Mont Blanc nebo Elbrus?

Jak se jmenuje nejvyšší hora Evropy? Že je Vám to jasné? Mont Blanc, no né? (jak by řekla postava z pořadů Ivana Mládka Libuna). Ale tak jednoznačné to není. Vlastně není ani zcela jasné, kudy vůbec vede evropsko-asijská hranice. Proto ta nejasnost z názvu článku. Kudy tedy vede hranice mezi Evropou a Asií?

Evropa se za samostatný světadíl považuje spíše z historických, kulturních a politických důvodů než z důvodů fyzicko-geografických. Hranice mezi Evropou a Asií není v přírodě zjevná a geografové se odedávna přou, kudy vlastně má jít. Na vedení hranice ale závisí řada charakteristik světadílu, jeho rozlohou počínaje a nejvyšší horou konče (proto jsou uváděny různé údaje v pramenech). Méně problematická je severní část hranice, kde se všeobecně přijímá za hraniční pohoří Ural, který vznikl v permu nárazem tehdejšího kontinentu Sibiř do Pangey v oblasti někdejší Baltiky. Za rozhraní světadílů se ovšem nepovažuje hlavní hřeben pohoří, ale jeho východní úpatí (hranice začíná v Bajdarackém zálivu). Ural tedy celý patří do Evropy. Jasné. Ale dále. Rozšířená a dosud tradičně na českých školách vyučovaná verze dalšího průběhu hranice vede po řece Embě ke Kaspickému moři, dále po jeho pobřeží do Kumomanyčské sníženiny (Kaspické moře je tedy celé součástí Asie) a jí pak dále podél řek Kuma a Manyč až po ústí Manyče do Donu, k Rostovu na Donu a do Azovského moře.

Alternativ k takto stanovené hranici Evropy se žel objevuje několik. Relativně s menší odchylkou je známý starší názor na vedení hranice po hřebeni Uralu, dále po řece Ural (teče západněji než Emba, ale i v tomto případě do Evropy zasahuje část Kazachstánu), mezi Kaspickým a Černým mořem, pak ale nikoliv korytem řek, ale až po severním úpatí Kavkazu. Z úpatí Kavkazu pak je vedena hranice na jeho hlavní hřeben, který by tak připravil o primát nejvyšší evropské hory západoevropský Mont Blanc a dal by ho Elbrusu. Toto vymezení kupodivu nelze přičítat sovětské propagandě, jak by se dalo očekávat, ale geografům z USA!!! Nejextrémnějším je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu. Pouze v tomto případě by evropskými zeměmi byly i zakavkazské státy Gruzie, Arménie a Ázerbajdžán (zatím se tak stává ve sportu, kdy například fotbalové reprezentace těchto tří zakavkazských zemí hrají evropskou kvalifikaci a jejich kluby evropské poháry, ač jsou podle mého názoru zcela jasně státy asijskými na rozdíl od Kazachstánu, který podobně jako Turecko zasahuje z části svým územím do Evropy).

Masiv Mont Blancu z italské strany

Mont Blanc byl desítky let ve 20. století označován za nejvyšší horu Evropy. To dnes ale již zřejmě neplatí. Podle geopolitických stanov štrasburkské Rady Evropy je součástí Evropy i pohoří Kavkaz. A v něm je hned několik hor vyšších než je alpský Mont Blanc. Nejvyšší horou Evropy je tedy podle tohoto orgánu západní vrchol Elbrusu z oblasti Centrálního Kavkazu s výškou 5642 m  n.  m. Na druhém místě je uváděn východní vrchol Elbrusu také z oblasti Centrálního Kavkazu s výškou 5595 m  n.  m., třetí je vrchol Šchara z oblasti Centrálního Kavkazu Bezingi s výškou 5201 m n. m. Následuje vrchol Dychtau ze stejné oblasti s výškou 5198 m  n.  m., poté vrchol Koštantau z Centrálního Kavkazu Mižigri s výškou 5145 m  n.  m., Pik Puškina ze stejné oblasti s výškou 5100 m  n.  m. Méně má vrchol Džangitau – jen 5051 m  n.  m., ještě nižší je Kazbek z Centrálního Kavkazu měřící 5047 m  n.  m. Následuje Katyntau v Centrálním Kavkazu Bezingi se 4970 m n. m. a na desátém místě podle výšky do tohoto výčtu patří ještě Pik Rustaveliho z Centrálního Kavkazu Bezngi s výškou 4960 m n. m. (podle zeměpisu velehor). Teprve za tuto desítku kavkazských hor patří alpské štíty Mont Blanc se 4810 m  n.  m., Monte Rosa se 4634 metry a Dóm vysoký 4545 m  n.  m. Nižší jsou Lyskamm z masívu Valliských Alp s výškou 4538 m n. m., Weisshorn ze stejného masívu s výškou 4506 m n. m., Täschhorn z masívu Monte Rosy s výškou 4490 m n. m. a jeden z nejznámějších vrcholů Valliských Alp Matternhorn s výškou 4477 metrů nad mořem.

Výška nejvyšší alpské hory na italsko-francouzské hranici (italsky Monte Bianco, francouzsky Mont Blanc) byla poprvé změřena v roce 1863. Tehdy byla výška určena na 4807 metrů nad mořem. Podle nejnovějších údajů z listopadu 2009 je alpský štít Mont Blanc vysoký 4810,45 metru nad mořem. Při měření v roce 2007 byl tehdy o 45 centimetrů vyšší. Nová naměřená výška zahrnuje i ledový příkrov, který má vlivem různících se podnebních podmínek proměnlivou tloušťku. Proto se tato hora již deset let pravidelně přeměřuje. Skalnatý vrcholek nejvyšší hory západní Evropy měří stále 4792 metrů a leží 40 metrů na západ od ledového vrcholu. Tloušťka ledu se pohybuje mezi 14 až 23 metry. Poslední měření provedla expedice dvaceti odborníků na zeměměřičství, geologii, meteorologii a expertů na pozorování ledovců, a to za pomoci vrtů do ledu, radarů a i s využitím globálního satelitního systému navigace GPS.

Mont Blanc je tvořen horninami krystalinika (žula, rula a břidlice) a je pokryt mnoha ledovci. Největším z nich je Mer de Glace. Masivem Mont Blancu prochází 11,6 kilometrů dlouhý tunel, jehož stavba započala v roce 1957 a byla dokončena roku 1965. Montblancský tunel spojuje Chamonix z Horního Savojska s italským Courmayeurem z Valle d'Aosta.

První pokusy o slezení alpského Mont Blancu skončily v letech 1762 a 1775 nezdarem. Teprve Jean Jasquies Balmat během svých průzkumných cest našel vhodnou průrvu vedle skal Roger Rouges. Protože byl ale sám, nepokračoval dále ve výstupu a vlastní úspěšný prvovýstup zahájil až s Michaelem Paccardem dne 7. srpna 1786. Vrcholu Mont Blancu dosáhli druhý den 8. srpna 1786 ráno v 6 hodin 23 minut. O rok později dne 3. srpna 1787 dovedl J. Balmat iniciátora výstupu, ženevského vědce H. B. Sousszura s doprovodem 19 lidí až na vrchol hory. Ženevskému vědci se splnil životní sen a vyplatil Balmatovi odměnu za nalezení cesty a prvovýstup. Později Balmata povýšil sardinský král do šlechtického stavu. První ženou na vrcholu Mont Blancu byla třiadvacetiletá Marie Paradis ze Chamonix, která na něj vystoupila v roce 1808.

Na vrchol Mont Blancu lze vystoupit 4 výstupovými trasami nižší obtížnosti (tzv. normálky) a značným množstvím horolezeckých výstupů vyšších obtížností. Trasami nižší obtížnosti jsou:

1) Cesta přes Dome du Gouter má obtížnost PD–. V létě je to nejfrekventovanější cesta výstupu na Mont Blanc, nejčastější cestou horských vůdců s klienty cestovních kanceláří. Východiskem je Chamonix nebo Saint Gervais na francouzské straně. Ve vrcholový den se obvykle vyráží k vrcholu z chaty Gouter. 
2) Cesta přes Aiguille du Midi s obtížností PD+ je někdy zvaná cestou tří Mont Blanců, protože sleduje hřeben, kde se nachází několik dalších významných vrcholů masivu Mont Blancu. Je technicky nejnáročnější ze snadných výstupů. Při sestupu se v jednom místě krátký úsek slaňuje. Východiskem je Chamonix, resp. koncová stanice lanovky na Aiguille du Midi v 3842 metrech nad mořem. Cesta vede přes Mt. Blanc du Tacul a Mt. Maudit. 
3) Cesta přes Grand Mulets s obtížností F/PD– je technicky nejsnazším výstupem a z větší části je shodná s cestou prvovýstupců. Obtíže a nebezpečí cesty v letních měsících spočívají v množství ledovcových trhlin a ohrožení pádem seraků. 
4) Cesta přes Aiguilles Grises s obtížností PD je standardní cestou z italské strany. 

Elbrus

Velký Kavkaz se táhne v délce 1100 a šířce kolem 150 kilometrů od severozápadu k jihovýchodu. Na západní straně Velký Kavkaz začíná u Tamanského poloostrova, který poblíž jihoruského města Novorossijsk odděluje Černé a Azovské moře, na východě jej zakončuje Apšeronský poloostrov s ázerbájdžánskou metropolí Baku, vybíhající do Kaspického moře. Řada vrcholů ve střední části Velkého Kavkazu přesahuje výšku 5000 m  n.  m. Nejvyšší horou tohoto pohoří v Kabardsko-balkarské republice Ruské federace je 5642 metrů vysoký Elbrus. Další pětitisícové vrcholy jsem uvedl v textu výše. Také v Kavkazu se nachází množství ledovců, které dohromady zaujímají plochu více než 1000 km², zvláště na jeho severních svazích. Zejména západní část pohoří, bohatá na srážky (v Abcházii místy dosahují roční srážkové úhrny až 4 000 mm), je hustě zalesněna.

Hlavní předělový hřeben Velkého Kavkazu, který je jak vyplývá z předchozího textu mnohými považován za rozhraní Evropy a Asie, představuje zároveň výrazný klimatický předěl mezi mírným podnebným pásmem na severu a subtropickou oblastí na jihu (např. zima v západním Zakavkazsku je o 7 až 8 °C teplejší než v Předkavkazsku).

Přes Hlavní předělový hřeben Kavkazu prochází několik důležitých komunikací mezi Ruskem a Gruzií. Gruzínská vojenská silnice přes Křížový průsmyk (2384 m  n.  m.) vede z Vladikavkazu do Tbilisi, Zakavkazská magistrála mezi Severní a Jižní Osetií ve výšce 1200 metrů prochází 3,6 kilometru dlouhým Rokským tunelem pod Rokským průsmykem, Osetská vojenská silnice přes Mamisonský průsmyk (2829 m  n.  m.) spojuje Alagir s Kutaisi v západní Gruzií, Kluchorský průsmyk (2781 m  n.  m.) umožňuje přechod do strategicky důležitého Kodorského údolí ve východní Abcházii a Kodorský průsmyk (2365 m  n.  m.) spíše byl spojnicí mezi Dagestánem a východní Gruzií. Bohužel po událostech v srpnu 2008 je soužití Rusů a Gruzínců a Osetů a Gruzínců na bodu mrazu bez rozdílu, v jaké nadmořské výšce se právě nacházíme.

Jak už si postupně zvykáme na občas poněkud "netradiční" názory bruselských úředníků (český rum se dnes jmenuje tuzemák, banány už jsou asi správně v našich super a hypermarketech řádně zahnuté a dále se raději nebudu rozepisovat, to by mohlo nám dříve narozeným připomínat, že soudruh Uljanov si nechával říkat Lenin, Džugašvili Stalin, říjnová revoluce byla v listopadu atd.). A tak si asi budeme muset jméno nejvyšší evropské hory opravit z Mont Blancu na Elbrus, abychom Radu Evropy nedráždili nesprávnými "pravěkými" údaji. Jen aby nás Bůh při rozumu ponechati ráčil. Různých nařízení z Vídně, Berlína, Moskvy, Štrasburku i Bruselu jsme za posledních sto let už zažili dost. A přes ně jak známo stále platí: "Byli jsme za Rakouska a budeme i po něm". Tak hezký den.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení