Vzhůru na předzimní Altaj

Je krásné slunné ráno posledních dní října. Vyjíždíme z Barnaulu, metropole Altajského kraje Ruské federace. Naším cílem je Tělecké jezero, největší na Altaji a oplývající mnoha superlativy. V noci slušně přituhlo a stromy bez listí dávají tušit, že zima je přede dveřmi.

V pestré mezinárodní společnosti geografů čtyř kontinentů přejíždíme řeku Ob, která tu má asi kilometr šířky a líně nese své temné vody hluboko pod námi. Barnaul má nyní již tři mosty přes tento světový veletok. Ani se nechce věřit, že odtud k ústí ještě řeka poteče přes 4000 km a nadmořská výška tu je pouhých 150 m. Ještě chvíli jedeme po dálnici směřující do 200 km vzdáleného Novosibirska a pak odbočujeme na federální silnici č. 52.

Kde se vzaly, tu se vzaly, najednou se objevují nízko letící mraky a sněží jako uprostřed ledna. V Bijsku, dvousettisícovém městě, je naopak "vánoční" obleva. Přejíždíme řeku Bija, která asi 16 km pod městem spojuje své vody s Katuní a společně tak dávají vznik Obu. U Katuně jsme za slabou půlhodinku přímo u hranice Republiky Altaj, jednoho z téměř stovky samosprávných regionů Ruské federace. 

Policie na hranici sice zatím pasy nekontroluje, ale namátkově váží některá vozidla kvůli běžnému přetěžování. Před hlavním městem Gornoaltajskem však naši místní průvodci přesto pasy vybírají, neboť je zapotřebí zaregistrovat víza k pobytu, což je poněkud nemilým výsledkem recipročního opatření ruské vlády po zavedení obdobné povinnosti pro ruské návštěvníky ČR. Operace se zaregistrováním se více než protáhla, neboť úřední šiml přece jen ještě nepracuje s náležitou rychlostí, a nastává tma. Před námi je ještě kolem 150 km cesty přes hory po zasněžené, byť asfaltové silnici. Serpentinami v občasné chumelenici se probíjíme horskou tajgou. V půl desáté se dostáváme k dolnímu konci Těleckého jezera a nastává klid. Dokonce i "upocený" měsíc, nahlížející zpoza mraků, jakoby shovívavě posuzoval běžné cestovatelské trampoty. Ze tmy vystupuje malé dřevěné přístaviště s ukotveným parníčkem. 

Zasněžená kopcovitá krajina s dřevěnými kouřícími chalupami vypadá jako z jiného světa. Nasedáme na plavidlo z kluzkého mola. Dvě velké útulné kajuty jsou dobře vytopené. Zhruba hodinku v nich čekáme na příchod kapitána, který nevydržel muka čekání na nás a šel se někam občerstvit. Ihned po návratu se energicky ujímá řízení a vyplouváme na Tělecké jezero. Kolem se míhá krajina připomínající norské fjordy - úzká vodní hladina lemovaná vysokými horami spadajícími k hladině příkrými srázy. Naším společníkem v plavbě je místní lovec - "ochotnik" Valera, kterého doprovází jeho čtyřnohý kamarád - bílá sibiřská lajka Loňa. Ačkoliv Tělecké jezero a pravobřežní rozsáhlý Altajský zapovědnik jsou součástí sítě World Heritage Sites jako oblast "Zlaté hory Altaj", je zde možné lovit drobnou zvěř. K odlovu je ročně povoleno 600 sobolů, o další drobné kožešinové zvěři ani nemluvě. Loňa se specializuje právě na lov sobolů a svému pánu je mimořádně užitečná. Za jednu kožku sobola lze utržit 1500-2000 rublů (1 RUR = 1 CZK), za kožku místního poddruhu veverky kolem 200. Lajka těch posledních stihne za den ulovit i dvacet. Nakonec se ze tmy vynořuje plochý poloostrov při ústí hučící bystřiny. Na něm stojí několik světlých dřevěných bungalovů, které budou na pár dní naším domovem.

Ráno se probouzíme do zimní pohádky. Nebýt hladiny jezera vlnící se pod náporem horského větru "věrchoviku", šlo by o nefalšovanou sibiřskou zimu. Za chvíli přiráží ke břehu parník a po krkolomném schodišti nastupujeme na plavbu dále do hor. Tělecké jezero je při ploše 225 km2 dlouhé 78 km. Je tektonického původu a ve třetině délky se lomí pod pravým úhlem. Také hloubka jezera je impozantní - činí 325 m. Vody jsou nyní dokonale černé a my si připadáme jako v jezeře tuše. V denním světle vyhlíží okolní krajina daleko veseleji. Nastalo bezvětří, slunce vyšlo z mraků a osvítilo zasněžené hole, které se zvedají o dobré 2 kilometry nad jezero. Hladká vodní hladina jako zrcadlo odráží dramatickou horskou scenérii. Sníh na slunných svazích orientovaných k jihu a západu taje přímo před očima. Místy pozorujeme drobné okrsky skalních stepí a drobné háje ještě olistěných bříz. Ne nadarmo je toto pobřeží považováno za nejteplejší místo na Sibiři. Experimentálně se zde dokonce pěstují broskve, meruňky a třešně. Na obloze krouží altajští orli a nízko nad hladinou se mihnou hejna kachen.

Po hodině plavby přirážíme na malou oblázkovou pláž pod skalnatými srázy Altajského zapovědniku u známého vodopádu Korbu. Je to ostatně jediné místo, kde může veřejnost kdykoliv vstoupit na půdu přísné rezervace. Vstupné činí 30 rublů na osobu, ale teď po sezóně zeje pokladna prázdnotou. Haťová stezka příkře stoupá vzhůru ke skalám, odkud zaznívá hukot padající vody. Nakonec stojíme na dohled od cca 2 m širokého proudu vody řítícího se ze skalního stupně do hloubky kolem 8 metrů. Nastalo poledne, dokonalé bezvětří a teplá oáza na břehu jezera tone ve sluneční lázni.

Poklidnou idylu však po chvíli končí zahoukání parníku a cesta zpět začíná. Jakmile slunce zajde za hory, chlad doslova udeří do tváře. Nebýt ohromné masy stále ještě "teplé" vody jezera, mrzlo by i na lodi. Když vystupujeme na břeh, sníh už skřípe pod botami. Vychází bledý měsíc, a tak rychle spěcháme do vyhřátých chatek a k šálkům horkého čaje. A protože jsme v Rusku a na Sibiři, tak kam ještě? No přece k lahvičce hřejivé vodky.

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení