Špicberky 91 - díl III.

A tak se stalo, že kdykoliv se v Calypso a přilehlém okolí něco porouchalo, stačilo přiložit ruku k ústům a zpěvně zvolat protáhlé "Antóóónii". A Tono již věděl, že je třeba vylézt po žebříku k plošince pod střechou a pečlivě snést dolů svou brašnu s nářadím.

Ohrožení a ochrana přírody

Špicberky jsou po mnoha stránkách velmi zajímavým souostrovím. Tvoří jej asi tisíc větších či menších ostrovů a ostrůvků rozsetých v Severním ledovém oceánu na "půlcestě" mezi severoevropským pobřežím a severním pólem. Jejich vysoká zeměpisná šířka (76 - 81 stupňů s.š.), dostupnost z Evropy a výhodná poloha v hloubi Arktidy, ale přitom měkčí klima a delší období lodní navigace ovlivněné teplou větví Golfského proudu obtékající západní pobřeží, lákají již od 16. století mořeplavce, velrybáře, lovce, a od 19. století také vědecké expedice. Souostroví je spojeno se známými jmény takových polárních badatelů jako byli Nobile či Amundsen.

Objevení bohatých nalezišť nerostů přilákalo koncem 19. století na Špicberky také řadu drobných i větších průmyslníků. Prim hrálo kvalitní černé uhlí jehož ložiska připadla z největší části Norům. V prvních letech 20. století získali bohatá ložiska na pobřeží Adventfjordu američtí finančníci. Jejich důlní společnost Artic Coal Company zahájila v r. 1906 těžbu v malé osadě Longyearbyen, jež se časem stala správním centrem souostroví a i dnes je sídlem norského guvernéra. Ve stejné době jako Longyear vznikla na severozápadním pobřeží fjordu Recherche, v místě, kde se fjord stýká s průlivem Bellsund, maličká osada Calypso založená Liverpoolskou důlní společností. Nevelký průmysl v těchto místech v meziválečném období zanikl, jeden z dřevěných domků pak obýval osamělý lovec kožešin. Za 2. světové války zde operovala německá posádka. Calypso bylo také místem, kde jsme strávili 6 týdnů naší expedice a využívali zde pohostinnosti polské výpravy z Univerzity Marie Curie-Sklodowské v Lublinu, která z Calypsa vytvořila svou arktickou vědeckou základnu. Na Špicberkách dnes těží černé uhlí Norové (Longyearbyen, Ny-Alesund) a ruská firma Arktik-ugoľ (Barentsburg, Pyramiden).

Důlní činnost, lodní a nevelká pozemní doprava, osídlení, turismus. To jsou dnes nejvýznamnější z viditelných zdrojů znečištění, proti kterým bojuje norská správa souostroví včele s guvernérem. Co však nutí k hlubokému zamyšlení, je fakt, že i tak vzdálené a poměrně izolované souostroví není uchráněno negativnímu vlivu "velké průmyslové civilizace". Rozbor čerstvých i starších usazenin zakonzervovaných ve svrchních vrstvách ledovců poukazuje na sílící vliv dálkového přenosu prachových částic z průmyslových center Evropy. Chemickým rozborem by bylo možné vytypovat jejich původce. Půdoznalci, fyziologové i biochemici objevili zvýšené koncentrace těžkých kovů v půdách i tkáních lišejníků, mechů a vyšších rostlin. Měření radioaktivity prachových částic různého stáří v ledovcích výmluvně dokumentuje historii zkušebních atomových výbuchů prováděných Sověty na Nové Zemi, ale i zvýšenou radiaci v důsledku havárie jaderné elektrárny v tisíce kilimetrů vzdáleném Černobylu...

Arktida představuje vlastně určitou hranici života na Zemi. Řada ptáků a savců se zde vyskytuje na hranici svého areálu. Příroda je zde mimořádně zranitelná. Pod vlivem nízkých teplot a krátkého vegetačního období probíhají biologické a biochemické procesy mnohem pomaleji než v teplejších oblastech a znečištění má na Špicberkách tíživější dopad nežli v jižněji ležících krajích. Koleje vyjeté po projetí terénního vozidla i stopy po kopání půdy zůstávají zřetelné a beze změn po celá desetiletí. V některých případech takováto poškození přírody časem ještě vzrůstají v důsledku procesů promrzání, roztávání a eroze. Věčně zmrzlá vrstva země, jež v některých místech dosahuje hloubky až několika set metrů, představuje zvláštní problém. Na pláži u Calypso jsme na ni narazili již po odkrytí vrstvy asi 20 cm písku a jemného štěrku. V tundře na široké terase za základnou půda v létě roztávala do relativně velmi malé hloubky 1 metru. Odtok povrchové vody je slabý a níže ležící oblasti tundry se mění na močály a bažiny. V důsledku nízkých teplot vody i vzduchu dochází pak jen k hromadění a velmi pomalému a nedostatečnému rozkladu cizorodých látek v životním prostředí. Polární oblasti se mimoto vyznačují nízkou druhovou bohatostí fauny a flóry a většina rostlin i živočichů vykazují nízkou vlastní produkci, ale poměrně silné vazby na druhé organismy. Poškození pouze jediného článku v řetězci ekologických vztahů může tedy značně ovlivnit ostatní články a vést k ohrožení celého ekosystému.

Není tedy divu, že návštěvníci přírodních oblastí Špicberků, ať turisté či členové vědeckých expedicí, musí zvlášť svědomitě respektovat, a to i mimo rozsáhlé oblasti národních parků a chráněných oblastí, pravidla pro cestování a pobyt na souostroví. Jejich dodržování je sledováno pověřenými pracovníky úřadu guvernéra Svalbardu. Z nejdůležitějších vybíráme:

- Předcházet poškození povrchu země, pokud to není nezbytné.

- Dbát opatrnosti při pohybu v oblastech hnízdění ptactva. Řada ptačích druhů hnízdí na zemi, vejce a mláďata se v opuštěných hnízdech stávají vítanou kořistí lišek či vždy připravených racků.

- Je zakázáno používat střelné zbraně a lodní sirény v oblastech tzv. ptačích bazarů na skalních římsách. Rovněž nízké přelety letadly a vrtulníky jsou v těchto místech zakázány. Ostré a neobvyklé zvuky přimějí tisíce ptáků náhle vzlétnout. Mnoho ptáčat a vajíček je pak strženo tlakovou vlnou či rozbito padajícím kamením.

- Lov je na Špicberkách omezen vydáváním omezeného počtu licencí, jež se vztahují jen na určité druhy savců a ptáků a pouze na určité území a roční období.

Bez omezení je lov lososů pokud je prováděn způsoby jež neničí rybí populaci ani životní prostředí. Celoročně je povolen lov velkých tuleňů Erignathus barbatus i menších Phoca hispida, vyjma ovšem samice a mláďat v období rozmnožování. Zcela bez omezení je možné lovit mořského racka Larus hyperboreus, jež představuje nebezpečí pro ptačí hnízda a mimoto se mu skvěle daří v blízkosti lidských sídel a skládek odpadů. Omezení na lov se týká polární lišky, soba, husy červenonohé, kura sněžného, tří druhů alkounů, papuchalka a dalších opeřenců.

Celoročně je chráněn lední medvěd. Medvěd může být velmi nebezpečný, proto je doporučeno nevzdalovat se od obývaných míst beze zbraně. Pouze při přímém ohrožení osob v terénu je možné jej zastřelit. V době naší expedice napadl lední medvěd na východním pobřeží geologa spícího ve stanu. Pouze nabitá a připravená zbraň zabránila v posledním okamžiku neštěstí.

V dostupných příručkách se nic nepraví o malých 6 - 8 m dlouhých arktických kytovcích - běluhách, jež koncem srpna vplouvají na Špicberkách do hlubin fjordů velkými stády o desítkách kusů. Doslechli jsme se, že dosud jsou po stovkách vybíjeni norskými i sovětskými lovci, kteří tak navazují na smutnou tradici svých předchůdců z minulých i počátku dvacátého stolení. Hromady vybělených lebek, obratlů a kostí jsou němými leč výmluvnými připomínkami toho, s jakým "citem" člověk zacházel a dosud zachází s těmito důvěřivými a bezbrannými tvory. Výzkum nalezených kostí a zubů poukázal, že nebývaly šetřeny ani nedospělé běluhy, to jest i ty, které neměly možnost přivést na svět potomstvo...

Černá magie zasahuje

Jedním z ožehavých problémů každé větší výpravy je zajištění lékařské pomoci jejím členům. Při vysokých nákladech, omezeném rozpočtu, a tedy i omezeném počtu členů, nemůže si tak malá expedice jako je naše dovolit luxus v podobě expedičního lékaře. Proto jsem byl velmi rád, že lékařskou starostlivost na sebe vzal s velkou ochotou náš samozvaný tajemník expedice, doktor Zdeněk Prymus. Titul doktor je zde trochu zavádějící. Zdeněk je sice doktorem, nikoli však věd lékařských, ale přírodních. Přesto se své další role zhostil velice ochotně. Je namístě ponamenat, že i zcela svérázně.

Jako potápěčská výprava jsme byli zainteresováni hlavně v zajištění pomoci při případné potápěčské nehodě. Dr. Prymus s ůctou ode mne přijal celou hromádku literatury o fyziologii potápěče i o první pomoci při tomto sportu. Jeho pojetí léčení se však radikálně lišilo od obecného. Má literatura byla zavržena, zato se v dr. Prymusově příruční knihovně objevil slušný štos brožurek a kopií podle něj zcela nezbytných informací o chiromantii, léčebných masážích, akupresuře, akupunktuře, elektroterapii a řadě podobných více či méně důvěryhodných oborů.

Jeho ordinace, pomimo již zmíněné literatury, byla postupem času obohacena o úctyhodnou sbírku nejrůznějších léků, obkladů, obvazů, ale i o velice tajuplně vyhlížející kufřík, ze kterého čouhaly podezřelé vodiče a elektrody, a který dr. Prymus chránil jako oko v hlavě, a jehož obsah včetně návodu k použití studoval každou volnou chvíli.

Svou expediční praxi pan doktor zahájil již několik minut po hvizdu výpravčího stanice v Českém Těšíně. Aniž bych tušil, co bude následovat, dovolil jsem si v kupé mezinárodního expresu lehké kýchnutí. To neušlo pozornost pana doktora. "Á, už je to tady. Náš první případ. Pane Zdeňku", - obrací se na mne s vykáním, jako ve všech významnějších situacích, "vypadá to na nachlazení. A to nemůžeme na naší arktické expedici potřebovat. Tady pomůže jen a jen masáž spojená s akupresurou. Prosím, postavte se, pane Zdeňku,... ano, zády ke mně ... ne svetr si můžete nechat .. táák .. dobře. A teď vydržte ..."

Aniž jsem měl šanci se postavit na odpor, pan doktor si mne zcela beceremónně postavil a otočil, přiměl zachytit se rukama za mřížku police na zavazadla. To, co následovalo ještě do příchodu polských celníků, mne poučilo, že do budoucna bude lépe všechny své neduhy důsledně skrývat. Náš samozvaný lékař vrazil bez výstrahy svůj palec do jamky vzadu na mém krku a zakvedlal jím tak, jako by se jím chtěl provrtat až do mozku. Pak začal s fortelem mísiče těsta velké závodní jídelny zpracovávat mou páteř systematicky odshora až dolů nedbaje mého pokřiku. Nato se vrhl na paže, zpracoval kolena a skončil sadistickým zkroucením nártu a vítězoslavným pokřikem při objevení citlivého bodu na mém chodidle, zatímco já jsem jen lapal po dechu. Celou operaci doprovázel podrobný komentář objevených neduhů a každé mé zaúpění bylo pojímáno jako nezvratný důkaz toho, že má chatrná tělesná schránka by podle všeho neměla na Špicberky ani dojet, případně jen v zinkové rakvi. Nic však není ztraceno, je zde doktor Prymus a jeho osvědčené léčebné metody, které postaví na nohy i nebožtíka. Prohlásil jsem, že se mi velice ulevilo, čímž jsem se spokojeného doktora zbavil na delší dobu, a tiše se zhroutil do rohu kupé.

Nutno říci, že doktor Prymus provozoval svou expediční praxi s neutuchajícím a nakažlivým nadšením a s takovým vnitřním přesvědčením, že kdo ho neznal, byl skálopevně přesvědčen o svém nezvratném uzdravení. A protože "víra tvá tě vyléčí", nenechaly na sebe kladné výsledky Prymusovy terapie dlouho čekat. Prvním vážným pacientem byl námořník na ruské lodi Pomor, která vezla naše azvazadla polského Gdaňska a nás přibrala již na Špicberkách cestou z Longyearbyenu do Bellsundu, kde jsme měli působit. Doktor Prymus byl svou výřečností, šarmem a vtipem vždy středem pozornosti, a zatímco my s Tonem jsme utrmáceni spali ve spacích pytlech v laboratoři na přídi, navázal spoustu známostí s posádkou, potykal si s důstojníky, odhalil kuchařce z čar na dlani skvělou budoucnost, ba dokonce vypil několik kalíšků vodky s kapitánem. Slovo dalo slovo a o jeho nepostradatelnosti pro naši expedici nemohlo být ani pochyb.

Již se chystal jít také ulehnout, když za ním osobně přišel ustaraný kapitán a prý jestli by se nešel podívat na jednoho námořníka. Chudák, již čtvrtý den nemůže usnout, je zcela osláblý a neschopný služby. Zkoušeli různé léky, ale nic nezabralo. Zdeněk Prymus, vědom si své lékařské cti, samozřejmě souhlasil. Přivedli ho do kajuty k nemocnému a zvědavě se nahrnuli dovnitř. Zdeněk požádal, aby mohl zůstat s pacientem sám. Co se dělo uvnitř, to nikdo nevěděl. Faktem je, že pan doktor za půlhodinku vyšel, tiše zavřel za sebou dveře a na zpytavé pohledy pacientových druhů odpověděl se širokým úsměvem: "Vše je v naprostém pořádku, spí jako nemluvně".

Není třeba poznamenávat, že po tomto zákroku úcta prostého námořnického lidu vůči českému doktorovi a jeho takřka magickým schopnostem vůčihledně stoupla. Jeho věhlas se pak šířil po přístavech a osadách Špicberků a došel sluchu jak guvernéra ostrovů, tak i ruského konzula, ba dokonce dorazil i do vzdáleného Murmanska. Později mi Zdeněk vyložil, že promluvil námořníkovi do duše, ten se mu otevřel, doznal se k nedoléčenému alkoholismu. A zatímco mu Zdeněk prováděl akupresuru a oblíbenou masáž páteře, námořník, jemuž se ulevilo na srdci, docela prostě usnul jak dudek. Nicméně, další z arktických legend již byla na světě a šířila se nezadržitelně ledovými pláněmi a úbočími strmých skalnatých štítů ostrovů.

Nepřeberným materiálem páně Zdeňkovy terapeutické praxe se stali členové polské a ruské expedice ve stanici Calypso. Většina nich byli již osoby v letech, takže o nějaké to loupání v křížích, problémy s plotýnkami, namožené svaly a šlachy, odležené krční obratle a řada podobných neduhů nebyla nikdy nouze. Každý večer po práci a po večeři se již u lavice ve společenské části obytného domku scházela stálá společnost a v již ustáleném pořadí podrobovala masážním kůrám. I mezi náhodnými hosty se našel občas nějaký neduživější jedinec, či osoba schvácená momentálním zdravotním problémem. I zde byl doktor Prymus vždy k službám, vždy k dispozici, vždy dobře naladěn, třebaže sám již často sotvastál na nohou. Nebylo tedy divu, že časem hostů nápadně přibývalo, přičemž těch náhodných bylo stále méně ... Je naším obrovským štěstím, že Špicberky nejsou obývány domorodými kmeny. Zdeněk by se jistě stal jejich šamanem, v takové případě by ale byl pro naši expedici, která jej potřebovala i k jiným účelům, zcela nefunkční.

Chvála České Zbrojovce

Jak přibližně zní nařízení guvernéra Špicberků, každá výprava, opouští-li obývanou osadu, je povinna zajistit vlastní ochranu proti ledním medvědům. Naši ochranu zajišťovala spolehlivá kulovnice, kterou nám ze své produkce zapůjčila Česká Zbrojovka v Uherském Brodě. Kulovnice byla projektována na velkou tropickou zvěř, ale i v Arktidě se osvědčila skvělě. Naštěstí pro bílé chlupáče se ani jeden z nich neukázal v naší blízkosti. Vybaveni propagačními letáčky, nášivkami a odznaky ze Zbrojovky, vystaviv kulovnici na nejlepším místě v Calypsu, působili jsme téměř jako reklamní agenti Zbrojovky a ne jako seriózní přírodovědecká expedice. Nebylo však ani divu. Technickou část naší výpravy totiž obstarával Tono Šimčík ze Zlatokovu Trenčín, a nutno říci, že volba jeho osoby byla pro expedici velmi šťastná. Přestože oficiálně zde působil jako potápěč a podmořský fotograf, jeho úkolem bylo likvidovat všechny technické problémy stejně spolehlivě, jako doktor Prymus zdolával problémy lékařské. A protože na porouchané přístroje člověk obvykle nevystačí s dobrým slovem a masáží, byl Tonyho opravářský arzenál dokonalou přehlídkou všemožného nářadí, pomůcek a měřicích přístrojů - od jemných pilníčků a závitníků až po příruční svěrák a kladivo, od pilky na železo po vrtačku, of posuvného měřítka po volt-ampérmetr, od nejrůznějších šroubků a matiček až po páječku a několik lepicích souprav. A protože je povoláním zlatník, nebylo pochyb o tom, že všechny tyto pomůcky dokonale ovládá.

A tak se stalo, že kdykoliv se v Calypso a přilehlém okolí něco porouchalo, stačilo přiložit ruku k ústům a zpěvně zvolat protáhlé "Antóóónii". A Tono již věděl, že je třeba vylézt po žebříku k plošince pod střechou a pečlivě snést dolů svou brašnu s nářadím. Ať to byla stržená matice nebo přervaná šňůra startéru motorového člunu, elektrocentrála odmítající vydat jediný miliampér proudu, či kompresor stavějící se vágně ke své jediné povinnosti plnit vzduchem potápěčské láhve, Antóni si vždy věděl rady. Bylo-li nutné zavést elektroinstalaci do laboratoře nebo opravit hluchoněmou vysílačku, Antóni spolehlivě zakročil. Bylo-li třeba zalepit netěsnost záchranných kombinéz nebo potápěčských obleků, proraženou díru ve člunu nebo stržený laminát z kýlu nafukovacího člunú, již zde stál Antóni a míchal v pohárku tu nejdokonalejší a nejlepší lepivou směs. Vrcholem jeho až alchymistického umění byl jedinečný léčebný zákrok, který se vyskytl v Calypsu a přitom naštěstí unikl pozornosti našeho doktora.

To když jsme jednou po návratu z terénu objevili v Calypsu Kazka, nešťastného pana profesora, třímajícího v dlani vypadlou plombu. Nejbližší dentista byl asi tři dny cesty pěšky po skalách, ledovcích a přes ledové řeky, ale taková procházka stejně nepřipadala v úvahu. "Moment, něco zkusíme", praví na to Tono a už se hrne ke své brašně. Za asistence pana profesora pak asi dvě hodiny míchají různé lepy, zkoušejí různé náplně, ověřují přilnavost směsí na suchou živou sklovinu zubu. Pak se asi na půl hodiny skryjí v Kazkově místnůstce, načež z ní vyjde rozzářený pan profesor a svítí do prostoru na sešlou společnost zachráněným zubem.

Nejslavnější kapitola z Tonyho kovodělného působení v Calypsu se však váže na neočekávanou návštěvu ze strany tří postarších trapperů. Jedné nevlídné mlhavé noci, vyhlédne ospalý Marek z okénka a co nevidí. V příboji u břehu se pohupuje člun napůl zaplněný vodou a u něj se potácejí tři postavy. Nekoordinovanými pohyby vyhazují z člunu naskrz mokré a nepoužité záchranné kombinézy a pak vrávoravými kroky míří k našim domkům. Havárie! Trosečníci! - blýskne Markovi hlavou a již spěchá nešťastníkům naproti. Nestačil ani doběhnout až k nim, když silná pachová informace, sálající z příchozích, napověděla, že nebude tak zle. A opravdu, jeden z nich se ještě sklonil nad člunem, chvíli šmátral po loket ve vodě a cosi vytáhl. Když zjistil, že se jedná o pistoli devítku, pohodil ji vedle člunu a hledal dále. Konečně. Zátka je z láhve červeného vína vytažena a část obsahu mizí v hrdle domnělého ztroskotance...

Druhý den, až se překvapení návštěvníci probrali z hlubokého a spravedlivého deliria, jsme se o nich dověděli více. Byli to dva norové a jeden švéd. Všichni zaměstnanci místních dolů, ale dříve lovci a trappeři, kteří se rozhodli si povyrazit a podívat se na místa svých dřívějších lovů. Využili k tomu plavby turistické lodi, kde drink byl již v ceně zájezdu a hoši toho zplna hrdla využili. Napůl v bevědomí měli však dost dobrý smysl pro orientaci a při průchodu lodi Bellsundem se přemístili na svůj člun a zamířili přes mlhu a vlny k našemu břehu. Víno dobré značky je rozehřálo natolik, že oblékat kombinézy bylo pod jejich úroveň. Tři vousatí muži ve člunu, jakoby z knížky Jerome Klapky Jerome.

Trappeři byli dost překvapeni, že zde našli takovou pestrou společnost. V jejich dobách bylo Calypso pouhou vzpomínkou dávno a rychle zašlých slavných časů a jen náhodilý lovec se na pár dnů zastavil v některém z chátrajících domků. To, co viděli nyní, byla vzkvétající a na Arktidu komfortní vědecká základna. Za stolem pak vzpomínali. Krag Jorgensen byl nejstarším z nich a byl to údajně poslední z lovců, který dostal na Špicberkách licenci k lovu ledních medvědů. Svou činnost provozoval ještě počátkem šedesátých let v Hornsundu. Podrobně ji popisoval, nicméně vůně romantiky byla odváta již po několika větách. Nejednalo se o žádný lov, kdy obě strany mají vyrovnané šance, ale o pouhopouhý odstřel z bezpečí srubu. Medvědy lovil v zimním období a to jednoduchým samostřílným zařízením zhotoveným z kovových částí staré kulovnice s krátkou hlavní. Před dvěře s malým otvorem, do něhož zevnitř ústila hlaveň střelného zařízení, věšel ve vzdálenosti asi deseti metrů návnadu, nejčastěji sobí nebo tulení tuk. Návnada byla spojena šnůrou se spušťadlem ... Jak prosté, milý Watsone, řekl by slavný detektiv Záminkou k povyražení tří starých trapperů byly Kragovy šedesátiny. I my jsme se připojili ke gratulacím a připravili menší pohoštění. Švéd Stig, dlouhán s černou čepičkou, ale stále ještě bosý, protože svou obuv dosud nenašel, přinesl onu obrovskou pistoli, již vytáhl v noci z vody ve člunu, a na kumpánovu počest vystřelil do vzduchu. Když to chtěl však udělat podruhé, rána nevyšla. Opatrně vyňal náboj, sňal pouzdro ... a na zem se vysypala jakási drobná složitá součástka rodrcená na několik kusů. Švéd je romrzele posbíral a nešťastně se podíval na jedinou zbraň, kterou měl se svými společníky k dispozici. Teď zůstanou po dobu svého výletu bez obrany při případném střetu se svou bývalou kořistí.

"To nic", - chlácholí ho Kazek, "snad s tím něco půjde udělat". Načež se napřímil, otočil ke Calypsu, přiložil ruku k ústům a hlasitě zapěl: "Antóóóniii".

Tono je v momentě zde, přebírá součástky v dlani a pochybovačně vrtí hlavou. "Ajaj, to je zlé ... to je zlé. Složité to je, a přesná práce. A ani materiál tu takový nenajdeme. To je zlé, to je zlé". Ale součástku už z ruky nepustí, chvíli se vrtá v hromadě želeného šrotu. Pak zapíná centrálu, z laboratoře se nato ozývá kvílení vrtačky, vrzání pilky a pisklavý zvuk jemného pilníčku. Dvakrát se Tono vynořil z provizorní dílny a cosi přiměřoval, pak se opět ozvývá sólo na vrtačku, sopránem zapěje pilka a asi půlhodinu k nám pak doléhá řízný pochod pilníku prokládaný intermezzy jemnějších nástrojů v rytmu valčíku.

Netrvalo dlouho a pistole byla předána udivenému majiteli. Ten vsunul do komory náboj a zvedl ruku do vduchu. My ostatní jsme raději volili bezpečný úkryt. Švéd zavřel oči a zmáčkl spoušť.... Vyšla rána. V pořádku! A co druhý náboj? Rána. Vše je O.K.! A co střelba na cíl ... třeba tam ta plechovka? Prásk! Ukaž, zkusím i já! Prásk, prásk! Marek běží také pro svůj kolt devítku a v momentě se ve svahu nad Calypsem rozpoutává opravdová kanonáda jako o cvičných manévrech spojeneckých vojsk.

"Skvělé! Magnific!" - řve nadšený švéd a třese rukou Tonymu.

"Á, to jistě, náš Tony je odborník",- chválí se Kazek jako guvernér Calypsa.

"To víte, pracuje v České Zbrojovce, specialista", - lže náš doktor v zájmu národních barev a aniž hne brvou, rozdává propagační letáčky.

"Hm, Czech sbrojofka, znám ... moc dobré pušky, znám", - kývá hlavou uznale švéd a stejně tak i jeho společníci. - "To se hned pozná specialist z Czech sbrojofka...".

Naši nečekaní hosté nestačili z Calypsa ani paty vystrčit, ale zpráva o skvělém odborníkovi z České Zbrojovky již obešla všechny osady a stanice na západě Špicberků, od Hornsundu až po Ny-Őlesund a Longyear ....
 

Zdeněk Ďuriš