Z Acapulca k Zapatistům do San Cristobal de las Casas (Mexiko)

Po tom co jsem se rozloučil s posádkou jachty Volpaia, která odplula na Aljašku, jsem v Acapulcu nechtěl zůstat dlouho. Následující den jsem tedy vyrazil na jihovýchod do Panamy, kde budu hledat jachtu na přeplutí Tichého Oceánu. Známé místní skokany do vody, kteří každý den riskují svůj život, jsem si ale nenechal ujít.

Tato podívaná už bohužel není zdarma. Za tři dolary to ale stálo. V podvečer, tito mladíci pomalu slezli po stěně jedné skály, na které jsme stáli my, netrpěliví diváci. Po přeplavání poměrně malé úžiny mezi dvěma skalami se potom, vyškrábali k vrcholu druhé skály, který se tyčil 35 metrů nad hladinou mořské vody, neustále přemisťovanou příbojem. Po malých přípravách se první skokan konečně vrhnul dolů.Jako pták s roztaženými křídly pár sekund letěl, nebo vlastně padal, než jeho ruce rozrazily hladinu moře. Chvíli byl pod vodou a potom jsem už jen slyšel bouřlivý potlesk a jeho ozvěnu odrážející se od okolních skal, když se hrdina objevil zpět na hladině. Po setmění se jeden ze skokanů vrhnul ze skály se dvěma zapálenými loučemi, které těsně nad hladinou odhodil, aby ji rukama mohl prorazit a ušetřit si nepříjemné zranění či smrt.

Nejmladšímu ze skokanů bylo jen 11 let. S úžasem jsme všichni nedočkavě koukali jak tento malý klučina vylezl po skále do výšky 20 metrů a pak se po malé přípravě a roztleskání obecenstva vrhl do hlubin. Jako jeho dospělí kamarádi, roztáhl ruce do stran, chvíli letěl, potom rozrazil hladinu moře a zmizel. Při jeho znovu objevení na hladině se opět rozezněl ohlušující potlesk.

Druhý den jsem se z města plného turistu vydal na východ. Dálkové autobusy jsou v Mexiku čisté a klimatizované, což byl snad poslední luxus na dlouhou dobu. Po krátké zastávce v surfařské Mecce - Puerto Escondido, jsem už spěchal do města Oaxaca. Tam jsem navštívil ruiny antického města Zapoteku na hoře Monte Alban, které prosperovalo přes tisíc let od roku 500 před naším letopočtem. V průběhu největšího rozkvětu tam prý žilo až 30 tisíc lidí.Zachovalé pyramidy, chrámy a zbytky paláce mě přesvědčily o sofistikaci této staré civilizace.

Po krátké zastávce ve státě Oaxaca jsem nasedl do rozhrkaného autobusu a s bláznivým Mexikáncem za volantem jsem se vydal na krkolomnou jízdu hornatým, východním Mexikem. Kolikrát mně tuhla krev v žilách, když jsem slyšel jak v zatáčce autobus klouže po úzké, štěrkovité cestě na vysekaném zářezu do strany jedné z hor. Byl jsem rád, když jsem, živ a zdráv, dorazil k mému cíli, městu San Cristobal de las Casas ve státě Chiapas, k domovu Zapatistů, kde mexičtí indiáni neustále žijí svým tradičním stylem života.

Hned první den v tomto koloniálním městě jsem potkal pár místních indiánů, kteří mi nabídli, že mě na koních vezmou do vesnice San Juan Chamula. Druhý den jsem tedy vyrazil na divoké bestii do vesnice, kam prý cizinci nemají chodit sami, právě kvůli členům hnutí Zapata, kteří nemají rádi cizince ze západních zemí. Vykřikovat, že jsem z východu by asi nepomohlo a tak si o mně místní dále mysleli, že jsem z USA.

Po dvouhodinovém cválání hornatou krajinou jsem byl rád, že jsem mohl sesednout. Bylo ráno a obyvatelé vesnice se hemžili na náměstíčku kolem rozestavěných stolků s nejrůznějšími druhy zeleniny a ovoce, které prodávaly ženy, oděny v typických pestrobarevných indiánských krojích. Muži se v typických černých kalhotách a vestách z chlupaté kožešiny mezi sebou důležitě bavili. Po tom, co jsem si prohlédl trh, zamířil jsem do kostela, jehož podlaha byla pokryta jehličím, na kterém seděli domorodci.Indiáni, obklopení tisíci zapálenými svíčkami, přeříkávali nějaká zaklínadla, po čemž zakroutili krkem slepici, kterou celou dobu drželi, aby nešťastnice neutekla. Takto obětované slepice byly potom zabaleny do novin a v podpaží odneseny. Každý z domorodců měl před sebou litrovou láhev americké Coca Coly, kterou při obřadu popíjel. Dřevěný interiér kostela, hořící svíčky, všude přítomný kouř, který připomínal mlhu, vůně jehličí i zaklínadla domorodců, to vše na mě působilo opravdu magicky. Ani se mi nechtělo zpět do reality z toho kouzelného kostela. Už jsem ale musel. Manuel mě podal uzdu bílého hřebce. Na podruhé jsem konečně vyskočil až do sedla a už jsme si to pelášili zpět do San Cristobal.

Stopem přes tři oceány 1

Stopem přes tři oceány 2

Stopem přes tři oceány 3

Stopem přes tři oceány 4

Stopem přes tři oceány 5

Stopem přes tři oceány 6

Stopem přes tři oceány 7

Stopem přes tři oceány 8

Stopem přes tři oceány 9

Stopem přes tři oceány 10

Stopem přes tři oceány 11

Stopem přes tři oceány 12

Stopem přes tři oceány 13

Stopem přes tři oceány 14

Stopem přes tři oceány 15

Stopem přes tři oceány 16

Stopem přes tři oceány 17

Stopem přes tři oceány 18

Stopem přes tři oceány 19

Stopem přes tři oceány 20

Stopem přes tři oceány 21

Stopem přes tři oceány 22

Stopem přes tři oceány 23

Stopem přes tři oceány 24

Stopem přes tři oceány 25

Martin Duda