Hlavní stránka

Plavba z Iquique na Galapágy (5.3. – 16.3. 2005)

(21.06.2005)

Bez větru, se staženými plachtami a s motorem v chodu jsme vypluli na severo-západ ke Galapágám, které leží na rovníku. Obloha byla bez mráčku, což signalizovalo další horké dny.

Několik hodin po rozloučení s Chile, asi 60 mil od pobřeží, jsme v dáli na horizontu uviděli malou loďku. Nejdříve jsme si mysleli, že je tam někdo v nesnázích. Zkoušeli jsme je tedy zkontaktovat vysílačkou, ale bez úspěchu. Zamířili jsme k nim. Dalekohledem jsme viděli, že čas od času něco asi 100 metrů od loďky vybouchne a zanechá ve vzduchu bílý kouř. To nás trochu znepokojovalo. Kurs jsme ale nezměnili a po půl hodině plavby jsme byli u nich. Byla to malá rybářská loďka se dvěma rybáři, kteří zřejmě do vody házeli výbušniny a tak lovili ryby. Nechali jsme je radši na pokoji, stočili jsme to na severo-západ a pluli jsme dál, bohužel stále na motor. Vítr nebyl k nalezení. Následující noc byla ale nezapomenutelná. Měsíc byl v úplňku a překrásně nám svítil na cestu. Jeho odraz na hladině vytvářel světelnou dálnici, která se vlnila od nás až k horizontu. Hladina Tichého oceánu byla tuto noc, díky úplnému bezvětří hladká jako zrcadlo a proto výborně odrážela obraz nebe posetého hvězdami, kterým velel důstojný měsíc. Hvězdy byly na hladině vidět skoro stejně dobře jako na nebi. Slyšet bylo jen ladné rozrážení hvězdné hladiny přídí lodi a hlučný motor Volpaii. Cítit byl jen čisťoučký vzduch smíchaný s toxickými, výfukovými plyny spálené nafty. Bylo to jako v pohádce.

Západ slunce na moři

Druhý den byl stejně horký jako ten předešlý. Stejně jako každý den jsme za sebou táhli návnadu na vlasci testovaném na 100 kg. Kolem poledne nám klidnou plavbu přerušil hluk našeho navijáku. Další úlovek. Werner se chopil prutu a počal boj s něčím hodně velikým, co si chtělo pochutnat na naší plastické chobotnici. Trvalo mu hodně dlouho než rybu přitáhl dost blízko k lodi, abychom zjistili, co jsme chytili. Byl to žralok mako. Jeho ladné tělo mělo něco přes dva metry. S hákem v hubě sebou ve vodě házel a točil. Chudák neustále otvíral hubu a snažil se osvobodit. Mrzelo nás, že se nám chytil na hák, protože žraloka určitě nechceme. Není to nejlepší maso a hlavně se s nim nikdo na palubě nechce utkat. Bjarni se tedy překlonil pres záď lodě a kleštěmi uštípl vlasec. Žralok se hbitě otočil a ztratil se v hlubinách oceánu. Zanedlouho po našem nešťastném úlovku a jeho osvobození, jsme asi půl míle před přídí lodi uviděli provaz dlouhý asi 100 metrů. Po přiblížení jsme zjistili, že je to utržený provaz s navěšenými háky, který rybáři používají k lovení. Bylo evidentní, že se provaz utrhl někomu blíž u pobřeží a dodriftoval až takhle daleko. Byli jsme 200 km od pobřeží. Provaz jsme vylovili, udělali z něj velké klubko a hodili zpět do vody. Na lodi nemáme dost místa a ve vodě to bude pro ryby malý ekosystém, na kterém poroste jídlo pro rybky. Udělali jsme to také proto, aby se do provazu nenamotal lodní šroub nějaké náhodné lodi, která by například v noci vůbec nevěděla do čeho se zamotala.

Dorado, 130 cm

Provaz na lodním šroubu může být velký problém. Po vhozeni toho velkého kluba zpět do vody jsme pod hladinou viděli skupinu ryb. Werner se jako vášnivý rybář, vrhl do vody vybaven harpunou, a za pár minut se vynořil s pěkným úlovkem. Na úzkém drátu harpuny měl napíchnutou metr dlouhou rybu Dorado a rychle spěchal zpět na loď, aby nějaký náhodný žralok tady uprostřed oceánu neucítil krev a nedostal chuť na krvácející rybu či na Wernera.

