Urnes

"Já nic nevidím," ozval se výkřik a pak třeskot. V té chvíli mě napadlo, že pro ověření pravdivosti rčení "tma jako v tunelu" jsem nemusel až do Norska. V neosvětleném tunelu je tma totální. Jen si to zkuste! Když do takového tunelu vjedete na kole a tunel je dostatečně dlouhý, výsledek se zaručeně dostaví. Temná skála pohltila záblesky cyklistických svítilen téměř dokonale. Jen pomalu a opatrně se šineme kolem skalních výčnělků po okraji vozovky. Chybí tu odrazky i bílá čára na silnici a není podle čeho držet směr. Ve světlech bicyklů, které při chůzi sotva dosvítí na cestu, není poznat, kde končí černá vozovka a kde začíná černá skála. Vždy jen šustění štěrku na okraji upozorní na to, že právě opouštíte silnici. Cesta k Urnes byla zbudována teprve před několika málo lety a její stavbě předcházelo zvažování mnoha pro i proti. Proti stavbě mluvila obava z přílišného návalu turistů. Jako nejvážnější argument "pro" byla možnost zásahu hasičských sborů v případě požáru. Silnice již stojí, ale do Urnes většina návštěvníků stále připlouvá lodí. A vědí proč.

Silnice do Urnes není totiž cesta, nýbrž kozí chodník. Je sice nádherně vyasfaltovaný, ale široký sotva pro jedno auto. To zahnete u hotelu ve Skjolden mezi domy a pak se vydáte dál po břehu Lusterfjordu. Za třemi dlouhými tunely, dvěma vodopády, šesti zátočinami a asi třiceti kilometry stojí kostel jako vystřižený z pohádky.

Tunely jsme projeli s vytřeštěnýma očima, ale spíše podle sluchu než zraku. Silnice vede těsně podél břehu Lusterfjordu, který je jedním z posledních ramen dlouhého Sognefjordu. V místě, kde skalní stěny jakoby ustoupily od vodní hladiny, stojí na strmém břehu opravdový dřevěný zázrak.

Vyšlapali jsme po klikaté silničce na louku nad kostel. Ležíme na sluníčku a kocháme se pohledy na fjord, okolní hory a kostelík se hřbitovem obehnaným kamennou zdí.

Urnes je nejstarším dochovaným dřevěným kostelem v Norsku. Odráží stavební tradice z doby, kdy se mezi pohanskými Vikingy začalo šířit křesťanství. Byl postaven kolem roku 1130 až 1150 na východní straně Lusterfjordu, na místě, kde stála již kdysi starší stavba. Části předchůdce dnešního kostela byly použity i pro stavbu novou. Z tohoto pohledu je nejzajímavější severní portál kostela. Pozornému pozorovateli neujde, že tento portál byl původně používán v kostele, jehož stěny byly asi o 80 cm vyšší, a při stavbě současného chrámu v Urnes byl nahoře i dole otesán a zkrácen. Roku 1980 byl kostel zapsán do seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO (tzv. World Heritage List)

K našemu překvapení vlastní kostel soukromá společnost - Společnost pro ochranu starých norských památek - a nikoli církev. Zelený, nakrátko sestříhaný trávník, šedivé kamenné náhrobní kameny, modrá obloha i jantarově hnědý kostel se odrážejí v klidné a nazelenalé hladině fjordu, lemovaném vysokými horami.

Dveře kostela i srdce zdejšího správce a ochránce této skvělé památky nám pomohl otevřít doporučující dopis z úřadovny ICOMOS z Oslo.

"Co byste dělali, kdyby tady začalo hořet?" ptám se našeho průvodce a ukazuju na těch pár okolních chalup.

"Nikde jsem tu neviděl ani hasicí přístroj," dodal jsem ještě pod dojmem jakéhosi hasičského školení zasutého někde v mé paměti.

"Oheň, to je asi největší nebezpečí, které kostelu hrozí," souhlasil se mnou sympatický muž ve středních letech s nevyslovitelným norským jménem.

"Proto byl pod patronací Společnosti pro ochranu starých norských památek již r.1967 vypracován systém ochrany proti ohni. Jeho součástí je podzemní betonový bunkr s ocelovou nádrží na vodu. Je zaplněna vodou pod tlakem a vždy připravena začít hasit. Kostel sám je prošpikován dráty automatického signálního zařízení, které je napojeno na čidla vně i uvnitř. Při zvýšení teploty nebo zaregistrování kouře se automaticky spustí vodní rozprašovače, sirény zburcují vesnici a na požární stanici se automaticky ozve hlášení. Protože voda by v rozvodném zařízení zamrzala, jsou trubky naplněny stlačeným vzduchem. Voda se do trubek nemůže dostat, aniž by byl spuštěn aspoň jeden rozprašovač."

Dostali jsme vyčerpávající odpověď. Zdálo se mi to všecko tak dokonalé, až se to zdálo nevěrohodné.

Chodíme kolem kostela a ani za nic nemůžeme najít nějaký drát nebo čidlo. Vše zamaskováno a ukryto. V okolí nikde ani stopa po nějaké nádrži s vodou, rozvodech, trubkách nebo něčem obdobném.

"A co červotoč, brouci, houby, plísně - to tady na severu nemáte? Jak to, že ten kostel vydržel skoro devět set let?"

"Na dřevokazný hmyz byly používány postřiky insekticidem, avšak zjistilo se, že ty poškozují malované části zdí a vybavení. Proto bylo rozhodnuto použít plynování. Je to nákladné, ale účinné. Roku 1984 byly takto ošetřeny kromě Urnes ještě kostely Hopperstad a Undredal."

"To je ten plyn tak drahý? Já měl představu, že největší problém je nezapomenout uvnitř budovy nějakého návštěvníka."

Trochu našeho průvodce popichuji, protože je příjemné poslouchat všechny ty zajímavosti od zasvěcence a nadšence, jakým bezesporu je.

Zalykal se smíchy, ale dál úplně vážně vysvětloval: "Při té práci bylo největším problémem utěsnit budovu. Celý kostel se musel neprodyšně zabalit do igelitu a pak teprve napustit plynem. A například právě tady v Urnes je moréna, na které kostelík stojí, tak porézní, že k jeho ošetření bylo zapotřebí dvojnásobné množství plynu, než se původně odhadovalo. Zbytek utekl podlahou a horninou mezi kameny."

Ve středověku bylo v Norsku určitě více než tisíc obdobných "stave" kostelů. Velká část z nich byla stržena v 19.století a do dnešních dnů se jich dochovalo pouze dvacet devět. Jejich společné pojmenování je odvozeno od shodné konstrukce staveb. Stave je název pro vertikální sloup, takže "stave" kostel znamená, že jeho hlavní nosnou konstrukcí jsou kmeny nastojato. Tyto vysoké sloupy tvoří hlavní nosnou část komplikované konstrukce stavby a zároveň ohraničují hlavní loď jako centrální část chrámu. Tento vysoký prostor je pak obklopen postranními loděmi, tvořenými jakýmisi přístěnky na všech čtyřech stranách. Jejich zdi jsou tvořeny pravoúhlými rámy s vertikálně uloženými deskami, které vyplňují volný prostor mezi konstrukcí stěn.

Klasická technika roubených dřevěných staveb se v Norsku používala pouze u světských staveb, domů, sýpek a hospodářských stavení. Protože materiál neumožňoval stavbu velkých domů, muselo se farma skládat z více budov. V jedné se bydlelo, další sloužila pro úschovu potravin, jiná jako chlévy a stáje. Zvlášť se stavěla pekárna, pivovar, koupelna nebo sauna. Celá skupina staveb na farmě se nazývá v norštině "tun". Jak ve staré norštině, tak ve staré angličtině to bylo "tân", tj. dvůr nebo shluk budov. Obojí se odvozuje od keltského "dân" a připomíná trochu anglické "town" = město a dost možná i naše "dům".

Šlapu zpět po uzoučké silničce a přemýšlím o tom, jak se místní tradice zpracování dřeva, způsob stavění kostelů a domů i jejich vnitřní uspořádání uchovaly dodnes. Zachovaly se základní vzory, proporce, rozměry, přírodní materiál i umístění staveb - to vše již od středověku, to jest od dob, kdy tuto tradici lze sledovat. I dnes je 80% nových domů v Norsku stavěno ze dřeva. Najednou jsem měl pocit, že toto je to opravdové kulturní dědictví Norska - možná významnější než všechny ostatní kulturní projevy.

Lumír Pecold