Norsko

Nejstarší gotický kostel Norska, jehož stavba byla dokončena v roce 1277.

Kdyby se Vás někdo zeptal ve znalostní soutěži, kde leží město Kristiansand, uměli byste říci: ano, vím. Nespletli byste se s podobným jménem města v západním Norsku Kristiansundem? Možná, že by někdo ještě připomněl město Kristianstadt na jihu Švédska. Všechno to jsou zajímavá města, avšak jejich nevýhodou je to, že neleží na významných cestovatelských trasách. Nacházejí se tak trochu mimo širší zájem. O to překvapivější pak je, když se člověku podaří sem dostat a může objevovat mnoho zajímavostí, o kterých neměl tušení.

Po přijetí křesťanství v Norsku, kolem roku 1030, bylo v průběhu středověku až do reformace roku 1537 v zemi postaveno asi tisíc sloupových kostelů. Zdejší v Ringebu vznikl v roce 1220 a je pova­žován jako jeden z největších dvaceti osmi, které se v zemi doposud dochovaly. Pouze zde v Norsku se zachovalo takové množství nenahraditelných stavebních památek.

Při cestách na sever se většina cestovatelů zastaví v Oslo podle "plánu" na poloostrově Bygdøy. Zastávka je to klasicky asi na jednu až půldruhou hodinu ve známých muzeích Kon-Tiki Museet a Frammuseet. Vedle nich tu je i další, méně známé Norské Námořní muzeum.

Až dosud dřímající městečko Kirkenes (založeno roku 1875), se 3 444 obyv. v roce 2012, ležící v nejseverovýchodnější části Norska, se chystá na velkou změnu. Tající led v posledních letech otevírá čím dál více takzvanou severní mořskou cestu podél arktického pobřeží Ruska. Zatím ji na cestě do Asie využívají jen desítky lodí. V brzké budoucnosti má doprava v této části vzrůst až na padesátinásobek.

S nejsevernějším bodem Evropy je to poněkud zvláštní. Na rozdíl od mnoha jiných krajních bodů není zcela jasně definována jeho přesná poloha. Často je za něho považován Nordkapp, mys na ostrově Mageroya. Pravda je ale trochu jiná. Zatímco na Nordkapp se pořádají zájezdy a vede sem dobře udržovaná silnice, nejseverněji položené místo na evropském kontinentu, tzn. na kontinentální pevnině se nachází na poloostrově Nordkinn.

Fjordem je nazýván velmi hluboký a úzký mořský záliv, který vznikl erozí ledovců někdy v době ledové. Mezi ty vůbec nejúžasnější fjordy na světě patří zcela určitě Geirangerfjord. Zařezává se daleko do pobřeží a je tak hluboký že i velké zaoceánské parníky mohou bez potíží plout až na jeho konec. Skalní stěny, které lemují přibližně 15 km jeho pobřeží, se tu zdvihají přímo z vody až do výšky 800 metrů a plavba fjordem patří k nezapomenutelným zážitkům.

15. července 2005 byl zapsán do seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO významný duchovní počin vedoucí k přesnému měření naší planety - Struveho poledníkové měření z let 1816 až 1855. V té době byla pod vedením ruského učence německé národnosti vytvořena jedinečná triangulační síť, na jejímž základě bylo možné vypočítat základní údaje o délce části poledníku.

Jak jistě každý ví, skandinávští agresivní bojovní mořeplavci pocházeli od fjordů a zálivů dnešního Norska, Švédska a Dánska. Podle slova záliv - vik si dali své jméno Vikingové. V 8.-11. století n. l. se vydávali na "viking", loupeživé výpravy do mnoha evropských zemí.

Nejkratší jméno v Evropě má norské městečko Å (čtěte ó) na Lofotech, na ostrově Moskenesoy. Naopak nejdelší název s 58 písmeny má malá vesnice v severozápadním Walesu.

Hlavní město norské provincie Oppland bylo od 12. do 27. února 1994 dějištěm XVII. ZOH. Na hrách se poprvé zúčastnili naši sportovci už jako samostatná česká výprava (v Albertvillu 1992 soutěžili ještě jako společná ČSFR). Žel tentokrát to bylo bez úspěchu, ani jedna medaile na nás nezbyla, zato domácí jich získali 26.

Úžasné, členité hornaté souostroví na severozápadě Norska se rozkládá jihozápadně od města Tromso a severně od Bodo. Od evropské pevniny je oddělují Vestfjord a Vagsfjord (na severu), Ofotfjord (na jihu). Řada ostrovů je navzájem mezi sebou propojena mosty, jinde dopravu zajišťují trajekty.

V řídce zalidněném severním Norsku připadají v průměru asi 2 lidé na čtvereční kilometr. A tak více než 60-ti tisícové město Tromso je tady skutečnou metropolí. Dlouho bylo jen malým rybářským sídlem, které na stejnojmenném ostrově v chráněné poloze mezi dvěma průlivy založili už Vikingové.

V horkém červnovém dni letím z Prahy přes Stockholm a Oslo do Tromso na severu Norska. Švédské noviny mě na palubě letadla informují o nebývalém horku, které panuje ve Skandinávii.

Na Svalbardu jsou 3 národní parky, 3 přírodní rezervace, 15 ptačích parků, 3 rostlinné rezervace, celkem 30 000 km čtverečných, tj. polovina rozlohy souostroví. Ostrovy byly objeveny roku 1596.

"Já nic nevidím," ozval se výkřik a pak třeskot. V té chvíli mě napadlo, že pro ověření pravdivosti rčení "tma jako v tunelu" jsem nemusel až do Norska. V neosvětleném tunelu je tma totální. Jen si to zkuste! Když do takového tunelu vjedete na kole a tunel je dostatečně dlouhý, výsledek se zaručeně dostaví. Temná skála pohltila záblesky cyklistických svítilen téměř dokonale. Jen pomalu a opatrně se šineme kolem skalních výčnělků po okraji vozovky. Chybí tu odrazky i bílá čára na silnici a není podle čeho držet směr. Ve světlech bicyklů, které při chůzi sotva dosvítí na cestu, není poznat, kde končí černá vozovka a kde začíná černá skála. Vždy jen šustění štěrku na okraji upozorní na to, že právě opouštíte silnici. Cesta k Urnes byla zbudována teprve před několika málo lety a její stavbě předcházelo zvažování mnoha pro i proti. Proti stavbě mluvila obava z přílišného návalu turistů. Jako nejvážnější argument "pro" byla možnost zásahu hasičských sborů v případě požáru. Silnice již stojí, ale do Urnes většina návštěvníků stále připlouvá lodí. A vědí proč.

Norsko má po Islandu největší zaledněné území v Evropě. Celých 3 900 km² z jeho rozlohy je pokryto ledem. Najdeme tu hned tři různé typy ledovců: ledovce karové, údolní a ledovce na náhorních planinách. Ledovec Jostedal patří k těm posledním jmenovaným.

Skalní rozsedlina Glupen. V jejích temnotách víří tisíce drobných bílých ptačích těl, další ptáci, hlavně alky a rackové tříprstí, sedí na malých skalních výstupcích. Míříme k rozsedlině, ale příboj nedovoluje vplout dovnitř.

Uběhlo několik nekonečných sekund během nichž jsme oba pochopili, že následující okamžiky budou zcela v režii medvěda, neboť nejvyšší stromy na ostrově meří asi tři centimetry a utéci není v otevřené krajině kam!

Na břehu vidím stát postavu. Je to Marčin. Pomáhá nám s vyloděním. Právě se vrátil z pořádné pěší túry. Bolí ho záda i nohy, podrážka pravé boty je sešitá drátem.

Mroži nás také jako první místní obyvatelé, kromě všudypřítomných zvědavých opeřenců, přišli osobně uvítat na ostrově. Přes svou mohutnost (až 4,5 metru, 2,5 tuny) se ukázali být sice velmi zvědavými, ale dosti plachými a opatrnými brachy.

Moře útočilo na provizorně vyspravenou hráz, evidentně protrženou jednou ze zimních bouří. Vešli jsme mezi domy. Byly opuštěné a nachýlené na jednu nebo na druhou stranu. Čelem byly obrácené k malému, úzkému přístavu, do jehož vod se nořily kůly držící asi jednu třetinu domů nad vodou jako na chůdách. Na hladině se pohupovalo pár stařičkých bárek a mezi nimi klesala ke dnu a zase vyplouvala velká narůžovělá medúza. Rozptýlené světlo půlnočního slunce dopadalo všude stejnoměrně, aniž by vrhalo jakékoli stíny. Ledový vítr se proháněl rozbitými okny, vrzal pootevřenými okenicemi a nad kotvištěm honil několik cárů mlhy a drobné vodní tříště. Ta až sem dolétala z druhého konce hráze, kde se velké a černé vlny rozbíjely o skaliska.

Šlapu do pedálů a je mi čím dál jasnější, že to byl notně pitomý nápad, vsadit se, že vyjedu na kole všech jedenáct ostrých serpentin Trollstigen, neboli Cesty trollů.

Stěny Sognefjordu se tyčí kolem nás až do výše 1000 m nad vodní hladinou a pokračují dalších 1000 m pod ní. Pouze vlnobití a křik ptáků připomínají volné moře v tomto světě hor, který patří k nejhezčím na Zemi.

"Vy jste se snad úplně zbláznili!" vykřikl kamarád Radek při pohledu na kartóny piva, které jsme měli v autě, jen co se s námi přivítal... "Kdyby vám tohle objevili na hranicích celníci, tak by si na vás pěkně zgustli. Asi byste se nedoplatili."

"Co by z nás bylo bez moře?" řekl mi mohutný chlap s drsnými rozpraskanými dlaněmi, s nímž jsem se dal do hovoru na opuštěném molu.

Zanedlouho po zahájení prací na calypsu navštívil budovanou stanici samotný norský guvernér souostroví. Vědom si své povinnosti pečovat o pořádek a ohranu unikálního životního prostředí ostrovů, tři čtvrtiny jejichž povrchu zaujímají přírodní reervace, provedl inspekci i zde, aby případně v zárodku zmařil všechny náznaky nepořádku a nešetrného zacházení s přírodou.

A tak se stalo, že kdykoliv se v Calypso a přilehlém okolí něco porouchalo, stačilo přiložit ruku k ústům a zpěvně zvolat protáhlé "Antóóónii". A Tono již věděl, že je třeba vylézt po žebříku k plošince pod střechou a pečlivě snést dolů svou brašnu s nářadím.

Je 22. července 1991, sedm minut po půlnoci. Mohu směle prohlásit, že se mi právě podařilo plácnout Františka Josefa přes ... přes ..., prostě - tam, kde končí záda.

Dnes již mohu směle prohlásit, že medvědi nás opravdu nesežrali... a rozptýlit tak obavy jednoho z deníků vyjádřené těsně před zahájením naší arktické expedice na Špicberky. Lední medvědy jsme podle očekávání (avšak k našemu hlubokému zármutku) ani nezahlédli.

Luplo to. Tiše a téměř neznatelně. Snad jsem ten zvuk v rachotu bouřky spíše vycítil než uslyšel. Sněhová plotna se mi pod nohama rozjela do údolí. Už po kolikáté jsem proklel toho chlapa, co nás sem poslal. Teď ale šlo do tuhého.

"Fjordy v Norsku - to je věc! Jen tady a pak ještě na Novém Zélandu vytvořila příroda něco takového. Ale na Novém Zélandu nejsou fjordy obydlené, chybí tam ta úchvatná symbióza přírody a člověka, jeho obydlí, lodí a života na nepřístupných místech." Pan Long je rodem Angličan, ale v Norsku žije už dlouho a teď se nad krásami fjordů celý rozzářil.

"To by mě zajímalo, kolik metrů tunelů připadne na jednoho Nora," říká kamarádka Dana, když projíždíme jeden tunel za druhým. Míříme do Bergenu a máme pocit, že cestujeme víc v těch krtčích dírách, než po silnici s výhledy do krajiny. Pak kousek dálnice a ocitáme se přímo v hlavním městě fjordů, turistiky a deště. Tři sta šedesát dnů v roce tu prý prší a ve zbývajících pěti je nebe pokryto mraky.