Volpaia

Nakonec byli oba úspěšně na palubě. Liam uvázal rybu provazem, bohužel ale špatně. Ryba sebou škubla, využila své slizké kúže, aby se Liamovi vyškubla z rukou a byla zpět ve vodě. Werner usoudil, že s děravým hrdlem ryba daleko nedoplave a vrhl se spolu s harpunou zpět do vody, aby Dorado znovu ulovil. Bylo to komické. Všichni jsme s vidinou ryby k večeři zapomněli na toho náhodného žraloka. Sledovali jsme jak se Werner pohybuje pod hladinou a dávali pozor, aby se k němu nepřiblížil nějaký zubatec. Po chvíli se Werner objevil na hladině a Dorado měl znovu napíchlé na harpuně. Rybu napíchnutou na šíp harpuny předal Liamovi, který stál na zádi a potom se stalo něco, co jsme ještě nikdo neviděl. Metrové Dorado svým masivním tělem škublo, Liam neudržel harpunu a Dorado z ní sklouzlo zpět do vody. Werner se ještě snažil potápějící se rybu chytit, ale neměl už dost kyslíku na její sledování do hlubin. Zahlédl ale jak ostatní Dorada začala obeplouvat mrtvou, krvácející rybu pomalu padající ke dnu. Čas od času do ní hlavou strčili, aby zjistili co se rybě přihodilo. Zanedlouho se nám ztratila z dohledu. Byl to smutný konec této rybářské episody. Všichni jsme zastánci pravidla, že co ulovíme to sníme. Nerybaříme pro radost. Neradi ryby zabíjíme. Ryby lovíme výhradně pro potřebu stravování při dlouhých plavbách. K moři a všeho co v něm žije, máme velký respekt a z této nešťastné příhody jsme neměli vůbec žádnou radost. K večeři jsme měli hovězí.

Nešťastně chycený žralok

Tato etapa naší plavby byla opravdu bohatá na zajímavé zážitky. Kolem poledne, jednoho klidného dne, se 100 metru od pravoboku objevila další obrovská skupina delfínů. Muselo jich tam být kolem stovky. Všichni vyskakovali z vody, aby se ladným pohybem vrátili zpět pod hladinu jak to mají delfíni ve zvyku. Celá skupina se nám přehnala před přídí a po 10 minutách předvádění se nám ztratila z dohledu. Bylo to něco úžasného.

Iquique, Chorvatský dům

V průběhu jedné z těch krásných nocí plných hvězd jsme zahlédli něco skutečně výjimečného a neuvěřitelného. Noc byla velmi tmavá a každé světlo bylo lehce viditelné. Pár desítek metrů od pravoboku jsme uviděli jak se hladina oceánu rozsvítila fosforově žlutou barvou. Osvícené místo bylo asi 30 metrů široké a 20 metrů dlouhé, navíc měnilo tvar a pomalu se začalo blížit k lodi. Nevěděli jsme, co si máme myslet. Na fosforující mikroorganizmy, které v noci často vídáváme jsme zvyklí. Tohle bylo ale něco neobvyklého. Světlo bylo už vedle lodi a najednou se to vrhlo pod nás. Volpaia se ocitla na svítící hladině. Potom světlo podplulo loď a ztratilo se za zádí. Usoudili jsme, že to byla skupina ryb. Jakákoliv turbulence ve vodě totiž vzruší tyto mikroorganizmy, které se díky tomu rozsvítí a na pár sekund zůstanou fosforově žluté. V tropických vodách je možné vidět fosforescence skoro každou noc. Zřídka kdy má ale člověk příležitost vidět žluté svítící delfíny. Byli jsme někde kolem 10-té rovnoběžky jižní šířky, kdy jsme právě toto měli příležitost vidět.

Humberstone, stará lokomotiva

Ve vodě bez fosforujícího planktonu by je v noci člověk samozřejmě neviděl. Avšak díky jeho přítomnosti delfíni vypadají jako žlutozelení duchové svých předků. Nejdříve jsme viděli jak se na levoboku objevil jeden fosforově osvětlený delfín, který hned zamířil k přídi Volpaii. Za chvíli si spolu s dalšími sedmi kamarády hrál v tlakové vlně, kterou Volpaia prořezávající hladinu vytváří. Delfíny bylo krásné vidět, jak se pod hladinou mrštně pohybují, jak rychle zatáčí a žertovně spolu laškují. Vypadalo to jakoby každý z nich vplouval do fosforujícího plátna, které se mu nalepí na hladké tělo a zůstane svítit. Bylo neuvěřitelné pozorovat jakou rychlostí se míjejí a křižují si cesty, při tom se ale nikdy nesrazí. Bylo také slyšet známé delfíní kvičení, kterým mezi sebou komunikuji. Sedíce na přídi lodi, jen metr od hladiny a hrajících si delfínů, jsem se cítil jako jeden z nich. Čas od času jsem každého z nich ztratil ve tmě, když vyskočili nad hladinu, aby se nadechli. Delfín se vždy zase rozsvítil při proražení hladiny a následovném hraní si s kamarády ve vodě. Takhle si na naši přídi hráli čtvrt hodiny a pak se postupně začali ztrácet v hlubinách oceánu. Nakonec byli všichni pryč. Byl jsem jim vděčný za tak krásnou podívanou a moc jsem si pral, aby se všichni vrátili. Vydržel bych se na ně koukat celou noc.

Humberstone, auto

Plavba rychle utíkala a my jsme se neúprosně blížili ke Galapágám. Bylo také cítit, že se blížíme k rovníku. Teplota stoupala a vlhkost vzduchu se zvyšovala. Také se na nás znovu usmálo rybářské štěstí. Pátý den po tom, co se na naší plastickou chobotničku chytilo Dorado, v Polynésii přezdívané Mahi Mahi, se náš naviják zase rozeřval. Já jsem se chopil prutu a po vysilujícím boji byla ryba na palubě. Tentokrát nám už neuplavala. Metr a půl dlouhé Dorado bylo servírováno k večeři. Dva dny po chycení tohoto Dorada nám návnadu urval mečoun. Svou vahou a ostrými zuby nám hravě přerval vlasec a pomalu se začal vzdalovat. Pak jsme ho už jen viděli jak svobodně vyskakuje z vody a ukazuje nám své dva metry dlouhé, majestátné tělo.

Po dlouhém přemýšlení a rozhodování jsem také kapitánovi Bjarnimu řekl, že s Volpaiou nepopluju až na Aljašku. Procestovat tento severní stát USA by bylo skvělé a rád bych se tam podíval. Moje priorita je ale přeplutí jižního Pacifiku. V případě, že cíl je Polynésie, či jiné ostrovy na jih od rovníku, opouští většina lodí západní pobřeží Ameriky v průběhu března, dubna nebo května. To je totiž období, kdy v této oblasti končí cyklóny a oceán je tím pádem bezpečnější. Jestliže s Volpaiou popluju až na Aljašku, k panamskému průplavu, se dostanu až někdy v září či říjnu a to je pozdě. V tu dobu, bych měl velký problém najít loď, plující do francouzské Polynésie a k mým vysněným ostrovům v jižním Pacifiku. Pravděpodobně bych žádnou nenašel a na odpluti ze střední Ameriky bych musel čekat až do dalšího března. Na tak dlouhé čekání finance bohužel nemám. Navíc stále nemám vízum do USA. Jejich byrokratický systém je nechutný a z americké ambasády mně nikdo neodpovídá. Už to mě dost znechutilo na to, abych se na USA vyprd.

Rozhodl jsem se tedy, ze z Volpaii vystoupím v Mexiku. Po souši se potom dostanu k panamskému průplavu a s trochou štěstí najdu loď, která mi umožní pokračovat v mé dobrodružné cestě. Bjarni tuto zprávu vzal velice dobře. Řekl, že je rád, že mu pomáhám s přemisťováním Volpaii, ale že můžu z lodi vystoupit kdy budu chtít.

Zatím plavba ke Galapágám utíkala jako voda a když ne, krátili jsme si volné chvíle hraním šachu, čtením, hraním na kytaru či obdivováním nekonečného oceánu. Po dalších pár dnech jsme už vplouvali do přístavu Puerto Ayora na hlavním ostrově Galapág, Santa Cruz. Za 11 dnů a jednu hodinu jsme urazili 1680 námořních mil (3111 km) v průměrné rychlosti 6.3 uzlů (11.5 km/h). Po dobu celé plavby jsme za zády měli studený Humboltův proud, který nám pomáhal v plavbě. Jeho rychlost někdy byla až 1.2 uzlu.

Stopem přes tři oceány 1

Stopem přes tři oceány 2

Stopem přes tři oceány 3

Stopem přes tři oceány 4

Stopem přes tři oceány 5

Stopem přes tři oceány 6

Stopem přes tři oceány 7

Stopem přes tři oceány 8

Stopem přes tři oceány 9

Stopem přes tři oceány 10

Stopem přes tři oceány 11

Stopem přes tři oceány 12

Stopem přes tři oceány 13

Stopem přes tři oceány 14

Stopem přes tři oceány 15

Stopem přes tři oceány 16

Stopem přes tři oceány 17

Stopem přes tři oceány 18


 

Martin Duda

Další články z tohoto státu Další články tohoto autora

 
 DatumAutorPředmět
Aktivity
Geooblasti
UNESCO
Fotobanka
Průvodce
Ingema-TV
Počasí
Rešerše
iZone
Foto scan

Alpy
Altaj
Kavkaz

Kurzy Potřebujete zjistit kurz exotické měny? Toto tlačítko vám s tím pomůže.
 
Ockovani Chystáte se do exotické země? Zjistěte si zde, zda byste se neměli nechat naočkovat!
 
RoutePlanner Jedete na dovolenou autem? Nechte si navrhnout nejlepší cestu!
 
Letiste Musíte nebo chcete letět letadlem? Pak se vám třeba budou hodit tyto informace!
 
Autori Zajímá vás kdo píše články na Ingemě? Představení alespoň některých autorů najdete zde.

 

Na našem serveru funguje elektronický obchod, takže máte možnost nakupovat fotografie z fotobanky online. Bližší informace naleznete zde.
 


1999-2015©Ppress
veškeré texty, fotografie, obrázky, mapy apod. jsou chráněny autorskými právy jednotlivých autorů a vydavatelství Ppress.
Je výslovně zakázáno jejich jakékoli šíření, publikování či dokonce prodej za úplatu.
Info: Ppress