi život ve vsi za samotu v horách. Ticho přerušuje jen hvizd svišťů. Nad skalami krouží majestátně orel. Vládne zde klid a mír.

 

Ukázka z knížky Leoše Šimánka RUSKO: Země plná překvapení.  Půl roku na dobrodružné cestě od Karpat až k Bajkalu - hledání přirozeného způsobu života a nedotčené přírody."


 

Leoš Šimánek

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress